Rozhodnutí NS

4 Tdo 892/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/03/2018
Spisová značka:4 Tdo 892/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.892.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Mimořádné opravné prostředky
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 265k odst. 2 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/01/2019
I.ÚS 80/19
JUDr. Milada Tomková
odmítnuto
06/02/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 892/2018-22


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 10. 2018 o dovolání obviněného R. N., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 2 To 1/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 5/2012, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 77 T 5/2012, byl obviněnému R. N. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) při nezměněném výroku o vině z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2017, č. j. 77 T 5/2012-2562, za zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterými byl shledán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2017, č. j. 77 T 5/2012-2562, a za sbíhající se zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s pokusem zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 348 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, sp. zn. 2 T 2/2014, který nabyl právní moci dne 13. 1. 2016, uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) let a 9 (devíti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu ve vztahu k obviněnému R. N. z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, sp. zn. 2 T 2/2014, který nabyl právní moci dne 13. 1. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se stručně řečeno obviněný dopustil v období od 4. 10. 2010 do 4. 1. 2011 jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti K., s. r. o., kdy od poškozeného P. L. podvodně vylákal ojeté nákladní vozidla zn. Tatra, čímž mu způsobil celkovou škodu ve výši 23.954.700 Kč a následně podvodným vylákáním vozidel na leasing od firmy NEU leasing, a. s., v období od 19. 1. 2011 do 31. 1. 2011 a způsobením škody ve výši 1.168.000 Kč. Přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustil v období od 24. 8. 2010 do 4. 7. 2011 přisvojením si osobních vozidel, která měla firma K., s. r. o., v pronájmu od firmy NEU Leasing, a. s.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 77 T 5/2012, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 2 To 1/2018, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl. V souvislosti s tímto rozhodnutím je třeba poznamenat, že Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že v dané věci je oprávněn přezkoumávat toliko výrok o trestu, takže výrok o vině nepřezkoumával.

Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 2 To 1/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný především uvádí, že ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítal, že uvedený soud pochybil, pokud nově rozhodoval toliko o uloženém trestu a nepřezkoumal z pohledu ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. výrok o vině. Podle obviněného takový postup je v rozporu s ustanovením § 254 odst. 2 tr. ř., podle něhož mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku, než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, měl by odvolací soud přezkoumat i správnost takového výroku, na které v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba mohla proti němu podat odvolání.

Dovolatel následně poukazuje na skutečnost, že původně pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 77 T 5/2012, byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 574/2017, kterým byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 4 T 51/2013, kdy citované rozsudky byly zrušeny i ve vztahu k jeho osobě a Krajskému soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když zároveň byla podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušena všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Právě s odkazem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu se domáhal, aby v novém řízení u Krajského soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 77 T 5/2012 bylo nově rozhodnuto i v otázce viny. Uvedený soud ovšem jeho požadavek neakceptoval, když dospěl k závěru, že na zrušené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016 navazoval toliko výrok o trestu, a že Nejvyšší soud přezkoumával jinou trestní věc.

Soud druhého stupně se k jeho argumentaci v podstatě nevyjádřil vůbec, když toliko odkázal na závěry rozsudku soudu prvního stupně a uvedl, že nemá potřebu k nim něco zásadního dodávat. Podle dovolatele je rozhodnutí soudu druhého stupně zcela nedostatečné, když nesouhlasí s tím, že výrok o vině z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 77 T 5/2012 neměl žádný podklad v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016. Obviněný následně poukazuje na skutečnost, že ve všech třech řízeních, tj. v řízení vedeném u Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 2/2014, u Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 68/2016, u Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 77 T 5/2012 vypovídal vždy totožně ohledně jednání skupiny osob K. a C., přičemž soudy změně jeho výpovědi neuvěřily. To ovšem odporuje odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 574/2017, který dospěl k závěru, že hodnověrným způsobem odůvodnil změnu své výpovědi. Současně tento soud uvedl, že do pravomocných rozhodnutí soudů zasáhl z důvodů, že bylo dotčeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Obviněný namítá, že soud druhého stupně si vybral z provedených důkazů jen ty, které svědčily v jeho neprospěch.

Zdůrazňuje, že jednotlivá rozhodnutí na sebe navazují. Proto nemůže obstát závěr soudu prvního stupně, že výrok o vině nemá žádný podklad v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016. Ocitl se tedy v situaci, kdy Nejvyšší soud v jednom řízení považoval důkazy předložené na jeho obhajobu za věrohodné a v jiných věcech soudy jeho obhajobě neuvěřily. Zdůrazňuje, že ve věci, ve které rozhodoval Nejvyšší soud, byl nakonec obžaloby zproštěn.

Dále obviněný uvádí, že namítal nepřiměřenost uloženého trestu, přičemž soud druhého stupně se pouze stručně vyjádřil, že uložený trest nelze s ohledem na výši způsobené škody považovat za nepřiměřeně přísný a že údaj o spolupráci v rámci ochrany svědků není ničím podložen. K tomu uvádí, že měl za to, že orgány Policie ČR soudy o jeho spolupráci vyrozuměly, jak byl ostatně těmito orgány ujišťován.

V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 2 To 1/2018 a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 1 NZO 505/2018, nejprve rozvedla průběh řízení před soudy nižších stupňů, když zdůraznila, že první odsuzující rozsudek byl vyhlášen dne 1. 3. 2017 pod sp. zn. 77 T 5/2012, přičemž tento nabyl právní moci dnem vyhlášení, když obviněný a státní zástupce se práva odvolání výslovně po jeho vyhlášení vzdali. Předmětný rozsudek neobsahoval ani odůvodnění, když obviněný se vzdal práva odvolání i za osoby oprávněné.

Konstatuje, že následně došlo k tomu, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 574/2017, byl z podnětu podaného dovolání obviněného K. J. zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016, který byl vydán ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 51/2013. Citované rozhodnutí se dotýká i obviněného R. N., který měl v předmětné věci postavení spoluobviněného. Z důvodu zásady beneficio cohaesionis došlo proto k zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016 sp. zn. 4 To 68/2016 ve vztahu k tomuto spoluobviněnému. Současně došlo podle § 265k odst. 2 tr. ř. k zrušení dalších rozhodnutí obsahově na zrušená rozhodnutí navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Důvodem zrušení byl závěr Nejvyššího soudu spočívající v tom, že v případě obou obviněných nedošlo posuzovaným skutkem k naplnění znaku trestného činu neoprávněného opatření a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť čin nebyl spáchán ve značném rozsahu.

Vzhledem ke shora citovanému usnesení Nejvyššího soudu pak Krajský soud v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 77 T 5/2012 rozsudkem ze dne 2. 11. 2017 při nezměněném výroku o vině rozhodoval nově o trestu, když ukládal souhrnný trest k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, sp. zn. 2 T 2/2014, nikoliv k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, ve kterém brojil proti tomu, že soud prvního stupně rozhodl nově toliko o výroku o trestu a nepřezkoumával výrok o vině. Podané odvolání Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 2 To 1/2018 zamítl.

Státní zástupkyně uvádí, že podstatou dovolací argumentace obviněného je námitka, že soud druhého stupně měl ve smyslu § 254 odst. 2 tr. ř. přezkoumat rovněž výrok o vině, když prostor pro takový postup podle jeho přesvědčení dávalo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 574/2017. V tomto směru poukazoval zejména na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze kterého dovozuje, že v nyní projednávané věci bylo povinností soudů nižších stupňů přezkoumat i výrok o vině. Státní zástupkyně konstatuje, že rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním, musí splňovat kumulativně stanovené podmínky, přičemž tyto rozvádí z pohledu ustanovení § 265a tr. ř.

Následně státní zástupkyně zdůrazňuje, že jen v důsledku zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 574/2017, kterým byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016, bylo nutno přistoupit ke změně pravomocného rozsudku soudu prvního stupně ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 77 T 5/2012, neboť v rámci ukládání souhrnného trestu v této věci bylo přihlíženo k výroku o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016.

Obecně podle státní zástupkyně lze připustit, že dovolání lze podat i do výroku o vině, ačkoliv byl napaden odvoláním toliko výrok o trestu, když ovšem z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí vyplývat, že byl přezkoumáván rovněž výrok o vině. V posuzované věci k takové situaci nedošlo, když v důsledku nepodání odvolání žádnou z oprávněných stran nebyl výrok o vině přezkoumáván. Z pohledu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 574/2016 nemohlo dojít k přezkoumávání výroku o vině v nyní projednávané věci, když v každé z věcí se jednalo o jiné skutkové okolnosti, které vzešly z různých důkazů. Nad rámec tohoto naznačeného závěru uvedla, že od počátku páchání trestné činnosti vystupoval obviněný vůči poškozenému P. L. aktivně s J. K. a J. C., když jeho jednání bylo motivováno finančně, neboť byl dlužníkem těchto osob. Tuto závislost by bylo možno posoudit toliko jako polehčující okolnost ve smyslu § 41 písm. c) tr. zákoníku. Až v okamžiku použití fyzického násilí a pohrůžek vůči obviněnému, když tento byl donucen k podepsání jednotlivých faktur za společnost K., s. r. o., bylo jeho jednání vynuceno. To se ovšem stalo v okamžiku, kdy byl trestný čin již dokonán a z hlediska pachatelů se jednalo o realizaci výnosu z trestné činnosti, tedy následný prodej vylákaných nákladních vozidel Tatra. Změněný skutkový stav by tedy doznal změn toliko ve vztahu k dokončení trestné činnosti a neměl by význam na trestní odpovědnost obviněného, kdy by se mohlo jednat toliko o polehčující okolnost.

Státní zástupkyně tedy uvádí, že procesní situace byla taková, že soud druhého stupně mohl pouze přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uloženém trestu. Obviněný proto mohl své dovolací námitky uplatnit pouze proti tomuto výroku, což ovšem neučinil, když neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť pouze obecně uvedl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ovšem je možno uplatnit pouze ve vztahu k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení uloženého trestu, např. spočívající v nesprávně uloženém souhrnném trestu, nikoliv ve vztahu ke kritériím rozhodným pro samotnou výměru trestu.

Dovolání obviněného je tudíž částečně nepřípustné a částečně nenaplnilo formálně uplatněný dovolací důvod ani žádný jiný. Proto státní zástupkyně navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že soud druhého stupně nepřezkoumal v rámci rozhodování o jeho podaném odvolání výrok o vině a v uložení nepřiměřeně přísného trestu. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené dovolací argumentace je možno uzavřít, že obviněný sice formálně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jeho námitky nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit, když částečně jsou i nepřípustné.

Ve vztahu ke konkrétní zvolené dovolací argumentaci považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Obviněný především namítá, že soud prvního stupně poté, co bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tdo 574/2017 a byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016 byl povinen nově v nyní projednávané věci přezkoumávat výrok o vině, nikoliv rozhodnout nově pouze o trestu, jak učinil. Předmětem posouzení Nejvyšším soudem je tedy otázka, zda poté, co byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016 a navazující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 4 T 51/2013, bylo povinností soudu prvního stupně znovu posoudit výrok o vině či toliko výrok o uloženém trestu. Při řešení naznačené otázky je třeba vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 574/2017 a z toho, jaké mělo toto rozhodnutí důsledky pro rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 77 T 5/2012.

Jak již bylo naznačeno, rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 574/2017, byl zrušen z podnětu podaného dovolání K. J. podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016, a navazující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 4 T 51/2013. Současně bylo za použití § 261 tr. ř. zrušeno citované rozhodnutí rovněž ve vztahu k obviněnému R. N., když dále byly zrušeny postupem podle § 265k odst. 2 tr. ř. ohledně obou těchto obviněných všechna rozhodnutí obsahově na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak vyjádřeno, za použití § 261 tr. ř. byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016, a navazující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 4 T 51/2013 týkající se obviněného R. N. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016 a navazující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 4 T 51/2013 se dotýkaly rozsudku soudu prvního stupně ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 77 T 5/2012, pouze ve výroku o uloženém trestu, když k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016 byl uložen citovaným rozsudkem soudu prvního stupně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest, který byl dále uložen i k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, sp. zn. 2 T 2/2014. Z uvedeného je tedy nepochybné, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 77 T 5/2012 měl souvislost s rozhodnutími, která byla zrušena rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 574/2017 toliko ve výroku o uloženém trestu. V dané věci tedy došlo v důsledku použití zásady beneficium cohaesionis ke zrušení výroku z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 77 T 5/2012 pouze ve výroku o trestu, když zrušené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016 mělo s nyní projednávanou věcí toliko souvislost s výrokem o uloženém trestu, nikoliv s výrokem o vině. Proto je třeba souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že v novém řízení po zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016, musel soud prvního stupně nově toliko rozhodnout o uloženém trestu a nemohl přezkoumávat výrok o vině, který nebyl rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 574/2017, nedotčen. Za takové situace mohl obviněný po novém rozhodnutí ve věci podat odvolání pouze do výroku o trestu a pouze tento výrok byl soud druhého stupně oprávněn přezkoumávat a pouze výrok o trestu může obviněný napadat v rámci podaného dovolání (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 11 Tdo 369/2011). Pokud tedy obviněný napadá výrok o vině, je třeba v této části považovat dovolání obviněného za nepřípustné (viz rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 412/2013). V tomto směru je třeba konstatovat, že obviněný stejnou námitku uplatnil v rámci řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s ní řádně vypořádaly (viz str. 3-4 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3-4 usnesení soudu druhého stupně). Na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.

Bez ohledu na shora naznačený závěr přesto považuje Nejvyšší soudu za potřebné z pohledu práva na spravedlivý proces zdůraznit následující skutečnost. Pokud obviněný poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 574/2017, zejména na způsob jakým hodnotil změnu jeho výpovědi, tak toto hodnocení lze vztahovat toliko výlučně k věci, ve které bylo podáno dovolání, což byla věc vedená u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 4 To 68/2016, nikoliv k jiné trestní věci obviněného, kterou Nejvyšší soud věcně nepřezkoumával a ani nemohl, když dovolání je mimořádný opravný prostředek a v jeho rámci může být přezkoumáváno pouze napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Nad rámec těchto úvah je nezbytné také zdůraznit, že důvodem zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 4 To 68/2016 ve vztahu k obviněnému R. N. za použití zásady beneficium cohaesionis byla skutečnost, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci nebyla naplněna kvalifikovaná skutková podstata zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku. V souvislosti s námitkami obviněného je také třeba uvést, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 77 T 5/2012 neobsahoval odůvodnění, když obviněný a státní zástupce se ihned po vyhlášení vzdali práva odvolání, když toto učinil obviněný i za osoby blízké, které v jeho prospěch mohou podat odvolání (§ 247 odst. 2 tr. ř.). Z pohledu argumentace obviněného lze uzavřít, že nelze vůbec přezkoumat, jak byly hodnoceny výpovědi obviněného učiněné v dané věci z pohledu ostatních provedených důkazů, když ovšem z postupu obviněného, který se vzdal ihned po vyhlášení rozsudku ze dne 1. 3. 2017 práva odvolání, je nepochybné, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když tento musel rozsudek odůvodnit ústně, akceptoval. Odkaz na ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. je v dané věci nepřípadný, když soud druhého stupně mohl z důvodu, na které je poukazováno, shora přezkoumávat toliko výrok o uloženém trestu, nikoliv výrok o vině, neboť tento zůstal rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 574/2017 nedotčen a tudíž pravomocný, takže postup podle § 254 odst. 2 tr. ř. nepřicházel v úvahu.

Ohledně další námitky obviněného spočívající v tom, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, je třeba uvést, že tuto argumentaci nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný totiž namítá, že uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný. Takto formulované námitky směřují do výroku o uloženém trestu, nikoliv do právního posouzení skutku. K nápravě vad výroku o trestu je primárně určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudů, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto lze námitku obviněného ohledně uloženého trestu odnětí svobody považovat za bezpředmětnou, neboť nenaplňuje žádný dovolací důvod.

Přesto lze uvést, že obviněnému byl uložen trest při dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené v § 209 odst. 5 tr. zákoníku. Takto uložený trest nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Výměra trestu odpovídá tomu, že obviněný je odsuzován za dva trestné činy a že je mu ukládán podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest k odsouzení z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, sp. zn. 2 T 2/2014, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, takže fakticky mu byl trest navýšen o 9 měsíců. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku, kterým byl ukládán předchozí trest. Takto uložený trest nepochybně nelze považovat za nepřiměřené přísný. Nad rámec těchto úvah, obecně z pohledu námitek obviněného, je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně výslovně při úvaze o trestu přihlédl jako k polehčujícím okolnostem ke skutečnosti, že obviněný spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení [§ 41 písm. l) tr. zákoníku], spáchal čin pod vlivem hrozby nebo nátlaku [§ 41 písm. d) tr. zákoníku], a výrazně přispěl k objasnění trestné činnosti spáchané jinými osobami v jiné trestní věci.

Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které jednak směřující do výroku, do kterého není v dané věci dovolání přípustné a jednak námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovení § 265b tr. ř. upravující dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.

Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. 10. 2018


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu



Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová