Rozhodnutí NS

8 Tdo 589/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/29/2019
Spisová značka:8 Tdo 589/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.589.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ohrožení pod vlivem návykové látky
Subsidiarita trestní represe
Dotčené předpisy:§ 274 odst. 1 tr. zákoníku
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 589/2019-198


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2019 o dovolání obviněného J. J., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 10 To 376/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 74/2018, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 9. 2018, sp. zn. 4 T 74/2018, byl obviněný J. J. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným, že

dne 25. 8. 2017 v 17.35 hodin, ačkoliv si byl vědom toho, že předtím užil látku metamfetamin, zvanou pervitin, která je zařazena do seznamu č. 5, přílohy č. 5 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových lákách, ve znění pozdější novelizace, řídil v obci XY, okres Příbram, na silnici č. 0187 ve směru na XY osobní vozidlo Chrysler, černé barvy, reg. zn. XY, kdy byl kontrolován hlídkou Policie ČR, podrobil se orientačnímu testu testerem DrugWipe, kterým byla v jeho slinách zjištěna přítomnost látky amfetamin/metamfetamin, na to se dobrovolně podrobil odběru krve téhož dne v 18.08 hodin, přičemž v jeho krvi byla prokázána přítomnost metamfetaminu o koncentraci 210 ng/ml a jeho metabolitu amfetaminu v koncentraci 35 ng/ml.


2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku mu rovněž uložil peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 150 Kč, tj. v celkové výměře 15 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Z jeho podnětu Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 10 To 376/2018, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému uložil podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let.

4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Ondrouška dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byl přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Dovolatel oběma soudům nižších instancí vytkl mechanické přejatí ústavního znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice, opatřený v jiné trestní věci, přičemž hranice v něm stanovené mají pouze podpůrný a orientační význam. Namítl, že v jeho případě nebyly zohledněny fyziologické parametry. Za nepřípadnou označil rovněž argumentaci odvolacího soudu, že se orientační zkoušce i odběru krve podrobil dobrovolně, a dodal, že pokud by věděl, že látku požil, mohl test i odběr odmítnout s tím, že by mu hrozil postih pouze v přestupkovém řízení. Poukázal také na úřední záznam Policie ČR, ze kterého se podává, že s výsledky testů nesouhlasil a po celou dobu tvrdil, že nic nepožil. Závěr soudu, že test pomocí přístroje DrugWipe a rozbor krve jsou dostačující a průkazné, nemůže podle jeho názoru obstát, a považoval za alarmující (a svědčící o nesprávném postupu policejního orgánu), že mu nebyla odebrána také moč. Namítl rovněž, že tester nebyl nafocen před použitím, nebyla uvedena doba jeho použitelnosti a fotografie nebyla označena datem, hodinou, případně místem provedení testu, a že jeho vyšetření provedl neznámý lékař a kolonka formuláře „soudně toxikologická laboratoř“ není vyplněna.

6. Obviněný dále zpochybnil způsob zadání a vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. V něm absentují zákonné náležitosti, když jeho obsahem jsou pouze odpovědi na položené otázky, navíc znalkyně učinila zcela nepřípustný závěr, že „obviněný byl ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel“. Znalkyně de facto posudek nepodala, jen zopakovala své dřívější vyjádření z toxikologického vyšetření. Nadto byla policejním orgánem přibrána v době, kdy ještě usnesení o zahájení trestního stíhání nenabylo právní moci a nebylo dovolateli doručeno, čímž byl vyloučen z možnosti vznést námitky proti položeným otázkám i osobě znalkyně. Tytéž výhrady měl i k přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který se opět nevyhnul činění právních závěrů, tj. že „obviněný nebyl způsobilý k bezpečnému řízení motorových vozidel“. Jeho osobu však znalec vůbec nezvažoval, vycházel paušálně z koncentrace návykových látek v jeho krvi, věc ani nekonzultoval s klinickým psychologem.

7. Dovolatel zdůraznil, že výsledkový list toxikologického vyšetření neobsahuje datum odběru krve, odebraný vzorek byl do laboratoře doručen až po čtyřech dnech po odběru a vlastní vyšetření vzorky bylo provedeno až po dalších více jak 14 dnech. Námitkou možné záměny vzorků se odvolací soud nezabýval. Obviněný dále uvedl, že po ukončení vyšetřování byly do trestního spisu vloženy důkazy, s nimiž se nemohl seznámit. Poukázal také na nestandardní průběh hlavního líčení, trvajícího neskutečně pouhých 37 minut, včetně vyhlášení rozsudku a jeho odůvodnění, a zpochybnil způsob, jakým byly provedeny znalecké posudky, a zda měl možnost se k prováděným důkazům náležitě vyjádřit. Zůstává nevysvětleno, jakým způsobem byl proveden ústavní znalecký posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice. Závěr odvolacího soudu, že (obviněný) nevznesl připomínky ani proti protokolaci hlavního líčení, nelze akceptovat, neboť tento je právní laik a v řízení před soudem prvního stupně neměl obhájce. Logicky proto nebyl schopen protokolaci hlídat a vznášet k ní připomínky.

8. Obviněný rovněž namítl, že soud druhého stupně se nevypořádal s jeho zásadní námitkou, zda vůbec byla naplněna potřebná míra škodlivosti posuzovaného jednání. Nebylo zohledněno jeho mimořádně pozitivní hodnocení od zaměstnavatele, absence přestupkového jednání v místě bydliště, žádný záznam v evidenci přestupků; k jeho jedinému předchozímu odsouzení přihlížet nelze. Pokud by byl skutek jednoznačně a spolehlivě prokázán, nejednalo by se o přečin, nýbrž pouze o přestupek. Takto byl daný skutek nesprávně právně posouzen jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku.

9. V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 10 To 376/2018, a podle § 265l odst. 1 tr. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

10. V souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Zdůraznila, že dovolatel na podporu jím zvoleného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Přitom jeho trestná činnost byla prokázána především z výsledků testů přístroje DrugWipe a závěrů znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie a psychiatrie. Souhlasila se závěrem odvolacího soudu, že jakkoli s tím obviněný nesouhlasí, právě tyto důkazy přímo svědčí o tom, že v jeho krvi se nacházela látka metamfetamin v koncentraci 210 ng/ml a jeho metabolit amfetamin v koncentraci 35 ng/ml, přičemž jeho snaha tyto důkazy zpochybnit je nedůvodná. V dalších částech svého vyjádření státní zástupkyně v podrobnostech vysvětlila, proč uplatněné námitky neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ještě poukázala na to, že se jimi náležitě a dostatečně podrobně zabýval soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat.

11. Ze shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí vyjádřila tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

12. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 17. 5. 2019). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhý formální odkaz na některý z dovolacích důvodů vymezených v § 265b tr. ř., ale tento důvod musí být v podaném dovolání také skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

16. Podstatné tedy je, že právě citovaný dovolací důvod se vztahuje na posouzení otázek hmotněprávní povahy. Obviněný však v převážné míře uplatnil námitky povahy procesní, které se tomuto dovolacímu důvodu zcela vymykají. Primárně se totiž snažil zpochybnit validitu jednotlivých důkazů, na základě toho se – již sekundárně – domáhal změny skutkových zjištění, zjevně v tom smyslu, že žádnou návykovou látku před řízením motorového vozidla nepožil (popř. že se při řízení nenacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k dané činnosti), a teprve následně – tedy až terciárně – požadoval jiné právní posouzení skutku, tedy že se přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky nedopustil. Již shora však bylo uvedeno, že Nejvyšší soud není v dovolacím řízení (a to na základě žádného z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř.) oprávněn znovu hodnotit ve věci opatřené důkazy ani revidovat již učiněná skutková zjištění soudů nižších stupňů, a proto v zásadě nemá ani faktickou možnost věcně se zabývat takto vystavěnou dovolací argumentací.

17. Je ovšem vhodné doplnit, že ve výjimečných případech je i Nejvyšší soud v dovolacím řízení oprávněn zasahovat do zjištěného skutkového stavu, popřípadě přezkoumávat jiná procesní pochybení, kterým podle zákona neodpovídá žádný dovolací důvod, a to je-li ohroženo či porušeno právo obviněného na spravedlivý proces (ať již formou tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudu, či jiným, obdobně závažným způsobem). Nejvyšší soud je totiž na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

18. Nejvyšší soud ovšem v posuzované trestní věci žádné porušení základních procesních práv dovolatele neshledal. Koneckonců ani on sám nic takového ve svém podání nenamítal. Proto postačuje ve stručnosti zdůraznit zcela zásadní skutečnost, že přítomnost návykových látek v jeho těle byla prokázána hned dvěma na sobě nezávislými, objektivními důkazy, a to testem pomocí DrugWipe (č. l. 15 spisu) a následně též rozborem krve (č. l. 16 spisu). První z uvedených zkoušek přítomnosti omamných látek a její výsledek je popsán na úředním záznamu o silniční kontrole (č. l. 1 spisu), který byl také proveden k důkazu v hlavním líčení. Lze rovněž připomenout, že dovolatel sice s pozitivním nálezem přítomnosti drog nesouhlasil, nicméně nezpochybnil, že takový výsledek (popsaný ve skutkové větě výroku o vině) orientační zkouškou opravdu vyšel. Proto validitu předmětného důkazu mohlo jen stěží zpochybnit a zásahem do práva na spravedlivý proces již vůbec nemohlo být chybějící datum na fotografii testeru DrugWipe na č. l. 15 spisu.

19. Nejvyšší soud dále připomíná, že není jakkoliv oprávněn (a ani fakticky schopen) kontrolovat způsob nakládání se vzorky v toxikologických laboratořích, nebo dokonce hlídat, zda nedošlo k jejich záměně. Nelze si nicméně nevšimnout, že dovolatel výhradu v tomto smyslu odůvodnil nevyplněnými kolonkami v žádosti o lékařské a toxikologické vyšetření (č. l. 101 spisu) a pozdějším datem doručení vzorku do laboratoře i provedení vlastního rozboru krve. Žádná ze zmíněných okolností přitom možnost záměny vzorků nikterak přímo nedokládá, pouze nechává prostor pro určité domněnky a spekulace obviněného, kterými však mohl na svou obhajobu argumentovat v přípravném řízení, nejpozději v hlavním líčení, nikoliv již v řízení před dovolacím soudem, jehož náplní není přezkum postupu policejního orgánu. Tímto je možno uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal jediný důvod k přezkoumávání výpovědní hodnoty důkazů svědčících o přítomnosti návykových látek (metamfetaminu a amfetaminu) v organismu dovolatele v době, kdy řídil motorové vozidlo. Rovněž považoval výsledky obou výše zmíněných testů za dostatečné pro přijetí skutkového zjištění soudem prvního stupně. Proto ani nevěnoval pozornost námitce obviněného, že mu nebyla odebrána také moč.

20. Ani k hmotněprávnímu závěru, že dovolatel se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel, nedospěly soudy obou instancí v rozporu s pravidly spravedlivého procesu. Pro toto jejich stanovisko svědčí nejen sama o sobě nezanedbatelná koncentrace omamných látek v krvi obviněného (210 ng/ml metamfetaminu a 35 ng/ml amfetaminu), ale zcela shodně také dva vypracované znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie a psychiatrie. I proti jejich závěrům dovolatel brojil výhradami veskrze formálními – například tím, že před doručením usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř. neměl možnost vznášet námitky proti osobám znalců a položeným otázkám. Nic mu však nebránilo, aby tak učinil poté, co se o zahájení trestního stíhání proti své osobě dozvěděl. Tvrdil-li, že toxikologický znalecký posudek neobsahuje zákonné náležitosti, lze poznamenat, že znalkyně Ing. Andrea Novotná Rychtecká odpověděla na všechny položené otázky, přičemž vcelku přesvědčivě vysvětlila, jak ke svým závěrům dospěla (č. l. 86 spisu). Je sice pravdou, že jmenovaná znalkyně vycházela z ústavního znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice (vypracovaného v jiné trestní věci), ovšem znalec psychiatr MUDr. Petr Kubej obviněného vyšetřil, vzal i v potaz jeho tělesné proporce a dospěl přesně k témuž závěru jako znalkyně toxikoložka. K dovolatelově výtce, že oba znalci činili nepřípustné právní závěry, lze podotknout, že v tomto konkrétním případě je hranice mezi odborným (a do značné míry i skutkovým) a hmotněprávním závěrem velice tenká, každopádně tím, kdo s konečnou platností uzavřel, že (dovolatel) se v kritickou dobu nacházel „ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel“, byly až oba soudy nižších stupňů. Proto ani v tomto směru nebyla základní práva dovolatele jakkoliv zkrácena.

21. Další procesní námitky obviněného vznesené v podaném dovolání lze hodnotit (nejen ve smyslu ústavněprávním) jako zcela irelevantní. Listinné důkazy na č. l. 117 – 121 spisu dokládají jen to, že v této věci nebyly zajištěny věci pocházející z trestné činnosti, že obviněný nevlastní nemovitý majetek, má však motorové vozidlo a motocykl zn. Yamaha, není proti němu vedena exekuce. Je tedy záhadou, jak by uvedená fakta mohla ovlivnit právní posouzení skutku. Nejinak tomu je u dovolatelovy výhrady, že hlavní líčení trvalo 37 minut, když žádný právní předpis délku trvání soudního jednání přímo nestanoví. Podstatné je, že v jeho průběhu byly v souladu s § 2 odst. 5, 11 a 12 tr. ř. provedeny veškeré důkazy, nutné k rozhodnutí ve věci a obviněnému byl dán prostor k uplatnění jeho práva na obhajobu ve smyslu § 2 odst. 13 tr. ř. (srov. protokol o hlavním líčení na č. l. 134 – 135 spisu). Nadto § 2 odst. 4 tr. ř. mimo jiné stanoví, že orgány činné v trestním řízení musí „trestní věci projednávat urychleně bez zbytečných průtahů“, čemuž nalézací soud dostál na výtečnou.

22. Jediným relevantním argumentem vztahujícím se přímo ke hmotněprávnímu posouzení skutku se dovolatel domáhal aplikace zásady subsidiarity trestní represe. S tímto názorem se však Nejvyšší soud neztotožnil a shledal jej zjevně neopodstatněným.

23. Lze připomenout, že ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku požaduje uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tento princip je podrobněji upraven stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012. V bodě II., poslední větě je uvedeno: „Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

24. V této souvislosti nezbývá než konstatovat, že řízení motorového vozidla pod vlivem návykových látek je tím nejtypičtějším příkladem trestného činu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Ani koncentrace metamfetaminu 210 ng/ml v krvi obviněného není nikterak nízká. Pro srovnání lze poukázat na nařízení vlády č. 41/2014 Sb., které určuje minimální množství jiných návykových látek pro posouzení jednání pod jejich vlivem jako přestupek s tím, že hladina metamfetaminu je zde stanovena na 25 ng/ml v krvi (obviněný tedy tuto hranici překročil více než osmkrát). Bez zajímavosti není ani pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce ze dne 24. 9. 2018, v němž jsou uvedeny limitní hodnoty znamenající intoxikaci jedince a s tím související nezpůsobilost k řízení motorových vozidel (případně jiné činnosti), kdy limitní hodnota koncentrace metamfetaminu dosahuje 150 ng/ml v krevním vzorku. Ostatně i dovolatelem zmiňovaný ústavní znalecký posudek Psychiatrické nemocnice Bohnice konstatuje „podstatné negativní ovlivnění řidičských schopností, tzn. stav vylučující způsobilost k řízení vozidla“ u hladiny metamfetaminu přesahující 200 ng/ml. Přestože ani jeden z uvedených pramenů není pro soudy závazný pro rozhodnutí, zda byl spáchán trestný čin či nikoliv, určitý obrázek (např. z hlediska společenské škodlivosti) si učinit lze. Podstatnou však zůstává soudní praxe, podle které za obdobnou hodnotu návykových látek při řízení motorových vozidel je již zcela běžně vyvozována trestní odpovědnost pachatelů. V posuzovaném případě tedy ve světle právě uvedených skutečností nelze ani s určitou mírou tolerance říci, že by jednání dovolatele z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídalo běžně se vyskytujícím trestným činům skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky.

25. Ke společenské škodlivosti trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky je možno v obecné rovině doplnit, že podle statistik jde o jeden z nejčastějších trestných činů hned např. po krádeži, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, zanedbání povinné výživy, poškození cizí věci apod. Jeho výsledkem pak může být (a dost často i bývá) způsobení dopravní nehody, jejíž následky mohou být závažné, ne-li přímo fatální. V ještě obecnější rovině jsou alkohol i jiné návykové látky zdrojem nebo spouštěčem poměrně velkého procenta trestné činnosti. Ve spojení s konkrétním (a nemalým) naměřeným množstvím metamfetaminu a amfetaminu v krvi obviněného, všechny tyto okolnosti vedou Nejvyšší soud k závěru, že trestní postih obviněného je v dané věci zcela odůvodněný.

26. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
              V Brně dne 29. 5. 2019

        JUDr. Jan Bláha
předseda senátu