Rozhodnutí NS

26 Cdo 527/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/17/2019
Spisová značka:26 Cdo 527/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.527.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Bytová náhrada
Dotčené předpisy:§ 712 odst. 4 obč. zák.
§ 343 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 527/2019-208


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v exekuční věci oprávněné PSN s.r.o., se sídlem v Praze 3, Seifertova 823/9, IČO 170 48 869, zastoupené JUDr. Rostislavem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Seifertova 823/9, proti povinné J. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o návrhu povinné na zastavení exekuce vyklizením bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 EXE 3409/2017, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2018, č. j. 30 Co 244/2018-158, t a k t o :


Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2018, č. j. 30 Co 244/2018-158, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 21. 8. 2018, č. j. 30 Co 244/2018-158, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 5. 2018, č. j. 15 EXE 3409/2017-143, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, vedené soudní exekutorkou JUDr. Ingrid Švecovou, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 091 EX 03489/17.

Odvolací soud vyšel z toho, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2008, č. j. 20 Co 330/2008-55, uložil povinné vyklidit a vyklizený předat byt č. XY (nyní č. XY) o velikosti 1+1 s příslušenstvím ve 2. nadzemním podlaží (prvním patře) domu č. p. XY v ulici XY (dále jen „předmětný byt“), a to do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování. Přisouzenou bytovou náhradu oprávněný zajistil tak, že spolu s návrhem na zahájení exekuce předložil návrh smlouvy o zajištění náhradního bytu o velikosti 1+1 s příslušenstvím o celkové podlahové ploše 50,5 m2 v 1. nadzemním podlaží domu č. p. XY, který je součástí pozemku p. č. XY v k. ú. XY, na dobu jednoho roku ode dne převzetí bytu, za úplatu v celkové výši 7 600 Kč měsíčně. V průběhu řízení nabídl povinné, s ohledem na její prokázaný zdravotní stav (zejména trauma způsobené povodněmi), další byt o velikosti 1+1 o celkové podlahové ploše 33,9 m2 v témže domě, ale ve 3. nadzemním podlaží. Jednalo se o náhradní ubytování na dobu jednoho roku za úplatu v celkové výši 4 440 Kč měsíčně. Odvolací soud dovodil, že byt umístěný ve 3. nadzemním podlaží odpovídá požadavkům ustanovení § 712 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), je vybrán s ohledem na zdravotní stav povinné a navíc jde o nabídku za výrazně nižší než tržní cenu. Nepřisvědčil námitce, že náhradní ubytování má být zajištěno na XY, protože účelem náhradního ubytování není poskytnout povinné nový byt podle vlastního výběru a podmínek. Důvodnou neshledal ani námitku, že nepostačuje zajištění bytu na dobu určitou v délce trvání jednoho roku, neboť podmínku trvalého charakteru ve vztahu k náhradnímu ubytování je nutné vykládat v kontextu podmínek bydlení v původním (vyklizovaném) bytě. Jelikož povinná užívala předmětný byt od roku 1992 bez právního titulu, tj. neoprávněně a za jeho užívání nic nehradila a náhradní ubytování jí bylo přiznáno pouze s ohledem na obecný korektiv dobrých mravů ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., náhradní ubytování v délce trvání jednoho roku považoval za dostačující.

Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání podle § 237 o. s. ř. Uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky (na jak dlouho má být bytová náhrada poskytnuta), která je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu rozhodována rozdílně. V této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 856/2003, ze kterého vyplývá, že pojem náhradní ubytování se pojí s bydlením trvalého charakteru, přičemž zajištění bydlení v ubytovně na dobu šesti měsíců této podmínce nevyhovuje, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2009/2000, uveřejněné pod číslem 54/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, ze kterého naopak vyplývá, že postačí poskytnout bytovou náhradu na dobu, kdy měl skončit nájemní poměr k vyklizovanému bytu, tj. na dobu určitou. Dále poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 20 Cdo 559/2006, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, ze kterých vyplývá, že zákon se zajištěním bytové náhrady jen na dobu určitou nepočítá. Uzavřela, že odvolací soud nezohlednil její výjimečnou situaci, zejména dlouhodobé užívání bytu již od roku 1992, když považoval podmínku vyklizení předmětného bytu spočívající v zajištění náhradního ubytování na dobu určitou za splněnou.

Nejvyšší soud dovolání povinné projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 712 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), se náhradním ubytováním rozumí byt o jedné místnosti nebo pokoj ve svobodárně nebo podnájem v zařízené nebo nezařízené části bytu jiného nájemce.

Podle § 343 o. s. ř. (citované ustanovení se přiměřeně použije i v exekučním řízení – srov. § 52 odst. 1 a § 73 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád) ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil dům nebo byt, za které je nutno zajistit určený způsob náhrady za ztrátu práva, soud nařídí výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže je prokázáno, že povinnému je zajištěn takový způsob náhrady, jaký byl určen ve vykonávaném rozhodnutí. Soud provede výkon rozhodnutí po právní moci rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí (odst. 1). Zajištění určeného způsobu náhrady pro povinného je povinen prokázat oprávněný (odst. 2). Není-li veřejnou listinou prokázáno, že náhrada je pro povinného zajištěna a že odpovídá vykonávanému rozhodnutí, nařídí soud před rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí jednání. Při zjišťování, zda náhrada je pro povinného zajištěna a zda odpovídá vykonávanému rozhodnutí, soud provede i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než jsou účastníky navrhovány (odst. 3).

Z citované zákonné úpravy vyplývá, že podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí o vyklizení bytu je zajištění bytové náhrady přisouzené vyklizovanému rozhodnutím, jehož výkon se navrhuje. Teprve poté, co oprávněný zajištění bytové náhrady prokáže, lze proti osobě, jíž byla uložena povinnost byt vyklidit, nařídit výkon rozhodnutí.

Náhradním ubytováním (na rozdíl od přístřeší, které je zákonem definováno jen jako provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění věcí) se rozumí - jak ostatně vyplývá z dikce § 712 odst. 4 obč. zák. - bytová náhrada, jež se zásadně pojí s bydlením trvalého charakteru; tím se rozumí nejen doba, na kterou je třeba náhradní ubytování zajistit, nýbrž i kvalita prostor, které mohou jako náhradní ubytování trvale sloužit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 6/2000 pod č. 68, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 856/2003). Definice ustanovení § 712 odst. 4 obč. zák. sice stanoví, co je považováno za náhradní ubytování, avšak dle názoru dovolacího soudu se jedná spíše o určitý minimální standard (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 26 Cdo 48/2014). Platí, že u náhradního ubytování je podmínka jeho zajištění z časového hlediska splněna vždy, byla-li náhrada zajištěna na dobu neurčitou, tedy na dobu, o které není jisto, ve kterém časovém okamžiku skončí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2681/2000, již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 856/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2496/2009).

V projednávaném případě oprávněná navrhla exekuci rozsudku, kterým soud vázal povinnost vyklidit předmětný byt na zajištění náhradního ubytování. Oprávněná prokazovala zajištění bytové náhrady pro povinnou návrhem smlouvy o zajištění náhradního ubytování, jejímž obsahem je návrh na poskytnutí náhradního ubytování v bytě o velikosti 1+1 o celkové podlahové ploše 33,9 m2, umístěný ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. XY, který je součástí pozemku p. č. XY, v k. ú. XY. V čl. III. této smlouvy se uvádí, že „náhradní ubytování se poskytuje na dobu 1 roku ode dne převzetí bytu uživatelkou“. Zajistila-li oprávněná povinné náhradní ubytování pouze na dobu trvání v délce jednoho roku od vyklizení, nelze o trvalém charakteru takového bydlení hovořit, a to ani v kontextu podmínek bydlení v původním (vyklizovaném) bytě. Jestliže bylo v nalézacím řízení dovozeno, že žalovaná (povinná) užívá byt bez právního důvodu a za jeho užívání nic nehradí, ale přesto byla její povinnost byt vyklidit vázána ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. na zajištění náhradního ubytování, je třeba tuto náhradu poskytnout v parametrech definovaných shora uvedenou judikaturou.

Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 6. 2019


JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu