Rozhodnutí NS

28 Cdo 3595/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/29/2019
Spisová značka:28 Cdo 3595/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3595.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Stát
Obec
Pozemkový úřad
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 11a odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.
§ 6 předpisu č. 503/2012Sb.
§ 243e odst. 1,2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3595/2018-199


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně J. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlou Galiovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M. Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, IČ 000 64 581, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradního pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 107/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2018, č. j. 68 Co 105/2018-167, t a k t o :


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2018, č. j. 68 Co 105/2018-167, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. ledna 2018, č. j.
30 C 107/2016-129 - vyjma výroku I., jímž rozhodl o částečném zastavení řízení - se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně a žalované výrokem I. rozsudku ze dne 14. 5. 2018, č. j. 68 Co 105/2018-167, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 1. 2018, č. j. 30 C 107/2016-129, ve výroku II. bodu 4) o věci samé, kterým byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní specifikovanou smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hl. m. XY, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY pro katastrální území XY, jako náhradního za pozemky, jež nebyly žalobkyni jakožto dědičce po oprávněné osobě vydány [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“)], tak, že za slova „katastrálním území XY“ se vkládá text „v ceně 153.847 Kč“, jinak jej v tomto výroku a ve výroku IV., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, že žalované a vedlejšímu účastníkovi se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává, potvrdil; ve výroku III., kterým bylo rozhodnuto, že žalobkyně nemá právo na nákladu nákladů tohoto řízení, jej změnil tak, že tento výrok se vypouští (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 15.120,- Kč k rukám její advokátky (výrok II.). Výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 1. 2018, č. j. 30 C 107/2016-129, jímž zastavil řízení „v části, ve které se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o převodu pozemků parc. č. XY, vše zapsané v k. ú. XY, katastrální pracoviště XY, Katastrální úřad XY“, nebyl odvoláním napaden a nabyl tak samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalovaná (resp. její právní předchůdce Pozemkový fond ČR) postupovala při uspokojování restitučních nároků žalobkyně přiznaných jí rozhodnutími Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha a Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu (blíže specifikovanými v odůvodnění rozsudku) liknavě a že zbývající výše restitučního nároku žalobkyně založeného těmito rozhodnutími převyšuje hodnotu žalobkyní nárokovaného náhradního pozemku (ve výši 153.847,- Kč), jehož bezúplatného převodu se v dané věci domáhá. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, pokud při určení výše restitučního nároku žalobkyně vycházel se znaleckého posudku znaleckého ústavu YBN CONSULT - Znalecký ústav s. r. o. č. 219/2920/2015 ze dne 20. 1. 2015 (a shledal jej správným, úplným a pravdivým), stejně jako soudy v předcházejících řízeních o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření dohody se žalobkyní o bezúplatném převodu jiných náhradních pozemků za pozemky, jež jí nebyly vydány, v nichž se vypořádaly i s námitkami žalované ve vztahu k tomuto posudku. V tomto ohledu odvolací soud odkázal jednak na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, o legitimním očekávání účastníků řízení, dále na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2018, č. j. 22 Co 379/2017-163, v němž tento soud po zhodnocení námitek žalované dospěl k hodnotě restitučního nároku žalobkyně ve výši 22.837.633,- Kč a jímž byly žalobkyni vydány pozemky v hodnotě 1.070.300,- Kč, a dále na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2018, č. j. 29 Co 288/2017-961, jímž žalobkyni byly vydány pozemky v hodnotě 184.635,- Kč, kdy tento soud „operoval“ s uspokojením restitučního nároku žalobkyně v rozsahu 9.699.291,70 Kč. Ohledně nárokovaného pozemku parc. č. XY (zahrada) o výměře 841 m2 v kat. území XY (dále též jen „předmětný pozemek“) bylo zjištěno, že zcela obklopuje pozemek st. parc. č. XY o výměře 31 m2 ve vlastnictví státu, na němž se nachází stavba bez č. p./č. ev. určená pro rodinnou rekreaci. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že v posuzovaném případě jsou naplněny podmínky pro vyhovění žalobě o nahrazení projevu vůle, směřující k uspokojení restitučního nároku žalobkyně formou „vydání“ nárokovaného náhradního pozemku, neboť stejně jako soud prvního stupně neshledal, že by jeho vydání bránil § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“), a taktéž dovodil, že jde o pozemek vhodný (k nevhodnosti pozemků poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015). Podle jeho názoru totiž překážkou jeho převodu „jistě není skutečnost“, že „obklopuje pozemek jiný, na němž má být umístěna stavba určená k rekreaci, a stěží lze uvažovat o žalovanou nastíněném funkčním celku. Je na vlastníkovi předmětného pozemku a pozemku sousedícího, jak si upraví svá práva plynoucí z vlastnictví daných pozemků, o žádnou zákonnou překážku vydání náhradního pozemku se však nejedná“.

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná, která jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. shledává v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího „v právním posouzení věci těchto otázek hmotného práva“:

1) „Zda je náhradní pozemek vhodný k převodu na oprávněnou osobu za situace, kdy funkčně souvisí se stavbou, která se nachází na pozemku, která je požadovaným náhradním pozemkem zcela obklopena“. K této otázce dovolatelka namítá, že oproti soudům obou stupňů má za to, že „skutečnost, že nadepsaný pozemek funkčně souvisí s jinou nemovitostí, může být, respektive v daném případě je, překážkou převodu takového pozemku jako náhradního“. Odkázala na § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, podle kterého „je nepřevoditelný i ten pozemek, který funkčně souvisí s pozemkem ve vlastnictví třetí osoby“ - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a další jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, sp. zn. 28 Cdo 860/2016, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014 a sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, z nichž dovozuje, že soudy obou stupňů rozhodly v rozporu se zákonem o půdě i s konstantní judikaturou, bylo-li v řízení zjištěno, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY funkčně souvisí s pozemkem ve vlastnictví třetí osoby (resp. soud prvního stupně zjistil, že funkčně souvisí se stavbou bez č. p., která se nachází na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a která je ve vlastnictví třetí osoby)“, a přesto dospěly k závěru, že předmětný pozemek je převoditelný jakožto pozemek náhradní.

2) „Zda je povinností soudu uplatnit a zohlednit při určování výše restitučního nároku oprávněné osoby srážky ze zjištěné ceny dle přílohy č. 7 k vyhlášce č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.“, respektive 3) „zda je soud povinen se zabývat tím, zda znalec při určování ceny původních pozemků bezezbytku respektuje tehdejší relevantní právní úpravu oceňování (zejména Vyhlášku)“. K těmto otázkám dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s její námitkou, že při oceňování původních pozemků, resp. restitučního nároku žalobkyně, měla být aplikována Vyhláška včetně její přílohy č. 7 (viz § 28a zákona o půdě), jak Nejvyšší soud dovodil např. v usnesení ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018 (na rozdíl od závěru uvedeného v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2018, č. j. 22 Co 379/2017-163, na nějž odkázal odvolací soud). V citovaném usnesení Nejvyšší soud výslovně uvedl, že i v případě oceňování původních pozemků je povinností znalce aplikovat Vyhlášku včetně srážek dle přílohy č. 7.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby „bylo odmítnuto jako nepřípustné a nedůvodné“. Poukázala na to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná dovolatelkou k otázce ad 1) vycházejí z jiného skutkového stavu a na danou věc nedopadají, neboť v případě jí požadovaného pozemku se nejedná o pozemek v okolí bytového domu využívaný jeho vlastníky ani o veřejné prostranství a ani o pozemek v sídlištním nebo sportovním areálu. Pokud pak jde o ocenění nevydaných pozemků, odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018, ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, a ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, v nichž Nejvyšší soud rozhodoval o obsahově totožných dovoláních žalované ve skutkově a právně obdobných věcech vedených žalobkyní nebo jejím bratrem, jehož restituční nároky plynou z týchž rozhodnutí pozemkového úřadu, přičemž všechny soudy v otázce výše restitučních nároků (resp. ocenění nevydaných pozemků) vycházely z téhož znaleckého posudku č. 219/2920/2015 ze dne 20. 1. 2015 vypracovaného znaleckým ústavem YBN CONSULT - Znalecký ústav s. r. o.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to „vhodnosti“ předmětného pozemku, který oprávněná osoba (žalobkyně) nárokuje k převodu jako náhradní pozemek za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je k otázce, pro niž je přípustné, opodstatněné, a že jinak není přípustné.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Námitky dovolatelky k otázkám ad 2) a ad 3) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají. Otázkou kvantifikace restitučního nároku žalobkyně (a jejího bratra O. Ž.), resp. ocenění nevydaných pozemků na základě totožných rozhodnutí správních orgánů jako v dané věci, a vycházející ze závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu YBN CONSULT - Znalecký ústav s. r. o. č. 219/2920/2015 ze dne 20. 1. 2015 se Nejvyšší soud již dříve zabýval v řadě svých předchozích rozhodnutí, jimiž aproboval závěry soudů nižších stupňů založené na zjištění, že při určení výše restitučního nároku žalobkyně nejsou dány okolnosti pro aplikaci srážek podle Přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1888/2018, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2667/2018, ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, a ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018). Žalobkyně tak v daném řízení měla legitimní očekávání, že soudem bude uvedená předběžná otázka posouzena stejně (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a přiměřeně též jeho nález ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04). Byť se odvolací soud k námitkám žalované týkajícím se aplikace srážek podle Přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně nevyjádřil, považoval za správný názor soudu prvního stupně, pokud při svém rozhodnutí vycházel ze závěrů citovaného znaleckého posudku, jež shledal správnými, úplnými a pravdivými, přičemž soudy obou stupňů současně poukázaly na skutečnost, že zbývající výše restitučního nároku žalobkyně převyšuje hodnotu žalobkyní nárokovaného náhradního pozemku (ve výši 153.847,- Kč), jehož bezúplatného převodu se v dané věci domáhá.

Odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018, nelze považovat za přiléhavý, neboť v tehdy projednávané věci odvolací soud nesprávně dovodil, že odňaté pozemky (jakož i pozemky náhradní) je třeba ocenit jinak než podle kritérií stanovených vyhláškou č. 182/1988 Sb., což je evidentně případ odlišný od nyní posuzované věci.

K otázce dovolatelky ad 1):

Rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a judikaturu na něj navazující), jež reflektuje i předchozí nálezovou judikaturu Ústavního soudu (srov. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), byl formulován a odůvodněn závěr, že při liknavém, svévolném či diskriminujícím postupu Pozemkového fondu ČR (jehož nástupcem je žalovaná, jejímž jménem jedná Státní pozemkový úřad) při uspokojování nároku na převod jiného vhodného pozemku za pozemky, jež nebylo lze vydat oprávněné osobě pro některou ze zákonem stanovených překážek, se oprávněná osoba může domáhat převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky.

Odkazovanou rozhodovací praxí nebyly však nikterak popřeny ty závěry judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“, tedy o pozemek, jenž by byl - nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo žalované - do veřejné nabídky zařaditelný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, a ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, a usnesení téhož soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, a ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Do veřejné nabídky pozemků, sestavované Státním pozemkovým úřadem podle § 11a odst. 2 zákona o půdě, by takto nebyl (mimo jiné) zařaditelný pozemek, jehož vydání by bránila zákonná překážka uvedená v § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, spočívající ve funkční souvislosti (pozemku) pozemků se stavbou, jak Nejvyšší soud dovodil v rozsudcích ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, v nichž současně vyjádřil právní názor, že pozemek, který by nebylo možno vydat ani přímým restituentům pro zákonem stanovenou překážku spočívající v zastavěnosti pozemku, logicky není ani vhodným náhradním pozemkem k uspokojení nároku oprávněné osoby, jíž nebylo lze vydat pozemek (pozemky) původní.

Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je tedy jednak významné, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě a v § 6 zákona č. 503/2012 Sb., a dále, zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014, a rozsudek téhož soudu ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3240/2018), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).

Všechna uvedená hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).

Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (žalovaná) postupoval (postupovala) liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle § 11a zákona o půdě), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (a ve správě Státního pozemkového úřadu). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).

V posuzované věci bylo již soudem prvního stupně zjištěno, že žalobkyní nárokovaný náhradní pozemek parc. č. XY (zahrada) o výměře 841 m2 v kat. území XY, obci XY, zcela obklopuje pozemek st. parc. č. XY (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 31 m2 ve vlastnictví státu, na němž se nachází stavba bez č. p./č. ev. určená pro rodinnou rekreaci. Z této skutečnosti vyplývá, že jediný možný přístup k objektu bez č. p./č. ev. určenému pro rodinnou rekreaci je právě a jen přes pozemek parc. č. XY. Ač převodu tohoto pozemku nebrání zákonné výluky uvedené v § 6 zákona č. 503/2012 Sb., nebylo v řízení před soudy obou stupňů nikterak objasněno, o jakou stavbu se na pozemku st. parc. č. XY vlastně jedná (v tomto ohledu soud prvního stupně poukázal jen na skutečnost, že „ze znaleckého posudku a leteckých snímků lze mít oprávněné pochybnosti o faktickém stavu této nemovitosti“, aniž by se zabýval tím, zda se skutečně jedná o stavbu spojenou se zemí pevným základem, přičemž však považoval za nesporné, že předmětný pozemek tvoří funkční celek s rekreační objektem a stavebním pozemkem), kdo je vlastníkem této stavby, a zda má tento - dosud neznámý - vlastník k tomuto objektu zajištěnou (či nikoliv) přístupovou cestu tak, aby stavbu a nezbytně nutnou část předmětného pozemku k její údržbě mohl užívat. Právní názor odvolacího soudu, že překážkou převodu pozemku parc. č. XY „jistě není skutečnost“, že „obklopuje pozemek jiný, na němž má být umístěna stavba určená k rekreaci, a že stěží lze uvažovat o žalovanou nastíněném funkčním celku“, je tak předčasný (neúplný) a tudíž nesprávný.

V dalším řízení tak bude na soudu, aby zjistil, jaká stavba se na pozemku st. parc. č. XY nachází, zda (dosud neznámý) vlastník tohoto objektu pro rodinnou rekreaci má k této stavbě zajištěnu přístupovou cestu z veřejně přístupné komunikace a jakým způsobem. V záporném případě, tedy pokud by vlastník tohoto objektu k němu neměl nikterak zajištěn přístupovou cestu a neměl by k dispozici část sporného pozemku nezbytně nutnou k údržbě tohoto objektu, nebylo by možno dospět k závěru o vhodnosti tohoto pozemku jako náhradního, neboť by jej nebylo možno zařadit do veřejné nabídky žalované (§ 11a zákona o půdě) a mohly by vznikat i problémy při jeho obhospodařování, a to i vzhledem ke skutečnosti, že vlastníkem pozemku st. parc. č. XY je stát (žalovaná přitom v řízení netvrdila, že by byla vlastnicí i zmíněného objektu nacházejícího se na tomto pozemku, avšak v dovolání namítá, že jeho vlastníkem je třetí osoba; pokud by toto její tvrzení bylo prokázáno, byly by - v případě vyhovění žalobě - označené pozemky s objektem pro rodinnou rekreaci ve vlastnictví tří různých subjektů, což je zcela nežádoucí). Za správný proto nelze považovat ani názor odvolacího soudu, že „je na vlastníkovi předmětného pozemku a pozemku sousedícího, jak si upraví svá práva plynoucí z vlastnictví daných pozemků“, neboť v daném případě, jak bylo v řízení zjištěno, nejde jen o dva sousedící pozemky, nýbrž o to, že na pozemku st. parc. č. XY se nachází stavba určená pro rodinnou rekreaci; přitom zákon o půdě v § 11 odst. 1 písm. c) výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Jen pro úplnost je možno dodat, že soudem prvního stupně poukazovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017, č. j. 28 Co 94/2017-274, v němž odvolací soud mimo jiné vyslovil názor, že „situaci, kdy uvnitř jednoho pozemku se nachází pozemek, který není spojen s veřejnou cestou, občanský zákoník zná a nabízí vlastníkům takových nemovitostí řešení (nájem, služebnost, soudní řešení), a že tato situace nebrání vydání pozemku“, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a dále jím byl v této věci zrušen i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 12. 2016, č. j. 7 C 445/2014-242, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro něž byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí - vyjma výroku I., jímž rozhodl o částečném zastavení řízení - i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento jeho rozsudek, a v tomto rozsahu, tedy vyjma výroku I., jímž rozhodl o částečném zastavení řízení, věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 1. 2019


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu