Rozhodnutí NS

25 Cdo 3156/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/12/2019
Spisová značka:25 Cdo 3156/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.3156.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 7 odst. 3 předpisu č. 440/2001Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 3156/2018-389


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: J. S., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem se sídlem Mikulášská 455/9, Plzeň, proti žalované: Fakultní nemocnice Plzeň, se sídlem Edvarda Beneše 1128/13, Plzeň, IČO 00669806, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 185/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2018, č. j. 14 Co 316/2017-375,
takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobce podal dovolání proti rozsudku ze dne 10. 4. 2018, č. j. 14 Co 316/2017-375, jímž Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 10. 2017, č. j. 28 C 185/2015-339, v zamítavém výroku o zaplacení 135.000 Kč. Namítá, že ačkoli mu byla vedlejší účastnicí již dříve vyplacena částka 135.000 Kč jakožto náhrada za ztížení společenského uplatnění, s ohledem na újmu, kterou v důsledku operace u žalované utrpěl, je na místě navýšení tohoto odškodnění na dvojnásobek. Přestože byl ještě před škodní událostí osobou zdravotně handicapovanou, došlo nepochybně ke zhoršení jeho hybnosti, dříve pravidelně cvičil, což již nyní není možné, a míra ztráty jeho soběstačnosti je celkově vyšší.

Uplatněné námitky však nemohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvodu, aby rozhodná právní otázka mimořádného zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, účinné do 31. 12. 2013 (dále též jen „vyhláška“), byla za daných skutkových okolností posouzena jinak.

Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění určená na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již sama o sobě náhradu za následky újmy na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení náhrady stanovené na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Úsudek soudu o přiměřeném zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. odůvodnění shora citovaného stanoviska a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, publikovaný pod C 9037 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, které nastavuje kritéria pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009), nebo je-li založena na nesprávném právním názoru při aplikaci příslušného ustanovení (srov. usnesení ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4650/2015, nebo ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 376/2017).

Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu, který nepodléhá dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), lze dovodit, že odvolací soud základní východiska rozhodné právní úpravy respektoval a zvážil všechny relevantní okolnosti případu – věk žalobce, srovnání jeho zdravotního stavu před a po vzniku újmy na zdraví, i možnosti uspokojování jeho životních a společenských potřeb. Dospěl-li s ohledem na zjištění, že stále může vykonávat funkci zkušebního komisaře v autoškole, stále má možnost plavat, byť s omezením, a nikoli trvale nosí kýlní pás, přičemž již před vznikem škodné události byl v důsledku předchozího úrazu nikoli zanedbatelně, ale významně omezen v určitých sférách uspokojování svých životních a společenských potřeb, k závěru, že ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky nejde o mimořádný případ hodný zvláštního zřetele, má dovolací soud za to, že postupoval v souladu s požadavky na uplatnění principu proporcionality, jeho úvaha není zjevně nepřiměřená okolnostem případu a neodchýlil se tak v tomto směru od ustálené rozhodovací praxe.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 3. 2019


JUDr. Robert Waltr
předseda senátu