Rozhodnutí NS

23 Cdo 2029/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07/26/2019
Spisová značka:23 Cdo 2029/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2029.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 2029/2019-182


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ZAHRADNÍK PARKET, spol. s r.o., se sídlem Za oborou 1216/22, Břevnov, 169 00 Praha 6, IČO 26174812, zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem 270 24 Zbečno 123, proti žalované AGAGA, s.r.o., se sídlem Senovážné náměstí 991/13, Nové Město, 110 00 Praha 1, IČO 25605305, zastoupené JUDr. Tomášem Pitrou, advokátem se sídlem Žatecká 41/4, 110 00 Praha 1, o zaplacení 286 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 12/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2019, č. j. 4 Cmo 137/2018-356, 4 Cmo 139/25018, t a k t o :


I. Dovolání žalované se odmítá.
    II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

    O d ů v o d n ě n í:

    Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2018, č. j. 52 Cm 12/2012-328, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 32 094 Kč se 7,75 % úrokem z prodlení od 17. 10. 2017 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu na zaplacení 7,75 % úroku z prodlení z částky 32 094 Kč za období od 10. 12. 2011 do zaplacení, výrokem III. zamítl žalobu na zaplacení částky 254 706 Kč spolu se 7,75 % úrokem z prodlení od 17. 10. 2017 do zaplacení, výrokem IV. uložil žalobkyni zaplatit žalované poměrnou část nákladů řízení ve výši 305 240 Kč k rukám právního zástupce žalované, výrokem V. uložil žalobkyni zaplatit České republice náhradu nákladů řízení za znalečné ve výši 12 416 Kč a výrokem VI. uložil žalované zaplatit České republice náhradu nákladů řízení za znalečné ve výši 3 584 Kč. Uvedený rozsudek soud prvního stupně doplnil a opravil usnesením ze dne 23. 3. 2018, č. j. 52 Cm 12/2012-332, kdy výrokem I. změnil výrok II. rozsudku tak, že žaloba na zaplacení 7,75 % úroku z prodlení z částky 32 094 Kč za období od 10. 12. 2011 do 16. 10. 2017 se zamítá, výrokem II. uložil žalobkyni zaplatit České republice náhradu nákladů za výslech znalce Mgr. Jiřího Kozumplíka ve výši 543 Kč a výrokem III. uložil žalované zaplatit České republice náhradu nákladů za výslech znalce Mgr. Jiřího Kozumplíka ve výši 157 Kč.

    Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2019, č. j. 4 Cmo 137/2018-356, 4 Cmo 139/25018, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v části výroku III., kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 96 058 Kč s příslušenstvím, výrokem II. změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 7,75 % p.a. z částky 32 094 Kč za období od 10. 12. 2011 do 16. 10. 2017, výrokem III. změnil část výroku III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 84 902 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. z uvedené částky od 10. 12. 2011 do zaplacení, výrokem IV. konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně zůstal odvoláním nedotčen v části výroku III., kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 73 746 Kč s příslušenstvím, výrokem V. změnil výrok V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně a výrok II. a III. jeho doplňujícího usnesení tak, že účastníkům se povinnost nahradit státu vynaložené náklady neukládá, výrokem VI. uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení v jeho dosavadních stupních částku 57 185 Kč a výrokem VII. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

    V dané věci soudy posuzovaly žalobkyní uplatněný nárok na doplatek kupní ceny ve výši 286 800 Kč z titulu kupní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 5. 11. 2011 podle § 409 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jejíž předmětem byla výroba a dodání kavárenských a barových stolků za dohodnutou cenu, kdy žalovaná požadovaný doplatek ceny neuhradila z důvodu, že stolky měly vady, které reklamovala a požadovala slevu z kupní ceny ve výši 286 800 Kč. Oba soudy na základě znaleckého posudku ČVÚT Kloknerova ústavu dospěly shodně k závěru, že žalobkyně i žalovaná měli podíl na skutečnosti, že skleněné desky stolů praskaly, jestliže ze znaleckého posudku vyplynulo, že příčinou vad bylo jednak samotné zadání žalované, obsahující nevhodně zvolený typ skla (netvrzené sklo) a nevhodný tvar podpor, a zároveň okolnost, že žalobkyní bylo dodáno tenčí sklo, než objednané, a že žalobkyně měla upozornit žalovanou na nevhodnost navrhovaného typu skla a podpor. Vzhledem k tomu, že stanovení slevy dodávky vadných věcí považoval soud prvního stupně za otázku odbornou, zadal tento úkol znalci Mgr. Jiřímu Kozumplíkovi, který slevu stanovil na výši 254 706 Kč s tím, že k této částce dospěl na základě své úvahy a zkušeností, neboť nemohl dohledat stejné typy stolků se stejnou vadou, se kterými by provedl porovnání. Soudy shodně s ohledem na skutečnost, že znalec nemohl dosáhnout stanoveného úkolu, určily obecnou cenu posuzovaných stolků, resp. výši slevy za dodávku vadných stolků, v souladu s ustanovením § 136 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Soud prvního stupně určil částku, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni ve výši 32 094 Kč, jako rozdíl mezi částkou požadovanou žalobkyní z titulu doplacení kupní ceny a výší slevy z kupní ceny, a to společně s úrokem z prodlení počítaného ode dne následujícího po dni 16. 10. 2017, kdy žalovaná obdržela závěry znaleckého posudku. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně nejen ve stanovení výše slevy částkou 254 706 Kč, ale i se závěrem, že příčiny vad dodávky stolků byly v zásadě tři, a to: 1. nevhodná volba typu skla a tvaru podpor žalovanou, jako objednatelkou, 2. pasivita žalobkyně ve vztahu k nevhodnému zadání žalované a 3. dodání zboží žalované se skleněnými deskami z tenčího skla, než jaké bylo žalovanou objednáno. Odvolací soud se však neshodl se soudem prvního stupně v otázce promítnutí zjištěných příčin vad zboží do uplatněného odpovědnostního nároku podle § 439 obch. zák. Dospěl k závěru, že pokud jsou z uvedených příčin vad zboží žalobkyni přičítány pouze příčiny ad 2) a 3), žalobkyně za nedostatek ad 1) podle § 423 obch. zák. neodpovídá. Odvolací soud považoval každou z uvedených příčin za stejně významnou, proto dovodil, že 1/3 zjištěné slevy z ceny musí nést žalovaná ze svého, tedy částku 84 902 Kč. Na základě tohoto závěru změnil odvolací soudu část zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ještě dalších 84 092 Kč, kromě již přiznané částky ve výši 32 094 Kč, a v souvislosti s tím odpovídajícím způsobem změnil zamítavé výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně a změnil i další výroky rozsudku soudu prvního stupně týkající se nákladů řízení.

    Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání do výroku III., jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 84 902 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. z uvedené částky od 10. 12. 2011 do zaplacení. Dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když těžiště právního posouzení, co je obsahem smlouvy, přesunul na znalce. Odvolacímu soudu vytýká, že právní posouzení, jak byl dohodnut předmět dodání, a zda vůbec nastala situace, kterou předpokládá hypotéza § 423 obch. zák., si neposoudil soud sám, ale závěr převzal ze znaleckého posudku. Podle názoru dovolatelky předmět dodání vyplývá z objednávky žalované a z další komunikace účastnic, z nichž měl odvolací soud dovodit, že žalovaná si objednala stolky s dřevěnou nohou a skleněnou deskou v určitých rozměrech a tloušťce. Dovolatelka zdůraznila, že si žádné požadavky ohledně tvrdosti skla nevymiňovala. Má za to, že bylo jejím legitimním očekáváním, aby žalobkyně dodala funkční a bezpečný výrobek. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud pochybil při řešení otázky existence objektivní odpovědnosti podle § 423 obch. zák. a tuto otázku považuje za otázku v rozhodovací praxi dosud neřešenou. Podle dovolatelky měla být otázka způsobu aplikace § 423 obch. zák. a jejího promítnutí do nároku na slevu podle § 439 obch. zák. odvolacím soudem posouzena jinak. Má za to, že bez ohledu na nevhodné zadání objednatele je dána objektivní odpovědnost žalobkyně za vady dodaného zboží v plném rozsahu. Třetí důvod dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř., když právní otázku posuzování důkazu zatížil projevem libovůle. Namítá, že z provedených důkazů nevyplývá závěr, který učinil odvolací soud, že by objednávka žalované byla společně se zvoleným typem skla a s ohledem na nevhodně požadovanou podporu skleněné desky příčinou praskání skleněných desek stolků. Jde přitom o závěr, který měl ve výsledku vliv na zjištěné příčiny vad a právní závěr, že nárok žalované na slevu se snižuje o 1/3 z důvodu chybného zadání. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalovaná není povinna zaplatit žalobkyni částku 84 902 Kč, a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

    Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.

    Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    K první námitce dovolatelky, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když těžiště právního posouzení, co je obsahem smlouvy, přesunul na znalce, je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, Nejvyšší soud judikoval, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Dovolatelka však žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud při zjišťování obsahu smlouvy odchýlit, neuvedla. Mimo to dovolatelka svoji námitkou zpochybňuje způsob zjišťování skutkového stavu věci, zjišťování obsahu, resp. předmětu smlouvy, čímž ve skutečnosti namítá vadu řízení. V dané souvislosti je třeba připomenout, že Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že námitky dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad řízení, stejně jako námitky k nedostatečně a nesprávně zjištěnému stavu věci přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1247/2015 nebo ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Shora uvedenou námitkou tedy dovolatelka nenaplnila požadavek na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Navíc, pokud dovolatelka soudu vytýká, že nedovodil patřičné závěry ze skutečnosti, že žalobkyně na nevhodnost objednávky žalovanou neupozornila, dovolatelka tím ve skutečnosti ani nezpochybňuje skutkové zjištění soudu, že žalovaná si u žalobkyně objednala stolky s nevhodným typem skla a podpor.

    Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání žalované ani ohledně dovolatelkou předestřené druhé námitky, týkající se způsobu aplikace § 423 obch. zák. a jejího promítnutí do nároku na slevu podle § 439 obch. zák. Dovolatelka touto námitkou nevymezila žádnou konkrétné otázku hmotného práva, která by měla být dovolacím soudem řešena. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, přijal závěr, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Tomuto požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) však dovolatelka nedostála. Z obsahu námitky dovolatelky pouze vyplývá, že dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení výše určené slevy dodaného zboží. Nesprávné právní posouzení je ale podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacím důvodem, tudíž pouhé námitky k právnímu posouzení nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit.

    Dovolací soud dospěl dále k závěru, že ani pro dovolatelkou uvedenou třetí námitku, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř., když právní otázku posuzování důkazu zatížil projevem libovůle, není dovolání žalované podle § 237 o. s. ř. přípustné. Je třeba připomenout, že Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. opět např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014).

    Není-li tedy dovolání žalované podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

    Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst.

    P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 26. 7. 2019


    JUDr. Kateřina Hornochová
    předsedkyně senátu