Rozhodnutí NS

4 Tdo 96/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:02/05/2020
Spisová značka:4 Tdo 96/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.96.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 96/2020-526


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 2. 2020 o dovolání obviněného J. K., nar. XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. 13 To 68/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 4/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 2. 2019 sp. zn. 14 T 4/2018 byl obviněný J. K. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se odpustil tím, že

v blíže nezjištěné době v průběhu roku 2015 a první polovině roku 2016 v místě svého zaměstnání v obci XY v ulici XY, okr. Praha-západ, a v bydlišti poškozeného v obci XY, okr. Praha-západ, postupně vylákal pod záminkou půjčky na údajně výhodné investování a zaručený zisk od poškozeného R. K., narozeného XY, finanční hotovost v celkové výši 1 872 000 Kč, přičemž poškozenému zamlčel, že je v insolvenčním řízení a peníze nevrátil ve lhůtě splatnosti do 2. 9. 2016 ani navzdory opakovaným výzvám poškozeného později a ani to neměl v úmyslu, neboť si byl vědom a srozuměn, že peníze nebude schopen vrátit vzhledem ke své tristní majetkové a finanční situaci, čímž poškozenému R. K. způsobil škodu ve výši 1 872 000 Kč.

Za to byl obviněnému uložen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud též obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému R. K., nar. XY, částku ve výši 1 872 000 Kč. Téhož poškozeného pak ve smyslu § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem jeho nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. 13 To 68/2019 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Toto rozhodnutí soudu druhého stupně následně napadl obviněný dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V odůvodnění dovolání konkrétně namítl, že soud nesprávně právně posoudil skutek, který je předmětem jeho trestního stíhání a to ohledně subjektu trestného činu. Toto nesprávné právní posouzení bylo způsobeno nerespektováním zásady in dubio pro reo. V důsledku toho došlo k porušení základních práv obviněného, zejména pak byla porušena zásada presumpce neviny, ze které in dubio pro reo vychází. Před okresním soudem nebyl proveden jediný důkaz, který by obviněného usvědčoval z toho, co je mu kladeno za vinu. Jsou tak dvě pravděpodobné verze případu. Jedna je ta, že si obviněný skutečně půjčil částku 1 872 000 Kč a druhá, že se nic takového nestalo, resp. že mu byla předána pouze částka 60 000 Kč. Druhé verzi tak měla být dána přednost a obviněný měl být zproštěn obžaloby. Dovolatel v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1332/2009 z něhož vyplývá, že i v rámci dovolání se Nejvyšší soud může zabývat námitkami týkajícími se nesprávné realizace důkazního řízení, které mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces.

Z výše rekapitulovaných důvodů proto obviněný v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. 13 To 68/2019, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 2. 2019 sp. zn. 14 T 4/2018, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství vypracovala k podanému dovolání písemné vyjádření, které dne 8. 11. 2019 zaslala Nejvyššímu soudu (§ 265h odst. 2 tr. ř.). V něm nejprve rekapitulovala výsledek předchozího řízení, obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i dovolání obviněného včetně použitých argumentů, a následně k námitkám obviněného zaujala následné stanovisko. Obviněný podle jejího názoru uplatnil výhradně skutkové námitky, které ale slouží ke zpochybnění právního posouzení skutkového stavu věci toliko formálně, pokud je jejich prostřednictvím napadán zejména způsob provedeného dokazování, resp. hodnocení důkazů soudy a obviněný jej nahrazuje vlastním hodnotícím postupem. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný nenamítá žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a jeho právní kvalifikací. Pohybuje se tak mimo meze tohoto dovolacího důvodu. Obviněný v posuzovaném případě ani neuplatnil námitku extrémního rozporu opatřených skutkových zjištění a výsledků provedeného dokazování. Je tedy zřejmé, že postupoval tak, jakoby uplatnil v pořadí další řádný opravný prostředek. Nelze přisvědčit důvodnosti názoru obviněného, že skutkové okolnosti případu nebyly prokázány mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž existuje více než jedna varianta průběhu skutkového děje. V této souvislosti je třeba naopak poznamenat, že případ odlišného hodnocení důkazů ze strany obviněného v opozici s tím, jak je hodnotily soudy, nelze bez dalšího považovat za porušení zásady in dubio pro reo.

V závěru svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný J. K. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti požadované ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Spočívá tedy ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z obsahu samotného dovolání je zřejmé, že obviněný spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho poslední variantě, tedy že jím podaný řádný opravný prostředek byl zamítnut, ačkoli řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně podle písm. g).

Pokud obviněný v podaném dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ten spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými obviněný případně vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury mohou odpovídat rovněž námitky existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními jde v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že obviněný v dovolání uvedl totožné námitky, které v rámci své obhajoby uplatňoval po celou dobu trestního řízení, jež proti němu bylo vedeno, deklaroval je rovněž v odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně. Obhajobu obviněného především prověřoval nalézací soud, který provedl dokazování v potřebném rozsahu, a důkazy rovněž způsobem konvenujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil (viz str. 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Hodnocení důkazů je plně v souladu s požadavky, které na tuto činnost klade jednak právní předpis a jednak uznávaná pravidla logického myšlení. Obhajoba obviněného byla prověřena i procesním postupem odvolacího soudu a jeho rozhodnutím, v němž soud druhého stupně vyložil, proč obhajobu obviněného nepovažuje za prokázanou, a naopak ji má za vyvrácenou (viz str. 3 a 4 odůvodnění jeho rozhodnutí). Odvolací soud rovněž dostatečným způsobem vyložil, proč odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Hodnocení důkazů je výsostným a nezadatelným právem nalézacího soudu a jak Nejvyšší soud v projednávané věci zjistil, proběhlo způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Usoudil-li obviněný, že výklad ustanovení trestního řádu mu zaručuje právo na to, aby soudy hodnotily důkazy v souladu s jeho představami, vychází z vadné premisy. V této souvislosti musí Nejvyšší soud připomenout, že „právo na spravedlivý proces a z něho plynoucí výsledky není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).

Důvody dovolaní podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž obviněný shledává výlučně ve výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých zpochybňuje rozsah dokazování a především pak způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Prezentované námitky je nutno považovat za námitky skutkového charakteru, jimiž se obviněný domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro nějž byl odsouzen a současně zaměňuje dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek za další řádný opravný prostředek ve stylu odvolání. Pomíjí však, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek plně odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. ř. Nedostatek validní právní argumentace k užitému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze zhojit pouhým odkazem na zákonem nestanovenou a nepředvídanou povinnost Nejvyššího soudu dospět za použití krajně extenzivního výkladu k závěru o právní konformitě podaného dovolání s uplatněným dovolacím důvodem. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení tak obviněný vyvozuje pouze z nabízené vlastní verze skutkového děje, spočívající na subjektivním hodnocení jednotlivých důkazů, a tímto postupem dospívá k závěru, že měl být obžaloby zproštěn. Jak již ale bylo zmíněno výše, uvedenou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Není smyslem rozhodování Nejvyššího soudu v řízení o dovolání opakovat, případně nadále rozvíjet skutkové závěry předchozích soudů a vršit tak další argumenty do polemiky obviněného s nimi, zejména v případě, kdy soudy obou stupňů plně dostály své povinnosti ve spravedlivě vedeném procesu provést dokazování v zákonem požadovaném rozsahu a jeho nezpochybnitelné výsledky promítnout do správné právní kvalifikace činu. Okolnost, že obviněný výsledky tohoto postupu obou soudů stále neakceptuje a nadále prosazuje svou verzi skutkového děje, nemůže být v tomto stadiu řízení relevantní.

Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, která se stala podkladem napadeného usnesení krajského soudu na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy jasně uvedly, které skutečnosti měly za prokázané a co je k těmto závěrům vedlo, z jakých důvodů měly výpověď poškozeného K. za věrohodnou, jaké další důkazy tuto výpověď podporovaly (např. elektronická komunikace mezi obviněným a poškozeným), a naopak, proč neuvěřily výpovědi obviněného, která stála zcela osamoceně. Nalézací ani odvolací soud se tak v konečném důsledku v procesu hodnocení důkazů nedopustily žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., kdy se v projednávané věci nejedná o svévolné odůvodnění rozhodnutí, kde by absentoval logický způsob hodnocení jednotlivých důkazů. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nemá ani on žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy zjištěným skutkovým stavem věci a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

Za relevantní tak nelze shledat ani námitku obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Nejvyšší soud v této souvislosti opakuje, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a současně nedovodil, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy či že by soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani řízení, které mu předcházelo, nejsou zatíženy vytýkanými vadami.

Vzhledem ke všem shora uvedeným zjištěním a závěrům, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o námitky skutkového či procesního charakteru, které navíc nejsou ani opodstatněné, v důsledku čehož nemohlo dojít ani k naplnění dalšího dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., bylo dovolání obviněného J. K. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. 2. 2020


JUDr. František Hrabec
předseda senátu