Rozhodnutí NS

22 Cdo 4514/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/13/2019
Spisová značka:22 Cdo 4514/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4514.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vydržení
Dotčené předpisy:§ 134 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
ECLI
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
05/30/2019
ECLI:CZ:US:2019:3.US.1775.19.1 prof. JUDr. Josef Fiala, CSc. odmítnuto 07/17/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4514/2018-483 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) Z. Ř., narozeného XY, a b) E. Ř., narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalovaným 1) J. N., narozenému XY, bytem XY, 2) V. N., narozené XY, bytem XY, 3) L. P., narozenému XY, a 4) E. P., narozené XY, oběma bytem XY, všem zastoupeným Mgr. Tomášem Novotným, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Havlíčkovo náměstí 91, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 15 C 60/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2018, č. j. 20 Co 159/2017-413, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2017, č. j. 15 C 60/2015-284, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky pozemků parc. č. XY a parc. č. XY ležících v k. ú. XY, zapsaných na LV č. vedeném u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrálního pracoviště XY, a tvoří součást jejich společného jmění manželů (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, č. j. 20 Co 159/2017-413, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 8. 2018, č. j. 20 Co 159/2017-439, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobci jsou vlastníky ve společném jmění manželů pozemků parc. č. XY a parc. č. XY dílů b) a d) v k. ú. XY označených takto v geometrickém plánu K. V. č. 356-202/2017 ze dne 21. 2. 2018, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II.–VII.). Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé; žalobci tvrdili, že držba měla být započata na základě směnné smlouvy z roku 1934 a završena 1. 1. 1961. Veškeré dokazování a argumentace účastníků proto směřovaly výhradně do doby před rokem 1961. Otázka vydržení k 1. 1. 1992 nebyla po celou dobu řízení nastolena. Odvolacímu soudu vytýkají i další vadné postupy (nepřípustný nátlak při pokusu o smír, nemožnost vyjádřit se při místním ohledání a ke znaleckému posudku, opomenuté důkazu kupní smlouvou z roku 1983…). Žalovaní dále namítají absenci dobré víry žalobců při držbě pozemků. Podle jejich názoru žádná trhová smlouva z roku 1935 či 1939 neexistovala a i kdyby existovala, nebyla vložena do pozemkové knihy, tudíž držba právních předchůdců žalobců nemohla být dána se zřetelem ke všem okolnostem. V postupní smlouvě z roku 1942 pak předmětné pozemky nebyly uvedeny, což vylučuje dobrou víru předchůdců žalobců. Ze smlouvy kupní a darovací ze dne 27. 4. 1981 ani ze smlouvy kupní z roku 1983 registrované dne 3. 12. 1984 pak opět neplyne, že by měly být převáděny předmětné pozemky, proto nemohli být ani žalobci v dobré víře. Vyzdvihují velikost plochy koupeného pozemku ve srovnání s velikostí plochy skutečně drženého pozemku, jejichž poměr je 1 528:410 m2. Od roku 1953 navíc byly předmětné pozemky přikázány do užívání JZD, držba proto nemohla být završena v roce 1961. Sami žalobci pak museli být seznámeni se skutečným stavem, a to už od nabytí pozemků, případně od geometrického měření v roce 1983 či při uzavírání smlouvy s Okresní správou silnic Havlíčkův Brod. Dále se vyjadřují k výpočtu nákladů řízení odvolacím soudem. Navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá, a přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení. Žalobci se k dovolání nevyjádřili. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalovaní primárně namítají překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu, že podle tvrzení žalobců mělo dojít k vydržení k 1. 1. 1961, odvolací soud však překvapivě uzavřel, aniž by to bylo tvrzeno, že pozemky žalobci vydrželi 1. 1. 1992. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Podle judikatury Nejvyššího soudu je nepředvídatelným, resp. překvapivým, takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017 (dostupné na www.nsoud.cz)]. O tento případ však v dané věci nejde. Ve vztahu k možnému vydržení pozemků bezprostředními právními předchůdci žalobců i přímo žalobci byly v řízení provedeny důkazy (zejména smlouva kupní a darovací z roku 1981) a soud prvního stupně se jejich hodnocením a možným právním důsledkům – byť dospěl k závěru, že pro nedostatek dobré víry pozemky vydržet nemohli – věnoval. I když žalobci, coby odvolatelé, v průběhu odvolacího řízení možnost pozdějšího vydržení pozemků přímo nenamítali, podle názoru dovolacího soudu nezakládá učiněný závěr o pozdějším vydržení sporných pozemků, tj. k 1. 1. 1992, překvapivost napadeného rozhodnutí. Žalovaní mohli vzhledem k zjištěnému skutkovému stavu věci a vysloveným závěrům soudu prvního stupně očekávat a předvídat, že i odvolací soud, který ostatně není ani vázán odvolacími důvody (srov. § 212a odst. 1 o. s. ř.), v daném případě tyto skutečnosti může zohlednit a věc na základě nich právně posoudit jinak. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, žalobci již v řízení před ním v rámci vylíčení rozhodujících skutkových tvrzení poukazovali mimo jiné na dlouhodobost faktických užívacích poměrů časově počínajících od 30. let 20. století sahajících do současnosti se zdůrazněním držby předmětných pozemků jak právními předchůdci žalobců, tak i žalobci samotnými. V této souvislosti soud prvního stupně výslovně rekapituloval žalobní tvrzení mimo jiné tak, že se „předchůdci žalobců i žalobci samotní chopili držby k předmětným nemovitostem již v roce 1934 a jako vlastníci se k nim chovají dodnes“. I když sami žalobci právně hodnotili vzniklý stav představou o splnění předpokladů vydržení k 1. 1. 1961, kdy mělo dojít k vydržení vlastnického práva jejich právními předchůdci, a sami žalobci netvrdili, že k nabytí takto získaných pozemků jimi samými mělo následně dojít smluvně, ale poukazovali na další faktický stav a právní titul v podobě kupní smlouvy z roku 1981, nelze mít za překvapivý postup, jestliže se odvolací soud zabýval možným splněním podmínek pro vydržení vlastnického práva i v pozdějším období. To platí tím spíše, že žalobci se v řízení nedomáhali určení vlastnického práva jejich právních předchůdců, ale jich samotných, což musely nalézací soudy poměřovat tvrzeními, která mohla svědčit ve prospěch žalobců. Ostatně podle § 132 o. s. ř. je soud povinen pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Dalšími zmiňovanými procesními pochybeními se dovolací soud nemohl zabývat, neboť ve vztahu k nim žalovaní nevymezili otázku přípustnosti dovolání a k vadám řízení lze přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání. Dále žalovaní namítají absenci dobré víry žalobců a jejich právních předchůdců. Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání. Jelikož k nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – (§ 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Dobrá víra je psychický stav držitele, kdy se držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)]. Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)]. Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Judikatura Nejvyššího soudu výjimečně připouští vydržení vlastnického práva k pozemku, jehož držby se držitel chopil v objektivní dobré víře, že jej nabyl na základě smlouvy, byť tento pozemek předmětem nabývacího titulu nebyl. Vydržení v tomto případě však přichází do úvahy toliko výjimečně, neboť absence pozemku v nabývacím titulu zpravidla vylučuje, aby byl držitel v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem; v poměrech okolnostní konkrétního případu však Nejvyšší soud nevyloučil, aby i v takovém případě byla založena dobrá víra držitele z objektivního hlediska [k vývoji judikatury viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014 (uveřejněný pod č. C 13 822 v Souboru)]. Judikatura dovolacího soudu je tak ve shodě i s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10 (dostupným na http://nalus.usoud.cz). Ostatně pouze k této otázce zcela zjevně směřuje vymezení přípustnosti dovolání, neboť žalovaní tvrdí, že žalobci nemohli být objektivně v dobré víře bez dalšího již jen proto, že předmětné pozemky nebyly uvedeny v nabývacím titulu (kupní smlouvě). Takový závěr však z judikatury dovolacího soudu neplyne, a pokud odvolací soud závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu v tomto směru respektoval, od rozhodovací praxe se nepřípustně neodchýlil. Otázka dobré víry právních předchůdců žalobců, se kterou dovolatelé v dovolání také rozsáhle polemizují, je pro dovolací přezkum bez významu již proto, že rozhodnutí odvolacího soudu není ve vztahu k žalobcům založeno na zápočtu vydržecí doby jejich právními předchůdci, ale na splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva samotnými žalobci. Závěr o splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva „bezprostředními právními předchůdci žalobců“, tedy J. a A. Ř., učinil odvolací soud výslovně pouze „pro úplnost“. Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě především okolnosti týkající se uzavření smlouvy, tedy zejména otázka skutečné vůle smluvních stran, otázka, proč pozemek, který se měl stát předmětem smlouvy, se jím nakonec nestal, kolik pozemkových parcel se mělo stát předmětem převodu, dále dostupné podklady při sepisu smlouvy, otázka, kdo smlouvu sepisoval, otázka, jak si počínaly smluvní strany (zejména nabyvatel); za významnou lze pak považovat okolnost, zdali došlo na základě smlouvy k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Indikátorem dobré víry může být rovněž i placení daně z nemovitostí, jakož i okolnosti, zda se žalobkyně domáhala zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí či nikoliv, a z jakého důvodu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014 (uveřejněný pod č. C 13 822 v Souboru) nebo ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015 (uveřejněný pod č. C 16 431 v Souboru)]. V tomto typovém případě na druhou stranu není v zásadě podstatný poměr výměry ze smlouvy nabytého pozemku a pozemku drženého, neboť držitel staví svou dobrou víru nikoliv na omylu ve vedení vlastnické hranice pozemku, který skutečně nabyl, nýbrž na skutečnosti, že se domníval, že nabyl pozemek na základě smlouvy, i když v ní nebyl uveden. Při posouzení dobré víry je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, přičemž dovolací soud zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)]. Dobrá víra držitele zaniká okamžikem, kdy se držitel seznámí se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc patří, a na tom nic nemění skutečnost, že držitel bude subjektivně i nadále v dobré víře. Je lhostejné, jakým způsobem bude držitel s takovýmito skutečnostmi seznámen, podstatné je to, že budou takového charakteru, aby byly schopny (při postupu s obvyklou mírou opatrnosti) u každého vyvolat pochybnosti o vlastnictví věci [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 400/2012, a judikatura tam citovaná, (dostupný na www.nsoud.cz)]. Podle ustálené judikatury zaniká dobrá víra ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5 472 v Souboru)]. Není tedy rozhodné, zda vlastník informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá u držitele vyvolat pochybnosti o oprávněnosti držby [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4 243 v Souboru)]. V této souvislosti dovolací soud uvádí, že dovolání zčásti zpochybňuje skutková zjištění soudů a zčásti vychází z tvrzeného jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšly soudy; skutková zjištění však dovolacímu přezkumu nepodléhají a dovolací soud je povinen z nich vycházet. Odvolací soud uzavřel, že na základě trhové smlouvy z 30. let právní předchůdci žalobců pozemky nenabyli, protože smlouva nebyla vložena do pozemkové knihy; začali však podle ní pozemky užívat. Bylo zjištěno, že zemědělská usedlost žalobců tvoří ucelený komplex navenek ohraničený stavbami, vraty a plotem, tak jak je to obvyklé u obdobných staveb na venkově, přičemž sporné pozemky jsou integrální součástí celého tohoto prostoru (zemědělského dvora). Za nabývací titul pro žalobce odvolací soud považoval kupní smlouvu ze dne 27. 4. 1981, jíž právní předchůdci žalobců převedli na žalobce dům č. p. XY s pozemkem parc. č. XY a mnoha dalšími přilehlými zemědělskými pozemky. Je zřejmé, že předmětem převodu byla celá zemědělská usedlost, tak jak byla dlouhá léta rodinou žalobců držena a užívána. Sporné pozemky sice ve smlouvě nebyly uvedeny, žalobci však mohli mít se zřetelem k historickým a místním souvislostem oprávněně za to, že vlastnictví k zemědělské usedlosti nabývají v celém rozsahu, v jakém byla po léta užívána jejich rodinou včetně jejich bezprostředních právních předchůdců. Šlo o omluvitelný omyl, v jehož důsledku se cítili být vlastníky i sporných pozemků. Pozemky tedy drželi v dobré víře. Tomu nasvědčuje i znění předchozí smlouvy z roku 1942. I v ní je jako předmět převodu výslovně označena pouze usedlost č. p. XY a pozemek parc. č. XY; z toho je zřejmé, že v rámci historických rodinných převodů se disponovalo vždy s celou usedlostí jako jedním hospodářským celkem a že účastníci smluv měli vždy za to, že předmětem převodu je celá zemědělská usedlost v rozsahu, jak byla rodinou vždy užívána. To odpovídá i skutkovým zjištěním, podle kterých „žalobci a jejich právní předchůdci sporné pozemky užívali historicky od 30. let minulého století a že tak činí v nezměněném rozsahu doposud“. Odvolací soud se vypořádal i s dalšími okolnostmi případu, které by mohly dobrou víru narušit: převodem pozemku parc. č. XY žalobci na stát v roce 1990 a pozemku parc. č. XY v roce 1980 na žalované; s geometrickým plánem z roku 1983; se zápisem v katastru nemovitostí i s tím, že část zemědělské usedlosti užívalo v minulosti JZD. Dovolací soud přezkoumal uvedené závěry odvolacího soudu, načež uzavřel, že v dovolacím přezkumu obstojí, neboť úvahu odvolacího soudu ohledně absence dobré víry žalobců nelze považovat za zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, proč žalobci mohli být v dobré víře, že jim sporné pozemky patří. Z výše uvedené aktuální judikatury Nejvyššího soudu se podává, že lze výjimečně připustit i vydržení vlastnického práva k pozemku, jehož držby se držitel chopil v objektivní dobré víře, že jej nabyl na základě smlouvy, byť tento pozemek předmětem nabývacího titulu nebyl. Tento odklon od původní judikatury Nejvyššího soudu, kterou žalovaní namítají ve svém dovolání – podle níž jestliže ve smlouvě o převodu nemovitosti není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena nemovitost, ohledně níž si strany přály, aby byla převedena, nemůže být nabyvatel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou nemovitost nabyl – byl zapříčiněn rozhodovací praxí Ústavního soudu, která možnost vydržení vlastnického práva k pozemku nepřevedeného na držitele v určitých případech připustila [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. V této věci odvolací soud zohlednil, že sporné pozemky užívali právní předchůdci žalobců již od 30. let 20. století, že tyto pozemky tvořily spolu s pozemky vlastněnými žalobci jeden funkční celek – zemědělský dvůr, který byl celý ohraničen minimálně od 40. let plotem a vraty, a že proto jednotlivý právní předchůdci žalobců mohli mít při převodech zemědělské usedlosti za to, že převádí právě i sporné pozemky. Tuto úvahu dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřenou, a byť žalovaní v dovolání s některými skutkovými zjištěními nalézacích soudů polemizují, dovolací soud je takto zjištěným skutkovým stavem vázán a nemůže jej již přezkoumávat (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Odvolací soud dále ani neshledal, že by některá z namítaných okolností případu měla žalobce či jejich předchůdce v držbě sporných pozemků zpochybnit. Ve vztahu k namítanému sdružení pozemků do JZD lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž sdružením pozemků k hospodaření v jednotném zemědělském družstvu se družstvo stalo detentorem sdružených pozemků [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2000 sp. zn. 22 Cdo 83/99 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 10, str. 301a)]. Na držbu pozemku či běh vydržecí doby tedy neměla tato skutečnost vliv. Okolnost, že sporné pozemky byly „zabrány“ předchůdcům žalovaných, nikoliv předchůdcům žalobců, pak ještě nevypovídá o tom, kdo sporné pozemky skutečně držel. Ani úvahu o komplikovanosti geometrického plánu nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou, k samotnému geometrickému měření pak v řízení ani nebylo prováděno dokazování. Vzhledem k tomu, že závěr odvolacího soudu o vydržení pozemků k 1. 1. 1992 v dovolací revizi obstojí, nezabýval se již Nejvyšší soud dovolacími argumenty vztahujícími se k smlouvě postupní z roku 1942 a ani ke smlouvám trhovým z roku 1935 a 1939, na jejichž základě ostatně ani napadené rozhodnutí není postaveno, pro jejich bezpředmětnost. V této souvislosti pak dovolací soud dodává, že rozsáhlé dovolání se v zásadě v rámci vymezení jeho přípustnosti (vyjma otázky uvedené dříve) nezaměřuje na řešení konkrétní právní otázky, ale dovolatelé požadují přezkum fakticky všech jednotlivých dílčích závěrů, které odvolací soud učinil (zpravidla v kombinaci s výhradou vůči skutkovým zjištěním, z nichž takové závěry vychází). Zde však dovolací soud vychází z toho, že k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Dovolání staví dovolací soud v zásadě do pozice požadavku na přezkum všech závěrů, které odvolací soud učinil; k tomuto postupu však dovolací řízení neslouží a ani sloužit nemůže, neboť se má zaměřovat na konkrétně formulovanou právní otázku vycházející ze zjištěného skutkového stavu věci. Jestliže dovolatelé v dovolání mimo jiné opakovaně namítají a zdůrazňují, že žalobci ani jejich právní předchůdci nemohli být v dobré víře, že jim vlastnické právo k předmětným pozemkům svědčí, je do jisté míry s podivem, že žalovaní a jejich právní předchůdci žádným způsobem nezpochybňovali dlouhodobý faktický užívací stav žalobců a jejich právních předchůdců trvající od 30. let 20. století více než 80 let požadavkem na jeho nápravu, který by uvedl do souladu užívací a právní poměry. Ve vztahu k námitkám směřujícím proti výroku o náhradě nákladů řízení pak dovolací soud dodává, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 13. 3. 2019 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu