Rozhodnutí NS

5 Tdo 1428/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/18/2020
Spisová značka:5 Tdo 1428/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1428.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Mimořádné snížení trestu odnětí svobody
Úmysl
Úmysl nepřímý
Úmysl přímý
Zavinění
Zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě
Zneužití pravomoci úřední osoby
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 256 odst. 1,2 písm. c) tr. zákoníku
§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 329 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
§ 58 odst. 1 tr. zákoníku
§ 15 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 2292/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 1428/2017-228


U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2020 o dovoláních, která podali obvinění V. Š., nar. XY v XY, bytem XY, a M. D., nar. XY, bytem XY, a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného V. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017 a 14. 6. 2017, sp. zn. 8 To 6/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 9/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných V. Š., a M. D. a dovolání nejvyššího státního zástupce odmítají.


Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 43 T 9/2015, byl obviněný V. Š., uznán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný M. D. byl uznán vinným zločinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněnému V. Š., podle § 329 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle § 329 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému M. D. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit poškozené České republice – Ministerstvu vnitra škodu způsobenou trestným činem. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný V. Š., povinen zaplatit na náhradu škody poškozené České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí částku ve výši 282 138 665 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla Česká republika – Ministerstvo práce a sociálních věcí odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému M. D. uložena povinnost na náhradu škody zaplatit poškozené České republice – Ministerstvu vnitra částku ve výši 1 100 000 Kč.

2. Proti shora uvedenému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2017 rozsudkem pod sp. zn. 8 To 6/2017, tak, že z podnětu odvolání obviněných V. Š., a V. D., zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. c) a d) tr. řádu. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu současně sám ve věci rozhodl tak, že uznal oba obviněné V. Š., a V. D. vinnými zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy uložil obviněnému V. Š., podle § 329 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl obviněný zařazen podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Obviněnému M. D. byl podle § 329 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Česká republika zastoupená Ministerstvem vnitra a Ministerstvem práce a sociálních věcí odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Uvedených trestných činů se podle tohoto rozsudku (zjednodušeně uvedeno) dopustili obvinění V. Š., a V. D. následovně. Obviněný V. Š., jako XY jednající jménem svého zaměstnavatele, tj. České republiky – Ministerstva práce a sociálních věcí (dále ve zkratce též jen „MPSV“), v polovině roku 2011 rozhodl o tom, že MPSV od 1. 1. 2012 přejde na nový koncept ICT (z angl. – informační a komunikační technologie) řešení pro výplatu dávek, mimo jiné v oblasti politiky zaměstnanosti, hmotné nouze a sociálních služeb, které do té doby pro MPSV zajišťovala obchodní společnost OKsystem, spol. s r. o., IČ: 00221970, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1690/125 (dále ve zkratce jen „OKsystem“), a to konkrétně na platformu pro provozování aplikací, systémů a agend MPSV formou centralizovaného provozu prostřednictvím služeb privátního „cloudu“. Rozhodl také, že dodavatelem těchto služeb, s výjimkou dávek státní sociální podpory, již nebude uvedená obchodní společnost. Záměrně pak rezignoval na dodržení pravidel hospodářské soutěže, protože jeho záměrem bylo zadat tuto nadlimitní veřejnou zakázku bez výběrového řízení obchodní společnosti Fujitsu Technology Solutions, s. r. o., IČ: 26115310, se sídlem Praha 4, v Parku 2336/22 (dále ve zkratce též jen „Fujitsu“), resp. jejím prostřednictvím jejím subdodavatelům. Pro realizaci svého záměru využil Dohody o centrálním zadávání uzavřené dne 30. 6. 2008 mezi Ministerstvem vnitra coby centrálním zadavatelem a MPSV jako zadavatelem a možnosti přistoupit k Rámcové smlouvě na poskytování licencí k produktům obchodní společnosti Microsoft uzavřené dne 1. 12. 2008 mezi Ministerstvem vnitra coby centrálním zadavatelem a obchodní společností Fujitsu Siemens Computers s. r. o., ode dne 16. 4. 2009 přejmenované na Fujitsu Technology Solution, s. r. o. (dále ve zkratce též jen „Rámcová smlouva“). Předmětem této Rámcové smlouvy bylo stanovení základních práv a povinností při uzavírání prováděcích smluv na nákup licencí k softwaru společnosti Microsoft licencovanému v Multilicenčních programech Microsoft Enterprise a Microsoft Select a doplňkových služeb pro potřebu subjektů veřejné správy. Učinil tak s legendou, že MPSV měla zájem odebírat v souladu s Rámcovou smlouvou od společnosti Fujitsu konkrétní licence k produktům Microsoft a doplňkové služby související s jejich instalací, ačkoliv ve skutečnosti měl být vytvořen zcela nový software, na němž se měly podílet subdodavatelé nepředvídaní rámcovou smlouvou. Obviněný V. Š., podepsal dne 30. 6. 2011 za MPSV Prováděcí smlouvu č. 85/2011 k Rámcové smlouvě (dále jen „Prováděcí smlouva“), aniž by návrh této smlouvy prošel standardním schvalovacím řízení na MPSV. Tato smlouva nabyla účinnosti dne 15. 7. 2011, kdy ji podepsal obviněný M. D. jako ředitel odboru rozvoje projektů a služeb eGovernment, jednající jménem svého zaměstnavatele, tj. České republiky – Ministerstva vnitra. Na základě písemného pověření ministra vnitra ze dne 30. 9. 2010 ve věcech týkajících se prováděcích smluv k Rámcové smlouvě MPSV oficiálně přistoupilo k Rámcové smlouvě. Poté oba obvinění v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z § 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v tehdy platném a účinném znění (dále ve zkratce jen „ZVZ“), a obviněný M. D. s vědomím, že podle § 3 odst. 3 ZVZ jako zástupce centrálního zadavatele odpovídal za porušení zákona, uzavřeli v období ode dne 1. 8. 2011 do dne 27. 12. 2011 s obchodní společností Fujitsu Dodatky č. 1 až 6 k Prováděcí smlouvě, ačkoliv oba věděli, že jejich předmětem není dodávka žádných licencí k produktům Microsoft. Obviněný M. D. před uzavřením jednotlivých dodatků nepožadoval, aby MPSV předložilo kvalitativní a kvantitativní specifikaci dodávek licencí Microsoft, jak mu to ukládal čl. 3. 3 Dohody o centrálním zadávání. Oba obvinění, přestože věděli, že nebyli oprávněni sjednat podstatné změny podmínek stanovených rámcovou smlouvou, vědomě odsouhlasili v Dodatcích č. 1 až 6 svými podpisy zásadní změnu ustanovení o smluvních pokutách vyznívajících v neprospěch MPSV, v dodatcích č. 3 a 4 změnu o ustanovení maximální úhrnné výše náhrady škody, za kterou společnost Fujitsu odpovídala, vyznívající rovněž v neprospěch MPSV a v Dodatcích č. 5 a 6 zásadní změnu mechanismu konstrukce ceny za poskytnuté služby formou měsíčních paušálních plateb. Obviněný V. Š., nejpozději dne 16. 9. 2011 domluvil se zástupci obchodní společnosti Fujitsu a jejích subdodavatelů, že tito subdodavatelé vyvinou na své náklady aplikace a do dne 31. 12. 2011 je předají MPSV k uvedení do provozu, a garantoval jim, že náklady na vývoj těchto aplikací jim budou ode dne 1. 1. 2012 kompenzovány formou pravidelných měsíčních plateb, které bude MPSV platit obchodní společnosti Fujitsu na základě uvedených dodatků za poskytování činností provozní podpory těchto agendových aplikací, které budou fakticky provádět dodavatelé těchto aplikací jako subdodavatelé obchodní společnosti Fujitsu. Obviněný V. Š., si byl vědom, že požadované agendové aplikace nebylo možné do dne 31. 12. 2011 vyvinout tak, aby obsahovaly všechny požadované funkcionality, akceptoval v příloze Dodatku č. 6 ustanovení C. 6., kterým se Fujitsu jako dodavatel činností provozní podpory aplikačního prostředí těchto aplikací zřekla odpovědnosti mimo jiné za správnost funkcionality předmětných aplikací, opravu chyb a změn aplikací, či poskytování 1. a 3. úrovně uživatelské podpory. Těmito podstatnými změnami podmínek zcela změnili smysl Rámcové smlouvy, tím zároveň zamezili tomu, aby o možnost dodat MPSV požadovaný software usilovalo více subjektů v rámci veřejné zakázky jako veřejné soutěže, vědomě tak zajistili obchodní společnosti Fujitsu výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů a opatřili jí majetkový prospěch v celkové výši 217 080 068,73 Kč. Obviněný V. Š., tento následek sledoval cíleně a právě proto nezkoumal obvyklou cenu poptávaných služeb a nezjišťoval, zda by je jiný dodavatel neposkytnul za nižší cenu, zatímco obviněný M. D. byl s jeho nutným vznikem srozuměn.

II. Dovolání obviněných a nejvyššího státního zástupce

4. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného V. Š., dovolání. Obviněný V. Š., podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. řádu, obviněný V. D. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nejvyšší státní zástupce z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
a) Dovolání obviněného V. Š.

5. Obviněný V. Š., spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu v tom, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, protože ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, a současně se nejednalo o případ, že by místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že rozvrh práce Městského soudu v Praze neodpovídal zákonným požadavkům a byl v rozporu s požadavkem předvídatelnosti a transparentnosti, protože neobsahoval explicitní vyjádření způsobu přidělování trestních věcí do senátu 43 T. Obviněný stručně zrekapituloval jednotlivé body rozvrhu práce, které považoval za nesrozumitelné, a uvedl, že věci nebyly u Městského soudu v Praze přidělovány standardním způsobem. Jeho věc totiž napadla k soudu dne 4. 12. 2015 a byla přidělena k projednání do senátu 43 T. V období od 2. 11. 2015 do 7. 12. 2015 Městskému soudu v Praze napadlo celkem 20 věcí, které podle něj nebyly zapisovány vždy logickým způsobem. V jeho trestní věci tak nerozhodoval zákonný soudce a přísedící. Obsazení senátu 43 T přísedícími Karlou Kubíkovou a Ing. Vlastimilem Šerým však neodpovídalo pravidlu obsaženému v bodu 6.I.18. rozvrhu práce o přidělování postupně podle abecedního pořadí. Obviněný proto navrhl vyžádání nápadu agendy T Městskému soudu v Praze a porovnání pravidel obsažených v rozvrhu práce pro rok 2015 a 2016.

6. Další své námitky podřadil obviněný V. Š., pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Soudům nižších stupňů předně vytkl nesprávné hmotněprávní posouzení skutku. Podle obviněného bylo porušeno jeho právo nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanový zákon, tedy právo garantované v čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku, ve znění pozdější změny, dále ve zkratce jen „LPS“ nebo „Listina“). Obviněný také namítl, že nemohlo dojít k naplnění znaků subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku jednáním popsaným ve výroku napadeného rozsudku, neboť v něm nebyl uveden popis subjektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu včetně pohnutky jako její obligatorní náležitosti.

7. Obviněný dále vytkl soudům nižších stupňů nesprávné skutkové závěry, které podle něj byly v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy, šlo-li o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty jak zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 265 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tak i zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za které byl odsouzen. Obviněný namítl, že jednal v rámci svého postavení a svých povinností způsobem, který nebyl protiprávní a nebyl trestným činem. Nesouhlasil s tím, že soudy nižších stupňů postavily jeho odsouzení na tom, že měl porušit správní právo, z čehož dovodily naplnění znaků trestného činu. Nesouhlasil ani s konstatováním soudu, že nevybral v otevřené soutěži nového dodavatele a záměrně zadal tuto zakázku obchodní společnosti Fujitsu. Nešlo podle něj totiž o jeho individuální rozhodnutí, ale toto rozhodnutí vzešlo z předchozí analytické činnosti zaměstnanců MPSV, obchodních společností HP a MICROSOFT a změnu si vyžádala objektivní situace na MPSV. Další rozpor s provedenými důkazy spatřoval obviněný V. Š., v tom, že podle zjištění soudů nižších stupňů nebylo toto rozhodnutí projednáno na žádné z porad vedení MPSV a k přechodu na nové ICT řešení na principu privátního cloudu a na platformě Microsoft s využitím Rámcové smlouvy nebyla provedena žádná podrobná analýza. Byla totiž zřízena pracovní skupina a na analýze pracovala sekce strukturálních fondů s ohledem na využití evropských strukturálních fondů. Tento důkaz ale soud prvního stupně nijak nehodnotil, neuvedl jej ani v soupisu provedených listinných důkazů v odůvodnění rozsudku. Obviněný také nesouhlasil s tvrzením soudů nižších stupňů, že studie k projektu byla podle textu zpracována až po uzavření Prováděcí smlouvy. Také nelze jednoznačně dovodit, že obviněný věděl nebo měl vědět, že služby poskytnuté obchodní společností Fujitsu měly přesáhnout rámec vymezený Rámcovou smlouvou na produkty a služby Microsoft. Poukázal také na znalecké posudky zpracované v rámci řízení na Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále ve zkratce jen „ÚOHS“), které se zabývaly otázkou podřaditelnosti služeb vymezených v Dodatcích č. 5 a 6 pod Rámcovou smlouvu. Soudy nižších stupňů však vyhodnotily, že obviněný věděl, že služby vymezené v Dodatcích přesahují předmět Rámcové smlouvy. Obviněný poukázal na to, že zpochybnění řádnosti schvalovacího procesu je v rozporu s výsledky provedeného dokazování a výpověďmi svědků z řad zaměstnanců z odboru právního a odboru veřejných zakázek MPSV. Obviněný uvedl, že nebylo prokázáno jeho jednání na úkor jiných dodavatelů a popřel, že by vědomě porušil zákon o veřejných zakázkách, naopak se vždy řídil doporučením svých podřízených, což dokazují svědecké výpovědi a referátníky v rámci schvalovacího procesu. Sám obviněný apeloval na dodržení právních předpisů a řádných schvalovacích procesů v rámci MPSV.

8. Obviněný dále namítl, že soud druhého stupně se řádně nevypořádal s jeho námitkami, které uplatnil již v odvolání a které se týkaly provedených důkazů a řádně své rozhodnutí neodůvodnil. Obviněný nesouhlasil s tvrzením soudu druhého stupně, že se měl domluvit se zástupci obchodní společnosti Fujitsu a jejími subdodavateli na vývoji jednotlivých agendových aplikací a garantovat jim, že náklady na vývoj těchto aplikací jim budou od 1. 1. 2012 kompenzovány formou pravidelných měsíčních plateb. V této souvislosti uvedl, že MPSV platilo obchodní společnosti Fujitsu za užívání systému a tzv. customizaci (přizpůsobení produktů) obchodní společnosti Microsoft za poskytnutou službu, nikoliv za splátky za pořízení systému. Důkazem toho byly výkazy za provedené práce (včetně daňových dokladů) předkládané obchodní společností Fujitsu. Obviněný také nesouhlasil se závěrem soudů nižších stupňů, že věděl, že agendové aplikace nebude možné vyvinout do 31. 12. 2011, a proto akceptoval v Dodatku č. 6 zřeknutí se odpovědnosti mimo jiné za správnost funkcionality předmětných aplikací. Nelze usuzovat na úmysl obviněného, nýbrž lze dovozovat pouze jeho případné nedbalostní zavinění, pokud sám nezaznamenal ve schváleném Dodatku č. 6 zřeknutí se odpovědnosti obchodní společnosti Fujitsu. Také nesouhlasil se závěrem soudu, který je podle něj v rozporu se závěry znaleckého posudku České znalecké, a. s., že nezkoumal předem obvyklou cenu daných služeb, čímž se snažil zajistit obchodní společnosti Fujitsu výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů a opatřit jí majetkový prospěch. Podle znaleckého posudku České znalecké, a. s., nebylo možné stanovit cenu obvyklou, neboť se jednalo o projekt zcela ojedinělý a v té době nesrovnatelný s žádnou obdobnou zakázkou.

9. Obviněný po stručné rekapitulaci obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů uvedl, že popis skutku ve výroku napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze doznal změn oproti popisu v rozsudku soudu prvního stupně, pokud šlo o vznik škody a její výši, dotkl se i popisu dalších znaků subjektivní i objektivní stránky skutkových podstat obou trestných činů, které byly v tomto skutku spatřovány. Poukázal na to, že pouhým odsouhlasením předložených návrhů smlouvy nemohl naplnit znaky trestných činů, pro které byl odsouzen. Obviněný nesouhlasil s tvrzením, že v souvislosti se zadáním veřejné zakázky byl jeho jednáním zasažen chráněný objekt, nebyla podle něj naplněna ani objektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu, neboť bylo podle něj možno pouze hovořit o přednosti jednomu dodavateli. Ve vztahu ke zvlášť závažnému zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku uvedl, že chyběl řádný popis subjektivní stránky skutkové podstaty, kde by byl popsán specifický úmysl obviněného ke spáchání tohoto zločinu, a to v podobě opatření prospěchu obchodní společnosti Fujitsu. Ani odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně neobsahovalo závěr ohledně záměru obviněného opatřit společnosti Fujitsu neoprávněný prospěch velkého rozsahu a ani vysvětlení, jakou z variant jednání se ho měl dopustit. Tato pohnutka je přitom obligatorním znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu. Skutková část výroku o vině přitom musí obsahovat konkrétní zjištění korespondující s tímto zákonným znakem (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 72/2010 a sp. zn. 5 Tdo 77/2014). V závěru zopakoval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

10. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

11. V následném doplnění svého dovolání ze dne 17. 4. 2018 obviněný V. Š., setrval na své obhajobě a námitkách týkajících se subjektivní stránky skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na jeho usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 273/2014, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou spolehnutí se na administrativní aparát úřadu, a usnesení ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 5 Tdo 334/2017, ve kterém se Nejvyšší soud věnoval pohnutce a úmyslu pachatele zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 3 tr. zákoníku a přístupu podřízených obviněného. I v jeho případě se lze ztotožnit se závěry uvedeného rozhodnutí, protože spoléhal na pracovní skupinu a také na kladná doporučující stanoviska podřízených kompetentních pracovníků MPSV v rámci schvalovacího procesu k Prováděcí smlouvě a jednotlivým dodatkům k ní. Vzhledem k tomu, že MPSV nemělo výhrady ke způsobu realizace předmětné zakázky s obchodní společností Fujitsu, považoval obviněný svůj postup za správný a v souladu s platnými právními předpisy, včetně zákona o veřejných zakázkách. Pochybnosti o správnosti postupu obviněného podle něj také vylučovala skutečnost, že smlouva byla uzavřena na Ministerstvu vnitra, tedy na zcela jiném ministerstvu, než na kterém působil obviněný. Obviněný jako laik v oblasti IT nemohl předpokládat, že závěry a doporučení odborných útvarů MPSV nebyly správné. Snahou obviněného byla úspora nákladů a státních financí a získání technických parametrů IT systémů pro vypsání veřejných zakázek.

12. Obviněný své dovolání dále doplnil podáním ze dne 11. 3. 2019, ve kterém s odkazem na kontrolní zprávu Nejvyššího kontrolního úřadu poukázal na to, že jednání obviněného, který zajistil, že od počátku roku 2012 se na MPSV pro výplatu nepojistných sociálních dávek používaly nové informační systémy, vedlo k výrazným úsporám ve státním rozpočtu, neboť byl nahrazen starý, uzavřený a nákladný systém obchodní společnosti OKsystem. Obviněný rovněž uvedl, že v důsledku rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jímž tento úřadu zakázal plnění dodatků č. 5 a č. 6 k Prováděcí smlouvě, na základě nichž byl otevřený dávkový systém od obchodní společnosti Fujitsu provozován, bylo MPSV nuceno od roku 2014 znovu začít využívat velice nákladný informační systém obchodní společnosti OKsystem, který musel být navíc upraven a přizpůsoben novelizaci předpisů o nepojistných sociálních dávkách. Dovolatel dodal, že je paradoxní, že výsledkem tohoto jeho úsilí a jednání, ze kterého se nikterak neobohatil, je uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a stav, kdy informační systémy znovu dodává obchodní společnost OKsystem. Obviněný uzavřel, že jeho jednání mělo být posouzeno maximálně jako protiprávní v rovině správního práva, neměl však být stíhán trestně.

13. V dalším doplnění dovolání ze dne 12. 9. 2019 dovolatel Nejvyššímu soudu přílohou zaslal na vědomí rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 48 T 5/2017, jímž byl obviněný spolu s dalšími dvěma obžalovanými zproštěn obžaloby, která jim kladla za vinu, že obviněný coby náměstek ministra práce a sociálních věcí a další dva obžalovaní coby ředitelé odboru na MPSV v rámci výkonu svých pravomocí úmyslně v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách a také v rozporu s platnými příkazy ministra upravujícími zásady zadávacího řízení, uzavírání smluv a přímých objednávek a zásady řídící kontroly, zadali přímo obchodní společnosti Atos bez výběrového řízení nadlimitní veřejnou zakázku na dodávku licencí a služeb v oblasti ICT v souvislosti s realizací nového účetního systému správní ekonomiky, případně jí část této zakázky na základě nepravdivých informací účelově zadali v jednacím řízení bez uveřejnění, čímž obchodní společnosti Atos měli obstarat neoprávněný prospěch v celkové výši 8 127 870 Kč bez DPH, čímž měli jednat v úmyslu obejít tehdy účinný zákon o veřejných zakázkách a nakoupit předmětné licence včetně služeb s tím souvisejících bez otevřeného výběrového řízení přímo od obchodní společnosti Atos. V tomto jednání obžaloba spatřovala v případě obviněného V. Š., zločin porušování předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel poukázal na část odůvodnění uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, ve které se uvádí, že jednání kladené mu obžalobou za vinu nebylo svévolné jednání obžalovaných s úmyslem zajistit neoprávněný prospěch, nýbrž ze strany všech obžalovaných šlo o realizaci vládního projektu JVM, který bezpodmínečně musel být spuštěn ke dni 1. 1. 2012. Pokud v této souvislosti plnili svoje úkoly, nelze je vinit ze svévolného jednání, které úmyslně mělo přinést zisk obchodní společnosti Atos na úkor jiných soutěžitelů. Obviněný V. Š., se snažil splnit povinnosti vyplývající pro něj ze dvou vládních projektů, které měly být spuštěny od 1. 1. 2012. Kroky směřující k jejich splnění byly opakovaně po dobu půl roku diskutovány na různých úrovních porad MPSV a byly prováděny se souhlasem ministra J. D., jejich právní rámec podléhal revizi právního odboru, který konstatoval, že všechny podmínky byly splněny. Obviněný tak v žádném případě nemohl úmyslně (byť ve formě srozumění) naplnit znaky základních skutkových podstat trestných činů, které mu byly obžalobou kladeny za vinu. Obviněný dále odkázal na judikaturu, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, pod sp. zn. 5 Tdo 1045/2018, na nějž navázal ve zmíněném rozsudku Městský soud v Praze, podle nějž obviněnému nebylo možno klást za vinu uvedené trestné činy, pokud byl přesvědčen o správnosti stanoviska právního odboru i dalších odpovědných pracovníků MPSV. Právní závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 5 Tdo 334/2017-II., a v usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1045/2018, které byly aplikovány Městským soudem v Praze při rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. 48 T 5/2017, lze podle dovolatele aplikovat i v tomto řízení na nyní projednávanou věc, neboť je podle něj skutkově obdobná. V obou případech totiž byly návrhy řešení ohledně zadání zakázky diskutovány na různých úrovních a odborech v rámci MPSV, šlo o součást plnění vládního úkolu, přitom obviněný nebyl nikým upozorněn na to, že by zvolené řešení mělo být protiprávní, nesprávné či nevhodné, a to ať už z hlediska technického nebo právního, naopak byla obviněnému v rámci schvalovacích procesů dána kladná doporučující stanoviska. V obou případech byl obviněný pod časovým tlakem, neboť v návaznosti na rozsáhlé novelizace předpisů týkajících se sociálního zabezpečení účinné od 1. 1. 2012 bylo nutné od tohoto data zajistit vyplácení dávek podle nových předpisů a starým informačním systémem nebylo možné toto zajistit při současném splnění úkolu efektivního a úsporného řešení ICT systému v souladu s právními předpisy v daném časovém rámci. Dovolatel uzavřel, že i z těchto důvodů by měl Nejvyšší soud v nyní posuzované věci vyhodnotit jeho dovolání jako důvodné.


b) Dovolání obviněného M. D.

14. Obviněný M. D. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který spatřoval především v nesprávném právním posouzení skutku, zejména pak v nesprávném hmotněprávním posouzení znaků subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, pro které byl odsouzen spolu s obviněným V. Š.. Ani u jednoho z trestných činů nebyl podle obviněného naplněn znak specifického úmyslu, tedy znak „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě či jinému prospěch“. Obviněný namítl, že oproti obžalobě doznal popis skutku změn v řízení před soudem. Soud druhého stupně vypustil pasáž o údajném záměru zadat předmětnou veřejnou zakázku jen a pouze obchodní společnosti Fujitsu. Soudy nižších stupňů totiž shledaly, že nebylo jakkoliv prokázáno, že by obviněný jakýmkoli vědomým způsobem cíleně spolupracoval s obviněným V. Š., nebo byl předem informován o jeho záměru změny v ICT strategii na MPSV, nebo že by se účastnil některé schůzky, kde byla tato problematika přímo projednávána, tudíž podle něj nebylo prokázáno, že by byl jakýmkoli způsobem přímo nebo osobně zainteresován na zadání veřejné zakázky bez otevřené soutěže obchodní společnosti Fujitsu.

15. Obviněný především namítl, že nebyl naplněn obligatorní znak subjektivní stránky obou trestných činů, kterými byl uznán vinným, a sice že jednal „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě či jinému prospěch“. Tuto námitku již uplatnil v předchozím řízení ve svém odvolání. Odkázal k tomu na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 72/2010, usnesení ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 5 Tdo 77/2014, a usnesení ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015, ve kterých se Nejvyšší soud věnoval otázce pohnutky pachatele a uvedl, že skutková věta odsuzujícího rozsudku musí obsahovat skutkové okolnosti, které této pohnutce odpovídají. Podle názoru obviněného však skutková věta výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně toto zjištění neobsahuje. Obviněný je přesvědčen, že nejednal v úmyslu způsobit jinému neoprávněný prospěch. Namítl také porušení práva na spravedlivý proces a extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Uvedl, že závěr soudu druhého stupně, že věděl, že předmětem je dodávka služeb souvisejících se změnou ICT systému MPSV, je v rozporu se závěry soudu prvního stupně. Dále uvedl, že z Dodatků č. 1 až 6, které podepsal, nebylo zjevné, že dojde k vývoji nových agendových systémů, a odkázal na výpověď svědka M. P. Zdůraznil, že předmětem těchto dodatků byly služby, nikoli licence, dodatky vnímal jako součást Prováděcí smlouvy a služby v nich uvedené jako související s nákupem licencí k produktům Microsoft uvedených v Prováděcí smlouvě a cenu za ně jako maximální s tím, že někdy vůbec čerpána nebude. Dále uvedl, že podle soudů nižších stupňů měl vědět, že plnění pod služby v Dodatcích č. 1 až 6 byly podřazeny jen formálně, protože nebyly předmětem vysoutěžené Rámcové smlouvy. Ohledně změny konstrukce ceny kvůli Dodatkům uvedl, že finanční model úhrady služeb a licencí měl být stanoven Prováděcími smlouvami. Také další změny týkající se smluvních pokut a limitace náhrady škody chápal jako odpovídající charakteru služeb a nastavenému finančnímu modelu. Nebyli mu známi subdodavatelé obchodní společnosti Fujitsu a ani nemohl vědět, že tito subdodavatelé vyvíjí na své náklady agendové aplikace. Současně však uvedl, že agendové aplikace dodalo MPSV, proto se obchodní společnost Fujitsu zřekla odpovědnosti za jejich funkcionalitu.

16. S ohledem na výše uvedené obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.


c) Dovolání nejvyššího státního zástupce

17. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného V. Š., z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť tomuto obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu uvedenou v zákoně za trestné činy, jimiž byl uznán vinným. Soud druhého stupně z velké části souhlasil se závěry soudu prvního stupně, avšak neshledal za prokázané, že by obviněný způsobil škodu České republice, zastoupené MPSV, a upravil skutkovou větu a právní kvalifikaci. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil se závěrem soudu druhého stupně, který uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let, neboť podle něj nebyly splněny zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti nejvyšší státní zástupce připomenul zákonné podmínky vztahující se k využití fakultativního oprávnění soudu snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. V případě obviněného se však podle něj jednalo o souhrn zcela běžných polehčujících okolností, které nemohou žádným výrazným způsobem snížit závažnost jednání, jímž byl obviněný uznán vinným. Bylo třeba také přihlédnout k charakteru trestných činů, za které byl odsouzen. I když zákon výslovně nepodmiňuje postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku doznáním nebo lítostí pachatele, jde o významná kritéria pro úvahy o jeho využití. V daném případě obviněný po celou dobu trestního řízení spáchání trestné činnosti popíral a ani před soudem druhého stupně neprojevil žádnou lítost či sebereflexi. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že z důvodu spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný ohrožen trestní sazbou trestu odnětí svobody v rozpětí od 5 do 12 let. Soud druhého stupně uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 4 let, přestože podle nejvyššího státního zástupce nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Podle nejvyššího státního zástupce tedy šlo o trest uložený mimo trestní sazbu a soud druhého stupně tímto rozhodnutím zatížil svoje rozhodnutí vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

18. S ohledem na výše uvedené nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek soudu druhého stupně ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o trestu ohledně obviněného V. Š., a věc přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší státní zástupce zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.



III. Vyjádření k dovoláním

19. Dovolání obviněných V. Š., a M. D. bylo zasláno nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

20. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných uvedl, že Nejvyšší státní zastupitelství vyjádřilo svůj postoj již v dovolání nejvyššího státního zástupce, když akceptovalo výrok o vině obou obviněných, avšak shledalo pochybení ve výroku o trestu uloženém obviněnému V. Š.. Státní zástupce se poté věnoval podrobně dovoláním obou obviněných.

21. K dovolání V. Š., nejprve uvedl, že obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. řádu. Námitka, že obviněný shledal rozvrh práce Městského soudu v Praze nesrozumitelným, přidělení věcí nebylo učiněno v souladu s rozvrhem práce a že přísedící nebyli obsazeni podle stanovených pravidel s ohledem na jejich abecední pořadí, neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu. Podstatou této námitky totiž nebyl poukaz na konkrétní pochybení soudu, nýbrž tvrzení, že se tak mohlo stát. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že s odkazem na něj se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávat správnost jimi provedeného dokazování. Dodal, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Taková situace však podle něj v případě obviněného nenastala. Zdůraznil, že při právním posouzení je třeba přihlížet k jednání obviněných tak, jak jsou popsána ve skutkové větě výroku o vině, nikoli je rozdělit do jednotlivých úkonů. Podstatné je, že dodávku nového ICT systému a současně uzavření souvisejících smluv obviněný zajistil v rozporu se zákonem stanovenými pravidly. Tyto souvislosti soud druhého stupně přehledně a dostatečně popsal ve výroku o vině svého rozsudku. Dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky obviněného, že jeho trestní odpovědnost byla soudy konstruována ze správního pochybení a namísto správní odpovědnosti. Tato byla totiž dovozována samostatně, z důvodu naplnění znaků skutkových podstat definovaných trestním zákoníkem. Samotné rozhodnutí o přechodu na nový ICT systém nebylo důvodem založení trestnosti skutku, nýbrž jak uvedl soud druhého stupně ve svém rozsudku (na str. 26 jeho odůvodnění), jím byla skutečnost, že dodavatel služeb nebyl vybrán v otevřeném výběrovém řízení. Správný byl i závěr soudu druhého stupně, že i sledování řádného a prospěšného cíle (zajištění nového systému ICT pro MPSV) protiprávními prostředky může založit trestní odpovědnost.

22. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dále uvedl, že průběh celého děje aktivně řídil obviněný V. Š., který jednal s budoucími dodavateli systémů a garantoval jim protiplnění ze strany MPSV, nicméně prováděcí smlouvu, předloženou mimo schvalovací řízení v rámci MPSV, podepsal též obviněný M. D., bez jehož podpisu by realizace skutku nebyla možná. Výsledkem bylo zjednání výhody dodavatelům, kteří bez výběrového řízení získali veřejnou zakázku za podmínek, které byly oproti Rámcové smlouvě upraveny v jejich prospěch. Oba obvinění současně vystupovali jako úřední osoby. Obviněný V. Š., přitom postupoval zcela záměrně a prováděl cílené kroky k dosažení naznačeného cíle. U obviněného M. D. soud druhého stupně zcela správně konstatoval srozumění s tímto záměrem. Státní zástupce odmítl také námitky obviněného V. Š., o nenaplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty obou trestných činů. Závěr soudu druhého stupně považoval za správný. Pokud jde o variantu skutkové podstaty, která měla být naplněna, je její odvození zcela zřejmé z právní věty výroku o vině.

23. S ohledem na shora uvedené navrhl státní zástupce dovolání obou obviněných odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

24. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno obviněnému V. Š., k možnému vyjádření. Obviněný předně uvedl, že setrvává na svém dovolání, dále nesouhlasil s námitkou nejvyššího státního zástupce, že nebyly splněny zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, protože soud druhého stupně v rámci výroku a odůvodnění trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku postupoval v souladu se zákonem. Poukázal na to, že soud druhého stupně překvalifikoval skutky a přehodnotil rozsudek soudu druhého stupně ohledně výše škody a konstatoval, že byly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Dále podotkl, že soud druhého stupně řádně specifikoval a výslovně uvedl, v čem spatřoval mimořádné okolnosti případu a poměry obviněného. Naproti tomu nejvyšší státní zástupce akcentoval přitěžující okolnosti a snižoval důležitost polehčujících okolností. K tomu obviněný doplnil, že soud druhého stupně hodnotil okolnosti případu i poměry obviněného jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, zabýval se i dalšími nutnými podmínkami a z odůvodnění rozsudku bylo jasné, že se tím pečlivě zabýval. Znovu připomněl svou bezúhonnost a to, že motivem činů nebylo obohacení, nýbrž plnění pracovních úkolů a snaha snížit výdaje státního rozpočtu. Zdůraznil i nutnost ochrany společnosti před pachateli závažných trestných činů, společnosti škodlivých a nebezpečných. Z tohoto důvodu bylo však nutné zohlednit konkrétní narušení tohoto zájmu, zejména v případě, že státu nebyla způsobena škoda, nýbrž prospěch. Výjimečnost a neobvyklost okolností případu bylo třeba tedy odvodit z motivu a úmyslu obviněného, který vyjádřil přesvědčení, že byl stíhán na základě dobrého úmyslu, protože se pouze snažil plnit úkoly vyplývající ze své funkce, což mu a jeho rodině přineslo nepřiměřený zásah do života a byla poškozena jeho osoba. Závěrem uvedl, že ze shora uvedených důvodů má za to, že byly splněny podmínky pro užití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku a navrhl, aby dovolání nejvyššího státního zástupce bylo odmítnuto § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

25. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

26. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.

27. Dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu lze podat, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

28. Obecně lze dále konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

29. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.



b) Námitky neodpovídající dovolacím důvodům

30. Obvinění V. Š., a M. D. ve svých dovoláních z velké části vytýkali rozsudkům soudů nižších stupňů nesprávné zjištění skutkového stavu, k němuž podle obviněných tyto soudy dospěly údajným nesprávným způsobem hodnocení důkazů, případně též na základě nedostatečného rozsahu dokazování, některé znaky trestných činů, které jim byly kladeny za vinu, považovali za neprokázané, zejména pokud jde o znaky subjektivní stránky skutkových podstat uvedených trestných činů.

31. Předně je namístě uvést, že obvinění ve svých dovoláních při uplatnění svých námitek ve značné části vycházeli z jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činili tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotili izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Navíc se zčásti shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obou obviněných a obsahem podaných odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Dovolatelé se tak v této části pouze formálně domáhali změny v aplikaci hmotného práva, avšak na jimi prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).

32. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

33. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

34. Námitky obviněných jsou ve značné části skutkového charakteru a dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatňovali oba obvinění, tak v tomto směru z povahy věci neodpovídají. Nejvyšší soud se zabýval též otázkou, zda nedošlo v postupu soudů nižších stupňů k porušení základních práv a svobod obviněných, jak namítal zejména obviněný V. Š.. Taková porušení Nejvyšší soud však nezjistil, a to ani porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále ve zkratce jen „Sb. n. a u.“). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů, jak bude též zmíněno dále.

c) K dovolání obviněného V. Š.

35. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním obviněného V. Š., které bylo podáno jednak z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, jednak z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
1) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu

36. Obviněný V. Š., nejprve v úvodu svého mimořádného opravného prostředku uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu a v rámci něho namítl porušení svého práva na zákonného soudce, neboť rozvrh práce Městského soudu v Praze podle jeho názoru neodpovídal zákonným požadavkům a trestní věci tak nebyly jednotlivým senátům tohoto soudu řádně přidělovány. Namítl také chybné obsazení senátu 43 T přísedícími, kteří nebyli v jeho věci přiřazeni podle abecedního pořadí.

37. Obviněný tak uplatňoval vlastně druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl nesprávně obsazený soud. O tento případ jde však jen tehdy, pokud obsazení soudu neodpovídá ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZSS“). Takové porušení lze spatřovat zejména v případě, pokud by rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo pokud by senát soudu byl složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců nebo opačně, dále pokud by rozhodoval senát v neúplném složení apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).

38. Obviněný v daném případě vůbec nenamítal, že by ve věci měl rozhodovat jiný soud či týž soud, avšak v jiném složení. Soud prvního stupně rozhodl v řádném obsazení předsedou senátu a dvěma přísedícími, neboť rozhodoval jako krajský soud v prvním stupni v trestní věci, takové složení senátu, proti němuž obviněný ani námitky nevznášel, odpovídá ustanovení § 31 odst. 2 písm. a) ZSS. Příslušnost krajského soudu pro rozhodnutí v prvním stupni o obžalobě podané proti obviněnému pak zase vyplývala z ustanovení § 17 odst. 1 první věta tr. řádu. Ani proti tomu obviněný námitky nevznášel. Je zřejmé, že námitky tedy v tomto směru uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť obviněný zpochybňoval pouze způsob přidělování trestních věcí do jednotlivých senátů příslušného soudního oddělení, nikoli nesprávné obsazení složení soudu ve smyslu shora naznačeném. Stejně tak uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka obviněného, že v jeho věci byli netransparentně vybráni konkrétní dva přísedící. Jak je ovšem ze shora uvedených obecných východisek zřejmé, takové námitky neodpovídají ani první a ani druhé alternativě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, neboť rozhodoval věcně příslušný soud (viz § 16 a § 17 tr. řádu) složený správně podle pravidla uvedeného v § 31 odst. 2 písm. a) ZSS, tedy z předsedy senátu a dvou přísedících, protože krajský soud rozhodoval v trestní věci jako soud prvního stupně.

39. Jen nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal ani porušení ústavně zaručeného práva obviněného na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 LPS, podle nějž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ovšem obviněný svou námitku v tomto ohledu ani nijak nekonkretizoval, neuvedl, že by mělo dojít k nějakému zásahu ze strany vedení Městského soudu v Praze, kterou by bylo možno označit za záměrnou manipulaci a nedůvodné odnětí dané věci jinému soudci, který správně věc měl rozhodovat a byl tzv. zákonným soudcem (přitom je třeba zároveň upozornit, že nejde o pravidlo zcela absolutní, neboť právní řád počítá v celé řadě případů s možností změny ve složení senátu, který má ve věci učinit rozhodnutí, aniž by v důsledku takového zákonného postupu bylo uvedené právo na zákonného soudce porušeno, byly-li dodrženy zákonné podmínky pro jeho využití - např. postupem podle § 25, § 31, § 262, § 265l odst. 3 nebo § 270 odst. 3 tr. řádu). K tomu je možno připomenout bohatou judikaturu Ústavního soudu (např. podle nálezu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09, publikovaného pod č. 196/2009 ve svazku 54 na str. 411 Sb. n. a u., prvotním, nikoli však jediným účelem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, neboli zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem; jde o důležitý prvek právní jistoty; na tom nic nemění možnost změny ve smyslu § 262 tr. řádu, kterou je třeba vnímat jako zákonem stanovenou výjimku; takový postup musí být v souladu se zákonem a je třeba jej odůvodnit, jinak by došlo k porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci).

40. Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu zjistil, že obviněný otázku nesrozumitelného a nepředvídatelného přidělování věcí u Městského soudu v Praze a s tím související nesprávné obsazení senátu tohoto soudu v jeho trestní věci nenamítl ani v rámci řízení před soudem prvního stupně, ani v rámci svého odvolání, tudíž se žádný ze soudů nižších stupňů touto problematikou nezabýval.

41. Námitky obviněného V. Š., proti netransparentnímu přidělování věcí podle předem daných pravidel (jakkoliv obviněnému obtížně srozumitelných) jsou zcela nedůvodné. Návrh obviněného na provedení rozsáhlého šetření ohledně přidělování trestních věcí na Městském soudu v Praze v relativně delším časovém období za účelem odhalení případného pochybení při přidělování věcí, aniž by současně obviněný něco takého výslovně namítal, svědčí o tom, že jde o jeho pouhou ničím nepodloženou spekulaci. Námitka obviněného tak není založena na žádných konkrétních skutečnostech a vychází pouze z hypotetického a ničím nepodloženého předpokladu, že k určení konkrétního složení senátu Městského soudu v Praze nedošlo přezkoumatelným a transparentním způsobem. Takto koncipovaná námitka však dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu nenaplňuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 7 Tdo 128/2017). Obviněný neuvedl žádné konkrétní okolnosti, které by naznačovaly, že v jeho trestní věci došlo k nepřípustné manipulaci při obsazení rozhodujícího senátu u Městského soudu v Praze, a jeho námitky jsou tak ryze hypotetické a staví především na znění rozvrhu práce Městského soudu v Praze, které je podle názoru dovolatele nesrozumitelné. Pouhá komplikovanost a obtížná pochopitelnost pravidel přidělování věcí v rozvrhu práce však sama o sobě, aniž by zde byly konkrétní indicie nasvědčující pochybení či manipulaci při přidělení dané trestní věci, nepostačuje k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu (v alternativě že soud, který ve věci rozhodl, nebyl náležitě obsazen). Není úkolem Nejvyššího soudu, aby dovolatelem tvrzené hypotetické pochybení soudů nižších stupňů ověřoval a sám hledal důkazy o tom, zda k pochybení došlo či nikoli, neboť předložení konkrétních skutečností a důkazů na jejich podporu je především úkolem stran trestního řízení, tedy obžaloby nebo obhajoby. Uplatnění této námitky až v dovolacím řízení, navíc bez odkazu na konkrétní skutečnosti, pak nasvědčuje tomu, že obviněný poté, co byl rozsudkem soudu druhého stupně pravomocně odsouzen, hledal procesní prostředky, jakými by mohl dále brojit proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, a námitku nesprávného obsazení senátu Městského soudu v Praze v této fázi trestního řízení uplatnil ryze účelově. Za takovou konkrétní indicii o porušení práva na zákonného soudce přitom nelze považovat ani obviněným naznačovanou nelogičnost při přidělování trestních věcí napadlých Městskému soudu v Praze v období od 2. 11. 2015 do 7. 12. 2015, neboť z jím uváděných skutečností nic nenasvědčuje tomu, že by věci byly přidělovány nesprávně. Skutečnost, že v některých případech byly téhož dne zapsány do jednoho senátu dvě věci, nemusí totiž sama o sobě být ničím výjimečným či nestandardním, a to vzhledem k pravidlům přidělování věcí, které skutečně mohou být u některých soudů značně komplikované, neboť zohledňují specifickou skladbu nápadu v dané oblasti, specializace různých soudních oddělení, opakovaná podání obžaloby po vrácení věci k došetření, možnosti tzv. zastavení nápadu do některých soudních oddělení po přidělení mimořádně rozsáhlých trestních věcí, z důvodu dlouhodobé nemoci předsedy senátu, rozhodování v přípravném řízení a jiné důvody vyloučení soudce a jeho zastupování apod.

42. Pokud jde o otázku výběru přísedících, kterou obviněný ve svém dovolání rovněž zmiňuje, Nejvyšší soud k této problematice odkazuje na judikaturu, která se otázkou určitosti pravidel pro výběr přísedících v minulosti zabývala. Předně jde o nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, publikovaný pod č. 145/2016 ve svazku 82 na str. 307 Sb. n. a u., ve kterém Ústavní soud konstatoval, že není bez dalšího porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 LPS, pokud se prvotní přidělování přísedících uskutečňuje z veřejně přístupného seznamu a způsobem, který je racionální, přiměřeně zohledňuje právní i faktické rozdíly v postavení přísedících oproti profesionálním soudcům, zejména jejich časové možnosti účastnit se jednání, a nezakládá tak důvod k domněnce o libovůli či účelové manipulaci při výběru přísedících. Absence výslovného pravidla pro postup při přidělování přísedících není formálním selháním rozvrhu práce, které by v materiální rovině přímo implikovalo porušení práva na zákonného soudce nevyžadující konkrétní zkoumání, zda k takovému porušení skutečně došlo.

43. Rovněž podle názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v usnesení ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1108/2015, pravidla či zásady pro přidělování přísedících do jednotlivých senátů příslušného soudu nemohou být rozvrhem práce stanoveny tak striktně jako pravidla pro přidělování věcí jednotlivým senátům či samosoudcům. Při volbě přísedících musí být dána větší míra flexibility než u soudců z povolání, neboť přísedící nejsou zaměstnanci soudu, ale vykonávají občanské zaměstnání a je proto nutno zohlednit i jejich osobní život a zájmy, jakož i možnosti, které jim zaměstnavatel v souvislosti s výkonem funkce přísedícího poskytuje. Přísedící jsou k jednotlivým trestním věcem předvoláváni zpravidla podle jejich časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu. Námitky, že v rozvrhu práce nebyl stanoven postup pro přidělování přísedících do jednotlivých senátů, neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu.

44. Nejvyšší soud nemá v nyní projednávané věci důvodu se od dříve vyslovených názorů Ústavního soudu a Nejvyššího soudu odchylovat a uzavírá, že ani případná absence výslovného pravidla pro postup při přidělování přísedících, které ale Městský soud v Praze měl, nemůže sama o sobě založit porušení práva na zákonného soudce a tím i naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu. Tento dovolací důvod tak ani nemůže naplnit přidělení těchto přísedících podle stanoveného pravidla, pokud není prokázáno jeho záměrné porušení, aby rozhodující senát byl účelově složen určitým způsobem. Takovou manipulaci ovšem obviněný ani ve svém dovolání nezmiňoval. Skutečnost, že pravidlo přidělování přísedících podle abecedního pořadí třeba v nějakém případě nemohlo být dodrženo, nutně neznamená porušení práva na zákonného soudce, neboť zvláště u přísedících je třeba zohledňovat celou řadu dalších faktorů, jak to zmiňoval i ve shora uvedeném nálezu Ústavní soud (tak lze uvést, že přísedící není zaměstnanec soudu, naopak musí být ze svého zaměstnání k jednání soudu uvolněn, přísedící musejí být zatěžováni rovnoměrně, zpravidla by neměli zasedat více než 20 dnů v roce – viz § 65 odst. 1 ZSS, což zvláště ke konci roku je především u krajských soudů značný problém, nemožnost účastnit se naplánovaného soudního jednání může být dána nemocemi, dovolenou etc., předseda senátu zcela důvodně neobsadí přísedícího, kterému zanedlouho končí mandát, jde-li o rozsáhlou trestní věc, u níž lze očekávat delší projednávání, které by mělo skončit po uplynutí mandátu přísedícího atd.). Ani případné projednání věci s přísedícími, kteří nejsou v seznamu uvedeni hned za sebou tak není vůbec (zvláště na konci roku) žádnou indicií toho, že došlo k nějaké nezákonné manipulaci v obsazení senátu.

45. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud neshledal, že by ve způsobu, jakým byl obsazen senát Městského soudu v Praze, bylo i s ohledem na nekonkrétnost dovolací námitky obviněného V. Š., možno spatřovat porušení práva na zákonného soudce.


2) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

46. Nejvyšší soud dále rozhodnutí soudů nižších soudů přezkoumal z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který obviněný V. Š., ve svém dovolání rovněž uplatnil a pod nějž podřadil tvrzená pochybení soudů nižších stupňů ohledně naplnění znaků subjektivní stránky skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným, namítal též, že nebyl naplněn znak objektu skutkové podstaty těchto trestných činů.

47. Jak již shora bylo obecně naznačeno, obviněný do značné míry při uplatnění těchto námitek vycházel ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěné a ve výroku rozsudku soudu druhého stupně popsaného skutku, skutkový děj uzpůsobil potřebám vlastních námitek. Soudům nižších stupňů také vytkl, že jejich zjištění týkající se subjektivní a objektivní stránky skutkových podstat trestných činů, jimiž byl uznán vinným, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Takové námitky, jak již bylo shora rozvedeno, však samy o sobě nenaplňují uplatněný, avšak ani žádný jiný dovolací důvod. Dovolací soud v tomto směru zásadně vychází ze skutku, jak byl zjištěn a popsán soudy nižších stupňů, v tomto případě vychází ze skutkových závěrů soudu druhého stupně, který je ve stručnosti uvedl ve skutkové větě výrokové části svého rozsudku (v tzv. popisu skutku) a podobněji pak rozvedl v jeho odůvodnění. Námitky zmíněné obviněným tak lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit jen s velkou mírou benevolence, a to jen v tom směru, v němž obviněný zpochybňuje naplnění těchto znaků jednáním popsaným ve výroku rozsudku soudu druhého stupně. Přesto se stručně Nejvyšší soud vyjádří (jako obiter dictum) i k některým otázkám skutkovým a procesním v reakci na námitky obviněného.

48. Dovolací soud se nejprve zabýval námitkami směřujícími proti závěrům soudů nižších stupňů o naplnění znaků subjektivních stránek skutkových podstat trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným. Obviněný byl v této věci odsouzen pro jediný skutek právně kvalifikovaný jako jednočinný souběh dvou trestných činů, a sice zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V obou dvou případech jde o trestné činy úmyslné ve smyslu § 13 odst. 2 tr. zákoníku, úmysl se musí vztahovat na všechny objektivně-deskriptivní znaky, jakož i na znaky normativní, u nichž ale postačí laická představa (srov. odbornou literaturu – např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 229 a násl.). Nadto je v případě obou zločinů, jimiž byl obviněný uznán vinným, vyžadováno naplnění ještě tzv. úmyslu přesahujícího objektivní stránku, někdy též tzv. specifického či druhého úmyslu (též dolus coloratus). V případě zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku je jím úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch, v případě zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku je jím úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. V obou případech tak uvedený úmysl přesahující objektivní stránku obsahuje více alternativ. Odvolací soud v obou případech dospěl k závěru, že obviněný V. Š., jednal v úmyslu opatřit jinému prospěch, přičemž dokonce se mu podařilo tento prospěch též opatřit, a to dokonce prospěch velkého rozsahu, což je kvalifikační okolností (tj. zvlášť přitěžující okolností) v případě zneužití pravomoci úřední osoby uvedenou v § 329 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zatímco v případě trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě je kvalifikační okolností nejvýše prospěch značný – viz § 256 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

49. Obviněný především zpochybňoval, že by měl jakýkoliv zločinný úmysl, že jednal s úmyslem komukoliv opatřit prospěch, naopak byl veden snahou splnit ministrem zadaný úkol vyřešit nový koncept ICT řešení, který bude odpovídat změně právních předpisů a bude modernější a levnější než dosud užívaný systém poskytovaný obchodní společností OKsystem. Naproti tomu soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu opatřit jinému (neoprávněný) prospěch, přitom u obviněného V. Š., konstatoval, že měl formu úmyslu přímého (oproti tomu u obviněného M. D. formu úmyslu nepřímého – viz dále).

50. Nejvyšší soud k tomu nejprve obecně připomíná, že trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů. Přitom sdělením Ministerstva vnitra publikovaným dne 17. 9. 2015 v částce č. 98/2015 Sb. došlo k opravě tiskových chyb v ustanovení § 256 tr. zákoníku, a to jednak v jeho názvu, jednak v textu jeho prvního odstavce, když pojem „sjednání“, resp. „sjedná“, byl nahrazen pojmem „zjednání“, resp. „zjedná“.

51. Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na řádném a zákonném provedení veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele). Jednání jako obligatorní znak objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu spočívá ve „zjednání přednosti nebo výhodnějších podmínek na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů“. Zjednáním přednosti se rozumí poskytnutí jakéhokoliv zvýhodnění některého dodavatele, soutěžitele nebo účastníka veřejné dražby, pokud jde o časový předstih (může jít o přednostní sdělení termínu zahájení zadávacího řízení, veřejné soutěže či veřejné dražby, může se projevit i v průběhu zadávacího řízení, veřejné soutěže či veřejné dražby, začnou-li dříve, než bylo stanoveno atd.). Zjednání výhodnějších podmínek znamená vytvoření jakékoliv jiné podmínky zvýhodňující některého (některé) dodavatele, soutěžitele nebo účastníky před jinými. V tomto směru jinak lze odkázat na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů.

52. Jde-li o namítanou subjektivní stránku a její znak zavinění, pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že trestný čin je podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (přímý úmysl), nebo věděl, že svým jednáním může způsobit takové porušení nebo ohrožení, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (nepřímý úmysl, též tzv. eventuální úmysl). Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. V případě trestného činu podle § 256 tr. zákoníku musí být navíc dán i úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch (tzv. úmysl přesahující objektivní stránku skutkové podstaty, druhý úmysl či dolus coloratus), jak již bylo shora uvedeno. Ke způsobení škody ani k opatření prospěchu tedy nemusí dojít, postačí, pokud k tomu jednání pachatele směřuje, ovšem jeho přivození může být okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, jako tomu bylo v tomto případě. Nejvyšší soud již v minulosti konstatoval, že tento úmysl přesahující objektivní stránku může být naplněn i ve formě úmyslu nepřímého (eventuálního) – viz k tomu s podrobnou argumentací v rozhodnutí č. 14/2018 Sb. rozh. tr. Přitom u obviněného V. Š., dospěly soudy nižších stupňů ke skutkovému závěru, že obviněný velmi dobře věděl, že obchodní společnost Fujitsu (resp. i její subdodavatelé) podle sjednaných dohod nebudou státu dodávat nově vytvořený software z ryzího altruismu, ale že jde pro ně o významnou obchodní zakázku, u níž počítají s vysokým ziskem, tedy materiálním prospěchem, který podle odůvodněných skutkových závěrů měl dosahovat dokonce výše 217 080 068,73 Kč. Správě pak soudy nižších stupňů uzavřely, že obviněný jednal v přímém úmyslu přivodit jinému (obchodní společnosti Fujitsu) takový prospěch, neboť věděl-li jistě, že takový následek nastane, a přesto konal způsobem k němu vědoucím, nemohl jej nechtít. Při vědomí nutnosti určitého důsledku lze totiž uvažovat jen o úmyslu přímém, neboť ví-li pachatel, že určité jednání povede nezbytně k určitému následku, nemůže se zároveň bránit tím, že takový důsledek nechtěl (srov. například Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 222; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221). Pokud obviněný věděl, že neoprávněným využitím Rámcové smlouvy, která zjevně pro daný případ nebyla určena, znemožní provedení veřejné soutěže při zadání veřejné zakázky, nutně zvýhodní pro takové plnění státu bez vypsání veřejné zakázky vybranou druhou smluvní stranu, které tím zajistí do ceny díla zakalkulovaný zisk, u něhož pro účely naplnění znaků prvního odstavce není třeba, aby pachatel znal jeho konkrétní výši, neboť není vyžadovaná určitá nejnižší míra zamýšleného prospěchu (viz k tomu již zmíněné rozhodnutí č. 14/2018 Sb. rozh. tr.). V daném případě ale obviněný měl alespoň hrubou představu, v jakých řádech se tento profit bude pohybovat, bylo přitom od počátku zřejmé, že bude výrazně převyšovat spodní hranici nejvyšší kategorie prospěch v podobě prospěchu velkého rozsahu (tj. 5 milionů Kč ve smyslu § 138 odst. 1 a 2 tr. zákoníku).

53. Podobně výše uvedené platí i ve vztahu k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, přičemž přísněji bude potrestána, pokud podle odst. 3 písm. a) téhož ustanovení opatří takovým činem sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu. V daném případě bylo obviněným kladeno za vinu, že jako úřední osoby vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, a takovým činem opatřili jinému prospěch velkého rozsahu. I v tomto případě jde o úmyslný trestný čin (§ 13 odst. 2 a § 15 tr. zákoníku – viz výše), stejně tak i úmysl přesahující objektivní stránku (ať už se týká způsobení škody, jiné závažné újmy či opatření prospěchu sobě či jinému) může být naplněn ve formě eventuálního (nepřímého) úmyslu – viz k tomu rozhodnutí č. 1/2020 Sb. rozh. tr. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 939/2017).

54. Nejvyšší soud se dále (nad rámec výše uvedeného) vyjádří též k námitkám obviněného ke skutkovým závěrům týkajících se znaku zavinění, které na základě znalosti trestního spisu (aniž by sám měl možnost provádět dokazování) nepovažoval za opodstatněné.

55. Nejvyšší soud ani vzhledem k námitkám obviněného nemá důvod jakkoliv zpochybňovat skutkové závěry soudů nižších stupňů, které vyplývají z jimi provedeného dokazování a náležitého hodnocení důkazů jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. Zejména lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, v němž se tento soud podrobně věnuje právě obviněným zpochybňovanému zavinění. Soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů správně zjistily, že obviněný V. Š., jednal v úmyslu přímém a že byl veden úmyslem opatřit společnosti Fujitsu neoprávněný prospěch tím, že této společnosti a nepřímo jejím subdodavatelům bez výběrového řízení podle zákona o veřejných zakázkách umožnil získat veřejnou zakázku na dodání nových aplikací na výplatu sociálních dávek.

56. Soudy nižších stupňů totiž zcela správně neizolovaly jednotlivé dílčí kroky obviněného, které by snad mohly budit zdání postupu v souladu s právním řádem, jak to činil obviněný ve svém dovolání, ale nahlížely na jeho jednotlivé kroky ve vzájemných souvislostech a posuzovaly jeho dílčí kroky jako jeden celek, jeden jediný skutek, byť provedený v delším časovém období. Na jednání obviněného V. Š., je skutečně nutno nazírat jako na celek, přičemž je třeba zdůraznit, že obviněnému nebylo kladeno za vinu, že inicioval přechod na nový koncept ICT na MPSV, ale že porušil pravidla o zadávání veřejných zakázek, že svým postupem zcela vyloučil veřejnou soutěž o možnost dodat státu plnění v podobě dodávky zcela nového ICT řešení pro výplatu dávek v oblasti politiky zaměstnanosti, hmotné nouze a sociálních služeb. Nebylo tedy podstatou výtek vůči jeho postupu, zda byl zájem na novém ICT řešení v této oblasti, zda o něm rozhodl on sám, či jen plnil pokyn jiného, zda konečným cílem bylo celkové zmodernizování systému, jeho zlevnění apod. Na tom totiž skutečně, jak uváděl dovolatel, nebylo nic nelegálního. Rovněž nebylo z hlediska viny relevantní, zda zamýšlený přechod na nový koncept ICT na MPSV byl nebo nebyl efektivní a prospěšný, jak ostatně uvedl i soud druhého stupně na str. 26 odůvodnění svého rozsudku. Obviněnému totiž bylo kladeno za vinu výlučně to, že využil (či spíše zneužil) existence Dohody o centrálním zadávání a možnosti přistoupit k Rámcové smlouvě na poskytování licencí k produktům Microsoft, která již byla uzavřena se společností Fujitsu, a poté za MPSV přistoupil k uzavření Prováděcí smlouvy a následně Dodatků s obchodní společností Fujitsu, avšak byl si dobře vědom toho, že uvedený smluvní rámec na zamýšlenou veřejnou zakázku nedopadá a dopadat nemůže, protože uvedená rámcová smlouva se nemohla týkat dosud neexistujícího softwarového vybavení výpočetní techniky, že žádá dodat zcela nové softwarové řešení, které předpokládá jeho vývoj, jenž dokonce ani nemá obchodní společnost Fujitsu, která zvítězila ve veřejné zakázce na zcela jiné produkty, provést, ale má jej zadat subdodavatelům (opět předem neurčeným), tedy že ona Rámcová smlouva a na ni navazující akt Prováděcí smlouvy s dodatky poskytne jen jakési formální „krytí“ zcela nové zakázky, jež ale nebude veřejně zadána. Byl si tak velmi dobře vědom toho, že předmět plnění na základě sjednaných smluv se zcela míjel s tím, co v obecné rovině bylo předmětem Rámcové smlouvy. S nastíněnou logikou obviněného by dovedeno do důsledků (ad absurdum) mohlo být na základě oné Rámcové smlouvy a na základě ní uzavřené Prováděcí smlouvy, pokud by došlo k jejich úpravě dodatky, jako v tomto případě, státu dodáváno prakticky cokoliv, co by mělo jen minimální vztah k počítačovým systémům, ať už by to byl jakýkoliv zcela nový software dodávaný státu (např. systém elektronické justice, soudních rejstříků, katastru nemovitostí, obsluhy mýtných bran či jiné kontroly odvodů za užívání pozemních komunikací) nebo jakékoliv technické zařízení mající počítačový systém (od dodávek počítačového hardware až např. po osobní motorová vozidla mající řídící jednotky), takže by ve výsledku v tomto segmentu žádných nových veřejných zakázek nebylo třeba. Takový přístup k uvedené Rámcové smlouvě (k ní viz č. l. 1358 a násl. trestního spisu), kterou se měl racionalizovat nákup již existujících produktů Microsoft, tedy licencí softwarového vybavení užívaných různými složkami státu, je zcela absurdní a nemůže obstát.

57. Na úmysl obviněného V. Š., zamezit postupu podle zákona o veřejných zakázkách (doslova jej obejít za využití uvedené Rámcové smlouvy) lze přitom i podle Nejvyššího soudu usuzovat též ze soudy nižších stupňů popsaného nestandardního způsobu schvalování smluv v jinak běžném procesu kontroly na MPSV, kterým bylo znemožněno interním kontrolním mechanizmům MPSV odhalit nesoulad plnění Prováděcí smlouvy a jejich Dodatků s Rámcovou smlouvou. O nepoctivém úmyslu obviněného V. Š., jakkoliv nebyl prokázán jeho osobní profit (jenž ale není nezbytným znakem trestných činů kladených mu za vinu), rovněž podle názoru Nejvyššího soudu svědčí i skutečnost, že obviněný inicioval plnění zakázky na dodání nových aplikací na výplatu sociálních dávek tím způsobem, že tyto aplikace neměla dodat obchodní společnost Fujitsu, nýbrž fakticky ji měly vytvořit jiné společnosti, které se měly stát subdodavateli společnosti Fujitsu. Takový postup lze přitom označit za ryze účelový, neboť jediným smyslem takové konstrukce bylo využít stávající Rámcovou smlouvu, která byla na základě řádné veřejné soutěže uzavřena právě s obchodní společností Fujitsu, ačkoliv na jejím základě mělo být dodáváno jiné plnění než vytvoření zcela nových aplikací na výplatu sociálních dávek (předmětem Rámcové smlouvy byla toliko dodávka licencí a souvisejících služeb k produktům společnosti Microsoft a jejich implementace a customizace podle potřeb MPSV). Jediným smyslem ponechání obchodní společnosti Fujitsu v pozici generálního dodavatele tak zjevně byla možnost setrvat v režimu Rámcové smlouvy a vyhnout se zadání zcela nové veřejné zakázky. Pokud by totiž aplikace na výplatu sociálních dávek měly dodávat přímo subjekty, které je ve skutečnosti vytvořily, bylo by nutné zadat tuto veřejnou zakázku v novém otevřeném výběrovém řízení v režimu tehdy platného zákona o veřejných zakázkách (to byl ovšem scénář předem v rámci MPSV předvídaný, a to ještě před skutkem obviněného, který mu posléze byl v tomto trestním řízení kladen za vinu). O pouze formálním postavení obchodní společnosti Fujitsu v celé smluvní konstrukci svědčí i skutečnost, že se tato obchodní společnost zřekla odpovědnosti mimo jiné za správnost funkcionality předmětných aplikací, opravu chyb a změn aplikací, či poskytování 1. a 3. úrovně uživatelské podpory, jakož i to, že obviněný V. Š., jednal o podrobnostech vyvíjených aplikací přímo se zástupci subdodavatelských společností.

58. Pro závěr o úmyslném zavinění obviněného V. Š., byla dále významná skutečnost, že oba spoluobvinění vědomě uzavřením Prováděcí smlouvy a jejich Dodatků podstatně v neprospěch MPSV změnili podmínky Rámcové smlouvy, zejména pokud jde o limitaci smluvní pokuty oproti úpravě v čl. 10.1 Rámcové smlouvy a limitaci náhrady škody oproti úpravě v čl. 10.2 Rámcové smlouvy, k čemuž došlo uzavřením dodatků č. 1 až 4 k Prováděcí smlouvě. Další významnou změnou bylo také stanovení nového způsobu určení ceny za poskytnuté služby prostřednictvím dodatku č. 5 a 6 k Prováděcí smlouvě, na jejichž základě byl vývoj aplikací k výplatě sociálních dávek fakticky hrazen formou paušálních měsíčních částek. Tyto částky byly přitom označeny jako úhrada tzv. doplňkové služby (poskytování služeb integrační platformy, poskytování administračních činností, poskytování služeb Service Desk, poskytování činností provozní podpory aplikačních prostředí jednotlivých aplikací, konzultační podpora uživatelů agendových systémů, konzultační služby). Přitom na rozdíl od toho, co předvídala Rámcová smlouva, převážná část plnění podle Prováděcí smlouvy a jejích dodatků spočívala v poskytování služeb, avšak na základě Rámcové smlouvy měly být primárně poskytovány toliko licence k produktům společnosti Microsoft, služby měly být jen pouhým doplňkem k těmto produktům. Postupem obviněného však byl dosažen pravý opak (základem byla služba a nikoli licence k předem danému produktu). Uvedené změny, které ve svém souhrnu podstatným způsobem mění podmínky stanovené v Rámcové smlouvě, tak svědčí o přímém úmyslu obviněného toliko formálně využít (zneužít) existenci Rámcové smlouvy pro vývoj a dodání jiného plnění, než se kterým počítala původní Rámcová smlouva, jež se měla týkat pouze produktů společnosti Microsoft a jejich případných úprav.

59. Všechny tyto závěry přitom vyplývají z poměrně obsáhlého dokazování provedeného soudy nižších stupňů, které se v odůvodnění svých rozsudků s otázkou (úmyslného) zavinění obviněného V. Š., přesvědčivým způsobem vypořádaly a na jejich odůvodnění stran subjektivní stránky skutkových podstat uvedených trestných činů proto Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje (zejména odůvodnění na str. 49 a 50 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 38 rozsudku soudu druhého stupně).

60. Z právě uvedeného též podle Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá přímý úmysl obviněného V. Š., obejít zákon o veřejných zakázkách a zadat veřejnou zakázku na vývoj a dodání nových aplikací na výplatu sociálních dávek za využití Rámcové smlouvy uzavřené na základě dříve zadané veřejné zakázky, ačkoliv toto plnění nebylo tím, co mělo být v režimu této Rámcové smlouvy dodáváno. Obviněný tedy naplnil prvek zavinění jako obligatorní znak subjektivní stránky skutkových podstat trestných činů podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku i podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve formě přímého úmyslu, ve stejné formě naplnil též úmysl přesahující objektivní stránku vyžadovaný oběma skutkovými podstatami těchto trestných činů, neboť prokazatelně jednal v přímém úmyslu opatřit jinému (obchodní společnosti Fujitsu a jejím subdodavatelům) neoprávněný prospěch. Tento prospěch přitom spočíval v tom, že společnost Fujitsu a její subdodavatelé se nemuseli účastnit otevřeného výběrového řízení, jako by tomu bývalo bylo v případě, pokud by dodání nových aplikací na výplatu sociálních dávek neproběhlo v režimu Rámcové smlouvy, ale v novém a otevřeném výběrovém řízení, a měly tím zaručený zisk v řádu stovek milionů Kč.

61. Nelze souhlasit ani s další námitkou obviněného V. Š., který v dovolání zpochybňoval, zda ve skutkové větě rozsudku Vrchního soudu v Praze jsou řádně popsány znaky subjektivní stránky skutkové podstaty obou trestných činů kladených mu za vinu. Ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně se totiž zejména výslovně uvádí, že obviněný V. Š., „namísto toho, aby dodavatele nového informačního systému, služeb souvisejících a činností provozní podpory nových agendových systémů nechal vybrat v otevřené soutěži, záměrně rezignoval na dodržení pravidel hospodářské soutěže, protože jeho záměrem bylo zadat předmětnou nadlimitní veřejnou zakázku pouze společnosti Fujitsu Technology Solutions, s. r. o., a jejím subdodavatelům“, na naplnění znaků subjektivní stránky lze však usuzovat i z dalších částí popisu skutku (např. že oba obžalovaní věděli, že nejsou oprávněni sjednat podstatné změny podmínek stanovených Rámcovou smlouvou, že záměrem obžalovaného V. Š., bylo zajistit vývoj a podporu provozu nových aplikací, etc.). Již z právě citované pasáže skutkové věty odsuzujícího rozsudku, která navíc ve zbývající části podrobně popisuje i další okolnosti týkající se uzavření Prováděcí smlouvy a dodatků k ní, lze dovodit, že znaky subjektivní stránky skutkových podstat obou trestných činů kladených obviněnému za vinu byly ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně řádně popsány.

62. Na základě znalosti trestního spisu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutková zjištění soudů nižších stupňů vztahující se ke znakům objektivní i subjektivní stránky skutkových podstat obou sledovaných trestných činů nejsou v tzv. extrémním rozporu s provedeným dokazováním, jak tvrdil dovolatel. Dovolací soud nepovažuje ani za problematické, že soud druhého stupně ve svém odsuzujícím rozsudku pozměnil skutkovou větu, zejména pokud jde o škodu způsobenou trestným činem, neboť totožnost skutku zůstala i tak bez jakýchkoliv pochybností zachována. Nejvyšší soud je rovněž, jak již bylo uvedeno shora, toho názoru, že na jednání obviněného V. Š., je nutno nazírat jako na jeden celek a nelze z něj vyčleňovat jednotlivá jednání obviněného, která by sama o sobě nemusela být považována za protiprávní, jak namítal obviněný. Konkrétně je třeba znovu zdůraznit, že trestní odpovědnost obviněného nezakládá rozhodnutí změnit informační systém výplaty sociálních dávek, ani např. to, že se sešel se zástupci subdodavatelských společností, nýbrž jeho postup spočívající v zamezení veřejné soutěže při zadání veřejné zakázky a zneužití Rámcové smlouvy určené pro dodávky státu produktů společnosti Microsoft, rozhodně však neměla dopadat na dosud neexistující software, který měl být pro stát na zakázku teprve vytvořen. Skutková zjištění soudů nižších stupňů tak nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, provedené důkazy naopak jednoznačně svědčí o tom, že jednáním obviněného V. Š., byla naplněna jak subjektivní, tak i objektivní stránka skutkové podstaty obou trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu. Rozdělování jednání obviněného na dílčí činy je pak nutno považovat za ryze účelový postup obhajoby, který má vzbudit dojem, že jednotlivé kroky obviněného coby náměstka ministra práce a sociálních věcí v souvislosti se zadáním veřejné zakázky na vývoj a dodání nových aplikací na výplatu sociálních dávek byly v souladu se zákonem. Na celý případ je však třeba hledět jako na celek, jde o jediný skutek, kterým obviněný podle závěrů soudů nižších stupňů naplnil znaky dvou úmyslných trestných činů, jak bylo rozvedeno shora, oba jsou tzv. trestnými činy stavovými, jakkoliv mohou být prováděny po delší časové období (delší je v tomto případě jen prováděcí stadium). Obviněný V. Š., přitom byl ústřední postavou celého dění, on byl tzv. hlavní figurou, na kterou svou pozornost zcela důvodně zaměřily orgány činné v trestním řízení. On určoval, zda a jak uvedené trestné činy proběhnou, byl doslova pánem činu (měl tzv. panství nad činem).

63. Pokud jde o výhrady obviněného vůči naplnění objektu zločinu podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, Nejvyšší soud konstatuje, že jednáním obviněného V. Š., byl tento objekt bez jakýchkoliv pochybností zasažen. Objektem trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku totiž, jak ostatně obviněný sám uvedl, je zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele) – srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 – 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2620. Již v předchozí pasáži bylo uvedeno, že jednání obviněného mělo za následek, že nebylo vypsáno řádné a otevřené výběrové řízení na vývoj a dodání nového informačního systému na výplatu sociálních dávek, a že k tomu, aby nebylo třeba takové výběrové řízení vypisovat, byla zneužita Rámcová smlouva uzavřená se společností Fujitsu vzešlé ze zadání jiné veřejné zakázky. Tato Rámcová smlouva ale měla jiný předmět plnění, rozhodně nebylo možno pomocí ní zastřešit i zadání zakázky na vytvoření zcela nových aplikací na výplatu sociálních dávek. Již z této skutečnosti, která byla v řízení před soudy nižších stupňů bezpečně prokázána, je zřejmé, že byl porušen zájem na zadání veřejné zakázky (kterou vývoj a dodání informačních systémů ze strany soukromých subjektů za veřejné finanční prostředky bezpochyby byl), zejména pak zájem na dodržení stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele). Pokud by totiž zadání předmětné veřejné zakázky proběhlo v režimu tehdy účinného zákona o veřejných zakázkách, byl by nejen dodržen formální postup při zadání veřejné zakázky, ale bylo by zároveň umožněno i ostatním soutěžitelům se o tuto veřejnou zakázku ucházet. V kontrastu s tím se obviněný V. Š., sešel se zástupci subdodavatelských společností, které nebyly vybrány v žádném veřejném a transparentním výběrovém řízení, a domluvil s nimi, že na základě Rámcové smlouvy budou uvedené informační systémy vyvíjet a státu dodávat prostřednictvím obchodní společnosti Fujitsu, která bude mít v celé konstrukci pouze formální postavení generálního dodavatele. Podle Nejvyššího soudu tak není pochybnost o tom, že jednání obviněného naplnilo kromě subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty též znak objektu trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku, neboť postupem dovolatele byl porušen zájem společnosti na řádném a zákonném zadání veřejné zakázky na dodávku nového ICT řešení pro výplatu dávek v oblasti politiky zaměstnanosti, hmotné nouze a sociálních služeb.

64. Pokud jde o obviněným zmiňovanou správní odpovědnost za spáchání správního deliktu na úseku zadávání veřejných zakázek, Nejvyšší soud podotýká, že taková námitka se rovněž nemůže setkat s úspěchem. Odpovědnost za trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku a trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku je totiž v případě obviněného V. Š., dovozována právě z toho, že v intenzitě vyžadované trestním zákoníkem porušil závazný způsob zadání veřejné zakázky upravený v zákoně o veřejných zakázkách, čímž v rozporu s tímto zákonem opatřil výhodu a prospěch obchodní společnosti Fujitsu. Porušení předpisů správního práva je tak v tomto případě logickým předpokladem vzniku trestní odpovědnosti. Navíc správní řízení bylo Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže vedeno pouze s MPSV a Ministerstvem vnitra, nikoli i s obviněným jako fyzickou osobou. Nelze tedy ani hovořit o tom, že by byl obviněný stíhán dvakrát v téže věci. Nadto je potřeba zdůraznit, že v rovině správního práva se podle zákona o veřejných zakázkách mohl správního deliktu dopustit toliko zadavatel (§ 120 ZVZ) nebo dodavatel (§ 121 ZVZ), nikoliv však jednotliví pracovníci zadavatele nebo dodavatele.

65. Závěrem Nejvyšší soud nepovažuje za přiléhavý odkaz na závěry uvedené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 48 T 5/2017, jichž se obviněný dovolával i tomto dovolacím řízení. Předně je třeba upozornit, že Nejvyšší soud není v této trestní věci povolán k přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně v jiné trestní věci, dále je třeba uvést, že jde o věci skutkově i právně dosti odlišné. Tak ve zmíněné trestní věci šlo o zcela jinou veřejnou zakázku (týkala se zavedení nového účetního systému správní ekonomiky), přičemž byly i jiné okolnosti jejího zadání, zejména nedošlo k jejímu zadání prostřednictvím Rámcové smlouvy (jako v této věci), nýbrž veřejná zakázka byla zadána přímo obchodní společnosti Atos bez výběrového řízení.

66. Ze všech výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud námitky obviněného v tom rozsahu, v jakém odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, za zcela zjevně neopodstatněné.

67. Vzhledem k tomu, že žádná z dovolacích námitek V. Š., jež jen zčásti odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, nebyla shledána důvodnou, Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.


d) K dovolání obviněného M. D.

68. Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním obviněného M. D., jenž ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil námitky, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť jeho skutek byl podle něj nesprávně právně posouzen. Obviněný spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v tom, že soudem druhého stupně zjištěný skutek popsaný ve skutkové větě výroku jeho rozsudku nenaplňuje podle něj všechny obligatorní znaky zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Především zpochybnil (podobně jako jeho spoluobviněný V. Š.) naplnění znaku úmyslu přesahujícího objektivní stránku uvedených trestných činů, tedy že by jednal „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě či jinému prospěch“. Podle obviněného totiž skutková věta odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně neobsahuje skutkové okolnosti, které by odpovídaly této „pohnutce“. Obviněný rovněž namítal, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, přičemž z obsahu této námitky dovolatele je zřejmé, že tento extrémní rozpor obviněný spatřoval v konstatování jeho zavinění (ve formě srozumění) ve vztahu ke znakům obou trestných činům, které mu byly kladeny za vinu.

69. Ve vztahu ke shora uvedeným námitkám obviněného je možno z větší části odkázat na výklad učiněný shora k námitkám spoluobviněného V. Š., neboť námitky obou obviněných se v mnohém překrývají a teoretická východiska pro posouzení znaků subjektivní stránky obou trestných činů jsou stejná. Využít lze i shora uvedenou judikaturu, zvláště pak tu, která se týká možnosti oba dva trestné činy spáchat nepřímo úmyslně, přičemž ve formě nepřímého úmyslu může být naplněn i znak úmyslu přesahujícího objektivní stránku skutkových podstat obou dvou trestných činů (viz rozhodnutí č. 14/2018 a č. 1/2020 Sb. rozh. tr.), což právě u obviněného M. D. nabývá s ohledem na závěry odvolacího soudu na významu.

70. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda skutková zjištění stručně popsaná ve výroku rozsudku soudu druhého stupně (a následně rozvedená v jeho odůvodnění) naplňují obviněným zpochybňovaný znak specifického úmyslu u obou trestných činů. Z rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že obviněnému M. D. bylo kladeno za vinu, že svým jednáním opatřil společnosti Fujitsu neoprávněný prospěch, a to dokonce velkého rozsahu, přičemž jednal způsobem popsaným v § 256 odst. 1 a § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v nepřímém úmyslu jinému neoprávněný prospěch opatřit, neboť podle názoru soudu druhého stupně musel vzhledem k okolnostem případu a svým osobním zkušenostem vědět, že Prováděcí smlouva a Dodatky k ní nejsou v souladu s Rámcovou smlouvou. Bylo přitom jeho úkolem zajistit, aby byly uzavřeny jen takové prováděcí smlouvy k Rámcové smlouvě, které by s ní byly v souladu. Obviněný tím, že za centrálního zadavatele uzavřel Prováděcí smlouvu a její Dodatky, ačkoli nejméně z textu Dodatků č. 1, 5 a 6 jasně vyplývalo, že se jedná o služby k aplikacím na výplatu sociálních dávek, ke kterým nebyly poptávány žádné licence, a že došlo k zásadním změnám podmínek Rámcové smlouvy, podle závěru soudu druhého stupně zcela vědomě porušil zákon o veřejných zakázkách a povinnosti vyplývající pro něj ze skutečnosti, že zastupoval centrálního zadavatele.

71. Uvedený specifický úmysl měl u obviněného M. D. směřovat k tomu, aby v důsledku jeho přičinění (vedle jednání druhého obviněného V. Š.) získala obchodní společnost Fujitsu určitý prospěch (spočívající v možnosti realizovat zakázku na vývoj a dodání systémů na výplatu nepojistných dávek jako generální dodavatel, ačkoliv pro takový předmět plnění nebyla vypsána veřejná zakázka a tento smluvní partner tak nezvítězil mezi dalšími možnými uchazeči ve veřejné soutěži). V otázce, zda lze tento specifický úmysl naplnit i v podobě srozumění ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, Nejvyšší soud plně odkazuje na přesvědčivé a správné odůvodnění soudu druhého stupně na str. 37 odůvodnění jeho rozsudku, přičemž i obviněný M. D. toto odůvodnění založené na ustálené judikatuře Nejvyššího soudu nakonec podle svého vyjádření na str. 4 dovolání (byť s výhradami) akceptoval. Znovu je možno též odkázat na vyřčené shora, především na závěry vyplývající z rozhodnutí č. 14/2018 a č. 1/2020 Sb. rozh. tr., podle nichž u obou uvedených trestných činů je možno i tento úmysl přesahující objektivní stránku skutkové podstaty naplnit v podobě úmyslu eventuálního.

72. Ze skutkové věty výrokové části rozsudku soudu druhého stupně též jednoznačně vyplývají závěry tohoto soudu o tom, že obviněný M. D. jednal ve specifickém (nepřímém) úmyslu opatřit obchodní společnosti Fujitsu neoprávněný prospěch. K tomu lze odkázat například na tuto pasáž: „…a těmito podstatnými změnami podmínek stanovených Rámcovou smlouvou a zejména pak eliminací hospodářské soutěže obžalovaní společně zamezili tomu, aby o dosažení dodávky MPSV poptávaných služeb usilovalo více subjektů, a vědomě zajistili společnosti Fujitsu výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů a opatřili jí majetkový prospěch v celkové výši 217 080 068,73 Kč, přičemž obžalovaný V. Š., tento následek sledoval cíleně a právě proto nezkoumal obvyklou cenu poptávaných služeb a nezjišťoval, zda by je jiný dodavatel neposkytl za nižší cenu, zatímco obžalovaný M. D. byl s jeho nutným vznikem srozuměn, …“ Z právě citované pasáže skutkové věty výroku o vině z rozsudku soudu druhého stupně, kterou ostatně i sám obviněný cituje na str. 3 svého dovolání, bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že tento soud vzal za prokázané, že oba obvinění vědomě zajistili společnosti Fujitsu výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů a opatřili jí majetkový prospěch, přičemž obviněný M. D. byl s nutným vznikem takového následku srozuměn. V tomto směru by sice bylo možno s uvedeným závěrem polemizovat, neboť při vědomí jistoty určitého následku (zde v podobě nastalého prospěchu subjektu, který se nemusel o zakázku ucházet ve veřejné soutěži), nemůže se pachatel hájit tím, že takový výsledek nechtěl, pokud i přesto pokračoval ve svém jednání (viz zdůvodnění shora a citaci tam uvedené literatury). V tomto směru ale dovolací soud i s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius nemůže zjednat nápravu a vychází toliko ze závěrů soudu odvolacího, tedy že obviněný M. D. jednal v nepřímém specifickém úmyslu, který je ovšem pro naplnění skutkové podstaty obou sledovaných trestných činů zcela postačující (viz výše). Námitku dovolatele, že z formulace skutkové věty odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně neplyne naplnění znaku specifického úmyslu vyžadovaného skutkovými podstatami trestných činů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku i zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tak Nejvyšší soud neshledal důvodnou, neboť popisu skutku naplnění tohoto znaku jednoznačně vyplývá.

73. Nejvyšší soud se dále zabýval obviněným namítaným extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů s provedenými důkazy. Z dovolání obviněného M. D. (str. 7 a násl.) je zřejmé, že námitka extrémního rozporu se týká zejména zavinění tohoto dovolatele, neboť je opakovaně poukazováno na to, že neexistují důkazy, na základě kterých by bylo možné konstatovat srozumění obviněného s tím, že svým jednáním jedná v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách.

74. K této námitce Nejvyšší soud (kromě obecných východisek k možnosti přezkumu skutkových závěrů soudů nižších stupňů uvedených shora) připomíná, že podle ustálené judikatury lze okolnosti subjektivního charakteru zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). Nepřímý úmysl však nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat (srov. rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.), přičemž prokázáno musí být i vědomí obviněného, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, avšak současně je třeba prokázat, že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn (srov. rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. tr.).

75. K prokázání nepřímého úmyslu pachatele tak mohou postačovat i důkazy nepřímé, na základě kterých dospěl k závěru o nepřímém úmyslu obviněného M. D. i soud druhého stupně. Nejvyšší soud považuje jeho závěry stran srozumění obviněného za přesvědčivé a logicky odůvodněné (snad jen s výše uvedenou drobnou výhradou, že by bylo možno uvažovat o úmyslu přímém), zejména pokud jde o povahu služeb, které měly být na základě Prováděcí smlouvy MPSV dodány (Rámcová smlouva počítala s dodáním zejména licencí k produktům společnosti Microsoft, na základě Prováděcí smlouvy a zejména dodatků k ní měly však být dodány převážně služby – viz odůvodnění u prvního dovolatele), erudici a zkušenosti obviněného a podstatnou změnu podmínek v Dodatcích k Prováděcí smlouvě. Je zřejmé, že obviněný jako zástupce centrálního zadavatele byl v případu angažován právě proto, aby ke zneužití Rámcové smlouvy nedošlo, on měl být vlastně jakousi zárukou, pojistkou, posledním záchytným bodem, který měl zabránit zneužití Rámcové smlouvy, ovšem v tomto svém postavení selhal, přitom si ale s ohledem na schválené podmínky musel být dobře vědom toho, že cílem je nechat vytvořit a dodat státu zcela nové a dosud neexistující produkty, na které Rámcová smlouva nemohla dopadat a že byla k tomuto účelu jen zneužita. Nejvyšší soud proto nesouhlasí s výhradami obviněného, že by soudy nižších stupňů zjištěné skutečnosti ohledně zavinění obviněného M. D. odporovaly provedeným důkazům, naopak je přesvědčen, že tyto skutkové závěry vyplývají z celé řady provedených důkazů a lze na ně usuzovat z prokázání celé řady dalších (objektivních) skutečností. Pokud jde o otázku, zda mohly soudy nižších stupňů samy učinit závěr, že služby poskytované na základě Prováděcí smlouvy nejsou podřaditelné pod služby vymezené v Rámcové smlouvě, dovolací soud podotýká, že se v tomto případě jedná o právní otázku (a nikoliv o otázku z jiného než právního oboru), kterou je soud oprávněn řešit samostatně coby předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. řádu). Nejedná se ani o žádnou z výjimek, u kterých je soud vázán rozhodnutím vydaným v jiném řízení ve smyslu § 9 odst. 2 tr. řádu. Není proto přípustné, aby tuto otázku řešil namísto soudu znalec či jiná odborná osoba. Soudy nižších stupňů tak mohly samy učinit závěr, že Prováděcí smlouva se týká jiného plnění než toho, které předpokládala Rámcová smlouva (uzavřená na základě zcela jiné veřejné zakázky k dodání státu zcela jiných produktů), a podle přesvědčení Nejvyššího soudu jsou tyto jejich závěry správné.

76. Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací námitky obviněného M. D. týkající se zavinění tohoto obviněného, vyjádření zavinění ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně a extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním nejsou důvodné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. D. jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

e) K dovolání nejvyššího státního zástupce

77. Nejvyšší soud se konečně zabýval dovoláním nejvyššího státního zástupce, který své dovolání opřel o ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, protože podle něj byl obviněnému V. Š., uložen rozsudkem soudu druhého stupně trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestné činy, jimiž byl obviněný uznán vinným, neboť nebyly dány okolnosti pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

78. Nejvyšší soud nejprve připomíná, že námitku chybné aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku níž měl být uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu trestu odnětí svobody na daný trestný čin, lze podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003). Dovolací soud dále připomíná, že podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku „má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.“

79. Otázkou mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku se v nedávné minulosti zabýval Nejvyšší soud v usneseních ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, a ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019. Na závěry uvedené v těchto dvou usneseních Nejvyšší soud nyní může navázat, nemá důvod se od jejich závěrů ohledně uvedené otázky jakkoliv odchylovat, a proto některé závěry v nich uvedené nyní zopakuje, neboť je možno je aplikovat i v této věci.

80. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku (srov. k tomu výklad v odborné literatuře – zejména ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 a násl.). Ve spojitosti s rekodifikací trestního práva hmotného se též hovořilo o benevolentnějším uplatňování tohoto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody oproti dřívější úpravě obsažené v § 40 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a to už jen proto, že došlo k úpravě (faktickému zmírnění) podmínek snížení trestu pod dolní hranici ve vyšších odstavcích § 58 tr. zákoníku v porovnání s § 40 tr․ zák. Hovořilo se též o tom, že jde o jakýsi korektiv a vyvážení absence ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., podle něhož se k okolnosti, která podmiňovala použití vyšší trestní sazby, přihlédlo jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Toto ustanovení bylo vypuštěno z důvodu změny koncepce pojetí trestného činu, již nadále se nemělo vycházet z materiálního pojetí trestného činu (srov. zejména § 3 odst. 1, 2 a 4 tr. zák., ale též řadu dalších ustanovení – např. § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 12, § 41 odst. 1, § 294 tr. zák. a mnohé další), ale z pojetí formálního (srov. zejména § 13 odst. 1 tr. zákoníku) s důsledným uplatňováním zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Na významu získává benevolentnější přístup k výkladu podmínek § 58 tr. zákoníku též vzhledem k tomu, že trestní zákoník přinesl celou řadu změn především v tom směru, že u jednotlivých ustanovení o trestných činech uvedených ve zvláštní části (v porovnání s dřívějším trestním zákonem) výrazně přibylo okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, někdy též tzv. okolností kvalifikačních či zvlášť přitěžujících (srov. k tomu např. trestné činy proti zdraví - § 221 a § 222 tr. zák. v porovnání s § 145 a § 146 tr. zákoníku), případně došlo ke kombinaci změn ve znacích zakládajících trestní odpovědnost a podmiňujících použití vyšší trestní sazby, což u některých dalších trestných činů vedlo k faktickému výraznému zostření postihu, a to dokonce do té míry, že došlo i ke změně věcné příslušnosti soudu (např. znásilnění podle § 241 tr. zák. a § 185 tr. zákoníku, u něhož některé dřívější formy pohlavního zneužití ve smyslu § 242 tr. zák. jsou nyní postihovány jako kvalifikované znásilnění, případně kapesní krádež platební karty v organizované skupině, u níž dříve byla určující trestní sazba uvedená u krádeže a nikoli u neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., zatímco nyní je určující zvýšená trestní sazba uvedená ve čtvrtém odstavci trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku).

81. Uplatnění ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je pak třeba posuzovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Ustanovení obecné je subsidiární ve vztahu k ostatním zvláštním případům uvedeným ve vyšších odstavcích § 58 tr. zákoníku. Již z názvu ustanovení (mimořádné snížení trestu odnětí svobody), vyplývá, že nebude možno jej aplikovat pravidelně, na jakoukoliv věc, ale na situace něčím zvláštní, neobvyklé, odlišující se od běžně se vyskytujících případů, byť jinak podmínky užití nejsou vázány na „výjimečné“ či „mimořádné“ poměry pachatele. Proto bude velmi záležet na individuálním posouzení konkrétního případu soudem s řádným jeho zdůvodněním a je obtížné tyto situace vzájemně porovnávat a paušalizovat.

82. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku je tak předně možno opřít o okolnosti případu nebo poměry pachatele anebo o obě hlediska. V nyní posuzovaném případě vycházel soud druhého stupně zejména z okolností případu, částečně pak i z osobních poměrů obviněného.

83. Obviněnému podle názoru soudu druhého stupně zejména polehčuje, že jeho primárním motivem byla snaha v návaznosti na sociální reformu schválenou rozhodnutím vlády co nejrychleji splnit pokyn tehdejšího ministra práce a sociálních věcí dosáhnout úspor prostředků státního rozpočtu v rozpočtové kapitole MPSV snížením mandatorních a provozních výdajů novým ICT řešením výplaty sociálních dávek na platformě Microsoftu s využitím privátního cloudu financovaného z evropských dotačních fondů. Šlo tedy o motiv, který není z hlediska trestního práva nikterak závadný. Vrchní soud v Praze rovněž zdůraznil, že i přes rozsáhlé policejní šetření v přípravném řízení nebylo zjištěno, že by obviněný zákon o veřejných zakázkách obcházel za úplatu nebo sám nějak participoval na prospěchu obchodní společnosti Fujitsu či jejích subdodavatelů. Podle soudu druhého stupně nebylo vyvráceno ani tvrzení obviněného, že byl přesvědčen o tom, že řešení na bázi privátního cloudu a platformě Microsoftu bylo tím nejvýhodnějším a že finální produkt dodávaný obchodní společností Fujitsu a jejími subdodavateli byl v konečném důsledku technologicky propracovanější a levnější, než obdobné služby poskytované do té doby obchodní společností OKSystem. Vrchní soud v Praze se rovněž v rámci úvah o mimořádném snížení trestu odnětí svobody vyjádřil k otázce prospěchu obchodní společnosti Fujitsu, který obviněný svou trestnou činností této společnosti opatřil, přičemž uvedl, že u ICT zakázek tohoto typu a rozsahu není zisk v řádu milionů korun na straně zvýhodněného dodavatele ničím neobvyklým. Rovněž připomněl, že vznik takové škody na straně státu nebyl s potřebnou mírou jistoty prokázán, takže jím nelze v neprospěch obviněného argumentovat. Po zvážení všech těchto okolností případu uzavřel, že pro obviněného V. Š., je přiměřeným trestem, který vystihuje povahu a závažnost spáchaných trestných činů a reflektuje reálný škodlivý následek, motiv obviněného, jeho předchozí bezúhonnost a dobu, která od spáchání činu uplynula, nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, tedy mírně snížený pod dolní hranici zákonné trestní sazby, která činila 5 let.

84. Podle názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v již citovaném usnesení ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, a podobně i v usnesení ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019, lze ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku aplikovat především v těch případech, kdy určitá okolnost, která dokonce může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje z ostatních případů, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele. Může jít ovšem také o situaci, kdy více okolností daného případu teprve ve svém souhrnu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí mírnější postih pachatele. Především jde o ty situace, kdy polehčující okolnosti a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je na místě ji hodnotit jako okolnost významně polehčující, např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel trestný čin spáchal, aniž by si je byl způsobil, a podobně. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody je na místě i tam, kde některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, přičemž je nerozhodné, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty, byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost trestného činu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než ten zákonem obecně předpokládaný. Postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně rozhodnutí č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Tyto okolnosti ovšem mohou mít podpůrný význam při zohlednění celé škály dalších okolností, jako tomu bylo v tomto případě, kdy soud druhého stupně přihlédl i k předchozí bezúhonnosti obviněného.

85. Za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze nejen podle citovaného usnesení Nejvyššího soudu považovat existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku významných přitěžujících okolností (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 11/1968-I. Sb. rozh. tr. a rozhodnutí č. 21/1970 Sb. rozh. tr.). Zpravidla se uvádí, že může jít o vážnou nemoc pachatele (srov. rozhodnutí č. 47/1974 Sb. rozh. tr.), závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku (srov. rozhodnutí č. 35/1963 Sb. rozh. tr.), stav snížené příčetnosti, není-li možný postup podle § 40 odst. 2 tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti (srov. rozhodnutí č. 19/1967, č. 52/1967 a č. 3/1970 Sb. rozh. tr.), psychický stav pachatele, není-li důvodem postupu podle § 26, 47 a § 360 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, afekt pachatele, který po spáchání trestného činu pominul (srov. rozhodnutí č. 3/1987-38 Sb. rozh. tr.) etc.

86. Předpokladem použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku je dále podmínka, že uvedené okolnosti případu nebo poměry pachatele vedou k závěru, že by použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody (s ohledem na její dolní hranici) bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a dále že je možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.

87. Nejvyšší soud, vycházeje z právě uvedených východisek, dospěl po prostudování dovolání nejvyššího státního zástupce k závěru, že pro postup soudu druhého stupně, který s ohledem na okolnosti případu a částečně i poměry pachatele přistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, byly splněné zákonné podmínky.

88. Podle dovolacího soudu skutečnosti, které v rámci dokazování zjistil soud druhého stupně, jsou těmi okolnostmi případu, které mohou vést k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud zejména souhlasí s Vrchním soudem v Praze, že podstatnou okolností, kterou bylo třeba vzít v úvahu při ukládání trestu obviněnému V. Š., bylo, že jeho primárním motivem nebylo opatřit neoprávněný prospěch obchodní společnosti Fujitsu, nýbrž že jeho jednání bylo vedeno snahou o rychlé prosazení nového ICT řešení výplaty sociálních dávek, které mělo vést k větší efektivitě a úspornějšímu fungování resortu. Významnou je v této souvislosti i skutečnost, že nebylo prokázáno, že by se obviněný jakýmkoliv způsobem obohatil na tom, že vývoj a dodání nového řešení bylo svěřeno právě obchodní společnosti Fujitsu a jejím subdodavatelům. Rovněž nebylo prokázáno, že by jeho jednáním vznikla škoda, neboť nebylo možné vyčíslit, jaké by byly náklady na danou zakázku, pokud by byla zadána v otevřeném výběrovém řízení při dodržení pravidel zadávání veřejných zakázek. Tyto podstatné okolnosti tedy vedou k závěru, že přes naplnění veškerých znaků obou trestných činů (včetně znaků podmiňujících použití vyšší trestní sazby) je třeba přihlédnout k celé řadě dalších významných okolností, jimiž je určována celková povaha a závažnost daného případu, u nějž přece jen by neměla být okolnost opatření jinému prospěchu velkého rozsahu (jakkoliv jeho spodní hranice byla překročena mnohonásobně) natolik významná, aby sama o sobě určila spodní hranici trestní sazby, pod níž by nebylo možno trest odnětí svobody uložit. Právě zmíněné okolnosti spolu s dosavadní bezúhonností obviněného oprávněně vedly odvolací soud k závěru, že by trest odnětí svobody vyměřený v rámci zákonodárcem předvídané trestní sazby, byť na její spodní hranici ve výměře 5 let, byl nepřiměřeně přísný a že nápravy obviněného lze dosáhnout i trestem kratšího trvání, tedy ve výměře 4 let.

89. Z uvedených důvodů ani dovolání nejvyššího státního zástupce a jeho výhrady proti trestu odnětí svobody uloženému obviněnému V. Š., nepovažoval za důvodné, a proto jej jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

V. Závěrečné shrnutí

90. Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněnými i nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky nemají opodstatnění, neboť napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 8 To 6/2017, netrpí vytýkanými vadami, které by vyžadovaly vydání kasačního rozhodnutí. Z těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání obou obviněných i nejvyššího státního zástupce jsou zjevně neopodstatněná, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.

V Brně dne 18. 3. 2020
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu