Rozhodnutí NS

22 Cdo 3519/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/25/2020
Spisová značka:22 Cdo 3519/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.3519.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Věc
Dotčené předpisy:§ 118 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 3519/2019-367

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Český rybářský svaz, z. s., místní organizace Česká Kamenice, se sídlem v České Kamenici, Pražská 518, IČO 00482463, zastoupeného Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, proti žalovaným: 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, 2) Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČO 42196451, a 3) H. F., bytem XY, zastoupené Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, U Starého Mostu 111/4, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 28 C 26/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. listopadu 2018, č. j. 12 Co 232/2017-327, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované 1) náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 2) náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

IV. Žalobce a žalovaná 3) nemají vůči sobě nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2016, č. j. 28 C 26/2012-295, určil, že žalobce je vlastníkem stavby hráze rybníka ležící na stavebních pozemcích parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY, a parc. č. XY v k. ú. XY, všech zapsaných u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálního pracoviště XY, a vyznačené v geometrickém plánu Ing. Josefa Rančáka – Geodezie On Line, spol. s r. o., IČO 25416987, ze dne 22. 10. 2009, č. 269-139/2009, 486-139/2009, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

K odvolání žalované 1) Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 12 Co 232/2017-327, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení výlučného vlastnického práva žalobce ke stavbě hráze rybníka zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV).

Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání žalobce shledává v tom, že se odvolací soud při řešení otázky, zda konkrétní stavba hráze posuzovaná v tomto případě splňuje parametry, které hmotné právo vyžaduje, aby hráz rybníka mohla být posouzena jako samostatná věc podle § 120 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., eventuálně podle § 25 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, konkrétně v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002. Přípustnost dovolání žalobce shledává také v tom, že odvolací soud otázku, zda může sám provést podstatný, pro věc určující a zásadní důkaz znaleckým posudkem pouhým přečtením tohoto posudku bez výslechu znalce, vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2236/2008 a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009. Přípustnost dovolání žalobce shledává i v tom, že odvolací soud řešil otázku, zda je třeba, aby kritéria k posouzení stavby jako samostatné věci podle § 119 a 120 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., eventuálně podle § 25 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., musí být seznatelná laicky, či zda postačí, aby tato kritéria byla zjistitelná např. znaleckým zkoumáním, přičemž tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Přípustnost dovolání žalobce shledává dále v tom, že odvolací soud otázku, zda musí vždy jasně určit, jakou právní úpravou se jeho rozhodování řídí, vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) se ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Hráz rybníka samostatnou stavbu nepředstavuje, a to ani ze stavebního hlediska, ani z hlediska hospodářské provázanosti s pozemky. Hráz s pozemky splývá a je jejich součástí. Navrhuje dovolání žalobce odmítnout.

Žalovaný 2) se rovněž ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Především se domnívá, že dovolání žalobce není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud provedl právní hodnocení zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, která hráze tohoto typu nepovažuje za stavby v občanskoprávním smyslu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, a shledá-li jeho přípustnost, pak aby napadený rozsudek jako správný potvrdil.

Žalovaná 3) se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalobce v dovolání vymezil otázku právní povahy stavby hráze rybníka.

Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud při jejím posouzení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Stavba jako výsledek stavební činnosti je v poměrech obč. zák. zpravidla též stavbou podle občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc. V některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku.

O tom, zda hráz rybníka je samostatnou věcí v právním smyslu, anebo zda jde o součást pozemku, na kterém stojí, nelze učinit obecný závěr bez posouzení konkrétní situace. Při posuzování je třeba vyjít kromě stavebního provedení hráze též z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz, tedy zda lze vymezit a oddělit vlastnictví vlastníka pozemku a vlastníka hráze [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, roč. 2003, č. 12, str. 414), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou ohledně součásti věci v nalézacím řízení, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda se nejedná o úvahu zjevně nepřiměřenou [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Přímo do poměrů posuzování hrází jako věcí v právním smyslu tuto obecnou zásadu formuloval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4169/2017 (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1274/18, dostupným na https://nalus.usoud.cz).

Odvolací soud v řešené věci uzavřel, že předmětná hráz je tvořena navršenou zeminou, která plynule přechází v pozemek pod ní ležící. Přestože z uvedeného posudku vyplývá, že hráz byla nasypána ze střední hlinité půdy (zemina z nižších půdních horizontů – hlušina), která je odlišná od půdy tvořící pravý břeh a také odlišná od půdy tvořící levý břeh rybníka, tato skutečnost je patrná až z výsledků laboratorních rozborů. Běžný pozorovatel by nebyl schopen určit, zda se liší půda tvořící hráz od půdy levého břehu či od půdy pravého břehu, nebyl by schopen dle těchto materiálů určit, kde končí hráz a kde začínají břehy, stejně tak, kde pod povrchem končí hráz a začíná pozemek, na němž hráz stojí. Pokud by však převažujícím stavebním materiálem byl kámen nebo beton, hranice mezi stavbou hráze a okolními půdními pozemky by byla zřetelná. Podle fotografií v posudku jsou hráz i okolní pozemky neudržované, zarostlé, opticky splývají, přesnější kontury hráze se v trávě hledají obtížně. Samotná skutečnost, že návodní líc je opevněn kamenným pohozem, není z hlediska právního posouzení povahy hráze zásadní. Každá hráz, tedy i ta, kterou nelze považovat za samostatnou věc, obsahuje zpevňující prvky a materiály.

Se zvažovaným kritériem stavebního provedení hráze rybníka vzal odvolací soud do úvahy i další kritéria, zejména zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, například k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů. Pokud předmětná hráz rybníka, vzhledem ke svému technickému provedení, splývá s okolními pozemky a s pozemky nacházejícími se pod hrází, nelze ji dost dobře reálně vymezit horizontálně ani vertikálně, je v podstatě vyloučené, aby měla samostatný právní režim. Její fyzická a funkční spojitost s těmito pozemky (jako věcí hlavní) je zřejmá. Nemůže-li existovat rybník bez hráze ani bez rybničních pozemků, je účelné, aby vlastníci pozemků, na nichž se rybník a hráz nachází (v daném případě je jich několik a jsou odlišní od žalobce), měli i možnost regulovat vodní hladinu na těchto pozemcích za pomoci hráze.

Dovolací soud neshledal předestřenou úvahu odvolacího soudu zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud hodnotil právní povahu hráze rybníka z hlediska vyžadovaného citovanou judikaturou a dospěl k závěru o tom, že hráz rybníka v tomto případě samostatnou věc v právním smyslu nepředstavuje, přičemž se vypořádal jak s otázkou stavebního provedení hráze rybníka, tak i se seznatelností hranice hráze a okolních pozemků. Tato námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání. Stranou posouzení ponechává dovolací soud, zda v daném případě splňuje předmět posouzení vůbec povahu stavby.

Žalobce dále vymezil otázku, zda může provést důkaz znaleckým posudkem pouhým přečtením bez výslechu znalce.

Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.

Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. To znamená, že odvolací soud je povinen ohledně skutečnosti, o níž má pochybnosti, zopakovat dokazování jako celek [srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007, či ze dne 29. 6. 2010, 33 Cdo 2236/2008 (oba dostupné na www.nsoud.cz)].

Pro tuto věc je však nutno zdůraznit, že odvolací soud se od skutkových závěrů soudu prvního stupně neodchýlil, naopak zdůraznil, že „skutková zjištění týkající se povahy hráze, shodná se zjištěními soudu prvního stupně, pak odvolací soud sám právně zhodnotil“. Dovolatel sice namítá, že v dané věci nebyl znalec vyslechnut, sám však výslovně se závěry znaleckého posudku souhlasí a neuplatňoval k němu v průběhu řízení žádné námitky a výhrady. Není tedy zřejmé, jakým způsobem by měl výslech znalce přispět k objasnění skutkového stavu věci.

Odvolací soud považoval znalecký posudek ze dne 22. 11. 2013, č. 50/2013, vyhotovený Vysokým učením technickým v Brně za důkaz s nejvyšší vypovídací hodnotou k uvedeným rozhodným skutkovým otázkám. Tento důkaz při odvolacím jednání zopakoval. Skutková zjištění týkající se povahy hráze, shodná se zjištěními soudu prvního stupně, pak odvolací soud sám právně zhodnotil, a to jinak než soud prvního stupně. Tím, že odvolací soud opakoval dokazování znaleckým posudkem, mohlo a mělo být žalobci zřejmé, že odvolací soud může uvažovat i o odlišném právním posouzení věci, což by ostatně mohl i tehdy, pokud by dokazování neopakoval, pokud by vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.

Poté, co odvolací soud na jednání konaném dne 9. 11. 2018 provedl důkaz znaleckým posudkem, žádný z účastníků jednání (tedy i žalobce se svým zástupcem) neměl k provedenému důkazu žádné připomínky. Není proto zřejmé, z jakého důvodu by byl nucen odvolací soud přistoupit k výslechu znalce, jestliže šlo o opakování důkazu, provedeného již v řízení před soudem prvního stupně, ke kterému žalobce žádné výhrady neměl, a to tím spíše, že se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně podávajícími se z tohoto znaleckého posudku zcela a výslovně ztotožnil a sám pochybnosti o správnosti znaleckého posudku neměl.

Jestliže v daném směru dovolatel spatřuje přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu vyjádřenou v jeho rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, pak tento rozpor zjevně dán není. Uvedené rozhodnutí dovolacího soudu vycházelo z toho, že teprve sám odvolací soud provedl dokazování znaleckým posudkem, který byl vyhotoven až v rámci odvolacího řízení, činil z něj zásadní skutková zjištění, která soud prvního stupně vůbec neučinil, a proti tomuto posudku byly jedním z účastníků vznášeny zásadní námitky. Odvolací soud se tedy neztotožňoval se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně (ani se od nich neodchyloval), ale sám činil zásadní skutková zjištění na základě znaleckého dokazování, proti kterému jeden z účastníků uplatnil podstatné námitky.

O takový případ však v dané věci nejde.

Dovolací soud nesdílí názor, že by odvolací soud ze znaleckého posudku vyvozoval nové skutečnosti. Odvolací soud vyšel ze stejného skutkového stavu. Jeho úvahy o tom, jak by na hráz rybníka pohlížel běžný pozorovatel, je nutné považovat za určité hodnotící úsudky, jimiž dochází k právnímu zhodnocení právní povahy hráze. Dovolací soud se proto nedomnívá, že by bylo napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou citovanou žalobcem v jeho dovolání.

Dále dovolatel pokládá otázku, zda je třeba, aby kritéria k posouzení stavby jako samostatné věci byla seznatelná laicky, či zda tato kritéria mají být zjistitelná např. znaleckým zkoumáním.

Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.

Při posuzování právní povahy hráze rybníka, je třeba – jak již bylo citováno výše při řešení první námitky – hodnotit každý konkrétní případ zcela individuálně. Tomuto požadavku odvolací soud dostál. Vzal za skutkový základ rozhodnutí skutečnosti zjištěné ze znaleckého posudku a následně po právní stránce zhodnotil, zda odůvodňují nahlížení na hráz rybníka jako na věc v právním smyslu. Soud by měl mít při svém rozhodování prostor pro určitou úvahu, která ovšem nesmí být zjevně nepřiměřená, přičemž přiměřené zohlednění kritéria běžného pozorovatele formou hodnotícího soudu, který představuje jednu z myšlenkových úvah odvolacího soudu, z její přiměřenosti zcela jistě nevybočuje.

Přípustnost dovolání shledává žalobce také v tom, že odvolací soud neurčil, jakou právní úpravou se jeho rozhodnutí řídí.

Tato námitka rovněž nezakládá přípustnost dovolání.

Odvolací soud uvedl, že podle tvrzení žalobce měla předmětná hráz rybníka vzniknout jako samostatná věc oddělitelná od pozemků, na nichž se nachází, v letech 1954 až 1958, tedy za platnosti a účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Tento právní předpis takovýto právní režim připouštěl, pokud v § 25 zakotvoval princip, že stavby nejsou součástí pozemku. Tento princip přetrval i v následující právní úpravě zakotvené v ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Tuto zásadu opustil, ale přesto by v daném případě, s ohledem na přechodné ustanovení § 3055, oddělení věcí a odlišné vlastnictví stavby a pozemků zůstalo zachováno.

Byť odvolací soud zcela explicitně neformuloval, podle jaké právní úpravy bude věc posuzovat, dovolací soud nepovažuje tento nedostatek za vadu, která by mohla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Z judikatury je zcela zřejmé, že požadavky na určení, zda je hráz rybníka součástí pozemku nebo samostatnou věcí, jsou konstantní a aplikovatelné na stavby hrází vzniklé v průběhu účinnosti jak zákona č. 141/1950 Sb., tak i zákona č. 40/1964 Sb.

Dovolací soud navíc nemá pochybnost o tom, že odvolací soud zvažoval právní režim z pohledu obou občanských zákoníků, jestliže oba shodně vycházely z toho, že stavba součástí pozemku není. Dovolacímu soudu ostatně není ani zřejmé, jakým konkrétním způsobem by se tato námitka měla promítnout do poměrů souzené věci ve prospěch žalobce, jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že se o věc v právním smyslu nejedná.

Navíc je nutno zdůraznit, že ani jeden z obou občanských zákoníků neobsahuje definici stavby, z níž by bylo třeba při posouzení této věci vyjít. Naopak je obecně známou skutečností, že stavba podle právní úpravy účinné od doby výstavby předmětné hráze rybníka nebyla součástí pozemku a v dané věci šlo pouze o posouzení, zda hráz rybníka je stavbou, kterou by z občanskoprávního hlediska bylo možné považovat za věc v právním smyslu či nikoliv. Superficiální zásada byla znovuzavedena až současným občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. Dovolací soud proto v tomto konkrétním případě rozhodně nepovažuje neuvedení explicitního označení jediného občanského zákoníku, podle nějž bude odvolací soud věc posuzovat, za nedostatek v právním hodnocení. Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že odvolací soud poměřoval právní povahu hráze jak úpravou obsaženou v zákoně č. 141/1950 Sb., tak i v zákoně č. 40/1964 Sb., když dospěl k závěru, že v daném případě stavbu hráze za věc v právním smyslu považovat nelze.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaný 1) a 2) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 3. 2020


Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu