Rozhodnutí NS

22 Cdo 1564/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/15/2019
Spisová značka:22 Cdo 1564/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1564.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vlastnictví
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 1042 o. z.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 1564/2019-239

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně PLISKA Interactive Services Consulting, s. r. o., se sídlem v Brně, Štefánikova 839/7, identifikační číslo osoby 49969927, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, a 2) statutárnímu městu Brno, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, identifikační číslo osoby 44992785, zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, o udělení souhlasu s provedením stavebních úprav, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 323/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2018, č. j. 15 Co 102/2018-203, takto:


I. Dovolací řízení se ve vztahu k žalované 1) zastavuje.
II. Dovolání se ve zbývající části odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu):

Městský soud v Brně („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 28. 11. 2017, č. j. 15 C 323/2014-181, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaní „souhlasili s provedením“ specifikovaných stavebních úprav objektu Josefská 700/17 Brno. Rozhodl také o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí budovy nacházející se na pozemku ve vlastnictví žalované 1), a pozemku parc. č. 288/12, náležejícího žalované 2). Žalobkyně zahájila rekonstrukci objektu; stavební úřad 9. 11. 2012 zahájil řízení o odstranění této stavby. Žalobkyně požádala 16. 11. 2012 o dodatečné povolení stavebních úprav objektu; stavební úřad žalobkyni sdělil, že námitky týkající se vlastnických práv není oprávněn posuzovat a že si bude muset souhlas vlastníka pozemku k dodatečnému povolení stavebních úprav opatřit soudní cestou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se domáhá nahrazení projevu vůle žalovaných se změnou stavby. O nahrazení projevu vůle však může soud rozhodnout jen tehdy, když tato povinnost vyplývá z právního předpisu, případně smlouvy nebo jiné právní skutečnosti. Tak tomu v daném případě není.

Krajský soud v Brně („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. 15 Co 102/2018-203, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odmítl odvolací námitku, že žalobkyně se může souhlasu se stavebními úpravami domáhat podle § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
– dále „o. z.“. Vlastník budovy má sice právo na ochranu vlastnického práva, nicméně jeho ochrana je omezená tím, že budova stojí na pozemcích třetích osob. Z principu autonomie vůle plyne, že vlastníka pozemku nelze nutit k uzavření smlouvy a k souhlasu se stavebními pracemi. V daném případě žalovaní nesouhlasí se stavebními úpravami, které žalobkyně provedla bez stavebního povolení. Nebylo také prokázáno, že by žalovaní nějak zneužili svého práva. Žalobkyně nezískala ani dodatečné povolení stavby a jde tak o stavbu provedenou v rozporu se zákonem. Pokud postupovala protiprávně, nelze jí přiznat ochranu cestou soudního řízení a její protiprávní postup zlegalizovat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. – dále „o. s. ř.“, neboť odvolací soud řešil právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, a to je výklad § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“.).

Podáním ze dne 16. 7. 2019 sdělila žalobkyně dovolacímu soudu, že dovolání ve vztahu k žalované 1) bere zpět; v tomto rozsahu proto dovolací soud podle § 243c odst. 3 o. s. ř. řízení zastavil.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z důvodů přípustnosti dovolání (i dovolacích důvodů) byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí odpovídat zákonným požadavkům, plynoucích z úpravy dovolání (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání.

Dovolatelka vymezila přípustnost dovolání dosti obecně, nicméně z obsahu dovolání lze dovodit, že jako v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou nastiňuje otázku, zda lze nárok na to, aby vlastník pozemku souhlasil s provedením stavebních úprav stavby na jeho pozemku, patřící jiné osobě, a to v souvislosti s řízením o odstranění neoprávněné stavby, opřít o § 1042 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“). Ohledně jiných námitek není důvod přípustnosti vymezen, a již proto přípustnost dovolání založit nemohou.

Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že soud nemůže nahrazovat souhlas k podání žádosti o stavební povolení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2696/2009); i když tento závěr učinil ve sporu mezi spoluvlastníky a podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., má obecný dosah a lze jej vztáhnout i na tuto věc; motivem žaloby je totiž dosáhnout dodatečného povolení stavby. Nejde tak o věc v judikatuře neřešenou, a soudy ji v nalézacím řízení posoudily v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Již proto je dovolání nepřípustné.

Přípustnost dovolání nelze opřít ani o tvrzení, že judikatura dosud nepodala výklad § 1042 o. z., upravující tzv. negatorní (zápůrčí) žalobu; jednak jde o tvrzení nesprávné a vágně formulované (pro věc není relevantní komplexní výklad tohoto ustanovení, který se navíc vymyká z řešení jednoho konkrétního sporu a teprve z dalšího obsahu dovolání se podává, že žalobkyně tvrdí, že povinnost souhlasit se stavebními úpravami vyplývá z § 1042 o. z.), jednak lze i z dosavadní judikatury k negatorní žalobě dovodit, že ji nelze použít za účelem nahrazení prohlášení vůle.

Ustanovení § 1042 o. z. dává vlastníkovi, do jehož práva někdo neprávem zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje, tzv. negatorní žalobu; tu dříve upravoval § 126 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.).

Ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. a § 1042 o. z. nejsou co do základu obsahově odlišná, a proto je dosavadní judikatura v zásadě nadále aplikovatelná [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Proto neobstojí názor, že Nejvyšší soud se problematikou negatorní žaloby dosud nezabýval; viz např. Stanovisko Nejvyššího soudu tehdejší Slovenské socialistické republiky „K niektorým otázkam ochrany vlastníctva nehnuteľností a riešenia vzťahov medzi vlastníkmi susediacich pozemkov“, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/1972, které je v zásadě stále použitelné a judikatura na něj odkazuje (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3844/2016, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 70/2018).

Není sporu o tom, že negatorní žaloba je žalobou na plnění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 30 Cdo 677/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2331/2007). „Zápůrčí žaloba je žalobou na plnění, kterou je uplatňováno splnění hmotněprávní povinnosti, která vznikla žalovanému tím, že neoprávněně zasáhl do vlastnického práva žalobkyně. Na neoprávněný zásah do vlastnického práva, který spočívá v jiném rušení než v neoprávněném zadržování věci, váže hmotné právo povinnost zdržet se tohoto zásahu a odstranit jeho následky; rušiteli však nemůže vzniknout jiná povinnost než zdržet se a odstranit následky právě tohoto zásahu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99).

V této věci předmětem žaloby není zásah žalovaných do vlastnického práva žalobkyně; za zásah do vlastnického práva nelze považovat nesouhlas vlastníka pozemku se stavebními úpravami stavby na jeho pozemku, která je ve vlastnictví jiné osoby. Dále: Jak ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák., tak § 1042 o. z. směřují k povinnosti zdržet se neoprávněného zásahu; petit negatorní žaloby je tak formulován negativně (odtud i její pojmenování). „Na neoprávněný zásah do vlastnického práva, který spočívá v jiném rušení než neoprávněném zadržování věci, váže hmotné právo povinnost zdržet se tohoto zásahu a odstranit jeho následky“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1485/2005 – k odstranění následku neoprávněného zásahu však viz blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2886/2014). „Zásahem“ do vlastnického práva nebo jeho rušením ve smyslu § 1042 o. z. je takové jednání, proti kterému se lze bránit žalobou s negativně formulovaným petitem, požadujícím, aby se žalovaný něčeho zdržel, nebo aby mu určité jednání bylo zakázáno (viz R 65/1972 Sb.).

V dané věci se však žalobkyně zjevně nedomáhá obrany proti vykonanému zásahu do vlastnického práva ani proti jeho rušení s požadavkem, aby se žalovaný něčeho zdržel, nebo aby mu určité jednání bylo zakázáno, ale žádá o vydání rozsudku nahrazujícího prohlášení vůle (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Již proto nelze tuto žalobu považovat za negatorní (zápůrčí). Nedání souhlasu jistě může mít vliv na vlastnictví žalobkyně, nicméně nelze je považovat za neoprávněné; není tu norma, která by žalovaným ukládala takové prohlášení. Výklad, podle kterého by odepření souhlasu s jednáním osoby, která žádá o souhlas s určitým způsobem výkonu vlastnického práva, založil neoprávněný zásah do vlastnického práva ve smyslu § 1042 o. z., aniž by k takovému souhlasu existovala právní povinnost, je tak zjevně nepřijatelný a je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Dovolatelka vznáší ještě další námitky, u těch však nijak nedovozuje důvod přípustnosti dovolání a ten ani nevyplývá z jeho obsahu; proto nemohou být předmětem dovolacího přezkumu. Jen na okraj a nad rámec dovolacího řízení se k nim uvádí: Odvolací soud pod bodem 12. rozsudku jen obecně zmínil prostředky ochrany vlastnického práva, není zřejmé, proč by mělo jít o zavádějící tvrzení; soudy přece žalobu jako reivindikaci neposuzovaly. Postup podle § 104a a násl. o. s. ř. nepřicházel do úvahy; soudy totiž neopřely rozhodnutí o to, že rozhodnutí ve věci není v jejich pravomoci (§ 7 odst. 1 o. s. ř.), ani nepopřely soukromoprávní povahu uplatněného nároku, ale konstatovaly, že tento nárok nemá oporu v hmotném právu; taková skutečnost je důvodem pro zamítnutí žaloby. Soud prvního stupně se sice v souvislosti s tím, že na soudní řízení žalobkyni odkázal stavební úřad o „pravomoci soudu“ (viz bod 26. rozsudku), ovšem jde jen o nepřesné vyjádření; šlo o nedostatek aktivní věcné legitimace, což se projevilo i v tom, že soud řízení nezastavil a žalobu zamítl. Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení není podle účinné právní úpravy přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 10. 2019


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu