Rozhodnutí NS

21 Cdo 1922/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/06/2019
Spisová značka:21 Cdo 1922/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1922.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dovolací důvody
Mzda (a jiné obdobné příjmy)
Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ]
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
§ 109 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb.
§ 18 předpisu č. 262/2006Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 1922/2019-137


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. G., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miroslavem Švendou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jánský vršek č. 323/13, proti žalovanému WITTE ACCESS TECHNOLOGY s. r. o. se sídlem v Ostrovu, Průmyslová č. 1500, IČO 02183765, zastoupenému Mgr. Ondřejem Tejnským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 859/22, o 674 998 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 271/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2019 č. j. 15 Co 3/2019-116, takto:


I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ondřeje Tejnského, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 859/22.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2019 č. j. 15 Co 3/2019-116 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K otázce, zda peněžité plnění zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období náleží do základu pro výpočet průměrného výdělku, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2671/2003, který byl uveřejněn pod č. 118 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a v něm (ve vztahu k obdobné předchozí právní úpravě zjišťování průměrného výdělku) vyjádřený právní názor, že pro závěr, zda peněžité plnění zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období náleží do základu pro výpočet průměrného výdělku, není rozhodující, jak je takové plnění označeno; podstatná je okolnost, zda jde o peněžité plnění poskytované zaměstnanci za práci, a nikoli o další plnění poskytované zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním [k tomu dále srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5432/2017, který (ve vztahu k této otázce) vychází z obdobného skutkového děje jako v projednávané věci
– sjednání mimořádné odměny v dohodě účastníků o rozvázání pracovního poměru, aniž by se jednalo o odměnu za vykonanou práci ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 zákoníku práce].

Podstatou námitek dovolatele vztahujících se k otázce, zda mimořádná odměna ve výši 900 000 Kč sjednaná v čl. V dohody o rozvázání pracovního poměru uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 9. 12. 2016 a vyplacená žalobci spolu se mzdou za měsíc prosinec 2016 měla být zahrnuta do základu pro výpočet průměrného výdělku žalobce pro účely náhrady mzdy při překážkách v práci na straně žalovaného v měsících leden a únor 2017, je to, že dovolatel jimi zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, podle kterého žalovaný poskytl žalobci uvedenou mimořádnou odměnu jako „určitý benefit“ u příležitosti skončení pracovního poměru, který však nemá žádnou vazbu na „fakticky“ vykonanou práci, a předestírá skutkový závěr opačný (že mimořádná odměna sjednaná a poskytnutá žalovaným žalobci v souvislosti s ukončením pracovního poměru „je a musí být odměnou za práci“), na jehož základě pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení věci (že mimořádnou odměnu „je třeba započítat do průměrného výdělku“). Takové námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., nemohou založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.

K otázce výkladu projevu vůle v pracovněprávních vztazích srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, který byl uveřejněn pod č. 50 v časopise Soudní judikatura, roč. 2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, který byl uveřejněn pod č. 3 v časopise Soudní judikatura, roč. 2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018 sp. zn. 21 Cdo 2300/2017, a v nich vyjádřený závěr, že každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 občanského zákoníku). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 občanského zákoníku). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 občanského zákoníku vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zákoníku práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557 občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zákoníku práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání.

Dospěl-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) na základě výkladu čl. V dohody o rozvázání pracovního poměru uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 9. 12. 2016, při němž postupoval v souladu s výše uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, k závěru, že mimořádná odměna ve výši 900 000 Kč sjednaná v dohodě o rozvázání pracovního poměru není peněžitým plněním poskytnutým žalobci za vykonanou práci, ale jiným plněním poskytnutým mu v souvislosti se zaměstnáním u žalovaného (v souvislosti se skončením pracovního poměru), jde o skutkové zjištění soudů, jehož správnost – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá přezkumu dovolacího soudu ani v případě, kdy je dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 11. 2019

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu