Rozhodnutí NS

8 Tdo 40/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/23/2019
Spisová značka:8 Tdo 40/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.40.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Těžké ublížení na zdraví
Výtržnictví
Dotčené předpisy:§ 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku
§ 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 40/2019-28


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2019 o dovolání obviněného M. P., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 7 To 74/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 21/2018, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
    1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. 1 T 21/2018, uznal obviněného M. P. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
      dne 22. 7. 2017 v době od 00:25 hodin do 00:35 hodin před východem z areálu sportovní haly v XY, okres Příbram, v průběhu hudebního festivalu „XY“, kde se zdržoval značný počet osob, v úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví, opakovaně udeřil velkou silou pěstí pravé ruky do obličeje poškozeného L. Š., narozeného XY (dále převážně jen „poškozený“), kterému tím způsobil dvojitou zlomeninu dolní čelisti s linií lomu v místě 1. stoličky vpravo dole a 3. stoličky vlevo dole s rozlomením kořenu stoličky, zranění si vyžádalo chirurgické řešení zlomenin v celkové narkóze s přiložením kovových dlah na dolní čelist a nasazení mezičelistní vazby na horní a dolní čelist, čímž byl poškozený výrazným způsobem omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší šesti týdnů, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 4 T 69/2013, který nabyl právní moci dne 8. 10. 2013, odsouzen pro pokus těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

      2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, jednak jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a uložil mu podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 47114975, se sídlem Drahobejlova 1404/9, 190 03, Praha 9, částku 34 064 Kč, a poškozenému L. Š., nar. XY, trvale bytem XY, částku 90 324 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal tohoto poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
        3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 7 To 74/2018, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
          4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc., dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Byl přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a dále, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Současně měl za to, že bylo porušeno právo na obhajobu, právo na spravedlivý proces a narušen princip „égalité des armes“, tedy princip rovnosti zbraní platný v mezinárodním právu.
            5. V dalším textu svého podání, jež je (v bodech 2. 1. až 2. 14., tedy v naprosté většině) formulačně totožné s textem odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a představuje současně reprodukci příslušných pasáží z odůvodnění rozhodnutí, zejména pak nalézacího soudu, dovolatel zopakoval, že se daného skutku nedopustil s tím, že si ve strkanici toliko stoupl před svědka V. U. a následně utržil ránu do hlavy, byl sražen na zem a probral se až v policejním voze. Po rekapitulaci jednotlivých svědeckých výpovědí a zpochybnění věrohodnosti především výpovědi poškozeného a svědkyně M. B. poukázal jednak na výpověď svědka D. B., přičemž zdůraznil, že poškozený jmenovaného svědka udeřil a že to byl právě tento svědek, jenž mu pravou rukou ránu vrátil, až poškozený zavrávoral a ustoupil dva metry, aniž by jevil známky jakéhokoliv zranění, a dále na výpověď svědka R. B., který skutkový děj popisoval podobně. Vyslovil názor, že nalézací soud na podkladě vadného hodnocení provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, a za chybné pak považoval i jeho závěry právní o tom, že úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví poškozenému ve smyslu § 145 tr. zákoníku. V tomto směru tvrdil, že nikdo z předmětné skupiny, která se na místě činu potýkala a napadala, nechtěl úmyslně způsobit těžkou újmu na zdraví a nebyl s ní srozuměn, a tito lidé se v opilosti rvali a strkali do sebe. Vyjádřil přesvědčení, že pokud by někdo z nich, přičemž však z dokazování nevyplývá, kdo konkrétně, se dopustil dané trestné činnosti, pak bylo namístě použití § 146 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, a tedy by nešlo o zvlášť závažný zločin.
              6. Obviněný následně vyslovil nesouhlas se závěry odvolacího soudu, před nějž s výše uvedenými námitkami předstoupil, jestliže jeho odvolání zamítl s tím, že skutkový děj byl nalézacím soudem zjištěn řádně, dostatečně a jednoznačně, a přisvědčil i jím použité právní kvalifikaci. Vyjádřil povědomost o tom, že dovolacímu soudu nepřísluší zkoumat skutkové závěry obou obecných soudů, avšak požadoval, aby tento soud zvážil použitou právní kvalifikaci, neboť je přísná. Uvedl, že pokud by čin spáchal, nechtěl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví a nebyl s ní ani srozuměn, přičemž opětovně poukázal na to, že svědci D. B. a R. B. se k účasti na předmětném činu vyjádřili, uvedli, jak se odehrál, a doznali se. Vytkl soudu prvního stupně, pokud jmenovaným svědkům jejich doznání neuvěřil, a namítl, že soud nemůže rozhodovat podle pravděpodobnosti a svého názoru.
              7. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil „rozsudek“ (správně mělo být „usnesení“) Vrchního soudu v Praze a přikázal se závaznými pokyny tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
                8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu předně uvedl, že obviněný v něm převážně reprodukuje některé pasáže z odůvodnění soudních rozhodnutí, zejména soudu nalézacího, a na základě vlastního hodnocení důkazů polemizuje se závěry v nich obsaženými. Po obsahové stránce spočívá podstata jeho argumentace v tom, že se na základě vlastního hodnocení svědeckých výpovědí, zvláště zpochybňování hodnověrnosti výpovědi poškozeného, domáhá zásadní změny skutkového základu soudních rozhodnutí a prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle níž zranění poškozenému nezpůsobil on, ale jiná osoba (svědkové D. B., popřípadě R. B.). Poukázal na to, že ve své skutkové polemice navíc ani formálně nevznáší námitku týkající se existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, ale domáhá se pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Přestože deklaruje svou vědomost o tom, že dovolacímu soudu nepřísluší provádět skutkový přezkum, obsah jeho dovolání tomu tak neodpovídá, dovolací námitky neodpovídají formálně tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
                  9. Státní zástupce dále vyslovil názor, že se značnou dávkou tolerance lze pod citovaný dovolací důvod podřadit námitky týkající se úmyslného zavinění na straně obviněného ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví. Současně však poukázal na to, že dovolatel zmíněnou námitku nijak nekonkretizuje a naopak se i v souvislosti s ní úporně vrací ke svým tvrzením o způsobení zranění poškozenému jinou osobou. Státní zástupce s poukazem na ustálenou judikaturu k této otázce zdůraznil, že ačkoli v daném případě šlo o útok neozbrojený, jednalo se o opakované údery pěstí vedené obviněným velkou silou proti obličeji poškozeného, přičemž obviněný je osobou s „kvalifikací“ trénovaného výkonnostního boxera. Údery zasazené pachatelem s takovou sportovní průpravou mají nepochybně podstatně větší razanci nežli v případě útoku netrénované osoby. Proto pokud dovolatel opakovaně zaútočil velkou silou vedenými údery pěstí proti obličeji poškozeného, pak ze zvoleného způsobu útoku a jeho intenzity vyplývá, že si musel být vědom možnosti způsobení těžké újmy na zdraví a pro případ, že se tak stane, s tím byl přinejmenším srozuměn.
                    10. Státní zástupce shrnul, že dovolací námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto důvodu z velké části neodpovídají, zčásti pak jde o námitky zjevně nedůvodné. V návaznosti na to konstatoval, že důvodně pak není uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., resp. jeho část spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
                      11. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 15. 11. 2018). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
                        12. Dne 16. 11. 2018 (tj. ve lhůtě k podání dovolání) obviněný prostřednictvím svého obhájce učinil na poště další podání datované dnem 14. 11. 2018, které adresoval soudu prvního stupně. Jeho obsahem bylo dovolání zcela totožné s dříve podaným dovoláním datovaným dnem 10. 10. 2018 (jež bylo dáno na poštu dne 11. 10. 2018 a adresováno rovněž soudu prvního stupně).
                        13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím jeho obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
                          14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
                            15. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
                              16. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa).
                                17. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
                                  18. Obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
                                    19. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež podřadil pod uvedený dovolací důvod, směřovaly výhradně proti způsobu hodnocení provedených důkazů oběma nižšími soudy (zejména výpovědí poškozeného a svědkyně M. B., jejichž věrohodnost zpochybnil) a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily. Současně prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů a s poukazem na výpovědi svědků D. B. a R. B. předkládal vlastní verzi skutkového děje, jež spočívala v tvrzení, že se jednak daného skutku nedopustil s tím, že si ve strkanici toliko stoupl před svědka V. U. a následně utržil ránu do hlavy, byl sražen na zem a probral se až v policejním voze, a dále, že to byl svědek D. B., jenž vrátil ránu poškozenému, až tento zavrávoral a ustoupil dva metry, aniž by jevil známky jakéhokoliv zranění. Vzhledem k jím tvrzeným skutečnostem měl za to, že soudy na podkladě vadného hodnocení provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým závěrům a následně i k chybným závěrům právním o tom, že poškozenému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví a naplnil skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku.
                                      20. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť byly zaměřeny výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany rozhodujících soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku včetně chybného závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
                                        21. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání, což se v dané věci ani nestalo. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

                                        22. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také podrobně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se řádně i obhajobou obviněného (srov. zejména strany 7 až 10 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil rovněž soud odvolací v odůvodnění svého usnesení, přičemž se opětovně a podrobně zabýval obhajobou obviněného spočívající v setrvalém tvrzení, že se dané trestné činnosti vůbec nedopustil, ve zpochybňování způsobu hodnocení zejména svědeckých výpovědí a učiněných skutkových zjištění, a v předložení od nich odlišné skutkové verze, resp. verzí (srov. strany 2 až 4 usnesení tohoto soudu). Nejvyšší soud se s úvahami a skutkovými a právními závěry obou soudů nižších instancí ztotožňuje a nemá, co by jim v tomto směru mohl vytknout.

                                        23. Pro úplnost je vhodné dodat (a vyplývá to ostatně již z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
                                          24. Pokud by pak výhrady dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).
                                            25. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

                                            P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
                                            V Brně dne 23. 1. 2019

                                            JUDr. Jan Bláha
                                            předseda senátu