Rozhodnutí NS

22 Cdo 3470/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:22 Cdo 3470/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3470.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Společné jmění manželů
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 149 odst. 1 obč. zák.
§ 150 odst. 3 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 3470/2018-333


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. V., zastoupené JUDr. Michalem Svobodou, advokátem se sídlem v Brně, Berkova 39, proti žalovanému F. V., zastoupenému Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 33, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 19 C 211/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2018, č. j. 18 Co 286/2017-273 takto:

      I. Dovolání se odmítá.

      II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku se zamítá.

      III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

          Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):



Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 19 C 211/2009-245, z nemovitých věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů (dále též „SJM“), přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného garáž bez na pozemku v katastrálním území S., zapsané na listu vlastnictví pro Katastrální úřad pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště B. (výrok I.), uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílů ze společného jmění manželů částku 1 347 500 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II), přiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu (výrok III), nepřiznal České republice – Městskému soudu v Brně náhradu nákladů řízení znalečného 7 015 Kč a právo na zaplacení soudního poplatku 7 000 Kč (výroky IV. a V.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI.).

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2018, č. j. 18 Co 286/2017-273, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II, IV. a VI. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání spatřuje v odklonu rozsudku odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení dvou právních otázek, a to podmínek pro tzv. disparitu podílů a přihlédnutí k zásadám spravedlnosti a dobrých mravů při řešení této věci.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatel opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že se při posuzování tzv. disparity vypořádacích podílů manželů v řízení o vypořádání SJM a také při posuzování věci v souladu s principy spravedlnosti a dobrých mravů odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, resp. i Ústavního soudu, kterou uvádí.

Žalovaný v dovolací argumentaci zpochybňuje, zda byla hodnota podílu v předmětném bytovém družstvu součástí SJM účastníků. Zde jsou však soudy vázány předchozím pravomocným rozhodnutím soudu v řízení vedeném podle § 705 odst. 2 věty druhé zákona č. 40/1964, občanský zákoník(dále „obč. zák.“)., ve kterém bylo zrušeno jejich společné členství v bytovém družstvu; proto nelze v řízení o vypořádání jejich SJM dospět k závěru, že členský podíl v družstvu do tohoto jmění nepatřil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 782/2008).

K otázce disparity podílů:

Žalovaný předkládá dovolacímu soudu posouzení otázky disparity, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; důvody disparity přitom spatřuje v zásluhách žalovaného o nabytí bytu v předmětném bytovém družstvu, v opuštění domácnosti žalobkyní a ve splácení nákladů spojených s bytem.

Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Dovolací soud může zpochybnit úvahu soudů v nalézacím řízení o odklonu od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě, že je zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008).

Hmotněprávní úprava vypořádání společného jmění manželů, podle které soudy věc posuzovaly, vychází z posílení dispozitivního charakteru norem upravujících toto vypořádání; tomu v procesní rovině odpovídá při vypořádání uplatnění zásad projednací a dispoziční (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011; viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. II. ÚS 2582/15). I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008).

V dané věci žalovaný v průběhu řízení nepožadoval uplatnění tzv. disparity podílů. Přesto se soud prvního stupně touto otázkou zabýval a dospěl k závěru, že disparita není na místě; v odvolání dovolatel proti tomuto závěru nic nenamítal, proto odvolacímu soudu nelze nyní vytýkat, že se jím nezabýval.

K otázce dobrých mravů:

Žalovaný tvrdí okolnosti, pro které je podle jeho názoru rozsudek soudu prvního stupně, který stanovil vypořádací podíly účastníků jako stejné, v rozporu s dobrými mravy.

I zde jde v zásadě o otázku disparity podílů; žalovaný se domáhá disparity s odkazem na dobré mravy.

Posouzení toho, zda v určité věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými mravy, je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, neboť toto posouzení je odvislé od specifických skutkových zjištění. Dovolací soud by mohl takovou úvahu zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005, a řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu). Tak tomu v dané věci není.

K tomu je třeba v první řadě podotknout, že dovolací soud je v zásadě vázán skutkovými zjištěními soudů v nalézacím řízení, tedy nemůže přihlížet např. ke tvrzenému promiskuitnímu chování žalobkyně; ostatně to není podle ustálené judikatury důvod k disparitě podílů. Není ovšem vyloučeno, aby nevěra jednoho z manželů ve spojení s dalšími skutečnostmi vedla soud k úvaze o disparitě podílů, a to např. tehdy, pokud by vedla k výrazně snížené péči o děti a rodinu, měla za následek negativní promítnutí do hospodaření se společným majetkem nebo by se jednalo o momenty morálně tak silné, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby k nim soud při vypořádání přiměřeně nepřihlédl (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013); nic takového však soudy nezjistily. Jestliže žalobkyně dříve oznámila, že z bytového družstva vystupuje, byla to okolnost snad významná v řízení o společného členství v družstvu, pro disparitu podílů je však nevýznamná.

V rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, Nejvyšší soud vyložil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jde o extrémní případy; tak například v rozsudku ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, dovolací soud vyslovil názor, že shora uvedený postup je namístě „v případě světově úspěšného sportovce, který vyvíjel značné úsilí k tomu, aby ve své sportovní činnosti dosáhl uvedeného postavení a tomu odpovídajících příjmů umožňujících nadstandardní životní úroveň rodiny a nabytí majetku značné hodnoty“. K disparitě lze přistoupit i v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011). Protože žalovaný disparitu podílů nepožadoval, neměly soudy důvod se zabývat okolnostmi, které by disparitu mohly odůvodnit, resp. vyzvat žalovaného, aby vznesl odpovídající tvrzení a nabídl k nim důkazy, nebo se zabývat důvody, pro které nakonec žalobkyně společnou domácnost opustila a žila spolu s dcerou účastníků v domě v Rajhradě.

Při vypořádání členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání společného jmění manželů soud nepřihlíží k zásluhám účastníka na získání družstevního bytu ani k rozsahu jeho užívání účastníky; tyto okolnosti nemohou být důvodem pro finanční zvýhodnění některého z nich (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5345/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015). Je běžné, že jeden z manželů se stará o nabytí a zvelebení společného majetku, zatímco druhý pečuje o děti a o domácnost; v řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyně zanedbávala péči o dceru účastníků či – v době, kdy spolu účastníci žili a kdy byl pořízen uvedený byt - o společnou domácnost, a že by tak byl dán důvod pro disparitu podílů.

Dovolatel dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, ve kterém se uvádí: „Rozpor s dobrými mravy může být dán i tehdy, pokud zdravotní, sociální či ekonomická situace povinného je taková, že by výkonem práva docházelo k závažnému ohrožení privilegovanějšího právem chráněného zájmu na straně povinného, kupříkladu jeho schopnosti uspokojovat některou ze svých základních životních potřeb (např. bytové potřeby)“. K tomu je třeba především uvést, že uvedenou větu nelze vytrhnout z kontextu věci, ve které byla vyslovena: „Případem tzv. šikanózního výkonu práva může být rovněž i vymáhání smluvní pokuty, pokud dlužník porušil povinnost platit včas dohodnuté splátky úvěru jen proto, že mu věřitel znemožnil nakládat s peněžními prostředky uloženými na účtech, které pro dlužníka vedl – tedy situace, kdy oprávněný sám svým chováním napomohl nebo zcela založil své oprávnění na úkor druhého“. Zde o šikanózní jednání žalobkyně zjevně nejde, žádá jen to, na co má zákonný nárok; zdravotní stav či věk žalovaného tu nemůže být důvodem pro disparitu podílů, ostatně žalobkyně je jen o rok mladší než on.

Pokud jde o zajištění bydlení, vzhledem k obecně známé vysoké ceně bytů v exkluzívní lokalitě na ulici B. M. v B., nárůstu cen bytů v poslední době a výši vypořádacího podílu, stanovené podle ceny k 13. 3. 2013, je zjevné, že žalobci se dostává takové majetkové hodnoty, že ani po případném prodeji tohoto bytu a vypořádání žalobkyně nebude mít potíže se zajištěním vlastního bydlení. Ostatně námitky týkající se rozporu vyklizení bytu s dobrými mravy kvůli věku a zdravotnímu stavu bude moci uplatnit v ev. řízení o vyklizení bytu; na stanovení nestejné výše podílů nemohou mít vliv.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud jen poznamenává, že žalobkyně, zastoupená advokátem, se nevyjadřuje k přípustnosti dovolání, její vyjádření neobsahuje návrh na rozhodnutí dovolacího soudu (s výjimkou části, kde zcela mimo rámec možností dovolacího soudu v řízení, zahájeném dovoláním protistrany, požaduje změnu rozsudku ve prospěch žalobkyně) a celkově se míjí s úpravou dovolacího řízení (§ 236 a násl. o. s. ř.). Proto nelze náklady na toto vyjádření považovat za účelně vynaložené (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

Návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci byl vzhledem k nepřípustnosti dovolání zamítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 10. 2018


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu