Rozhodnutí NS

22 Cdo 789/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/26/2019
Spisová značka:22 Cdo 789/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.789.2019.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Spoluvlastnictví
Dotčené předpisy:§ 1143 a 1145 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 789/2019-361


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce T. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Boučkem, advokátem se sídlem v Lochenici 200, proti žalovaným: 1) J. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Remešem, advokátem se sídlem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo nám. 177, a 2) M. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené opatrovníkem J. H., narozeným XY, bytem XY, o odstranění plotu a okrasných dřevin a o žalobě žalované 1) na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 270/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 17. 7. 2018, č. j. 60 Co 116/2018-314, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 7. 2018, č. j. 60 Co 116/2018-324, takto:


Rozsudek Krajského soudu v soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 17. 7. 2018, č. j. 60 Co 116/2018-314, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 7. 2018, č. j. 60 Co 116/2018-324, ve výrocích I. – V. a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 3. 2018, č. j. 44 C 270/2017-271, ve výrocích V. až XII., se ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Žalobce podal dne 16. 8. 2017 u Okresního soudu ve Zlíně (dále soud prvního stupně) žalobu, kterou se domáhal, aby žalované odstranily z pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY 12 kusů okrasných dřevin, vysazených při hranici s pozemkem parc. č. XY, a plot, nacházející se při hranici s pozemkem parc. č. XY. Takto vymezený předmět řízení není předmětem dovolacího řízení.

V průběhu řízení dne 29. 11. 2017 žalovaná 1) podala žalobu, kterou se domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. XY, XY a XY v k. ú. a obci XY.

Okresní soud ve Zlíně (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 3. 2018, č. j. 44 C 270/2017-271, ve výrocích pod body I. až IV. zamítl žalobu na odstranění okrasných dřevin a plotu a rozhodl o náhradě nákladů řízení (tato část není dovoláním dotčena); výroky pod body V. až XII. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok V.), žalobci přikázal do výlučného vlastnictví pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok VI.), žalovaným přikázal do podílového spoluvlastnictví pozemky par. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY s tím, že spoluvlastnický podíl žalované 1) k oběma pozemkům činí ideální 2/3 a spoluvlastnický podíl žalované 2) k oběma pozemkům ideální 1/3 (výrok VII.), žalované 1) uložil, aby zaplatila žalobci přiměřenou náhradu ve výši 9.310 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VIII.), žalované 2) uložil, aby zaplatila žalobci přiměřenou náhradu ve výši 4.655 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IX.). Dále uložil žalobci, aby nahradil žalované 1) náklady řízení vynaložené v řízení o vzájemném návrhu ve výši 56.802 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok X.) s tím, že mezi žalovanou 1) a žalovanou 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu (výrok XI.), a také žalobci uložil, aby nahradil České republice-Okresnímu soudu ve Zlíně náklady vynaložené na znalečné ve výši 3.993 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok XII.).

K odvolání žalobce Krajský soud ve Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 17. 7. 2018, č. j. 60 Co 116/2018-314, ve znění opravného unesení ze dne 25. 7. 2018, č. j. 60 Co 116/2018-324, změnil rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích V., VI., VII., VIII. a IX. tak, že podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované 1) a žalované 2) k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY zrušil, žalobci přikázal do výlučného vlastnictví pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY a uložil mu, aby zaplatil žalované 1) částku 35.666,70 Kč a žalované 2) částku 17.833,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným 1) a 2) přikázal do podílového spoluvlastnictví pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY s tím, že spoluvlastnický podíl žalované 1) k oběma pozemkům činí ideální 2/3 a spoluvlastnický podíl žalované 2) k oběma pozemkům činí ideální 1/3. Uložil žalované 1), aby zaplatila žalobci částku 44.976,60 Kč do tří dnů od právní moci, uložil žalované 2), aby zaplatila žalobci částku 22.488,40 Kč do tří dnů od právní moci (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky II. – V.) a rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích I., II., III. a IV. zrušil v tomto rozsahu věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení (výrok VI.).

Ve věci šlo o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke třem sousedním parcelám; žalobce (v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví byl žalovaným) požadoval, aby mu byl přikázán pozemek parc. č. XY (to se stalo), a dále aby zbývající dvě parcely parc. č. XY a XY byly rozděleny a jemu byly přikázány jejich části - v šířce 3,5 m, které vymezil v předloženém geometrickém plánu, což odůvodňoval zajištěním přístupu (průjezdu) na jemu přikazovaný pozemek parc. č. XY. Žalované s jeho návrhem nesouhlasily, neboť k přístupu na pozemek parc. č. XY slouží jeho pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stodola, která je průjezdná v obou směrech velkými vraty. Ke zjištění, že parcela přikazovaná žalobci je přes stodolu přístupná, dospěl soud prvního stupně a odvolací soud také z fotografií, kterými provedl důkaz: zjištěné rozměry, co do šíře účastníky odsouhlasené (nejméně 3 m v průjezdné šířce 2,55 m) a v průjezdné výšce po snížení stropu, na jehož snížení žalobce pracuje, 2,55 m umožňující příjezd. Soud prvního stupně také poukázal na to, že přikázání pozemků účastníkům vychází z toho, že navazují na pozemky v jejich výlučném vlastnictví (navazují na zahrady v pruzích za rodinnými domy, oddělených plotem). Byť by tedy bylo rozdělení společných pozemků technicky možné, je neúčelné i proto, že by tyto zemědělské pozemky nemohly být účelně využívány a ještě by musel být také řešen přístup k rozděleným částem.

Proti výrokům I. – V. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolání považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při němž se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky dovolacím soudem dosud neřešené.

Odvolací soud nerespektoval posloupnost vypořádání spoluvlastnictví při jeho zrušení, jak je závazně stanovena § 1143 o. z. Soud nemůže provést vypořádání jiným než zákonem stanoveným způsobem, to znamená, že je-li rozdělení věci možné, nemůže ji celou přikázat jednomu spoluvlastníkovi. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, přičemž je použitelný i pro aplikaci § 1143 o. z. K problematice rozdělení věci Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, že skutečnost, že určitý způsob věci není optimální, ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné. Nejvyšší soud také v usneseních ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 95/2005, a ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, uvedl, že pokud by rozdělení věci nebylo uskutečnitelné bez nákladných stavebních úprav, šlo by o věc reálně nedělitelnou. To však neplatí, pokud strana řízení, která požaduje rozdělení věci, je ochotna nést převážnou část nákladů s tím spojených. Žalobce poukazuje na to, že jím navrhované reálné rozdělení pozemků parc. č. XY a XY neznamená rozdělení, kterým by vznikly pozemky neobdělavatelné. Odvolací soud totiž nesprávně uvedl, že pozemek parc. č. XY je zahrada, neboť v katastru nemovitostí je veden jako ostatní plocha se způsobem využití manipulační plocha. Náklady spojené s navrhovaným reálným dělením by byly dány postavením plotu v délce 18 m, které je připraven nést sám v celém rozsahu.

Žalobce také připomíná, že jím navrhované reálné dělení pozemků parc. č. XY a XY znamená spravedlivější vypořádání všech pozemků podle jejich výměry – rozdíl by tak byl o 84 m2 menší (podle rozhodnutí odvolacího soudu rozdíl 447 m2, podle navrhovaného řešení 358 m2).

Za otázku dosud neřešenou dovolatel považuje, zda „teoretická možnost průjezdu stavbou stodoly, který je navíc omezen průjezdnou výškou, šíří stavby a využíváním stavby pro skladovací a parkovací účely, je relevantní důvodem pro závěr o zajištění přístupu a průjezdu na pozemek za stavbou.“ Opakuje, že pozemek parc. č. XY není zahrada, ale manipulační plocha, a že jím navrhovaným vypořádáním by došlo pouze k reálnému rozdělení dvou ze tří pozemků a účastníci by měli zajištěn přístup ke svým pozemkům. Zjištění soudu prvního stupně o přístupu žalobce na jemu přikazovaný pozemek parc. č. XY z jeho pozemku parc. č. XY, resp. přes stodolu na tomto pozemku, učinil soud prvního stupně z fotografií předložených žalovanými. Důkaz ohledáním na místě samém, který navrhoval, neprovedl s odůvodněním, že skutkový stav byl z předložených fotografií zjištěn dostatečně. Odvolací soud provedl také důkaz fotografiemi vrat stodoly předloženými žalobcem a žalovanou 1) a zjištění o přístupu a průjezdu stodolou považoval za dostatečné. Tak tomu však není, stodola není průjezdná pro větší techniku nezbytně nutnou k obhospodařování navazujících pozemků žalobce. Kromě toho stodola jako stavba je určena ke skladování různého materiálu (seno, sláma) a parkování zemědělské techniky. Je těžko představitelné, že by žalobce měl při každém projetí stodolou vyklízet všechny uskladněné věci a pak je vracet zpátky. Šlo by o zcela nepřiměřené zatížení.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalované ve vyjádření k dovolání uvedly, že za rozhodující považují, že předmětné pozemky účastníků spolu sousedí, avšak již před zahájením řízení byly fakticky rozděleny na samostatné. Účastníci při jednání 1. 12. 2017 uvedli, že žalobce užívá pozemek parc. č. XY a žalované pozemky parc. č. XY a XY, resp. žalobce užívá pás pozemků parc. č. XY, XY a XY za svým domem a žalované pás pozemků par. č. XY, XY a XY za svým domem. Pokud by soud měl uvažovat o rozdělení společných pozemků., musel by rozdělit všechny tři, nikoli jen dva, a dělení by bylo neúčelné, neboť by vznikly pruhy navzájem nepřístupných pozemků. Požadavek žalobce na průjezd kolem stodoly není potřebný – žalobce nejméně 10 let průjezd nepotřeboval a navíc má průjezd zachován stodolou. Je tak zřejmé, že jím navrhované rozdělení neodpovídá § 1147 o. z., který stanoví, že musí být dobře možné. Žalobcem předložená otázka, zda lze pozemek přikázat do výlučného vlastnictví jen jednomu ze spoluvlastníků, je proto irelevantní. Druhá jím předestřená otázka zpochybňuje skutkový závěr soudů, že má přístup k pozemku parc. č. XY skrz svoji stodolu. Ten soudy učinily z veřejně dostupné fotografie a jde o přístup podle žalovaných zcela dostatečný. To platí tím spíše, že žalobce v posledních 10 letech žádný lepší přístup k pozemku parc. č. XY neměl, nepotřeboval ho a ani se ho nedomáhal, když v průjezdu okolo stodoly mu bránily dřeviny. Žalované navrhly, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.

„Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ (§ 237 o. s. ř.).

Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolací soud se proto nezabýval skutkovými námitkami dovolatele.

V dané věci šlo o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k souboru na sebe navazujících pozemků (v podobě parcel); jde o speciální problematiku, kterou judikatura již opakovaně řešila; zásady takového vypořádání vyplývají z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2016 (Rc 5/2016); závěry tohoto rozhodnutí, ze kterých vyplývá, že v takovém případě je třeba postupovat zčásti jinak, než u zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k jediné parcele, lze aplikovat na tuto věc.

Dovolací soud v Rc 5/2016 především opakoval, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran spora. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 1142 a násl. o. z., nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií respektujících základní principy soukromého práva (viz § 2 a násl. o. z.). Dovolací soud by úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.

K věci samé pak Nejvyšší soud uvedl: „I při rozhodování o zrušení spoluvlastnictví k souboru prostorově navazujících nemovitostí však musí soud dbát na to, aby dělení bylo z hospodářského hlediska účelné, aby bylo spravedlivé (a těmito okolnostmi se v dané věci odvolací soud zabýval) a aby některý ze spoluvlastníků nebyl dělením vážně poškozen. Takový postup jistě odpovídá smyslu zákona (viz § 2 odst. 2 o. z. – jde o spravedlivé vypořádání spoluvlastnictví), byť nikoliv jeho doslovnému výkladu (zpravidla každý z více pozemků určených k vypořádání lze reálně dělit, tudíž není splněna podmínka, že rozdělení věci není „dobře možné“). Přísně vzato tu však nejde o reálné rozdělení věcí, ale o přikázání do výlučného vlastnictví jednotlivým spoluvlastníkům (§ 1147 věta první o. z.).

Nový občanský zákoník navíc vylučuje dělení věci, která má jako celek sloužit k určitému účelu, a přikazuje při dělení zemědělských pozemků vytvářet jen účelně obdělávatelné celky (§ 1142 o. z. - toto ustanovení se užije jak při zrušení a vypořádání dohodou, tak v rozhodování soudu), ovšem i zde jde o tzv. neurčité pojmy a posouzení tu vždy záleží na úvaze soudu.

Nelze přehlédnout, že v projednávané věci rozhodnutí odvolacího soudu reálně nedělilo věci (pozemky) ve smyslu § 1144 odst. 1 o. z. Předmětem řízení bylo vypořádání podílového spoluvlastnictví k více nemovitostem, které mohly být samostatným předmětem právních vztahů. Reálným rozdělením nemovité věci se v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozumí reálné rozdělení zpravidla v součinnosti se znalcem a při nezbytné existenci oddělovacího geometrického plánu. Reálným rozdělením není, jestliže se více samostatných věcí rozdělí bez dalšího mezi účastníky. Přitom nelze v zásadě nic namítat proti takovémuto rozdělení druhově stejných věcí, kdy každý z účastníků dostane určitou věc a částka stanovená na vyrovnání pak není vysoká (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2631/2005).

Jinak řečeno: Jde-li o soubor pozemků na sebe navazujících je třeba s přihlédnutím k okolnostem věci na ně pohlížet jako na celek a vypořádání neprovádět tak, že by se reálně dělil každý pozemek mezi spoluvlastníky, ale tak, že se každému přidělí do výlučného vlastnictví (nebo do spoluvlastnictví těch, kteří zrušení spoluvlastnictví mezi sebou nežádají). Pravidla uvedená pro dělení jediné věci, uvedená v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, a v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 95/2005, a ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, na která žalobce odkazuje, tak lze v takových případech uplatnit jen v modifikované podobě, pokud okolnosti konkrétní věci jejich použití nevylučují.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže v nalézacím řízení bylo zrušeno a vypořádáno spoluvlastnictví ke třem pozemkům tak, že žalobci byl přikázán pozemek, který navazuje na jeho další nemovitosti a který podle skutkového zjištění až doposud výlučně užíval, zatímco ve spoluvlastnictví ostatních účastnic, které zrušení a vypořádání spoluvlastnictví mezi sebou nepožadovaly, zůstaly ty pozemky, které dosud užívaly. Uvedená dovolací námitka tak nemůže založit přípustnost dovolání.

Za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, zakládající přípustnost dovolání, dovolatel považuje, zda „teoretická možnost průjezdu stavbou stodoly, který je navíc omezen průjezdnou výškou, šíří stavby a využíváním stavby pro skladovací a parkovací účely, je relevantním důvodem pro závěr o zajištění přístupu a průjezdu na pozemek za stavbou.“ Takto položená otázka však nemůže založit přípustnost dovolání; vždy totiž záleží na okolnostech a skutkových zjištěních v konkrétní věci. Obecně nelze vyloučit, aby soud shledal přístup přes budovu za dostatečný.

Rozhodnutí odvolacího soudu je však v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1715/2010, ve kterém se uvádí: „Při zřizování práva chůze a jízdy odpovídajícího věcnému břemeni (právo cesty) k nově vzniklé nemovitosti podle § 142 odst. 3 ObčZ je třeba dbát, aby právo vlastníka zatíženého pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Proto v případě, že vlastník stavby má možnost zajistit přístup ke stavbě bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, např. zřízením nového vchodu k přilehlé veřejné komunikaci, nelze právo věcného břemene cesty zřídit. Věcné břemeno lze však zřídit v případě, že zajištění přístupu z vlastního pozemku bude sice technicky možné, nicméně náklady na jeho pořízení budou objektivně natolik vysoké (budou zpravidla podstatně převyšovat újmu způsobenou vlastníkovi pozemku zřízením práva cesty), že jejich vynaložení nebude možné spravedlivě požadovat (viz přiměřeně rozsudek NS ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, č. C 3678). Je třeba též zvážit, že pokud by jeden z účastníků byl nucen zřídit cestu při vynaložení poměrně vysokých nákladů, byla by tím snížena hodnota jemu přikázaných nemovitostí (tj. šlo by o další částku, kterou by v konečném důsledku musel vynaložit na faktické rozdělení pozemku). Odůvodňují-li to okolnosti věci, je třeba přihlédnout i k dosavadnímu způsobu užívání nemovitosti účastníky“.

Uvedené zásady platí i pro zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v režimu občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., v jehož § 1145 se uvádí: “Při zrušení spoluvlastnictví rozdělením společné věci může soud zřídit služebnost nebo jiné věcné právo, vyžaduje-li to řádné užívání nově vzniklé věci bývalým spoluvlastníkem“. Toto pravidlo lze použít i pro případ vypořádání souboru nemovitostí. Z citovaného ustanovení vyplývá závěr, že je třeba dbát na to, aby pozemky přikazované účastníkům bylo možno řádně užívat, v souladu s jejich účelovým určením a dosavadním užíváním. Protože závěr soudu o tom, že žalobce má zajištěn dostatečný přístup na jeho pozemek je předčasný, je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s uvedenou judikaturou.

V dané věci soudy vyšly ze skutkových zjištění, že „žalobce nejméně 10 let přístup či příjezd přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY nepotřeboval“ (z čehož se nepřímo podává, že užíval přístup přes stodolu) a že přístup přes stodolu je možný, jak vyplývá z fotografií, jimiž byl proveden důkaz. Žalobce však opakovaně tvrdil, že jde o přístup nedostatečný, a že stodola není průjezdná pro větší zemědělskou techniku (viz vyjádření k žalobě při jednání dne 1. 12. 2017 - č. l. 62, závěrečný návrh v řízení v prvním stupni na č. l. 265, odvolání č. l. 284, kde uvádí, že jde o techniku, která je pro obhospodařování navazujících pozemků nezbytně nutná). Pokud by tomu tak skutečně bylo, nebylo by možno průjezd stodolou považovat za dostatečný a bylo by třeba zvažovat jiné způsoby vypořádání. Protože tvrzení žalobce bylo obecné, měl jej soud vyzvat (§ 118a odst. 1 o. s. ř.), aby svá tvrzení doplnil o to, jaký konkrétní způsob obhospodařování má na mysli a o jaké stroje by mělo jít, a poté – po případném doplnění dokazování - věc zvážil. Protože tak soud prvního stupně neučinil a odvolací soud na uvedenou odvolací námitku nijak nereagoval, je právní posouzení věci, zakládající se na neúplném skutkovém zjištění, předčasné a tudíž i nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř).

Na okraj se uvádí, že pokud soud zjistí, že žalobce v průběhu řízení vjezd do stodoly snížil, zváží, zda nešlo o nepoctivý čin a důsledky z toho plynoucí (§ 6 odst. 2 o. z.).

Naproti tomu to, že by byla stodola zastavěna tak, že by to bránilo v průjezdu, žalobce v odvolání netvrdil. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18). Tuto námitku však lze vznést i v dalším řízení; soudy pak s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci zváží, pokud shledají přístup přes stodolu jinak za vyhovující, zda lze po žalobci vzhledem k okolnostem věci a ochraně práv a oprávněných zájmů všech účastníků spravedlivě požadovat, aby průjezd udržoval volný.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 6. 2019


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu