Rozhodnutí NS

8 Tdo 1124/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/25/2018
Spisová značka:8 Tdo 1124/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1124.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Kázeňské potrestání
Omezování osobní svobody
Postoupení věci jinému orgánu
Zneužití pravomoci úřední osoby
Zproštění obžaloby
Dotčené předpisy:§ 222 odst. 2 tr. ř.
§ 226 písm. b) tr. ř.
§ 171 odst. 1 tr. zákoníku
§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 186 odst. 9 předpisu č. 361/2003Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1124/2018-29


USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného O. B. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 31 To 129/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 41/2016, a za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 31 To 129/2018, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 2 T 41/2016, v části týkající se obviněného O. B. zrušují.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v České Lípě přikazuje, aby věc obviněného O. B. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 2 T 41/2016, byl obviněný O. B. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu spáchání skutku, jímž se měl dopustit přečinů omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byli poškození s uplatněnými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímtéž rozsudkem bylo shodně rozhodnuto i ohledně spoluobviněného P. R.

2. V žalobním návrhu, jakož i ve zprošťujícím výroku rozsudku nalézacího soudu byl skutek obviněných O. B. a P. R. popsán tak, že dne 23. 1. 2016 ve 21:00 hodin na silnici II/260 v obci T., v části obce P., okres Č. L., ve vzdálenosti cca 100 metrů východně od budovy bez čísla popisného, stojící na stavební parcele č. 58 katastrálního území P., jako příslušníci Policie České republiky, v době služby, při dohledu nad bezpečností a plynulostí silničního provozu, poté, co za účelem provedení silniční kontroly zastavili motorové vozidlo zn. Volkswagen Transporter, bílé barvy, s přívěsným vozíkem, na kterém nesvítilo pravé zadní světlo, O. B. přistoupil ke dveřím řidiče tohoto vozidla a tyto dveře otevřel a v té chvíli řidič vozidla D. Z. uchopil pravou rukou mobil a chtěl volat na linku 158 a O. B. jej ihned silou chytil za krk a za použití hmatů a chvatů se jej snažil z vozidla vytáhnout v úmyslu zabránit mu v telefonování a neoprávněně omezit jeho osobní svobodu, přestože D. Z. v té době pouze seděl v klidu na sedadle řidiče, nedopouštěl se žádného protiprávního jednání, nikoho a nic neohrožoval, proti nikomu neútočil a ani se nesnažil z místa kontroly odjet, jen v rukou před svým tělem držel svůj mobilní telefon, což oba uvedení policisté dobře viděli, a když se O. B. nedařilo poškozeného D. Z. z vozidla vytáhnout, neboť byl připoután bezpečnostním pásem a odtahoval svoji ruku s mobilním telefonem od O. B., stříkl O. B. D. Z. do obličeje slzotvorný prostředek a dále se jej snažil z vozidla vytáhnout, což se mu nakonec podařilo a P. R., který, přestože situaci viděl a byl si vědom toho, že není dán zákonný důvod k užití donucovacích prostředků a k omezení osobní svobody poškozeného, O. B. v protiprávním jednání nijak nezamezil a poté, co O. B. vytáhl poškozeného D. Z. z vozidla ven a poškozený v klidu stál s rukama zdviženýma nad hlavou a bez fyzického odporu, uchopil P. R. poškozeného D. Z. za část těla a za pomoci hmatů a chvatů jej společně s O. B. svedli na zem a spoutali jej, kdy při poutání poškozenému O. B. do obličeje neoprávněně stříkl slzotvorný prostředek, přestože D. Z. před tím byl v klidu, nedopouštěl se žádného protiprávního jednání, nikoho neohrožoval, proti nikomu neútočil a ani se nesnažil z místa kontroly vzdálit, jen v rukou držel svůj mobilní telefon a poté, co již byl poškozený D. Z. na zemi spoután a pasivně ležel a nekladl žádný odpor, k němu po několika minutách kolem 21:14 hodin přistoupil O. B. a bez důvodu jej ležícího a spoutaného nakopl nohou do zad a dále mu opět nastříkal slzotvorný prostředek do obličeje a poškozeného oba obvinění při zákroku nechali ležet a klečet spoutaného více než 9 minut na sněhu, v mrazu, na zasněžené silnici, na kraji jízdní dráhy vozidel, kde jej v důsledku špatné viditelnosti snadno mohlo přehlédnout motorové vozidlo a přejet jej, přičemž následně si zdravotní stav vzniklý zásahem obviněných proti poškozenému D. Z. vynutil ošetření a v důsledku protiprávního postupu policistů musela Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, a. s., regionální pobočka Ústí nad Labem, Mírové nám. 35/C, Ústí nad Labem, vynaložit na ošetření D. Z. celkem 3 663 Kč, a dále obvinění zajistili vozidlo D. Z. zn. Volkswagen Transporter, a dali toto vozidlo z místa odtáhnout, přičemž za tento nedůvodný odtah vozidla musel D. Z. zaplatit 3 352 Kč, a oba obvinění policisté D. Z. dne 23. 1. 2016 ve 21:11 hodin zajistili podle § 26 odst. 1 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, po dobu více než tří hodin až do 00:20 hodin dne 24. 1. 2016, ačkoliv k tomu nebyly zákonné důvody, čímž jej neoprávněně omezili na osobní svobodě a neumožnili mu volný pohyb, přestože věděli, že k takovému omezení osobní svobody nebyly dány zákonné důvody a že zajištění je nezákonné a nepřiměřené, a poté v budově Obvodního oddělení D. na adrese M., D., vyhotovili úmyslně nepravdivé úřední záznamy o zajištění D. Z. a úřední záznamy o použití donucovacího prostředku proti D. Z. a učinili další úkony, přičemž nepravdivě do listin a do hlášení uvedli, že bylo podezření, že řidič sahá vedle sebe pro zbraň a že se aktivně policistům bránil a chtěl z místa kontroly odjet, a proto byly použity donucovací prostředky, aby zakryli svá pochybení, ačkoliv ve skutečnosti poškozený měl v ruce jen mobilní telefon a nikoliv zbraň, což policisté viděli, a takto jednali v rozporu s předpisy upravujícími podmínky pro užití donucovacího prostředku, kdy podle § 53 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. může policista použít donucovací prostředky pouze k ochraně bezpečnosti své osoby, jiné osoby, nebo k ochraně veřejného pořádku, přičemž policista je povinen použít takový donucovací prostředek, který je nezbytný k překonání odporu nebo útoku osoby, proti níž zakročuje, ačkoliv ve skutečnosti nebyla ohrožena bezpečnost obviněných policistů ani jiné osoby ani nebyl ohrožen veřejný pořádek a v rozporu s § 9 zákona č. 273/2008 Sb., kdy je policista povinen při plnění úkolů policie dodržovat pravidla zdvořilosti a dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své vlastní, kdy zejména O. B. důstojnost a lidská práva D. Z. a v rozporu se zásadou přiměřenosti, kdy podle § 11 písm. a), c) zákona č. 273/2008 Sb. musí policista dbát na přiměřenost postupu tak, aby žádné osobě v důsledku jejich postupu nevznikla bezdůvodná újma a dále aby případný zásah do práv a svobod osob, vůči nimž úkon směřuje, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného úkolu, a dále jednali v rozporu s § 45 odst. 1 písm. a), i) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků ozbrojených sborů, kdy příslušník je povinen dodržovat služební kázeň a chovat se a jednat tak, aby neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru, kdy kopání do spoutané ležící osoby, která nekladla odpor a další popsaní jednání, není v souladu se zákonem.

3. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a poškozený D. Z. Odvolání státního zástupce podané v neprospěch obou obviněných směřovalo proti správnosti zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu, proti správnosti výroku o vině primárně směřovalo i odvolání poškozeného, který se v konečném důsledku domáhal toho, aby mu byla nahrazena způsobená škoda. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 31 To 129/2018, bylo podle § 256 tr. ř. odvolání státního zástupce zamítnuto a podle § 253 odst. 1 tr. ř. bylo rovněž zamítnuto odvolání poškozeného.

4. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy se nezabývaly věcí obviněných O. B. a P. R. poprvé. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 2 T 41/2016, byl obviněný O. B. (jakož i spoluobviněný P. R.) podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 31 To 228/2017, byl tento rozsudek k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. bylo i tehdy podané odvolání poškozeného D. Z. podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto. Poté následovala rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 2 T 41/2016, a Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 31 To 129/2018, jež byla zmiňována v úvodu tohoto rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 31 To 129/2018, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného O. B. dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož toto rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, spočívajícím v nesprávném posouzení hmotněprávního ustanovení zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, přičemž v důsledku této vady byl vydán nesprávný zprošťující rozsudek.

6. Předně připomněl, že soudy nižších stupňů zprostily obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. proto, že skutek, kladený mu obžalobou za vinu, není trestným činem, jelikož nepovažovaly za prokázané, že by obviněný poškozeného ležícího na vozovce kopnul a že zde proti němu opakovaně užil slzotvorný prostředek, avšak uvedly, že by jeho jednání mohlo naplňovat znaky kázeňského přestupku. Tento kázeňský přestupek však soudy obou stupňů považovaly za promlčený pro uplynutí prekluzivní lhůty. Nalézací soud tento závěr učinil s odkazem na § 186 odst. 10 zákona č. 361/2003 Sb., zatímco odvolací soud ve svém usnesení konstatoval, že k promlčení došlo na základě § 186 (zřejmě nesprávně uvedeno § 184) odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. v jeho znění účinném v době spáchání skutku.

7. Nejvyšší státní zástupce v dovolání připomněl, že § 186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. ve znění do 30. 9. 2016 je svou podstatou ustanovením hmotněprávním, neboť upravuje promlčení coby institut práva hmotného. Dále vyjádřil souhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, jakož i se závěrem odvolacího soudu, že právní úprava běhu promlčecích lhůt kázeňských přestupků je obsažena v § 186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., ve znění účinném v době skutku, tedy před vložením nového odstavce 2 a přečíslování ostatních odstavců novelou provedenou k 1. 10. 2016 zákonem č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nesouhlasil však se způsobem, jakým soudy nižších stupňů zmíněné ustanovení vyložily, tedy s jejich závěrem, že trestní řízení staví běh prekluzivních lhůt pouze u jednání, které má znaky přestupku, a nikoliv u přestupků kázeňských. Podle jeho názoru je zřejmé, že stavění běhu lhůt podle poslední věty daného ustanovení se vztahuje ke všem lhůtám shora uvedeným a nikoliv pouze k objektivní lhůtě v případě přestupku. Uvedl, že s jeho závěrem koresponduje i názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený kupř. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2016 sp. zn. 2 As 129/2016, či rozsudku ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 4 Ads 166/2009. Podpůrně odkázal také na současné znění tohoto ustanovení, které s účinností od 1. 7. 2017 upravuje již jen přestupky kázeňské, aniž by přitom vypustilo stavění prekluzivních lhůt trestním řízením. Upozornil, že nyní tedy platí, že kázeňský trest za kázeňský přestupek lze uložit nejpozději do 1 roku ode dne, kdy ke spáchání kázeňského přestupku došlo. Do běhu této lhůty se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení, soudní řízení správní nebo řízení o přestupku.

8. Ve věci obviněného O. B. byl záznam podle § 158 odst. 3 tr. ř. sepsán již dne 3. 3. 2016, tedy v době, kdy do konce dvouměsíční subjektivní lhůty počínající dnem skutku 23. 1. 2016 zbývalo nejméně 20 dnů, a to pokud se snad služební funkcionář dozvěděl o skutku ihned (jinak by byl tento časový prostor ještě delší). Právě těchto nejméně 20 dnů by po právní moci meritorního rozhodnutí v trestním řízení mělo tzv. doběhnout příslušnému služebnímu funkcionáři oprávněnému rozhodnout o kázeňském přestupku, samozřejmě za zohlednění doby běhu trestního řízení ve smyslu závěrů rozhodnutí publikovaného pod č. 6/2016 Sb. rozh. tr. K běhu objektivní roční lhůty nejvyšší státní zástupce uvedl, že k jejímu uplynutí rovněž dojít nemohlo, neboť doba před vyhotovením záznamu podle § 158 odst. 3 tr. ř. je mnohem kratší.

9. Nalézací soud tak podle nejvyššího státního zástupce založil své rozhodnutí na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolacím soudem nebylo rozpoznáno, že zprošťující rozsudek soudu nalézacího je založen na nesprávném hmotněprávním posouzení promlčení podle zákona č. 361/2003 Sb. v tehdy platném znění. Jestliže odvolací soud rozhodl o zamítnutí odvolání podaného státním zástupcem proti shora uvedenému rozsudku prvního stupně, rozhodl tím o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v čemž je namístě spatřovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

10. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., v části výroku pod bodem I., týkající se obviněného O. B., zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 31 To 129/2018, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože Nejvyšší soud shledal, že nejsou dány podmínky proto, aby bylo podané dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání

12. Nejvyšší státní zástupce v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

13. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174 až 3175): 1) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo 3) řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání státního zástupce nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Odvolání bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.

16. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného důvodu dovolání je významná otázka výkladu ustanovení § 186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a to ve znění účinném v době spáchání činu, a správnost na to navazujícího závěru soudů o promlčení kázeňského přestupku a rozhodnutí o zproštění obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř.

17. Soud prvního stupně, jakož i odvolací soud po provedení relativně obsáhlého dokazování shodně zaujaly názor, že jednání, jehož se obviněný O. B. dopustil, nevykazuje znaky přečinů, jež mu byly kladeny za vinu v obžalobě, ale mohlo by být posouzeno toliko jako kázeňský přestupek ve smyslu zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů. Nalézací soud se poté zabýval výkladem § 186 odst. 10 tohoto zákona, který byl podle něj „účinný k datu nyní posuzovaného jednání, tj. k datu 23. 1. 2016“ a uzavřel, že ze znění tohoto ustanovení plyne odlišný režim ukládání kázeňských trestů pro případ, že jde o kázeňský přestupek vymezený v § 50 označeného zákona a o jednání mající znaky přestupku podle zákona o přestupcích (tehdy zákon č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Promlčecí doba u kázeňského přestupku se v případě objektivní lhůty určené dobou jednoho roku ode dne, kdy ke spáchání kázeňského přestupku došlo, podle nalézacího soudu nepřerušuje po dobu, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení (bod 6., str. 16, 17 rozsudku). Protože dnem 23. 1. 2017 uplynula zákonem uvedená lhůta, ve které bylo možno uložit případný kázeňský trest za možný kázeňský přestupek, nebylo možné v době rozhodování soudu z důvodu promlčení věc postoupit k projednání Policii České republiky, a proto byl obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

18. Odvolací soud odkázal na znění § 186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném v době spáchání činu (třebaže zřejmě nesprávně jej označuje jako § 184 odst. 9), a i on akcentoval, že je „třeba odlišovat řízení, kdy má být uložen kázeňský trest za kázeňský přestupek a za jednání, které by vykazovalo znaky přestupku v obecném slova smyslu. V daném případě by se jednalo o kázeňský přestupek, kdy platí postup podle zákona č. 361/2003 Sb., kterým je určena prekluzivní lhůta pro projednání a případné uložení kázeňského trestu.“ Kázeňský trest by podle něj bylo možné v tomto případě uložit jen ve lhůtě do jednoho roku od spáchání kázeňského přestupku. Protože k jednání obviněných došlo v noci ze dne 23. na 24. 1. 2016, bylo možné uložit kázeňský trest nejpozději dne 24. 1. 2017. Tímto dnem i podle odvolacího soudu uplynula prekluzivní lhůta a kázeňský přestupek je promlčen. V takovém případě nezbylo než akceptovat závěr soudu prvního stupně o zproštění obžaloby obviněného, a to podle § 226 písm. b) tr. ř. (bod 17., str. 7 usnesení).

19. Nejvyšší státní zástupce nepolemizoval se závěry soudů, že jednání obviněného zjištěné v hlavním líčení nenaplnilo znaky žalovaných ani jiných trestných činů a že by mohlo být toliko kázeňským přestupkem. Přisvědčil také odvolacímu soudu, že právní úprava běhu promlčecích lhůt kázeňských přestupků je obsažena v § 186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném v době spáchání skutku, tedy před vložením nového odstavce 2 a přečíslování ostatních odstavců novelou provedenou k 1. 10. 2016 zákonem č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nesouhlasil ale se způsobem, jakým soudy toto ustanovení vyložily, a tedy s jejich závěrem, že trestní řízení staví běh prekluzivních lhůt pouze u jednání, které má znaky přestupku, a nikoliv u přestupků kázeňských.

20. Námitky obsažené v dovolání jsou opodstatněné. Především není od věci připomenout, že soud podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat. Z hlediska ustálené judikatury je též nutné zmínit, že postoupení věci jinému orgánu příslušnému rozhodovat o přestupku či kárném provinění [§ 171 odst. 1 tr. ř., § 222 odst. 2 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř.] je vázáno na posouzení, zda nebyla věc promlčena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 157/2009, uveřejněné pod č. 27/2010 Sb. tr. rozh., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 157/2009, uveřejněné pod č. 27/2010 Sb. rozh. tr., rozhodnutí uveřejněné pod č. 68/1980).

21. Obviněný se měl posuzovaného jednání dopustit při výkonu svých služebních povinností jako příslušník Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, Územní odbor Č. L., Obvodní oddělení D.. Právní poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru, jímž se rozumí mimo jiné i Policie České republiky, vykonávají službu, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby upravuje zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 361/2003 Sb.“). Podle § 50 odst. 1 tohoto zákona kázeňským přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje služební povinnost, ale nejde o trestný čin nebo o jednání, které má znaky přestupku nebo jiného správního deliktu. Za takové jednání se považuje i dosahování neuspokojivých výsledků ve výkonu služby uvedené v závěru služebního hodnocení. Řízení ve věcech služebního poměru je upraveno v hlavě dvanácté (§ 169 až § 196) tohoto zákona, přičemž v § 186 až 189 je upraveno řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku (podle nyní již zrušeného zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, účinného v době spáchání činu, nyní upravuje odpovědnost za přestupky a řízení o nich zákon č. 250/2016 Sb., účinný od 1. 7. 2017).

22. Podle § 186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. ve znění účinném v době spáchání činu (a tedy ve znění účinném do 30. 9. 2016) kázeňský trest za kázeňský přestupek lze uložit nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy se služební funkcionář dozvěděl o jednání, které má znaky kázeňského přestupku, a nejpozději do 1 roku ode dne, kdy ke spáchání kázeňského přestupku došlo. Kázeňský trest za jednání, které má znaky přestupku, lze uložit nejpozději do 1 roku ode dne, kdy došlo ke spáchání přestupku. Do běhu těchto lhůt se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení.

23. V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že odvolací soud správně odkazoval na použití ustanovení § 186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., jež bylo účinné v době spáchání činu, poněvadž další změny tohoto ustanovení nebyly pro obviněného příznivější. Takový postup koresponduje se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01, podle nichž „přestože zákaz retroaktivity právních norem je v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod výslovně upraven jen pro oblast trestního práva (podle uvedeného ustanovení trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější), je nutno z čl. 1 Ústavy dovodit působení tohoto zákazu i pro další odvětví práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 publikovaný pod č. 63/1997 Sb.).“ Princip uvedený v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod se tudíž neaplikuje pouze na právo trestní, ale je třeba jej respektovat i při trestání správních deliktů (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 28 Ca 151/2002, přiměřeně usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014). Příznivější není znění ustanovení § 186 odst. 10 zákona č. 361/2003 Sb. ve znění účinném od 1. 10. 2016, jak se o něm zmiňuje dovolatel a jak je i přes jinak správný záměr sledovaný v odůvodnění aplikoval soud prvního stupně, neboť jeho znění je shodné, a příznivější není ani změna § 186 odst. 10 zákona č. 361/2003 Sb. účinná od 1. 7. 2017 (provedená zákonem č. 183/2017 Sb.), podle níž kázeňský trest za kázeňský přestupek lze uložit nejpozději do 1 roku ode dne, kdy ke spáchání kázeňského přestupku došlo. Do běhu této lhůty se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení, soudní řízení správní nebo řízení o přestupku.

24. Dovolací soud sdílí názor dovolatele, že ačkoliv ze znění § 186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. ve znění účinném v době spáchání činu plyne, že pro ukládání kázeňských trestů za jednání, které má znaky kázeňského přestupku ve smyslu § 50 zákona č. 361/2003 Sb., a za jednání, jež má znaky přestupku podle zákona č. 200/1990 Sb., platí odlišný režim co do vymezení tzv. subjektivních (nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy se služební funkcionář dozvěděl o jednání, které má znaky kázeňského přestupku) a objektivních (nejpozději do 1 roku ode dne, kdy ke spáchání kázeňského přestupku došlo) prekluzivních lhůt u kázeňských přestupků, nelze učinit závěr, že ustanovení § 186 odst. 9 označeného zákona upravuje stavění prekluzivní lhůty jinak u jednání, které má znaky kázeňského přestupku, a jinak u jednání, které má znaky přestupku. Toto ustanovení nejprve v první větě zmiňuje tzv. subjektivní a objektivní prekluzivní lhůtu vztahující se výhradně ke kázeňskému přestupku, ve větě druhé pak upravuje prekluzivní lhůtu ohledně jednání, které má znaky přestupku. Zcela samostatně je formulována následující, třetí věta, podle níž „do běhu těchto lhůt se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení“. Tato věta přímo odkazuje na běh „těchto lhůt“, a to v množném čísle, z čehož zcela jednoznačně vyplývá, že se vztahuje na prekluzivní lhůty jak u jednání vykazujícího znaky přestupku, tak i kázeňského přestupku. Pokud by měl zákonodárce v úmyslu uplatnit tuto úpravu (tedy nezapočítávání doby, po kterou se vede trestní řízení pro tentýž skutek, do běhu prekluzivních lhůt) pouze pro prekluzivní lhůtu vztahující se k jednání, které má znaky přestupku, a nikoliv rovněž pro prekluzivní lhůtu u kázeňského přestupku, pak by tuto poslední větu ponechal jako součást věty předchozí (ohledně jednání vykazujícího znaky přestupku) a oddělil by ji např. pouze středníkem, případně by výslovně v této poslední větě uvedl, do běhu kterých lhůt se doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení, nezapočítává a neuvedl by pouze formulaci „do těchto lhůt“ v samostatné větě stejného odstavce.

25. Pro srovnání lze připomenout znění tohoto ustanovení účinné do 31. 12. 2011, a to: „Kázeňský trest za kázeňský přestupek lze uložit nejpozději do 2 měsíců ode dne, kdy se služební funkcionář dozvěděl o jednání, které má znaky kázeňského přestupku, a nejpozději do 1 roku ode dne, kdy ke spáchání kázeňského přestupku došlo. Kázeňský trest za jednání, které má znaky přestupku, lze uložit nejpozději do 1 roku ode dne, kdy došlo ke spáchání přestupku; do běhu této lhůty se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení.“. Zde byla úprava stavění prekluzivních lhůt součástí věty týkající se prekluzivní lhůty vztahující se k jednání, jež vykazuje znaky přestupku, a byla oddělena pouze středníkem. Rovněž byla formulována v jednotném čísle (do běhu této lhůty). V tomto znění se doba, po kterou bylo vedeno trestní řízení, nezapočítávala pouze do prekluzivní lhůty týkající se jednání, které má znaky přestupku. Lze tedy pozorovat výraznou změnu ve znění tohoto ustanovení po novelizaci tohoto ustanovení a jeho znění od 1. 1. 2012 do 30. 9. 2016, když citované ustanovení § 186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. již nelze vykládat pouze ve vztahu k jednání, které má znaky přestupku, a nikoliv též ke kázeňskému přestupku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1435/2011).

26. Podpůrně lze, jak přiléhavě poznamenává dovolatel, poukázat i na současné znění § 186 odst. 10 zákona č. 361/2003 Sb. (účinné od 1. 7. 2017), o němž již byla zmínka a které upravuje již jen kázeňské přestupky, aniž by vypustilo stavění prekluzivních lhůt trestním řízením (Kázeňský trest za kázeňský přestupek lze uložit nejpozději do 1 roku ode dne, kdy ke spáchání kázeňského přestupku došlo. Do běhu této lhůty se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení, soudní řízení správní nebo řízení o přestupku). Skutečnost, že trestní řízení staví lhůty podle § 186 odst. 9 (popř. nyní § 186 odst. 10) zákona č. 361/2003 Sb. v případě kázeňských přestupků podle § 50 označeného zákona, nezpochybnil ve své judikatuře ani Nejvyšší správní soud, jak také dovolatel v mimořádném opravném prostředku argumentoval s podrobnými odkazy zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2016, sp. zn. 2 As 129/2016. V tomto rozhodnutí se označený soud zabýval věcí, v níž byl příslušník GIBS vystupující jako orgán činný v trestním řízení uznán vinným z kázeňských přestupků podle § 50 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb. V odstavci 24. odůvodnění tohoto rozsudku, zaměřeného jinak na řešení nesouvisející otázky počátku běhu subjektivní lhůty, soud mimo jiné uvedl: „Jelikož konec dvouměsíční prekluzivní lhůty připadl na den 5. 8. 2012, ještě dříve než bylo dne 7. 8. 2012 zahájeno trestní řízení, které tuto lhůtu staví, a jelikož již prvoinstanční rozhodnutí, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání kázeňských přestupků, bylo vydáno dne 20. 3. 2014, tedy až po prekluzi práva uložit kázeňský trest za kázeňský přestupek, jednalo se o rozhodnutí nezákonné“.

27. V důsledku těchto úvah založených na jazykovém a logickém výkladu předmětného ustanovení Nejvyšší soud dospěl v souladu s nejvyšším státním zástupcem k závěru, že běh subjektivní i objektivní prekluzivní lhůty pro uložení kázeňského trestu za kázeňský přestupek staví (nezapočítá se do ní) doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení.

28. Závěr soudu prvního soudu, doplněný odvolacím soudem, že v projednávané věci, v níž byl čin obviněným spáchán v noci ze dne 23. 1. 2016 na 24. 1. 2016, bylo možné kázeňský trest za předpokládaný kázeňský přestupek uložit nejpozději do 24. 1. 2017, je tudíž chybný. Vzhledem k tomu, že trestní řízení pro projednávaný skutek bylo zahájeno dne 3. 3. 2016 sepsání záznamu podle § 158 odst. 3 tr. ř. o zahájení úkonů trestního řízení (č. listu 1), přičemž od spáchání projednávaného skutku do zahájení trestního řízení neuplynuly ani dva měsíce, a subjektivní i objektivní prekluzivní lhůty k uložení kázeňského trestu za kázeňský přestupek byly v souladu s § 186 odst. 9 věta třetí zákona č. 361/2003 Sb. účinného do 30. 9. 2016 stavěny po dobu, po kterou se pro tento skutek vede trestní řízení, nemohly uvedené lhůty uplynout z důvodů zmiňovaných dovolatelem, a tak ani dojít k promlčení předpokládaného kázeňského přestupku. V této souvislosti dovolací soud pro úplnost poznamenává, že rozhodne-li odvolací soud o postoupení věci jinému orgánu, jímž by mohl být čin obviněného posouzen jako kázeňský přestupek, mohou obviněný nebo státní zástupce proti takovému rozhodnutí podat dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Proto i po dobu, než oprávněným osobám uplyne lhůta k podání dovolání podle § 265e odst. 1 tr. ř., anebo do doby, než dovolací soud o podaném dovolání rozhodne, je stále vedeno trestní řízení ve smyslu § 12 odst. 10 tr. ř., jehož doba trvání se nezapočítává do běhu lhůty pro projednání kázeňského přestupku (k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 575/2015, uveřejněné pod č. 6/2016 Sb. rozh. tr.).

29. Jelikož soudy nižších stupňů shledaly, že skutek, pro který se řízení vede, není trestným činem, ale mohl by být příslušnému orgánu postoupen jako kázeňský přestupek, nic jim nebránilo v tom, aby rozhodnutí podle § 222 odst. 2 tr. ř. učinily. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že ve výroku, jímž se podle § 222 odst. 2 tr. ř. postupuje věc jinému orgánu, se uvádí skutek, jak byl zjištěn soudem, bez ohledu na to, jak byl popsán v obžalobě. Přitom je třeba zachovat totožnost skutku. Popis skutku, pro který se věc postupuje, musí odpovídat výsledkům soudem provedeného dokazování a zjištěným skutečnostem, protože jen takto vymezený skutek vytváří podklad pro orgán, jenž se má věcí dále zabývat. Takovým podkladem nejsou úvahy a závěry uvedené pouze v odůvodnění rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1417/2016, uveřejněné pod č. 19/2017 Sb. rozh. tr.). Protože relevantní skutková zjištění dosud bez jakýchkoliv pochybností učiněna nebyla, byla věc obviněného O. B. vrácena až soudu prvního stupně, aby ve smyslu uvedeného požadavku na popis jím zjištěného jednání obviněného postupoval. Jen takovým postupem bude vyhověno požadavku, aby byl výsledek řízení předvídatelný i pro obviněného, jemuž je třeba zachovat možnost se ke skutkovým zjištěním významným z hlediska případného rozhodnutí o kázeňském přestupku také vyjádřit a uplatnit tak se vší důsledností právo na obhajobu (srov. přiměřeně i nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, aj.).

30. S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu nemohlo napadené usnesení odvolacího soudu obstát a stejný závěr nutno učinit i ohledně jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně jednak chybně považoval prekluzivní lhůtu podle § 186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. ve znění účinném v době spáchání činu (nesprávně odkazuje na § 186 odst. 10 tohoto zákona) za uplynulou a na této vadě založil i rozhodnutí o zproštění obviněného O. B. obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud tuto vadu neodstranil, a zamítl-li odvolání státního zástupce proti označenému rozsudku soudu prvního stupně, tedy rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívá jeho rozhodnutí i na důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto Nejvyšší soud za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 31 To 129/2018, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 2 T 41/2016, a to v části týkající se obviněného O. B., jakož i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v České Lípě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na soudu prvního stupně, jemuž se předmětná trestní věc vrací, bude, aby s ohledem na tyto vyslovené právní názory, jimiž je vázán, ve věci obviněného O. B. rozhodl. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2018
                              JUDr. Věra Kůrková
                                  předsedkyně senátu