Rozhodnutí NS

33 Cdo 1137/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/28/2019
Spisová značka:33 Cdo 1137/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1137.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 1137/2019-492



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) D. D. a b) K. D., obou bytem XY, zastoupených JUDr. Ivo Jahelkou, advokátem se sídlem Jindřichův Hradec, Sládkova 351, proti žalovanému R. V., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, o bezplatné odstranění vad díla, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 58/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2018, č. j. 28 Co 339/2015-457, ve spojení s usnesením ze dne 14. 11. 2018, č.j. 28 Co 339/2015-470, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 10. 2018, č. j. 28 Co 339/2015-457, ve spojení s opravným usnesením ze dne 14. 11. 2018, č. j. 28 Co 339/2015-470, zrušil část výroku o věci samé rozsudku ze dne 2. 6. 2015, č. j. 12 C 58/2012-222, ve spojení s usnesením ze dne 2. 1. 2019, č. j. 12 C 58/2012, jímž Okresní soud v Jihlavě žalovanému uložil povinnost bezplatně odstranit v domě žalobců v XY č.p. XY, XY, vadu okna v ložnici č. 5 projevující se prohnutím okenních rámů a rosením okenních skel, a řízení v tomto rozsahu zastavil; ve zbývající části, tj. co do povinnosti žalovaného bezplatně odstranit vady oken v domě žalobců v XY č.p. XY, XY, projevující se prohnutím okenních rámů a rosením okenních skel, a to u rohového okna umístěného v pokoji č. 1, rohového okna umístěného v pokoji č. 2, okna v obývacím pokoji č. 3, francouzského okna rohového v obývacím pokoji č. 3, rohového okna v kuchyni č. 4 a okna v šatně č. 6, jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že žalovaný jako zhotovitel odpovídá za vady zhotoveného díla (stavby domu) projevující se rosením a deformací rámů a křídel oken, neboť ustanovený znalec jejich jednoznačnou příčinu shledal v nesprávné montáži - provedení nedostatečně široké připojovací spáry, v důsledku čehož došlo následkem netěsnosti k deformaci okenních rámů a křídel. Jedná se přitom, jak zdůraznil odvolací soud, o objektivní odpovědnost za vady, která vzniká nezávisle na zavinění zhotovitele. Vadou se rozumí nedostatek vlastností, kterou by věc měla mít vzhledem k obsahu smlouvy nebo účelu, pro který má sloužit, případně podle právních předpisů nebo technických norem. Obecně platí, že příčina vady musí spočívat v něčem jiném, než jsou okolnosti způsobené objednatelem. Pouze tehdy, způsobil-li poškození zhotovené věci výlučně objednatel, nejde o vadu a odpovědnost zhotovitele je vyloučena (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 420/2008).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 občanského soudního řádu a uplatňuje dovolací důvod „nesprávného právního posouzení otázky odpovědnosti žalovaného ve věci, neboť znalecký posudek, o který opřel své rozhodnutí odvolací soud, je nedostatečný a nemůže být spolehlivým základem pro posouzení řešené problematiky po skutkové a právní stránce“. Z obsáhlé argumentace vyplývá, že nesouhlasí se závěry znalce o příčinách vad zhotoveného díla. Odvolacímu soudu vytýká, že znalecký posudek nehodnotil „ze všech aspektů včetně jeho odborné správnosti“, čímž se odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry odvolacího soudu a odmítli námitky žalovaného směřující k obsahu znaleckého posudku i k závěrům, k nimž odvolací soud na jeho základě dospěl.

Dovolání, jímž žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel v dovolání povinen vymezit, které z tam taxativně vyjmenovaných hledisek považuje za splněné. Jinak vyjádřeno, z obsahu dovolání musí být patrné, zda jde (má jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva (i) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo (ii) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo (iii) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo (iv) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13, a ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).

Posouzení otázky odpovědnosti za vady dovolatel zpochybňuje, aniž by uvedl, který ze čtyř případů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. má za naplněný. Navíc zakládá-li svou argumentaci na kritice závěru o příčinách vzniku vad zhotoveného díla, přehlíží, že zjištění existence vad díla (stejně tak i jejich příčin) je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1815/2015). Námitky, týkající se hodnocení důkazů v souvislosti se závěrem o existenci vad provedeného díla, přípustnost dovolání nezakládají, neboť nesměřují k vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, nýbrž především zpochybňují hodnocení důkazů soudem a správnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr, že žalovaný jako zhotovitel odpovídá za vady provedeného díla. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Výhrady dovolatele vůči znaleckému posudku se upínají k odlišné skutkové verzi, než ze které vyšel odvolací soud, který dovodil, že vady zhotoveného díla projevující se rosením a deformací rámů a křídel oken mají svůj původ v nesprávné montáži a žalobci jejich vznik nezpůsobili.

Nelze přisvědčit dovolateli, že odvolací soud hodnotil znalecký posudek v rozporu se závěry, jež vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1810/2009; v dotyčném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou skutkového deficitu pro závěry, jež znalec v dotyčné věci učinil při stanovení obecné ceny domu. Vyplývá z něho, že „znalecký posudek (§ 125, 127 o. s. ř.) soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. Pokud tedy soud v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vycházel z ústního doplňku posudku, který zatěžoval zmíněný skutkový deficit, odvolateli se podařilo osvědčit jím uplatněný dovolací důvod, který míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci“. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Navíc se sluší připomenout, že namítané rozhodnutí bylo vydáno za účinnosti občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tedy v době, kdy námitky nesprávně zjištěného skutkového stavu věci nebo vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byly za určitých okolností přípustným dovolacím důvodem.

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Se zřetelem ke způsobu vyřízení dovolání Nejvyšší soud o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nerozhodoval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. 5. 2019


JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu