Rozhodnutí NS

20 Cdo 4212/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/01/2019
Spisová značka:20 Cdo 4212/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.4212.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Dovolání
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/17/2019
III.ÚS 1301/19
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
05/14/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 4212/2018-142


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné CASPER UNION s. r. o., se sídlem v Praze 1, Olivova č. 948/6, identifikační číslo osoby 24830801, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, proti povinné I. V., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem se sídlem v Liberci, Masarykova č. 621/19, pro 1 003 333,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 66 Nc 6857/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. července 2018, č. j. 36 Co 202/2018-113, t a k t o:


Dovolání povinné se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
    Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 25. července 2018, č. j. 36 Co 202/2018-113, potvrdil usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 18. května 2018, č. j. 66 Nc 6857/2007-93. Dospěl k závěru, že pověřený soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5 (dále jen „soudní exekutor“), dosud neprovedl veškeré úkony nezbytné k zjištění postižitelného majetku povinné (například neprovedl mobiliární exekuci). Zatím tedy nelze učinit závěr o bezúspěšnosti exekuce, tj. exekuci pro nemajetnost povinné podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zastavit a to i přesto, že exekuce je vedena již 11 let.

    Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, v němž namítá, že usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. Předně rozporuje skutečnost, že soudní exekutor zatím neučinil všechny úkony potřebné k prokázání nemajetnosti povinné. Exekuční řízení je vedeno cca 11 let a po tu dobu nebylo vymoženo ničeho. Veškeré pohledávky tvořící dluh povinné jsou prokazatelně nedobytné. Nemajetnost povinné tak není jen přechodná, tj. nepochybně je dán důvod pro zastavení exekuce pro nemajetnost. Opačná situace, tzn. pokračování exekuce je bezúčelné a jen by navyšovalo náklady. Nad to upozorňuje, že soudní exekutor je povinen v exekučním řízení postupovat aktivně, pokud za více než deset let vedení exekuce nebyl schopen zjistit veškerý majetek povinné, nelze toto klást k tíži povinné. Usnesení odvolacího soudu má za rozporné s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011. Odkazuje rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 20 Cdo 3442/2011. Upozorňuje, že ve skutkově obdobné věci Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 24. dubna 2018, č. j. 29 Co 60/2018-45, exekuční řízení zastavil. Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. července 2018, č. j. 36 Co 202/2018- 113, zrušil a společně s tím zrušil i usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 18. května 2018, č. j. 66 Nc 6857/2007-93, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

    Oprávněná se k dovolání povinné mimo jiné vyjádřila tak, že dovolání povinné považuje za nepřípustné, neboť v něm nevymezuje žádnou právní otázku k posouzení, resp. neuvádí, v čem pokládá právní posouzení dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu za chybné a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2010, sp. zn. 20 Cdo 3124/2010, podle kterého důvod k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. vůbec nelze použít v exekuci srážkami ze mzdy či jiného příjmu. Dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 20 Cdo 768/2013, v němž se uvádí, že exekuce pokračuje tak dlouho, dokud není vymáhaná pohledávka včetně nákladů exekuce vymožena. Za situace, kdy se soudní exekutor vyjádřil tak, že povinná není nemajetná, neboť je zaměstnána a pobírá mzdu a k tomuto provedl příslušná šetření, navíc doposud nebyla provedena mobiliární exekuce, není na místě exekuci pro údajnou nemajetnost povinné zastavit. Odkaz na usnesení Krajského soudu v Ústní nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. dubna 2018, č. j. 29 Co 60/2018-45, byl odvolacím soudem řádně zohledněn a vzhledem k tomu, že se týká bývalého manžela povinné, nikoliv přímo povinné, byl správně shledán jako nepřípadný. Navrhla, aby dovolací soud dovolání povinné odmítl, event. zamítl.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

    V projednávané věci odvolací soud založil závěr o tom, že důvod k zastavení exekuce pro nemajetnost povinné (nyní) dán není, na zjištění, že exekutor dosud neukončil šetření o majetku povinné (zejména v místě bydliště povinné či na jiném místě) a neprovedl mobiliární exekuci (exekuční příkaz prodejem movitých věcí však již byl soudním exekutorem vydán). Připomněl, že pokud se nepodaří při šetření na místě samém sepsat věci k prodeji, je třeba postupovat podle ustanovení § 326a o. s. ř., § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“), a oprávněnou vyzvat k označení místa, kde jsou věci povinné, které mohou být prodány.

    Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.

    Jestliže tedy povinná uvádí, že soudní exekutor učinil již všechny úkony potřebné k prokázání nemajetnosti povinné, jde o skutkové tvrzení, které je v rozporu se zjištěními odvolacího soudu. Zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, však není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

    Jde-li o judikaturu Nejvyššího soudu, s níž je právní závěr odvolacího soudu podle povinné v rozporu (zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011), dovolací soud tento názor nesdílí, neboť předmětné rozhodnutí nijak neodporuje závěru (na němž odvolací soud v projednávané věci založil své rozhodnutí) o tom, že k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. má dojít až poté, kdy po provedení všech úkonů směřujících ke zjištění majetku povinné není zjištěn žádný majetek, popřípadě je-li jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nepostačující, takže jeho realizace by vedla jen ke zvýšení nákladů, jež by nemohly být z výtěžku kryty (předmětné rozhodnutí se vyjadřuje k délce dosud neskončeného exekučního řízení z hlediska vzniku nemajetkové újmy případně nároku na náhradu škody v důsledku nesprávného úředního postupu).

    Z ustálené judikatorní činnosti Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 29. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016, či usnesení ze dne 27. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 5475/2017) se podává, že nevyčerpal-li soudní exekutor dosud všechny možnosti způsobu provedení exekuce a nemá dosud ukončenou lustraci majetku povinného, lze pro futuro očekávat upřesnění aktuálních i budoucích majetkových poměrů povinného, popř. poskytnutí dalších podkladů a informací ze strany exekutora. Teprve v případě, že by ani v budoucnu nebylo možno po provedené lustraci majetku očekávat vymožení alespoň části pohledávky oprávněného, bude namístě stav nedobytnosti pohledávky promítnout do zastavení exekuce. Ani námitku bezúspěšného vymáhání po delší dobu nelze mít za efektivně relevantní, neboť je pro budoucno otevřena možnost změny majetkových poměrů dovolatele.

    Obdobně Nejvyšší soud již konstatoval, že rozhodne-li soud o návrhu na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., aniž si od soudního exekutora vyžádá zprávu o majetku povinného a jeho stanovisko k návrhu, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 20 Cdo 3442/2011, usnesení ze dne 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008, usnesení ze dne 26. března 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, či usnesení ze dne 17. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 3156/2014). Stejný závěr platí i v situaci, pokud takto vyžádaná zpráva soudního exekutora neposkytuje dostatečný ucelený přehled o majetkové situaci povinného. Jinými slovy, zpráva exekutora o majetkových poměrech povinného musí vyhovovat – z hlediska jejího obsahu – základním materiálním náležitostem, na základě kterých lze teprve, s ohledem na kautely řádného a spravedlivého řízení, vyvodit adekvátní závěr o důvodnosti zastavení prováděné exekuce. Tak je tomu zejména v případě, kdy sám exekutor soudu sdělí, že doposud nevyčerpal veškeré možné úkony vedoucí k vymožení vymáhané pohledávky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016).

    Rovněž nutno připomenout, že rozhodnými prameny pro posouzení nemajetnosti povinné jsou především podklady o majetkových poměrech a úkonech provedených v rámci konkrétního exekučního řízení. Poukaz povinné na množství dřívějších neúspěšných exekucí je sám o sobě bez významu (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016).

    Vzhledem k tomu, že odvolací soud při posouzení důvodnosti návrhu povinné na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. respektoval závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a ani není důvod, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

    O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. ex. řádu].

    P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 1. 2. 2019


    JUDr. Zbyněk Poledna
    předseda senátu