Rozhodnutí NS
8 Tdo 679/2019
![]() | ![]() ![]() | ||||||||||
Právní věta: | U trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, je-li týranou osobou dítě, je pro naplnění znaku „týrání“ třeba vždy posuzovat konkrétní povahu a důraznost použitých opatření a výchovných metod, intenzitu, s níž je působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Pokud užité prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů. | ||||||||||
Soud: | Nejvyšší soud | ||||||||||
Důvod dovolání: | § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. | ||||||||||
Datum rozhodnutí: | 07/17/2019 | ||||||||||
Spisová značka: | 8 Tdo 679/2019 | ||||||||||
ECLI: | ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.679.2019.1 | ||||||||||
Typ rozhodnutí: | USNESENÍ | ||||||||||
Heslo: | Týrání svěřené osoby | ||||||||||
Dotčené předpisy: | § 198 odst. 1 tr. zákoníku | ||||||||||
Kategorie rozhodnutí: | A EU | ||||||||||
Publikováno ve sbírce pod číslem: | 34 / 2020 | ||||||||||
Podána ústavní stížnost
|
8 Tdo 679/2019-709
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání obviněné T. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 12 To 292/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 53/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné T. H. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. 9. 2018, sp. zn. 2 T 53/2018, byla obviněná T. H. uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, kterého se dopustila skutkem popsaným tak, že
od přesně nezjištěné doby nejméně od roku 2012 do 9. 8. 2017 v XY, v ulici XY v rodinném domě, v místě jejich společného bydliště, postupně vystupňovala fyzické a slovní útoky vůči svým nezletilým dětem AAAAA (pseudonym), nar. XY, a BBBBB (pseudonym), nar. XY, a od přesně nezjištěné doby nejméně od roku 2014 též vůči svým nezletilým dětem CCCCC (pseudonym), nar. XY, a DDDDD (pseudonym), nar. XY, kdy nezletilé opakovaně fyzicky nepřiměřeně trestala tak, že je i několikrát týdně bila několika ranami vařečkou, ramínkem na šaty nebo lžicí na boty, a to přes zadek, záda, nohy či do hlavy, dále děti trestala ranami vařečkou přes dlaně a prsty nebo je kopla do těla, v několika případech nezletilé AAAAA a BBBBB v nočních hodinách probudila za účelem dokončení zadaných prací, a tímto svým jednáním dětem v několika případech způsobila na těle podlitiny, nezletilé CCCCC a BBBBB také zaklekla na zemi, držela je rukama a zakrývala jim ústa, na všechny nezletilé vulgárně křičela, sprostě jim nadávala a ponižovala je, synovi BBBBB vyhrožovala mj. umístěním v diagnostickém ústavu, ničila jim jejich osobní věci, které dostali darem od prarodičů, přičemž nezletilí z obav z jejího jednání v několika případech před ní utíkali a schovávali se v domě, v jednom případě se nezletilá AAAAA se v dubnu 2017 z obavy před dalším bitím schovala na zahradě u domu, a dne 25. 7. 2017 o pomoc svému dědovi panu L. H. zatelefonoval nezletilý BBBBB.
2. Za tento zločin byla obviněná odsouzena podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jí bylo uloženo omezení, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení podrobila vhodnému programu psychologického poradenství.
II. Dovolání obviněné
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť její jednání nevykazuje znak týrání a subjektivní stránku zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Soudům vytkla, že se zabývaly pouze skutečnostmi svědčícími v její neprospěch, zatímco důkazy podložená zjištění, která mají zásadní význam pro právní posouzení věci, zcela přehlédly.
7. Z uvedených důvodů se neztotožnila s tím, že by čin spáchala v nepřímém úmyslu, a odmítla, že by jednala se srozuměním, že děti týrá, protože nebyla prokázána ani minimální představa o možnosti, že by svým způsobem výchovy mohla naplnit znaky zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku. K subjektivní stránce soudy nebraly do úvahy, že bylo prokázáno, že je starostlivou a pečující matkou, byť s přísnými výchovnými metodami, a byla negativně ovlivněna enormním psychickým i fyzickým vypětím spojeným s péčí o čtyři nezletilé děti poté, co se její manželství s jejich otcem rozpadlo. Závěry o vině nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, a jsou contra legem, neboť její jednání, které není trestným činem, nemohlo být na základě zjištěného skutkového stavu ani správně právně kvalifikováno. V té souvislosti připomenula rovněž zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, které měly soudy aplikovat a obžaloby ji zprostit.
8. V závěru dovolání s odkazem na všechny tyto důvody obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 12 To 292/2018, a aby podle § 265l tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
12. Ve zjištěném jednání státní zástupkyně shledala intenzitu potřebnou pro naplnění znaku týrání ve smyslu § 198 tr. zákoníku, neboť chování obviněné nelze považovat za přiměřený prostředek trestání jako součásti výchovy dítěte, protože ve svých důsledcích zanechalo v psychice dětí negativní následky plynoucí z jeho vyššího stupně hrubosti i bezcitnosti prováděné dlouhou dobu. Takové jednání děti pociťovaly přinejmenším jako bezohledné, hrubé, bolestivé a ponižující, tedy jako těžké příkoří, o čemž svědčí počínání samotných dětí, které se před obviněnou schovávaly a měly z ní strach, a samy také krutosti obviněné oznámily.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
17. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tak činí v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Předpokládaná situace nastane zejména, když je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Je přitom třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
V. K výhradám proti skutkovým a procesním nedostatkům
22. Správnost nalézacím soudem učiněných skutkových závěrů potvrdil také odvolací soud, který k obdobným výhradám obviněné zdůraznil, že s ohledem na správnost postupů soudu prvního stupně při posuzování obsahu znaleckých posudků neshledal důvod pro revizi znaleckých závěrů posudku zpracovaného znalkyní PhDr. Ivou Košťálovou (srov. stranu 3 napadeného usnesení).
VI. K námitkám právní povahy
a) k pojmu týrání
a) k pojmu týrání
28. Obviněná v dovolání vytýkala vedle skutkových nedostatků především vady právních závěrů, protože brojila proti úmyslnému zavinění a vadnému posouzení pojmu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku s tvrzením, že šlo pouze o přísnou výchovu.
32. Jestliže v dovolání obviněná brojila proti tomu, že v tom, jakým způsobem své děti vychovávala a jakými výchovnými metodami na ně působila, byť byly přísné, nelze spatřovat naplnění znaku týrání, nemá tato námitka opodstatnění. Lze s obviněnou souhlasit, že ne každé přísné výchovné opatření proti dítěti musí být považováno za týrání, ale je třeba vždy posuzovat jaká opatření a výchovné metody byly použity, jaká byla jejich povaha a důraznost, okolnosti, za nichž byly užity, jakož i intenzita, s níž bylo na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte působeno. Výchovné metody proto nesmějí přesáhnout hranici, při které již dochází u dětí k utrpění, bolestným důsledkům, případně zraněním a k deformitám psychickém stavu. Výchova nesmí přerůst v týrání, za které se považuje zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Podle okolností případu může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr., přiměřeně též rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.).
b) k subjektivní stránce
41. V dovolání obviněná soudům vytýkala, že dostatečně nezkoumaly naplnění subjektivní stránky zločinu, jenž jí je kladen za vinu, a nebraly do úvahy, že byla sama vychovávána velmi tvrdě a v souladu se svou vlastní výchovou vyžadovala od svých dětí důslednost, a proto tvrdé tresty, byla přetížená a nezvládala vícečlennou rodinu při pasivitě manžela, který jí v rámci náročné péče o domácnost nepomáhal. Nejednala se srozuměním, že jde o týrání s možnými negativními důsledky na psychiku dětí. K těmto výhradám Nejvyšší soud poukazuje na odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, z nichž vyplývá, že se soudy zaviněním obviněné zabývaly. Především soud prvního stupně uzavřel, že obviněná jednala v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, a to zejména k uvedené obhajobě obviněné, že sama v dětství měla zkušenosti s tvrdým výchovným prostředím a považovala takový způsob výchovy a zacházení s dětmi za běžný a nutný. Právě tato negativní zkušenost obviněné vedla soud k závěru, že nebylo možné v jejím jednání shledat zavinění v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soud prvního stupně se současně zabýval i srozuměním obviněné s možnými následky, a to jak z hlediska zjištěných skutečností, tak i podle dostupné judikatury soudů (viz strany 17, 19, 21 až 22 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud námitku obviněné o nedostatku srozumění považoval v souladu se závěry soudu prvního stupně za vyvrácenou, zdůraznil odlišnost chování obviněné v soukromí, kde děti neúměrně trestala, a na veřejnosti, kde se k nim chovala v rámci běžné normy, jakož i to, že na nevhodnost fyzických trestů byla upozorňována M. K., speciálním pedagogem, etopedem, pracujícím ve škole dětí, s nímž situaci svých dětí AAAAA a BBBBB konzultovala, a on na jejich problémy i její nevhodné metody upozorňoval (srov. stranu 4 napadeného usnesení). Z uvedených, byť stručných závěrů soudů obou stupňů je nepochybné, že se zaviněním obviněné zabývaly a na subjektivní stránku usuzovaly ze všech ve věci objasněných skutečností, a to jak z chování obviněné, tak i z jednání ostatních osob, které o jejích výchovných metodách a jejich účincích na děti měly vlastní poznatky. Je zřejmé, že soudy na srozumění obviněné u nepřímého úmyslu usuzovaly ze zjištění plynoucích z výsledků dokazování, zejména z toho, jakými způsoby a prostředky děti vychovávala, a na podkladě všech uvedených skutečností podle zásad logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah obviněné k okolnostem činu a jí způsobenému následku [srov. například stanoviska č. 62/1973 Sb. rozh. tr., nebo č. 41/1976 Sb. rozh. tr., obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03].
42. Nejvyšší soud se k soudy učiněným závěrům připojil s tím, že u trestného činu týrání svěřené osoby se podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmysl, přičemž zásadně postačí úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Je vhodné zmínit, že podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pachatel věděl, že svým jednáním může zákonem předpokládané porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění obviněné vyplývá z toho, že chtěla u dětí nepřiměřeným trestáním dosáhnout jejich poslušnosti podrobit si je své vůli, což vyjadřuje její aktivní volní vztah k následku relevantního pro trestní právo, v daném případě to, že tresty budou děti bolet, pokud byly vzbuzeny v nočních hodinách, budou druhý den unavené a celkově jejich psychický stav bude narušen. Zřejmé je, že týrat děti a ubližovat jim, nebylo přímým cílem obviněné, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť sledovala svým záměrem cíl jiný, tedy poslušnost, oddanost a preciznost vykonávaných úkonů, což je z hlediska trestního práva cílem relevantním. Přitom však byla srozuměna s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jejího jednání, s kterým byla srozuměna [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1503/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1241/2018, či rozhodnutí č. 3/2015 Sb. rozh. tr.].
VII. Závěr
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu