Rozhodnutí NS

7 Tdo 426/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:05/13/2020
Spisová značka:7 Tdo 426/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.426.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Krádež
Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
Ublížení na zdraví
Vražda
Výtržnictví
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 358 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoníku
§ 205 odst. 1,2 tr. zákoníku
§ 146 odst. 1 tr. zákoníku
§ 234 odst. 1 tr. zákoníku
§ 140 odst. 1,3 písm. j) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
IV.ÚS 2472/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 426/2020-1122


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 5. 2020 o dovolání obviněného D. J., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 8 To 75/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 1/2019, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. J. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2019, č. j. 43 T 1/2019-941, byl obviněný D. J. shledán vinným v bodu I. přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, v bodu II. přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a v bodu III. zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rozhodnuto bylo i o vině a trestu spoluobviněného J. Ř. a podle § 228 odst. 1 tr. ř. o nárocích poškozených B. H., A. G. G. a Zdravotnické záchranné služby hl. města Prahy na náhradu škody a nemajetkové újmy.

2. Podle učiněných skutkových zjištění se obviněný dopustil uvedených trestných činů jednáním spočívajícím v tom, že

I. v přesně nezjištěné době od 23:51 hodin dne 11. 10. 2018 do 00:35 hodin dne 12. 10. 2018 v Praze 13-Třebonicích, na palouku uvnitř mimoúrovňového nájezdu z Rozvadovské spojky ohraničeného křižovatkou ulic XY a XY v blízkosti reklamního stožáru Homepark a Ikea za přítomnosti dalších tří osob, konkrétně J. Ř., O. Ř. a S. J., bezdůvodně úderem pěstí do obličeje srazil na zem podnapilého poškozeného A. G., čímž mu přivodil ztrátu vědomí, krevní výrony a oděrky v obličeji a krevní výron ve svalstvu podél krční páteře, přičemž tato zranění představují poruchu zdraví v délce cca 2 až 3 týdnů a tohoto jednání se dopustil, přestože byl pro trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 24 Tm 3/2014,

II. se spoluobviněným J. Ř. ve stejné době a na stejném místě bezprostředně poté, co poškozený A. G. zůstal po útoku obviněného bezvládně a bez jakýchkoli mentálních a fyzických reakcí ležet na travnaté ploše, oba obvinění společně poškozeného prohledali a z oblečení a batohu mu vzali mobilní telefon Samsung J7 Pro, IMEI č. XY, v hodnotě 4 790 Kč, peněženku s finanční hotovostí 100 dánských korun, 150 norských korun a 250 chorvatských kun, tedy v přepočtu celkem 1 623,30 Kč, cestovní pas a platební karty vystavené poškozenému, a to kartu MasterCard zn. Remember Gold č. XY, platnou do prosince 2019, kartu Visa Gold č. XY, vystavenou Santander Consumer bank a platnou minimálně do doby spáchání činu, a kartu č. XY, kterou se spoluobviněný J. Ř. sám dne 12. 10. 2019 kolem 01:14 hodin pokusil na čerpací stanici ÖMV v Praze 5, ulici XY, zaplatit nákup nápojů a cigaret v hodnotně 346 Kč, čímž obvinění poškozenému způsobili škodu ve výši 6 413,30 Kč a spoluobviněný J. Ř. se pokusil způsobit další škodu ve výši 346 Kč, a obviněný D. J. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 58 T 52/2018, který nabyl právní moci dne 27. 7. 2018, odsouzen za zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let se stanovenou zkušební dobou v trvání 42 měsíců,

III. ve stejné době a na stejném místě poté, co bezvládně ležícího poškozeného A. G. nejprve fyzicky napadl a se spoluobviněným J. Ř. okradl o mobilní telefon a peněženku s finanční hotovostí a platebními kartami, přistoupil ke stále bezvládně ležícímu poškozenému a vědom si své značné fyzické převahy mu třikrát až čtyřikrát velkou intenzitou dupnul na hlavu, čímž poškozenému způsobil úrazový otok mozku s týlním otlakovým kuželem, ložiskové pohmoždění mozku (týlních laloků obou polokoulí mozku, čelních laloků obou polokoulí mozku, mezilalokové plochy temenního laloku), difusní krvácení pod pavučnicemi nad oběma polokoulemi mozku, tržně zhmožděnou ránu pravého ušního boltce, krevní výrony v mělkých pokrývkách lebních (čelní krajině vlevo, pravé a levé spánkové krajině) a spánkových svalech oboustranně, tedy taková zranění, která poškozenému v horizontu několika hodin přivodila smrt, jež mohla být odvrácena jen poskytnutím bezprostřední lékařské pomoci, a takového jednání se obviněný dopustil proto, aby poškozenému zabránil ohlásit předtím spáchané trestné činy.

3. Rozsudek soudu prvního stupně následně napadli obviněný a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvoláními. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. 8 To 75/2019-996, napadené rozhodnutí v části zrušil, a to z podnětu odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu a z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ve výroku o jeho povinnosti uhradit poškozenému B. H. majetkovou škodu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nároku poškozeného B. H. na náhradu škody.

4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že v řízení došlo k zásadním pochybením, Vrchní soud v Praze se nevypořádal s jeho námitkami a byly učiněny nesprávné právní závěry a porušena zásada in dubio pro reo. Především soudy řádně nezdůvodnily právní posouzení posledního skutku jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, který měl být kvalifikován jen podle základní skutkové podstaty, tedy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Okolnosti předmětného děje totiž byly nejasné a podané výpovědi se rozcházely, neboť přítomné osoby byly pod vlivem alkoholu. Odlišně tak byla popisována skutečnost klíčová pro právní hodnocení, totiž zda k útoku dupáním na hlavu došlo před nebo až po okradení poškozeného. Soudy bez bližšího objasnění vzaly za průkaznou výpověď svědka S. J., aniž by bylo prokázáno, že jeho tvrzení je věrohodnější než tvrzení zbývajících osob. Při důsledném dodržení zásady in dubio pro reo však nebylo možné z rozporuplných výpovědí vybrat právě tuto jednu výpověď jako popisující nejpravděpodobnější sled událostí, jenž však nebyl bez pochybností prokázán. Odvolací soud pak při hodnocení shodné námitky uplatněné již v řádném opravném prostředku pochybil, když nejen hodnotil výpověď svědka O. Ř., jako by se jednalo o výpověď spoluobviněného J. Ř., ale nevypořádal se s námitkou vytýkající porušení procesního postupu kladením sugestivních a kapciózních otázek svědku O. Ř. Vrchní soud tak zaměnil O. Ř. a J. Ř., a k tomu argumentoval tím, že svědek vypovídá pravdivěji než obviněný, což není možné paušálně předpokládat. Navíc všechny výpovědi byly podány osobami, které byly v době činu ovlivněny alkoholem a pamatují si ho proto neúplně a zkresleně. Spoluobviněný J. Ř. vypovídal konzistentně, svědek O. Ř. potom vypovídal shodně a až na základě opakovaných a návodných otázek soudu prvního stupně připustil možnost jiného sledu událostí. Pokud jde o zmíněný charakter otázek, Vrchní soud v Praze konstatoval, že z protokolu o hlavním líčení takové pochybení shledat nelze. S tím obviněný souhlasil, neboť v daném protokolu otázky zachyceny nejsou, pouze odpovědi, přičemž navrhovaný důkaz poslechem záznamu z hlavního líčení nebyl proveden. Dále obviněný napadl závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu vraždy podle § 140 tr. zákoníku. Jeho soudy dovozený nepřímý úmysl se nepodařilo prokázat, když soud prvního stupně se řídil pouze domněnkami v tom smyslu, že pachatel útočící na hlavu poškozeného musí být srozuměn se smrtícím následkem. Z dokazování je přitom zřejmé, že následek v podobě smrti nechtěl, jen bez přiměřených důvodů spoléhal, že nenastane, což značí pouze vědomou nedbalost. K tomu odkázal na své podané vysvětlení, v němž se nedomníval, že poškozený mohl zemřít, z výpovědi svědka S. J. potom vyplynulo, že obviněný jednal s úmyslem přivodit poškození paměti. Následně obviněný napadl právní kvalifikaci dalších skutků, a to v bodu I. pokud jde o posouzení jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Jeho útok nebyl způsobilý ohrozit chráněný zájem, tedy veřejný klid a pořádek, s ohledem na místo a dobu spáchání a osoby, které mu byly přítomny. Každé fyzické napadení současně nelze považovat za výtržnictví, ani pokud je spácháno veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Namístě pak nebylo ani právní posouzení druhého skutku jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Neměl v úmyslu si platební prostředek (kartu) opatřit a ponechat, naopak je chtěl nechat namístě nebo vyhodit. Ze strany spoluobviněného J. Ř., jenž s jednou z nich později platil, se tak jednalo o exces, což potvrdil i spoluobviněný, který uvedl, že ho obviněný vybízel k jejímu zahození.

5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i přecházející rozsudek Městského soudu v Praze podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a poté aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

6. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k tomuto dovolání uvedla, že obviněný uplatnil argumentaci známou již z jeho dosavadní obhajoby. Je však třeba souhlasit se závěrem, podle kterého jeho útok popsaný v bodu III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl posouzen jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, přičemž motivem byla snaha zabránit poškozenému v jeho identifikaci a usvědčení. Stejně tak bylo namístě posouzení jednání popsaného v bodu II. mimo jiné jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, neboť bez souhlasu oprávněného držitele si se spoluobviněným J. Ř. opatřil nebo zpřístupnil platební prostředek jiného (platební kartu), který se následně spoluobviněný pokusil použít. Protože prvního útoku (bod I.) se obviněný dopustil na místě veřejnosti přístupném a opětovně, soudy správně kvalifikovaly jeho jednání i jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obdobnými námitkami obviněného se přitom již zaobíral soud druhého stupně a na jeho závěry lze plně odkázat. Státní zástupkyně doplnila, že obviněný ve své dovolací argumentaci prakticky výlučně napadal hodnocení důkazů soudy činnými dříve ve věci, resp. realizaci důkazního řízení. Jejich skutkové závěry však byly provedenými důkazy náležitě podepřeny. Takto pojaté výhrady tak nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

7. Státní zástupkyně proto navrhla dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.

8. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, které nevyužil.

9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

11. Obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť jím podané odvolání, pokud směřovalo do viny, nebylo akceptováno, ač byl rozsudek soudu prvního stupně zatížen vadou naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Při přezkumné činnosti, zda taková vada nastala, je ovšem dovolací soud vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, resp. dále upřesněn v souvisejícím odůvodnění.

12. K tomu je potřeba uvést, že v rámci zmíněného dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.

13. V zásadním rozsahu svého podaného mimořádného opravného prostředku ovšem obviněný nezpochybnil právní kvalifikaci soudy učiněných skutkových zjištění, ale primárně napadl správnost těchto zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Námitky obviněného tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se obviněný snaží provedeným důkazům přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.

14. Vzhledem k tomu, že obviněný svou argumentací namítal také porušení zásady presumpce neviny, resp. in dubio pro reo, je možné doplnit, že taková argumentace taktéž nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení tedy vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jako taková tedy není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod, obdobné závěry pak platí pro zásadu presumpce neviny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018, nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018).

15. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. V takových případech by bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O žádnou ze zmíněných situací se však v posuzované věci nejedná, resp. žádná z nich zde nenastala.

16. K jednotlivým námitkám obviněného lze potom uvést následující. Ve vztahu k bodu I. výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze obviněný uvedl, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno mimo jiné jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Jeho útok totiž nebyl způsobilý ohrozit chráněný zájem, tedy veřejný klid a pořádek, a to s ohledem na místo a dobu spáchání a osoby, jaké mu byly přítomny. Doplnil, že každé fyzické napadení není výtržnictvím, ani pokud je spácháno veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném.

17. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že naznačená argumentace napadá právní posouzení vymezeného skutku a je tudíž plně podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, nicméně není důvodná. Podle závěrů soudů se obviněný deliktu dopustil tím, že se dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného a spáchal takový čin opětovně. Dále je namístě doplnit, že výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Avšak každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3322).

18. V návaznosti na popsané skutečnosti a na související skutková zjištění je možné shrnout, že obviněný fyzicky napadl poškozeného A. G., což je jednání, které může být, byť nikoli bez dalšího, výtržností. Tohoto nevyprovokovaného útoku se dopustil razantním způsobem (svědek S. J. uvedl, že uslyšel ránu), vůči staršímu a fyzicky slabšímu jedinci, přičemž jím zaskočil i další přítomné (svědek O. Ř. se šel podle svědka S. J. schovat do křoví a tam ze stresu křičel, sám O. Ř. potom uvedl, že nevěděl, co má dělat). Byť tedy skutečně každé napadení jiné osoby není přečinem výtržnictví, v daném případě tomu tak bylo, neboť bylo realizováno jednání, které zjevně závažným způsobem narušilo veřejný klid a pořádek a jeho znakem byl zřetelně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití, tedy byl to projev takového charakteru, který vzbuzoval obavy o bezpečnost a zdraví (srov. závěry publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Naopak Nejvyšší soud nemohl přisvědčit tvrzení obviněného, podle kterého s ohledem na čas, místo a zúčastněné osoby se o výtržnictví jednat nemohlo – noční hodina nebo pro pěší méně frekventované místo takové hodnocení vyloučit nemohou, stejně jako účast jedinců z komunity pobývající na ulici či ve squatech, zejména přesáhne-li i z jejich pohledu jednání určité standardy. Právní posouzení jednání popsaného pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně tak bylo učiněno správně.

19. Pokud jde o skutek popsaný v bodu II. téhož výroku, obviněný napadl jeho kvalifikaci jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Jak namítl, neměl v úmyslu si platební prostředek opatřit a ponechat, naopak chtěl platební karty vyhodit. Ze strany spoluobviněného J. Ř., který s jednou z karet následně nakládal, se tak jednalo o exces. I v daném rozsahu obviněný uplatnil argumentaci podřaditelnou pod zvolený dovolací důvod, avšak opět nedůvodnou.

20. Zmíněného přečinu se dopustí, kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména (jak bylo dovozeno v tomto případě) nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že opatřením bez souhlasu oprávněného držitele je jakýkoli způsob nabytí platebního prostředku jiného. Na rozdíl od přijetí jde o aktivní jednání pachatele směřující k neoprávněnému získání platebního prostředku jiného, v rámci něhož si ho opatřuje, ať již koupí, výměnou za jinou věc, krádeží, podvodem apod. Podle dikce § 234 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby pachatel platební prostředek použil k placení zboží nebo služeb, popř. k inkasu hotovosti, nebo aby se o to pokusil. K trestnosti postačí pouhé jednání pachatele spočívající v tom, že sobě nebo jinému opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného. Pokud pachatel neoprávněně opatřený platební prostředek použije k bezhotovostní platbě nebo k výběru hotovosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou nebo se o to pokusí, bude třeba jeho jednání posoudit v jednočinném souběhu též jako trestný čin krádeže podle § 205, popř. pokus tohoto trestného činu podle § 21 odst. 1, § 205 nebo jiný majetkový trestný čin (v úvahu přichází zejména trestný čin podvodu podle § 209 či pokus tohoto trestného činu podle § 21 odst. 1, § 209). Jednočinný souběh s těmito trestnými činy není vyloučen. Trestný čin podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již takovým opatřením, zpřístupněním, přijetím či přechováváním platebního prostředku jiného bez souhlasu oprávněné osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2362). Jestliže si obviněný krádeží opatřil platební prostředek (nepřenosnou platební kartu), dokonání přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku nebrání okolnost, že odcizený platební prostředek byl chráněn před zneužitím neoprávněnými osobami, např. tzv. PIN kódem, který obviněný neznal (srov. rozhodnutí publikované pod č. 46/2016 Sb. rozh. tr.).

21. Je možné i zmínit, že v současné době je již obvyklé každodenní používání platebních karet, které jsou běžným platebním prostředkem. V případě odcizení příruční kabelky nebo peněženky lze tedy předpokládat, že s nimi bude odcizena i platební karta či platební karty v nich uložené. Není tak pochyb o tom, že pachatel přečinu neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku může důvodně předpokládat, resp. musí být přinejmenším srozuměn s tím, že v odcizené příruční tašce poškozené osoby se mohou kromě peněz a dalších dokladů nacházet také platební karty. Proto ve vztahu k opatření si nepřenosné platební karty poškozené osoby není vyloučeno, aby jednal alespoň v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 4 Tdo 884/2011).

22. Z učiněných skutkových zjištění potom vyplynulo, že poté, co obviněný napadl poškozeného způsobem uvedeným v bodu I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a ten zůstal bezvládně ležet, se spoluobviněným J. Ř. ho prošacovali, přičemž obviněný mu odcizil jednak mobilní telefon a jednak peněženku, obsahující peníze a ve výroku specifikované platební karty. S peněženkou poté obviněný naložil tím způsobem, že ji prohledal, vzal z ní peníze a předal ji k dalšímu nakládání (zahození) spoluobviněnému, který se s jednou z karet později pokusil zaplatit na benzínové stanici.

23. V návaznosti na popsané závěry je, jak již bylo řečeno, i v tomto případě namístě hmotněprávní závěry soudů činných dříve ve věci akceptovat. Obviněný totiž cíleně (po prohledání oblečení, resp. batohu) odcizil poškozenému peněženku, v níž se zcela podle očekávání nacházely platební karty, čímž naplnil všechny znaky zmíněného přečinu, včetně znaku opatření. Přitom nelze přehlédnout, že učinil i další kroky k tomu, aby se takto opatřené platební prostředky nevrátili do majetkové sféry v daném okamžiku ještě žijícího poškozeného, ale předal je spoluobviněnému J. Ř., resp. domluvili se na jejich pozdějším zahození, byť tak jmenovaný v plném rozsahu neučinil a poté sám, jak je výslovně uvedeno v popisu skutkového děje, se pokusil jednou z karet zaplatit. Ani v daném rozsahu tak nebylo možné obviněnému v jeho dovolací argumentaci přisvědčit.

24. Dovoláním byly napadeny i závěry, vyslovené soudy ve vztahu k jednání, popsanému v bodu III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný ovšem v jejich rámci primárně napadl správnost učiněných skutkových zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl. Tvrdil totiž zejména, že k předmětnému útoku došlo před jednáním popsaným v bodu II. zmíněného výroku, což podkládal poukazy na výpovědi na místě přítomných osob, resp. na správnost provedení těchto důkazů. Taková argumentace však není pod uplatněný dovolací důvod, jak již bylo výše popsáno, podřaditelná.

25. Pouze obiter dictum tak Nejvyšší soud k této části dovolací argumentace obviněného uvádí ve stručnosti následující. Především je nutné konstatovat, že soudy provedly dostatečně široké dokazování, které jim umožňovalo rozhodnout ve věci. Obviněný namítl, že nebyl akceptován jeho návrh na doplnění dokazování ve veřejném zasedání v odvolacím řízení v podobě poslechu nahrávky průběhu výslechu (zejména) svědka O. Ř., který, na rozdíl od protokolu, jenž průběh tohoto úkonu zachycoval nedostatečně (nebyly zde popsány otázky soudu a státní zástupkyně, ale jen odpovědi svědka), mohl prokázat kladení sugestivních a kapciózních otázek. Ve vztahu k této nepříliš konkrétní námitce (viz dále) je možné uvést, že v písemném odvolání obviněného byla zmíněna existence důkazu – nahrávky hlavního líčení, avšak v průběhu veřejného zasedání v odvolacím řízení při přednesu odvolání žádný takový konkrétní návrh předložen nebyl.

26. Dále je namístě zmínit, že důkazy byly soudem prvního stupně provedeny řádně a v souladu se zákonem, včetně výslechu svědka O. Ř. Jak již bylo řečeno, obviněný jeho zákonnost zpochybnil, když namítl, že obviněným a svědkům, zejména jmenovanému, byly kladeny soudem a státní zástupkyní sugestivní a kapciózní otázky, zejména otázky návodné.

27. Podle § 101 odst. 3 věta poslední tr. ř. nesmějí být svědkovi kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy klamavé a nepravdivé okolnosti nebo okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi. Jak je možné doplnit z literatury (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 1420), kapciózní jsou otázky předstírající nepravdivou, klamavou skutečnost, nebo předpokládající skutečnost svědkem dosud nepotvrzenou, přičemž svědka svádějí, aniž by to pozoroval, k odpovědi, kterou si přeje vyslýchající. V sugestivních otázkách se vyslýchanému předkládají okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi, a tím se mu naznačuje, jak má odpovědět. Z uvedeného je zřejmé, že otázky kapciózní (úskočné) i sugestivní (návodné) mají své vymezení, stejně tak lze konstatovat, že ve věci byli slyšeni svědci O. Ř. a S. J., kterým byla v hlavním líčení položena jak ze strany soudu, tak i státní zástupkyně a obhajoby, celá řada otázek. Pokud tedy již by měl obviněný zato, že bylo v určitém momentu určitým způsobem porušeno pravidlo výslechu svědka ve smyslu § 101 odst. 3 věta poslední tr. ř. a bylo-li by možné v dané procesní situaci takovou námitku uplatnit, mělo se tak stát ve vztahu ke konkrétní otázce, položené konkrétnímu svědkovi a s odkazem na její konkrétní vadu (úskočnost či návodnost). Obviněný, navíc za přítomnosti obhájkyně, žádnou takovou námitku v hlavním líčení nevznesl (byla napadena pouze opakovanost otázky). Nyní v dovolání potom své tvrzení uplatnil velmi obecně, aniž by patrně bylo možné tvrdit, že veškeré otázky položené oběma svědkům byly procesně vadné (kapciózní i sugestivní).

28. Navzdory naznačené nekonkrétnosti předložené argumentace obviněného se Nejvyšší soud zaměřil na obviněným především jinak napadanou skutečnost, spočívající v tom, zda svědek O. Ř. popsal sled událostí tak, že obviněný nejprve poškozeného (se spoluobviněným) okradl a poté zaútočil dupnutím na jeho hlavu či zda tomu bylo naopak. Vzhledem k tomu, že se jednalo o poměrně zásadní moment, který nebyl popisován jednotně, byla svědkovi položena předsedkyní senátu v čase 22:10 konkrétního záznamu otázka, v jaké časové posloupnosti se útoky odehrály. Tato otázka svědka nijak neklamala ani mu nenaznačovala odpověď, ale dávala mu zjevný prostor, aby sám řekl, jaký byl postup obviněného na místě činu (v úvahu připadaly jen dvě možnosti, neboť o šacování i dupání jinak svědek sám dříve hovořil). Žádné pochybení ve smyslu § 101 odst. 3 věta poslední tr. ř. zde tedy dovodit nelze, když navíc své tvrzení (že poškozený byl nejprve okraden a potom obviněný zaútočil na jeho hlavu) svědek zopakoval i k dotazu obhájkyně (čas 38:50).

29. Soudy následně při konstituování skutkových závěrů vycházely zejména z konzistentní a podrobné výpovědi svědka S. J., která byla, pokud jde o zmíněnou posloupnost, v konečném důsledku v souladu s výpovědí svědka O. Ř. (i s tím, jak se svědek S. J. věrohodně vyjádřil při rekonstrukci, naopak z procesních důvodů nebylo možné přihlížet k obsahu vysvětlení, podanému svědkem O. Ř. před policejním orgánem). Je namístě doplnit, že obviněný si nepochybně zjištěné dupání na hlavu poškozeného, na rozdíl od jiných momentů předmětného večera, vůbec nevybavil. Navíc o výpověď svědka S. J. se opřel obviněný i ve svém dovolání (že jednal s úmyslem přivodit poškození paměti, jak tento svědek daný výrok obviněného precizně popsal). Závěry soudů v podobě, v jaké jsou vyjádřeny ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, pak na zmíněné provedené důkazy logicky navazují a nejsou s nimi v žádném, natož extrémním nesouladu. Proto také nebyl dán žádný podklad k aplikaci zásady in dubio pro reo, neboť žádná pochybnost dána nebyla. Na uvedené potom nemá větší vliv skutečnost, že všichni zúčastnění požívali alkohol, neboť nejméně v hrubých rysech si průběh situace zjevně pamatovali, a stejně tak ani skutečnost, že Vrchní soud v Praze patrně v odůvodnění svého rozsudku zaměnil jména J. Ř. a O. Ř.

30. V obecném smyslu je namístě dodat, že polemika obviněného s důkazy a způsobem, jakým je soudy hodnotily a jaká skutková zjištění soudy na podkladě takovýchto provedených důkazů učinily, nenaplňuje hmotněprávní rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1219/2015). Na existenci extrémního nesouladu (viz výše) rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

31. S jistou mírou tolerance je možné po uplatněný dovolací důvod, pokud jde o skutek popsaný pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, podřadit pouze tvrzení obviněného, podle kterého bylo chybně posouzeno jeho zavinění, neboť nejednal s úmyslem poškozeného usmrtit.

32. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že i zde se se závěry soudů obou stupňů ztotožňuje. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010 nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018).

33. Jak vyplynulo z učiněných skutkových zjištění, obviněný nejméně třikrát dupnul poškozenému na hlavu. Stalo se tak v situaci, kdy poškozený bezvládně ležel na zemi, tedy nebyl schopen jakýchkoli obranných mechanismů, jež by mohly následky útoku omezit, hlavou na pevném podloží. Obviněný dupnutí učinil opakovaně, nohou obutou v botě, při své hmotnosti cca 85 kg, ve vztahu k poškozenému o hmotnosti 65 kg a ve věku přesahujícím 50 let. Za takových okolností je zcela správným a adekvátním hodnocením, že obviněný jednal ve vztahu ke smrtelnému následku zaviněně, úmyslně, konkrétně v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť nepochybně věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Obviněný totiž nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku v podobě smrti poškozeného (s přihlédnutím i k menšímu pohybu osob na daném místě ani v podobě včasné lékařské pomoci).
    34. K námitkám obviněného pak Nejvyšší soud doplňuje, že jistě nelze bez dalšího presumovat shodný vnitřní psychický vztah u každého pachatele, útočícího na hlavu poškozeného, nicméně charakter konkrétního projednávaného útoku takovou možnost (resp. nutnost) podkládal. Naopak není zcela rozhodné, jak se následně k věci obviněný vyjadřoval, tedy zda vyjadřoval překvapení nad smrtí poškozeného či zda potvrzoval, že její způsobení bylo jeho cílem. Za spíše absurdní je potom možné považovat tvrzení obviněného (opírající se o výpověď svědka S. J.), že svůj útok realizoval, aby si to (napadení a okradení) poškozený nepamatoval, a tedy nikoli se záměrem usmrtit. Není totiž vůbec zřejmé, jak by mohl obviněný své dupání po hlavě poškozeného dávkovat tak, aby přivodil právě ztrátu paměti a nikoli smrt. Odůvodnění svého postupu obviněným bezprostředně po útoku je proto podkladem pro dovození cílenosti jeho jednání, avšak nikoli ve vztahu k pouhému ublížení na zdraví či těžké újmě na zdraví, ale ve vztahu k závažnějšímu následku v podobě úmrtí poškozeného, se kterým byl, jak již bylo řečeno, obviněný zjevně srozuměn.

    35. Právní posouzení skutku uvedeného pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku tak bylo, pokud jde o obviněným zpochybněnou subjektivní stránku, dovozeno správně a bez vad.

    36. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že námitky předložené obviněným v dovolání se v části míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. za využití § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., v části zbylé jim není možné přisvědčit.

    37. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.

    Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
    V Brně dne 13. 5. 2020

    JUDr. Michal Mikláš
    předseda senátu

    Vypracoval:
    JUDr. Radek Doležel