Rozhodnutí NS

3 Tdo 1523/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/16/2019
Spisová značka:3 Tdo 1523/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1523.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1523/2018-29


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 1. 2019 o dovolání, které podala obviněna A. M., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 2 To 98/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 36/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 2 T 36/2018, byla obviněná A. M. uznána vinou ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku, když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byla podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněné uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené ve výši 1.890 Kč.

O odvolání obviněné proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 2 To 98/2018, jímž podle § 256 trestního řádu odvolání obviněné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 14. 6. 2018 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním, v němž uplatnila důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Obviněná namítla extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, namítla také absenci logického způsobu hodnocení důkazu. Podle jejího tvrzení nebyl zjištěn žádný přímý důkaz nebo řetězec nepřímých důkazů, které by ji z předmětného trestného činu usvědčovaly. Z provedeného dokazování pouze vyplynula přítomnost její a její tety ve společné chodbě nákupního centra. Kamerové záznamy v obchodě, kde byly kalhoty odcizeny, nebyly pořízeny a ani poškozená neviděla, která z dotyčných žen se měla krádeže dopustit. Nebylo tedy prokázáno, že by se krádeže dopustila právě obviněná. Skutková zjištění označila za nejasná. Namítla, že se soudy nevypořádaly s přítomností další osoby a s neschopností poškozené ztotožnit obě ženy. V jejím případě byla porušena zásada in dubio pro reo. Uvedla také, že úvaha nalézacího soudu o spolupachatelství je v rozporu se zásadou materiální pravdy, neboť tuto skutečnost soud nezohlednil při ukládání trestu. Namítá porušení § 39 odst. 4 trestního zákoníku, neboť nalézací soud při ukládání trestu zmínil jako přitěžující okolnost její recidivu, která ale již podmiňovala použití vyšší trestní sazby. Nesprávně byla stanovena i výše škody, neboť ta nebyla určena podle ceny, za kterou se v době a místě činu věc prodává prodejcům. Obviněná je přesvědčena o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 2 To 98/2018, a dále postupoval podle § 265l nebo § 265m trestního řádu.

Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v dovolání obviněné poukázal na problematičnost argumentace, když je namítán nedostatečně zjištěný skutkový stav a zároveň obviněná namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Ve svém vyjádření popsal, kdy se jedná o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V případu obviněné extrémní nesoulad neshledal. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů a podrobně a dostatečně vyložil své úvahy. Za klíčové označil svědectví poškozené a uvedl, proč lze její výpověď považovat za věrohodnou. Obviněná v rozporu s uplatněnými dovolacími důvody napadla skutková zjištění. Při posuzování správnosti právního posouzení skutku je však nutné vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy. K polemice obviněné o spolupachatelství s její tetou státní zástupce uvedl, že pokud se nalézací soud ve svém rozsudku zabýval i rolí její tety A. Š., nemělo to žádný podstatný vliv na postavení obviněné, která svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky přečinu krádeže. To, že případné spolupachatelství nebylo zmíněno v odůvodnění výroku o trestu, nebylo v neprospěch obviněné. Navíc taková námitka přesahuje uplatněný dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) trestního řádu. Námitky týkající se porušení zákazu dvojího přičítání téže okolnosti považuje státní zástupce za nedůvodné. Recidivu jakožto přitěžující okolnost podle § 42 písm. p) trestního zákoníku nalézací soud vztáhl k trestní minulosti obviněné jako k celku. Uvedl, že není zákonná překážka, která by bránila tomu, aby soud zohlednil předchozí odsouzení jako přitěžující okolnost. Námitku ohledně způsobu určení výše škody označil za neopodstatněnou, jelikož při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se předmětná věc obvykle prodává v konkrétní době a místě. Další kritéria se použijí, až pokud není možné užít tohoto prvního způsobu určení. Rozhodná je tedy cena určená v obchodě, včetně daně z přidané hodnoty, spotřební daně, cla a po započtení dalších nákladových položek. Nejvyšším soudem bylo opakovaně judikováno, že není důvod vycházet z této finální ceny v obchodě.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného nežli navrženého rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Obviněná k vyjádření státního zástupce podala repliku, ve které dále rozvedla své úvahy a opětovně zpochybnila skutková zjištění nalézacího soudu.

Obviněná A. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, jichž se dovolací námitky týkají. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ani Okresního soudu v Olomouci netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Většina námitek obviněné fakticky směřovala proti skutkovým zjištěním. Obviněná tvrdila, že se skutku nedopustila, a že neexistuje žádný přímý důkaz ani řetězec nepřímých důkazů, které by prokazovaly, že zboží skutečně odcizila ona a nikoliv její teta. Vznesené námitky se opírají o odlišné posouzení skutkových zjištění a nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud toliko dodává, že jednání obviněné bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno zejména výpovědí poškozené. Pokud se pak nalézací soud zabýval mimo jiné i rolí tety A. Š., tak to nemělo žádný podstatný vliv na postavení samotné obviněné, která svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky přečinu krádeže. Navíc je třeba dodat, že porušení zásady in dubio pro reo nelze v dovolacích důvodech namítat, jedná se totiž o procesněprávní zásadu, která nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu lze oproti tomu podřadit výhrady obviněné týkající se toho, že nalézací soud při ukládání trestu porušil zákaz dvojího přičítání téže okolnosti a dále týkající se nesprávného stanovení výše škody. Tyto námitky jsou však nedůvodné. K porušení zákazu dvojího přičítání totiž v posuzované věci nedošlo. Recidivu pojímanou jako přitěžující okolnost podle § 42 písm. p) trestního zákoníku nalézací soud vztáhl k trestní minulosti obviněné jako k celku. Její poslední odsouzení za majetkovou trestnou činnost správně našlo odraz v právní kvalifikaci prokázaného jednání. Námitka ohledně způsobu určení výše škody je nedůvodná, jelikož při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se předmětná věc obvykle prodává v dané době a místě. Další kritéria se použijí, až pokud není možné užít tohoto prvního způsobu určení. Rozhodná cena je proto určená v obchodě, včetně daně z přidané hodnoty, spotřební daně, cla a po započtení dalších nákladových položek.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, na který bylo v dovolání taktéž poukazováno, jelikož obviněná byla přesvědčena, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze argumentačně odkázat na předchozí část odůvodnění vztahující se k tomuto dovolacímu důvodu.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. 1. 2019


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu