Rozhodnutí NS

30 Cdo 4327/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/26/2018
Spisová značka:30 Cdo 4327/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4327.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Vady řízení
Poučovací povinnost soudu
Jednání soudu
Řízení před soudem
Řízení u odvolacího soudu
Dokazování
Dotčené předpisy:§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
§ 120 o. s. ř.
§ 211 o. s. ř.
§ 213 odst. 1 a 2 o. s. ř.
§ 213a o. s. ř.
§ 213b o. s. ř.
§ 214 odst. 1 a 3 o. s. ř.
§ 216 o. s. ř.
§ 229 odst. 3 o. s. ř.
§ 242 odst. 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 2724/16
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 4327/2016-73


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně RELSIE spol. s r. o., IČO 62417339, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1418/23, zastoupené Mgr. Filipem Maříkem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská 455/9, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 322 951 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 65/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 54 Co 22/2016-45, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 54 Co 22/2016-45, se zrušuje v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu škody v částce 61 189 Kč s příslušenstvím, a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobkyně se domáhá zaplacení částky 322 951 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nezákonných rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5. Ten vydal dne 1. 3. 2010, pod č. j. 87970/10005942108720, zajišťovací příkaz a dne 7. 5. 2010, pod č. j. 230933/10/00594108720, exekuční příkaz, na jejichž základě žalobkyni přikázal, aby ve prospěch správce daně složila jistotu ve výši 1 434 000 Kč a posléze Komerční bance a. s. přikázal, aby žalobkyni nevyplácela z účtu peněžní prostředky až do výše 1 465 000 Kč, přičemž na základě podaných opravných prostředků byla obě rozhodnutí zrušena. V důsledku uvedených rozhodnutí vznikla žalobkyni škoda spočívající v nákladech, které si musela opatřit na svůj provoz. Uvedená částka se tak skládá a) z částky 50 000 Kč jako poplatku za půjčku, kterou žalobkyně musela uzavřít v důsledku blokace svých finančních prostředků; b) z částky 61 189 Kč žalobkyní vynaloženou na mzdy jejích zaměstnanců v souvislosti s řešením důsledků nezákonných rozhodnutí, když zaměstnanci vynakládali činnost spojenou s řízením o odvolání proti vydaným exekučním příkazům namísto své běžné pracovní náplně; c) z částky 211 762 Kč spočívající v nákladech za právní služby poskytnuté v řízení o odvolání proti zajišťujícímu příkazu a navazujícím exekučním příkazům.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 10. 2015, č. j. 18 C 65/2013-26, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 2. 2016, č. j. 18 C 65/2013-41, zamítl žalobu o zaplacení částky 322 951 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II).

3. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Zajišťovacím příkazem Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 1. 3. 2010, č. j. 87970/10005942108720, bylo žalobkyni přikázáno složit ve prospěch správce daně jistotu ve výši 1 434 000 Kč. Správce daně exekučním příkazem ze dne 7. 5. 2010, č. j. 230933/10/00594108720, přikázal Komerční bance a. s., aby z účtu žalobkyně nevyplácela peněžní prostředky, a to až do výše 1 465 000 Kč, a po právní moci rozhodnutí je převedla na účet Finančního úřadu pro Prahu 5. K odvolání žalobkyně byl exekuční příkaz dne 23. 6. 2010, pod č. j. 273692/10005942108720, ve znění opravného rozhodnutí, zrušen. Dne 23. 6. 2012 Finanční úřad pro Prahu 5 vydal exekuční příkaz č. j. 274272/10/005942108720, kterým bylo Komerční bance a. s. opět přikázáno, aby z účtu žalobkyně nevyplácela peněžní prostředky až do výše 1 465 000 Kč, a po právní moci rozhodnutí je převedla na jeho účet. Rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 24. 6. 2010, č. j. 274317/10005942108720, bylo exekuční řízení pro závadu v doručení zrušeno. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu dne 12. 7. 2010, pod č. j. 8691/10-1500-101316, rozhodlo o zrušení zajišťovacího příkazu ze dne 1. 3. 2010. Rozhodnutím ze dne 19. 7. 2010, č. j. 305668/10/005942108720, Finanční úřad pro Prahu 5 zrušil daňovou exekuci nařízenou exekučním příkazem ze dne 23. 6. 2010. Žalobkyně uzavřela dne 18. 5. 2010 s advokátní kanceláří smlouvu o poskytování právních služeb pro zastupování žalobkyně před finančními orgány a případně správními soudy ve věci exekučního příkazu ze dne 7. 5. 2010 a zajišťovacího příkazu ze dne 1. 3. 2010, přičemž za právní služby bylo žalobkyni vyfakturováno 211 762 Kč. Dne 20. 5. 2010 uzavřela žalobkyně v postavení dlužnice smlouvu o půjčce, na základě které jí bylo půjčeno 500 000 Kč, kdy za uzavření půjčky byla sjednána smluvní odměna 50 000 Kč, která byla uhrazena. Komerční banka a. s. dne 3. 6. 2010 sdělila žalobkyni, že pro neplnění závazků (z exekuce Finančního úřadu pro Prahu 5) jí nemůže být poskytnut úvěr. Dne 29. 6. 2010 žalobkyně odvolala plnou moc daňové poradkyně, která jí byla udělena dne 31. 10. 2005. Podle mzdových listů žalobkyně dále vyplatila svým zaměstnancům v rozhodném období mzdu ve výši 61 189 Kč.

4. Soud prvního stupně uvedl, že provedenými důkazy byl skutkový stav prokázán a objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu, a proto soud neprováděl další, žalobkyní navržené, důkazy. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a uzavřel, že není splněna jedna ze zákonných podmínek odpovědnosti žalované za škodu, a to existence nezákonného rozhodnutí. Zajišťovací příkaz ze dne 1. 3. 2010 je rozhodnutím předběžné povahy. Na jeho základě vydaný exekuční příkaz ze dne 7. 5. 2010 a exekuční příkaz ze dne 23. 6. 2012 jsou rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, které nenabyly právní moci a byly zrušeny na základě řádného opravného prostředku správním orgánem druhého stupně. Nejsou svou povahou ani rozhodnutími, která by byla předběžně vykonatelná. Soud prvního stupně v souvislosti se žalobkyní požadovanou náhradou škody, která jí měla vzniknout za vynaložené mzdové prostředky zaměstnanců ve výši 61 189 Kč s příslušenstvím, dospěl k závěru, že mzdy by žalobkyně svým zaměstnancům vyplatila bez ohledu na vydaná rozhodnutí správce daně. Žalobkyně jako zaměstnavatel nese vlastní odpovědnost za povahu a rozsah práce, kterou přidělí svým zaměstnancům a není důvodné, aby se domáhala náhrady za vyplacené mzdy po žalované. Nelze ani přehlédnout, že žalobkyni v daňovém řízení zastupovala daňová poradkyně, advokátní kancelář, která za poskytnuté služby účtovala 211 762 Kč. Není tak zřejmé, jakou činnost měli nad rámec toho ještě vykonávat v daňovém řízení její zaměstnanci.

5. Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku ze dne 11. 5. 2016, č. j. 54 Co 22/2016-45, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 111 189 Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak jej v tomto výroku a ve výroku II o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Odvolací soud podle § 219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 111 189 Kč s příslušenstvím potvrdil (tedy ohledně částky 50 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za uzavřenou půjčku – rozsudek odvolacího soudu byl v daném rozsahu k žalobkyní podané ústavní stížnosti posléze zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16 – pozn. Nejvyššího soudu, a částky 61 189 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za vyplacenou mzdu zaměstnancům); jinak rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 211 762 Kč s příslušenstvím (jako náhrady škody spočívající v nákladech za právní zastoupení) a v souvisejícím výroku o nákladech řízení zrušil podle § 219a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a věc vrátil podle § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu k dalšímu řízení. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě není splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Odvolací soud k tomu uvedl, že důsledky do majetkové sféry žalobkyně sice neměl zajišťovací příkaz ze dne 1. 3. 2010, neboť jím nebyla žalobkyně omezena v dispozici s finančními prostředky na svém účtu, tyto důsledky však vyvolal exekuční příkaz ze dne 7. 5. 2010, který byl Komerční bance a. s. doručen dne 10. 5. 2010. Odvolání proti exekučnímu příkazu ze dne 7. 5. 2010 nemělo odkladný účinek (§ 73 odst. 1 zákona č. 377/1992 Sb., v tehdy platném znění) a pokud byl exekuční příkaz zrušen až rozhodnutím ze dne 19. 7. 2010, které bylo Komerční bance a. s. doručeno dne 20. 7. 2010 na základě řádného opravného prostředku, je zřejmé, že uvedený exekuční příkaz měl bez ohledu na podaný opravný prostředek za důsledek, že žalobkyně nemohla v době od 10. 5. 2010 do 20. 7. 2010 se svými prostředky na jednom z účtů u Komerční banky a. s. disponovat až do výše 1 465 000 Kč. Exekuční příkaz ze dne 7. 5. 2010 je tedy nutné považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 2 OdpŠk. Odvolací soud se dále zabýval nárokem žalobkyně na zaplacení částky 61 189 Kč s příslušenstvím představující vynaložené náklady na mzdy zaměstnanců. Konstatoval, že žalobkyně výslovně tvrdí (např. v podání ze dne 15. 1. 2014), že „v žádném směru nedisponovala zaměstnanci s právním vzděláním a její postup a veškeré podklady a písemnosti v řízení o zrušení nezákonných rozhodnutí byly připravovány ze strany advokátní kanceláře.“ Pokud tedy na jednu stranu uvádí, že v řízení o zrušení rozhodnutí správce daně připravovala veškeré podklady advokátní kancelář, těžko může tvrdit, že její zaměstnanci se nad rámec svých pracovních povinností podíleli na řešení nastalé situace. Z předložených mzdových listů podle odvolacího soudu nevyplývá, že by zaměstnancům žalobkyně byla vyplacena mzda nad rámec běžné pracovní doby, ani to, jaké konkrétní „důsledky“ nezákonných rozhodnutí museli tito zaměstnanci řešit. Odvolací soud v tomto ohledu neshledal příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (exekučním příkazem ze dne 7. 5. 2010) a vznikem škody. Odvolací soud rozhodl o odvolání žalobkyně, aniž by k jeho projednání nařídil ústní jednání.


II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I ohledně částky 61 189 Kč s příslušenstvím (představující náhradu škody za vynaložené mzdové prostředky pro zaměstnance) dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.

8. Žalobkyně se domnívá, že odvolací soud nesprávně hodnotil možný vznik škody spočívající ve vyplacení mezd jejím zaměstnancům za práci, kterou vykonali v důsledku existence nezákonných rozhodnutí, tedy za práci nesouvisející s její běžnou podnikatelskou činností. Odvolací soud se nezabýval činností, kterou se zaměstnanci podíleli na řešení důsledků existence nezákonných rozhodnutí v rámci běžné pracovní doby, ani výší vyplacených mzdových nákladů, přestože žalobkyně na tuto aktivitu a náklady poukazovala, jejich obsah i rozsah dokládala a k prokázání navrhovala i další důkazy. Odvolací soud podle názoru žalobkyně nezjišťoval poměr příčiny a následku mezi pro posouzení věci relevantními skutkovými okolnostmi. Situace způsobená vydáním nezákonného rozhodnutí vyžadovala po zaměstnancích řešení několika okruhů problému, a to zrušení nezákonného rozhodnutí, získání náhrady za blokované finanční prostředky a omezení vedlejších škod vzniklých v důsledku blokování finančních prostředků. Řešením těchto problémů trávili zaměstnanci čas, který by jinak věnovali činnosti směřující k dosažení zisku žalobkyně. Žalobkyně rovněž uvedla, že zákon č. 82/1998 Sb. obsahuje zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgány veřejné moci. Tato úprava však není úplná a není-li stanoveno jinak, řídí se v dalších otázkách úpravou podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Pokud tak jde o rozsah náhrady škody, je třeba vycházet z § 442 odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací soud se při řešení daných otázek podle žalobkyně odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, a ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006.

9. Odvolací soud podle názoru žalobkyně postupoval v rozporu s § 132 a § 213 odst. 3 o. s. ř., když své rozhodnutí opřel o důkazy – mzdové listy zaměstnanců žalobkyně, ze kterých dovodil, že zaměstnancům nebyla vyplacena mzda nad rámec běžné pracovní doby s tím, že z uvedených listin není zřejmé, jaké konkrétní důsledky nezákonných rozhodnutí museli uvedení zaměstnanci řešit, aniž by však tyto důkazy sám provedl. Žalobkyně konstatovala, že za situace, kdy soud prvního stupně provedl důkaz mzdovými listy zaměstnanců, avšak je v žádném směru nehodnotil a neučinil z nich žádné skutkové závěry, pak nemohly být podkladem pro rozhodnutí bez toho, aby je odvolací soud sám k důkazu provedl, což s ohledem na skutečnost, že odvolací soud rozhodoval bez nařízení jednání, nebylo možné. Podle názoru žalobkyně se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od „rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 427/2014“ (dané rozhodnutí Nejvyššího soudu označené žalobkyní ve vymezených klíčových údajích neexistuje – pozn. Nejvyššího soudu), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5707/2015.

10. Žalobkyně má rovněž za to, že odvolací soud v projednávané věci nemohl rozhodnout bez nařízení jednání, neboť k takovému postupu nebyly splněny podmínky uvedené v § 214 odst. 3 o. s. ř. Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že v daném případě není naplněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí a s ohledem na to neprováděl navržené důkazy a část provedených důkazů nehodnotil. Ačkoliv odvolací soud, jenž rozhodoval bez nařízení jednání, dospěl k závěru, že exekuční příkaz ze dne 7. 5. 2010 je nezákonným rozhodnutím, se s předkládanými důkazními návrhy nikterak nevypořádal. Měl-li odvolací soud dále za to, že tvrzení žalobkyně týkající se nároku na náhradu škody jsou nedostatečná, byl povinen žalobkyni ve smyslu § 118a o. s. ř. vyzvat k doplnění tvrzení a důkazů na jejich podporu. Pokud odvolací soud žalobkyni neumožnil se k jeho právnímu názoru vyjádřit, jedná se z jeho strany o tzv. překvapivé rozhodnutí, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces a porušení § 215 odst. 2 o. s. ř., respektive § 118a a § 214 odst. 3 o. s. ř. Podle názoru žalobkyně se tak odvolací soud při řešení otázky, zda mohlo být rozhodnuto bez nařízení jednání, pokud tvrzení žalobkyně ve vztahu k nároku na náhradu škody ve výši 61 189 Kč s příslušenstvím považoval odvolací soud za nedostačující ve smyslu § 118a o. s. ř., aniž by žalobkyni vyzval k doplnění jejích tvrzení a důkazů podle § 118a o. s. ř., odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009.

11. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že v daném případě není dána příčinná souvislost mezi rozhodnutím správce daně a tvrzenou škodou. Posouzení příčinné souvislosti je navíc okolností skutkovou (nikoliv právní) a její posouzení je v nalézacím řízení v působnosti soudu prvního stupně či odvolacího. Žalovaná dále uvedla, že se judikatura Nejvyššího soudu citovaná žalobkyní týká skutkově odlišných případů, ve kterých byl důsledkem škodní události znemožněn výkon podnikatelské činnosti poškozeného subjektu a tím i jeho zaměstnanců. Nadto sama žalobkyně v řízení argumentovala tím (jak poznamenal i odvolací soud), že její zaměstnanci neměli právní vzdělání, když v daňovém řízení byla zastoupena daňovou poradkyní a právě úkony daňové poradkyně mohly vést k odklizení případného nezákonného rozhodnutí. Žalovaná také konstatovala, že odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, o kterém neměl co do žalobkyní napadeného nároku žádné pochybnosti. Doplnit dokazování bylo podle názoru odvolacího soudu namístě pouze v případě nároku na náhradu nákladů zastoupení, kdy proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Bylo procesním právem žalobkyně nesouhlasit s usnesením odvolacího soudu, č. j. 54 Co 22/2016-39, s projednáním věci bez nařízení jednání. S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání


12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání, a to ve vztahu k nároku žalobkyně na zaplacení částky 61 189 Kč s příslušenstvím.


IV. Přípustnost dovolání

14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky (srov. odst. 9 tohoto rozsudku), zda mohl odvolací soud ze mzdových listů zaměstnanců žalobkyně dospět k odlišným skutkovým závěrům (zjištěním), než jaká učinil na základě provedených důkazů soud prvního stupně, aniž by dané důkazy sám zopakoval, a to navíc za situace, kdy v odvolacím řízení rozhodl bez nařízeného jednání. Dovolání je dále přípustné pro posouzení otázky aplikace § 118a o. s. ř. (srov. odst. 10 tohoto rozsudku) při rozhodování o jejím nároku na náhradu škody ve výši 61 189 Kč s příslušenstvím. Výše uvedené otázky odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

17. Dovolání je důvodné.

18. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. nejprve přezkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatíženo bylo.

19. Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda se žalobkyni dostalo ze strany soudu při posouzení nároku na náhradu škody ve výši 61 189 Kč s příslušenstvím poučení ve smyslu § 118a o. s. ř.

20. Podle § 120 o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (odst. 1). Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odst. 2). Soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (odst. 3).

21. Podle § 118a o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odst. 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odst. 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odst. 3). Při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (odst. 4).

22. Podle § 213b o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, se v odvolacím řízení postupuje podle § 118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná (odst. 1). Porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu (odst. 2).

23. V ustanovení § 118a o. s. ř. je upraven postup soudu při poučení o povinnosti tvrzení (v ustanovení § 118a odst. 1 a 2 o. s. ř.), při poučení o povinnosti důkazní (v ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.) a při poučení o jiných procesních právech a povinnostech (v ustanovení § 118a odst. 4 o. s. ř.) – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009.

24. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněným pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyplývá, že rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl břemeno tvrzení (k tomu také srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007).

25. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že poučení o povinnosti důkazní podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. spočívá v tom, že soud jednak účastníka řízení vyzve, aby označil k prokázání všech svých sporných tvrzení potřebné důkazy, a jednak mu sdělí, jaké by byly následky nesplnění této výzvy (tedy, že účastník neunese důkazní břemeno a že proto nemůže být ve sporu nebo jiné právní věci úspěšný) – srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2604/2009. Účelem této poučovací povinnosti je zabránit situaci, že by se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl důkazní břemeno, a dát účastníku příležitost navrhnout další důkazy a splnit tak svou důkazní povinnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001). K poučení o povinnosti důkazní soud nepřistupuje pouze tehdy, je-li účastník nečinný; poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne jak účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz, tak i tehdy, jestliže účastník sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý sporné tvrzení prokázat, nebo jestliže účastník o svém sporném tvrzení označil důkazy, přesto se mu však nepodařilo jejich prostřednictvím sporné tvrzení prokázat. Z ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. proto mimo jiné vyplývá závěr, že soud poskytne poučení o povinnosti důkazní vždy také tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (k tomu srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2604/2009 a obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2959/2010).

26. Poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o. s. ř. v občanském soudním řízení neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení, včetně poučení o povinnosti důkazní podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., zákon ukládá – jak je zřejmé z ustanovení § 213b odst. 1 o. s. ř. – také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání; to neplatí jen tehdy, kdyby v důsledku poskytnutého poučení podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. účastník měl uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy v rozporu s ustanoveními § 205a nebo § 211a o. s. ř. nebo kdyby měl uplatnit po poučení poskytnutém podle ustanovení § 118a odst. 4 o. s. ř. taková procesní práva, která jsou za odvolacího řízení ve smyslu ustanovení § 216 odst. 1 a 2 o. s. ř. nebo jinak nepřípustná (k tomu srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, a obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 588/2012).

27. V projednávané věci odvolací soud při posouzení nároku na náhradu škody ve výši 61 189 Kč s příslušenstvím představující vyplacenou mzdu zaměstnancům žalobkyně v souvislosti s řešením důsledků nezákonných rozhodnutí měl mimo jiné za to, že „ani z žalobkyní předložených mzdových listů nevyplývá, že by jejím zaměstnancům byla vyplacena mzda nad rámec běžné pracovní doby, ani to, jaké konkrétní ‚důsledky‘ nezákonných rozhodnutí museli tito zaměstnanci řešit“. Z toho je však možné učinit závěr, že odvolací soud považoval žalobní tvrzení, jakož i předložené důkazy týkající se daného nároku za nedostačující, aniž by žalobkyni, jak vyplývá z obsahu spisu, poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poskytl, a dal jí tak příležitost doplnit důkazní návrhy.

28. Nadto v daném řízení pochybil i soud prvního stupně, pokud se při posouzení tohoto nároku spokojil, mimo jiné, se závěrem, že „není zřejmé, jakou činnost měli nad rámec toho, v daňovém řízení ještě vykonávat zaměstnanci žalobkyně“, aniž by však, jak vyplývá z obsahu spisu, poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobkyni poskytl. Tím zatížil řízení rovněž vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud mohl zjednat nápravu v odvolacím řízení [srov. § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.] tím, že by žalobkyni sám příslušné poučení poskytl (srov. § 213b odst. 1 o. s. ř.) a jím případně navržené důkazy sám provedl [srov. § 205a písm. d) a § 211a o. s. ř.], což však neučinil a pochybení nenapravil (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2959/2010).

29. Odvolací soud tak pominul, že poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. dopadá i na odvolací řízení, a že tedy měl vůči žalobkyni poučovací povinnost, jíž nedostál. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

30. Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda odvolací soud postupoval v rozporu s § 213 o. s. ř., když dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž by dané důkazy zopakoval.

31. Podle § 213 o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odst. 3). Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odst. 4). Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a (odst. 5).

32. Podle § 213a o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, má-li odvolací soud za to, že mají být provedeny jiné než účastníky navržené důkazy (§ 120 odst. 2 věta první), nebo opakuje-li dokazování (§ 213 odst. 2 a 3), provede dokazování sám (odst. 1). Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy (§ 213 odst. 4) buď sám, nebo prostřednictvím soudu prvního stupně anebo dožádaného soudu (odst. 2).

33. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování měl ze mzdových listů zaměstnanců žalobkyně za prokázané, že „žalobkyně vyplatila svým zaměstnancům v rozhodném období mzdu ve výši 61 189 Kč.“ Odvolací soud však v rozporu s § 213 odst. 2 o. s. ř. nezopakoval důkaz mzdovými listy provedený soudem prvního stupně a pouze konstatoval, že „ani z žalobkyní předložených mzdových listů nevyplývá, že by jejím zaměstnancům byla vyplacena mzda nad rámec běžné pracovní doby, ani to, jaké konkrétní ‚důsledky‘ nezákonných rozhodnutí museli tito zaměstnanci řešit.“ Způsob, kterým odvolací soud dospěl k uvedenému závěru, je však rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

34. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je – zejména s ohledem na zásady ústnosti a přímosti – nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. Z ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu vyplývá povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1643/2011, ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3103/2010, ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4479/2010, a ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3019/2010); to odvolací soud neučinil a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž tato vada vychází z (implicitně) nesprávné aplikace § 213 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4847/2016, a obdobně i výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 762/2001 a sp. zn. 23 Cdo 588/2012).

35. Pro úplnost dovolací soud dodává, že řízení je postiženo zmatečností ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyni byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015).

36. Podle § 214 o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, k projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání (odst. 1). Jednání není třeba nařizovat, jestliže a) se odmítá odvolání; b) se zastavuje nebo přerušuje odvolací řízení; c) odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jinému usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé; d) se zrušuje rozhodnutí podle § 219a odst. 1; e) odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti (odst. 2). Jednání není třeba nařizovat také tehdy, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud opakuje nebo doplňuje dokazování (odst. 3).

37. Jak bylo výše uvedeno, první vada řízení spočívá v tom, že měl-li odvolací soud za to, že žalobkyní předložené důkazy k prokázání jejích tvrzení ohledně vzniku jí utrpěné materiální újmy, jsou nedostatečné, bylo jeho povinností vyzvat žalobkyni podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazů na podporu jejích tvrzení; druhá vada řízení pak spočívá v tom, že odvolací soud nezopakoval dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř.

38. Z ustanovení § 214 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že i kdyby bylo odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, nemůže odvolací soud rozhodnout o odvolání bez nařízení jednání, má-li pochybnosti o zjištění skutkového stavu věci soudem prvního stupně a hodlá-li provádět dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009), tedy pokud se rozhodl postupovat podle § 213 a 213a o. s. ř. Jestliže odvolací soud přistoupí k dokazování, nemůže o odvolání z důvodů výše naznačených rozhodnout bez nařízení jednání, a odejmout tak účastníkům řízení práva, která jim zákon poskytuje při dokazování [srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář (online). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1727–1732]. K tomu rovněž srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 762/2001.

39. Odvolací soud však v posuzovaném případě rozhodl bez nařízení jednání a svoje rozhodnutí založil na tom, že žalobkyně může těžko tvrdit, že se její zaměstnanci podíleli nad rámec svých pracovních povinností na řešení nastalé situace, když veškeré podklady v řízení o zrušení rozhodnutí správce daně připravovala advokátní kancelář, že ze mzdových listů nevyplývají skutečnosti o tom, že by byla zaměstnancům vyplacena mzda nad rámec běžné pracovní doby, a jaké důsledky nezákonných rozhodnutí museli zaměstnanci řešit. Některé otázky však soud prvního stupně ve svém rozhodnutí neřešil, a proto rozsudek odvolacího soudu představuje v tomto směru tzv. překvapivé rozhodnutí. Tím bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, neboť účastníci řízení se k vyslovenému právnímu názoru odvolacího soudu nemohli vyjádřit (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, uveřejněný pod číslem 109/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

40. Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání k projednání odvolání podle § 214 o. s. ř. Jedná se o vadu představující porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, a proto rozhodnutí odvolacího soudu nemůže z tohoto důvodu obstát. Tato vada, respektive zmatečnost, má za následek, že dovolací soud musí napadené rozhodnutí odvolacího soudu i z tohoto důvodu zrušit (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 243/2015).

41. Protože se žalobkyni podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, další dovolací námitkou (že odvolací soud nesprávně hodnotil možný vznik škody spočívající ve vyplacení mezd, které žalobkyně svým zaměstnancům zaplatila za práci, kterou vykonali v důsledku existence nezákonných rozhodnutí, tedy za práci nesouvisející s její běžnou podnikatelskou činností – srov. odst. 8 tohoto rozsudku) se – se zřetelem k důvodu, pro který bylo napadené rozhodnutí zrušeno – již nezabýval.


VI. Závěr


42. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu škody v částce 61 189 Kč s příslušenstvím, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

43. V dalším řízení odvolací soud poskytne žalobkyni poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vyzve ji k tvrzení a prokázání rozhodných skutečností, jež se týkají jejího nároku na náhradu škody ve výši 61 189 Kč s příslušenstvím a poučí ji o následcích nesplnění této výzvy. Odvolací soud rovněž zopakuje (doplní) dokazování, k čemuž nařídí jednání, a dá žalobkyni možnost se k provedenému dokazování vyjádřit.

44. Při vlastním posouzení daného nároku se odvolací soud vypořádá s žalobkyní odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu.

45. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.

46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. 9. 2018



JUDr. Pavel Simon
předseda senátu