Rozhodnutí NS

3 Tdo 1558/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/25/2020
Spisová značka:3 Tdo 1558/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1558.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Spolupachatelství
Úmysl přímý
Znásilnění
Dotčené předpisy:§ 185 odst. 1 tr. zákoníku
§ 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
§ 15 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1558/2019-


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2020 o dovolání, které podal obviněný T. B., nar. XY, Alžírsko, státní příslušnost Alžírská demokratická a lidová republika, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 5 To 60/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 70/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného T. B. odmítá.

Odůvodnění:


I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 67 T 70/2018, byl obviněný T. B. uznán vinným pod bodem I. zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku společně s obviněnými Z. O. A., M. E. M. a M. E. H. O. A. jednáním spočívajícím v tom, že všichni dne 2. 4. 2018 v době od 04:00 do 06.30 hodin v Praze 1, XY, v hotelu XY, ve 2. poschodí, v apartmánu označeném písmenem "B", ve vyvýšeném, podkrovním pokoji, kam poškozená C. F. K., nar. XY, přišla dobrovolně v doprovodu obžalovaného T. B., s nímž se před tím seznámila v klubu XY v ul. XY, v Praze 1, kdy mezi nimi došlo nejprve k dobrovolné vaginální souloži na jednolůžkové posteli na levé straně místnosti, následně poškozená nechtěla v další souloži pokračovat, toto mu anglicky sdělila, obžalovaný T. B. však začal být hrubý, agresivní a nereagoval na odmítnutí poškozené tak, že by přestal, ale i nadále pokračoval proti její vůli v pohlavním styku v misionářské poloze, kdy poškozená byla v nevýhodné pozici na zádech, obžalovaný ji zalehl svým tělem, poškozená se mu opakovaně pokusila vzepřít, začala se bránit, po chvíli se jí podařilo shodit obžalovaného T. B. z postele na zem, ten odešel z místnosti, poškozená se mezitím oblékala, po chvíli však do pokoje vstoupil obžalovaný M. E. H. O. A., a to za doprovodu ostatních obžalovaných, a to Z. O. A., M. E. M., T. B. a další osoby, jejíž trestní stíhání je vedeno odděleně, načež k ní obžalovaný M. E. H. O. A. přistoupil, beze slov ji začal svlékat, když si poškozená uvědomila jeho úmysl, křičela a pokusila se jej odstrčit, ale skončila na zemi mezi dvěma postelemi a následně ji obžalovaný M. E. H. O. A. zalehl a vykonal na poškozené vaginální soulož, poškozená ze strachu odevzdaně ležela, snažila se neklást odpor, neboť se bála, že ji více ublíží, byla přesvědčena, že ji zabije, verbální výhružka nezazněla, ale dal jí ruce pod krk, tak se cítila velice vyděšená, při znásilňování zavřela oči, kdy v průběhu znásilňování jí jeden z obžalovaných držel zezadu, jiný z obžalovaných se jí pokoušel neúspěšně vložit penis do úst, poté co obžalovaný M. E. H. O. A. soulož ukončil, na poškozené postupně vykonali vaginální soulož všichni přítomní, následně všichni obžalovaní odešli z pokoje, poškozená se znovu oblékla, po chvíli do pokoje vstoupila osoba, jejíž trestní stíhání je vedeno odděleně a poté co na ní vykonala soulož, kterou ukončila poté, kdy do pokoje vstoupil obžalovaný T. B., který vzal a začal prohlížet a kontrolovat mobilní telefon poškozené, poté mobilní telefon poškozené vrátil a nechal ji odejít z pokoje, poškozená beze slov prošla obývacím pokojem a následně opustila apartmán v doprovodu obžalovaného T. B. až do prostor v přízemí hotelu, kde požádala o pomoc recepční hotelu.

Za to byl obviněný T. B. odsouzen podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 (deseti) let.

Rovněž bylo výše zmíněným rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Z. O. A., který byl pod bodem 1. výrokové části rozsudku uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a odsouzen podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, za současného uložení trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 (pěti) let podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku; spoluobviněného M. E. M., který byl pod bodem 1. výrokové části rozsudku uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a odsouzen podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, zároveň byl tomuto spoluobviněnému uložen podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu 5 (pěti) let; spoluobviněného M. E. H. O. A., který byl pod bodem 1. výrokové části rozsudku uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a pod bodem 2. výrokové části rozsudku přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku, a odsouzen podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a to za současného uložení trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 10 (deseti) let podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kdy mu byl rovněž podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to 0,816 g netto pryskyřice z konopí, 1,97 g netto pryskyřice z konopí, 2,609 g netto pryskyřice z konopí, 0,401 g netto pryskyřice z konopí a 1,864 g netto sušené rostliny konopí.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněným Z. O. A., M. E. H. O. A., M. E. M., uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené C. F. K., nar. XY, částku ve výši 215 €, a to k rukám zmocněnkyně poškozené B. K., advokátky se sídlem Revoluční 13, 110 00 Praha 1.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená C. F. K., nar. XY, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Týmž rozsudkem byl pak obviněný M. N. H., nar. XY, podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že daný skutek spáchal.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 67 T 70/2018, podal obviněný T. B. odvolání, a to do výroku o vině i trestu. Stejně tak podali odvolání do výroku o vině a trestu spoluobvinění M. E. H. O. A. a Z. O. A. Odvolání podala i poškozená C. F. K., a to do výroku, kterým byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. Státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněných, a to do viny a trestu obviněných M. N. H. a do výroků o trestu obviněných T. B., M. E. H. O. A. a Z. O. A.

O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 5 To 60/2019, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výrocích o trestech obviněného T. B. a spoluobviněných M. E. H. O. A. a Z. O. A., a dále ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené C. F. K., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného T. B. odsoudil podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.

Spoluobviněného M. E. H. O. A. odsoudil podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to 0,816 g netto pryskyřice z konopí, 1,97 g netto pryskyřice z konopí, 2,609 g netto pryskyřice z konopí, 0,401 g netto pryskyřice z konopí a 1,864 g netto sušené rostliny konopí.

Spoluobviněného Z. O. A. odsoudil podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. ř. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle § 80 odst. 1, 2 tr. ř. uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 (deseti) let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odvolací soud uložil obviněnému T. B. a spoluobviněným Z. O. A. a M. E. H. O. A. povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené C. F. K. na náhradě škody částku ve výši 215 €, a dále náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 1.500.000 Kč. Se zbytkem svého nároku pak odkázal poškozenou podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Podle § 256 tr. ř. odvolací soud zamítl odvolání obviněného T. B., spoluobviněných M. E. H. A. a Z. O. A., stejně jako odvolání státní zástupkyně, a to v části podané v neprospěch spoluobviněného M. N. H.
II.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 5 To 60/2019, podal obviněný T. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 1855–1862), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod uvedený § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný v rámci svého dovolání namítal existenci extrémního nesouladu, přičemž akcentoval zásadu presumpce neviny a in dubio pro reo. Podle jeho názoru skutkové závěry učiněné soudy nižších stupňů nevyplývají z provedeného dokazování a jsou s ním v extrémním rozporu, neboť odvolací soud měl k dispozici důkazy odůvodňující dvojí možný závěr o vině, případně jeho nevině a zvolil pro něj závěr nepříznivý. Skutkový děj tak, jak je popsán obecnými soudy, rovněž nemohl naplnit skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť zde absentuje naplnění obligatorních znaků této skutkové podstaty. Obviněný své námitky rozčlenil do tří okruhů, přičemž zvlášť brojí proti tvrzení, že se měl znásilnění dopustit on sám, a proti tvrzení, že se měl znásilnění dopustit společně se spoluobviněnými. V závěru pak vznáší námitku nepřiměřenosti uloženého trestu.

V námitkách proti části skutkového děje, kdy měl v průběhu původně dobrovolné vaginální soulože pokračovat v sexuálním aktu s poškozenou i přes její projevy nesouhlasu, který měla poškozená v době dobrovolné soulože projevit, uvádí, že sexuálního aktu zanechal ihned, tj. bezprostředně poté, co zpozoroval nesouhlas poškozené. V souloži tedy přes nesouhlas poškozené nepokračoval. Obecné soudy bez opory v provedených důkazech favorizovaly verzi poškozené oproti jeho verzi, kdy vyjma výpovědi poškozené neexistuje jediný důkaz, že by pokračoval v souloži s obviněnou přes její vážně projevený nesouhlas, který však projevila pouze non-verbálně. Porozumění takovýmto signálům pak trvá delší dobu, než u signálu explicitního. Obviněný odhaduje dobu od prvního projevení nesouhlasu k dobrovolnému upuštění od pokračování v pohlavním styku na maximálně 20 až 30 vteřin.

Obviněný má za to, že nemohlo dojít k naplnění subjektivní ani objektivní stránky trestného činu, neboť nejednal za použití násilí, jak je uvedeno v rozsudku nalézacího soudu. Nemůže mu jít k tíži, že mu vyhodnocení celé situace trvalo 20 vteřin. Tak krátký časový odstup nemůže jakkoliv naplnit objektivní stránku dané skutkové podstaty. V tvrzení, že si svým jednání na poškozené nesnažil vynutit násilím další vaginální soulože, je konzistentní od počátku řízení. Obviněný uvedl, že kdyby byl odhodlán k použití síly, zcela jistě by svého cíle s ohledem na svou fyzickou převahu dosáhl. Namísto toho však ukončil své jednání a odebral se z pokoje. Poukázal na to, že v průběhu trestního stíhání nebylo obviněnou vysvětleno, proč si pokračování v souloži rozmyslela. Obviněný rozporuje i další tvrzení poškozené, kdy zejména poukazuje na to, že mu nebylo způsobeno žádné zranění, přestože se poškozená podle svého tvrzení aktivně fyzicky bránila, o to více, když posledního spoluobviněného, který se měl podílet na jejím znásilnění, kousla do ruky a do ramene. Poukazuje též na chování poškozené, které předcházelo údajně spáchanému trestnému činu. Uvádí, že poškozená u sebe měla dostatečné množství prezervativů a svolila dobrovolně k tomu, že s ním stráví noc v jeho hotelu, byť její apartmán se nacházel naproti nočnímu klubu. Obviněný má za to, že z uvedeného vyplývá, že poškozená po sexu s ním toužila. Dále nesouhlasí se závěry obecných soudů, že není sporu o tom, že poškozená dávala po změně svého názoru najevo svůj nesouhlas verbálně za pomoci anglických slov „stop“ či slovy „I am a teacher“. Dovolatel uvádí, že slyšel pouze frázi „I am a teacher“, z níž nešlo dovodit, že poškozená se souloží nesouhlasí. K jinému verbálnímu projevu nesouhlasu nedošlo, pouze k neverbálnímu. Obviněný na závěr prvního okruhu námitek podotknul, že si je vědom toho, že se zaobírá pouze částí skutku, pro který byl shledán vinným. Pokud by ale bylo shledáno, že se neúčastnil druhé části skutkového děje, resp. že důkazy tento závěr podporující jsou v přímém rozporu s provedenými důkazy, musela by být obhajoba druhé části skutkového děje (skupinového znásilnění) považována za nevyvrácenou. V takovém případě by mohl být uznán vinným pouze pro první část skutkového děje (pokračování v sexuálním aktu přes nesouhlas poškozené). Takovéto jednání by však podle jeho názoru nemohlo být považováno za naplňující skutkovou podstatu trestného činu znásilnění, přičemž k tomu odkázal na bod 67 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

V námitkách proti části skutkového děje, kdy mu bylo kladeno za vinu, že po odmítnutí soulože se měl odebrat z pokoje a následně se do něj vrátit společně se spoluobviněnými a opětovně vykonat vaginální soulož s poškozenou, přičemž při této druhé souloži si musel být vědom, že jedná přes vědomý nesouhlas poškozené, namítl, že této části skutkového děje nebyl vůbec přítomen. Výpověď poškozené a odborná vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví biologie a genetika, nemají podle jeho názoru ve vztahu k jeho osobě žádný vypovídající charakter a závěr o jeho vině nemá oporu v provedeném dokazování. Skutečnost, že byl společně se spoluobviněnými uznán vinným, je výsledkem paušalizace ze strany obecných soudů při hodnocení možné míry účasti jednotlivých obviněných. Poškozená nikdy nevypověděla, že by si byla jistá, že v rámci skupinového znásilnění na ní vykonal soulož opětovně i on. Obviněný dále upozorňuje na rozpor v jednotlivých výpovědích stran toho, zda byl mezi těmi, kteří se měli skupinového znásilnění účastnit. V přípravném řízení totiž tato uváděla, že ostatní přivedl do pokoje právě dovolatel, nicméně v hlavním líčení výslovně uvedla, že viděla jako prvního M. E. H. O. A., přičemž dalším osobám neviděla do tváře. Obviněný podotýká, že pokud by opětovně souložil s poškozenou, tato ho, přestože měla zavřené oči, mohla minimálně ztotožnit podle vůně parfému či obdobným způsobem. To však poškozená nikdy neuvedla. Jeho vinu neprokazují ani odborná vyjádření ve věci. To, že se na jeho penisu našel vzorek DNA poškozené, je logické a pochopitelné, vzhledem k předchozí dobrovolné souloži mezi ním a poškozenou. Přítomnost DNA spoluobviněných M. E. H. O. A. a jeho bratra Z. O. A. neprokazuje mimo jakoukoliv pochybnost, že by měl obviněný vykonat, po těchto dvou spoluobviněných, s poškozenou soulož. Podle obviněného se jedná o jednu z možností nepodepřenou jiným důkazem. Existuje totiž celá řada možností, jak se mohlo DNA výše zmíněných spoluobviněných dostat na tělo obviněného, příkladmo zde obviněný uvádí běžné sdílení ručníku. Podle obviněného by měly soudy v případě závěru, že přítomnost DNA výše zmíněných spoluobviněných M. E. H. O. A. a Z. O. A. na penisu obviněného prokazuje závěr, že souložil s poškozenou v pořadí po těchto bratrech, aplikovat stejnou logiku a tedy, že na penisech těchto bratrů musí být přítomna i jeho DNA, neboť měl předtím dobrovolný pohlavní styk s poškozenou. Na těchto stěrech však DNA bratrů A. zjištěno nebylo. Obviněný dále poukazuje na to, že tato nelogičnost je potvrzena i tím, že na stěru z pochvy poškozené nebyla nalezena jeho DNA, byť by to bylo vzhledem k předchozí souloži logické. Výsledky znaleckého zkoumání tak neprokazují jeho aktivní účast na skupinovém znásilnění, závěry obecných soudů se vymykají zásadám hodnocení dokazování uvedených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nadto při možnosti výběru více skutkových verzí se obecné soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo přiklonily k verzi pro něj nepříznivé. Pro bezpečný závěr o jeho účasti na skupinovém znásilnění neměly soudy dostatečnou důkazní oporu. V této souvislosti odkazuje na zásadu in dubio pro reo a „recentní“ judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, kterýžto uvádí, že zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o některé skutkové okolnosti důležité pro zavinění, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného a neuznat jej vinným tímto trestným činem).

Závěrečnou námitkou obviněný brojí proti uloženému trestu. Je přesvědčen, že tento se vymyká obvyklé soudní praxi a přiměřenosti, což vytýká především soudu odvolacímu. Má za to, že nesprávné skutkové závěry dovedly soud k tomu, že měl být vůdčí postavou celého činu, která se vůči poškozené chovala nejvíce hanebně. Odvolací soud ignoroval zjištěné skutečnosti při stanovení výměry trestu odnětí svobody a postupoval tak v rozporu se zákonem, zejména pak s ustanovením § 39 odst. 1 tr. zákoníku, kteréžto explicité zmiňuje. Obviněný se pozastavuje nad výší uloženého trestu zejména v tom směru, že odvolací soud konstatoval na jeho straně jisté polehčující okolnosti, které však nezohlednil při stanovení výše trestu. Zdůraznil rovněž, že se v jeho životě jednalo o mimořádný exces. Dále pak uvádí, že pachatelé zvlášť závažného zločinu znásilnění bývají trestáni mírněji, což doložil poukazem na publikaci organizace proFem, o. p. s., kdy byl v konkrétně uvedeném případě uložen podmíněný trest odnětí v případě přísnější kvalifikace stejného trestného činu.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 5 To 60/2019, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 67 T 70/2018, a v návaznosti na to podle § 265l odst. 1 tr. ř. nařídil soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl tak, že jej předmětné obžaloby zprostí z důvodu uvedeného v § 226 písm. a), c) tr. ř.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 11. 12. 2019, sp. zn. 1 NZO 1189/2019.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Podle státní zástupkyně námitky obviněného odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu jen z části, resp. pouze v části, kdy namítá, že poškozenou neznásilnil, že soulož byla z její strany dobrovolná, a když zjistil, že se názor poškozené na další pokračování v sexu změnil, zanechal sexuálních aktivit a z pokoje odešel. Obviněný se domáhá toho, aby v počáteční fázi skutkového děje nebylo jeho jednání posuzováno jako trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nejde o trestný čin. Odvolací námitky týkající se další fáze popisovaného skutku, kdy se měl jednání dopustit spolu s dalšími osobami, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, neboť směřují do skutkových zjištění soudů obou stupňů a do hodnocení důkazů.

K počáteční fázi skutkového děje státní zástupkyně uvádí, že soudy shledaly poškozenou zcela věrohodnou. Poškozená uváděla spontánně a v podstatě v základních bodech stále stejně, že se jí sex s obviněným přestal líbit pro jeho hrubé a násilné jednání a verbálně slovy „stop, stop“, mu dala najevo, že v souloži nehodlá pokračovat. Obviněný jejího nesouhlasu však nedbal a tak mu sdělila, že je učitelka, což je zcela pochopitelné za situace, kdy mu chtěla dát najevo, že není prostitutka, ale žena vzdělaná, z určité společenské vrstvy, s důležitým povoláním a chtěla, aby si to obviněný uvědomil a podle toho s ní zacházel a respektoval její názor na další sexuální aktivity. Obviněný však i přes slovně projevený nesouhlas pokračoval v souloži, a proto ho poškozená silou ze sebe dostala spojením nohou a odkopnutím na zem. Tímto zřejmě obviněného urazila v míře pro něj těžko snesitelné. Tato urážka měla patrně pokračování v dalším jednání obviněného, který do pokoje přivedl své kamarády, a došlo ke skupinovému znásilnění poškozené. Poškozená vypovídala konzistentně a spontánně s určitými mírnými odchylkami, které byly způsobeny plynutím času a snahou vytěsnit vzpomínky na traumatizující událost. Její výpověď je nadto podepřena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, k osobnímu hodnocení poškozené. Dalšími podpůrnými důkazy byly zprávy z krizového centra v Dublinu poskytujícímu pomoc znásilněným ženám a doklady o postoupených psychoterapeutických sezeních, které poškozená absolvovala v Irsku. Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí uvedl, že kdyby skutkový děj nepokračoval, nemusela by nutně být hodnocena první část skutkového děje jako zvlášť závažný zločin znásilnění v duchu zásady ultima ratio. Státní zástupkyně pak uvádí, že by k odsouzení velmi pravděpodobně došlo, ale byly by zde vytvořeny podmínky pro uložení podmíněného trestu odnětí svobody. Trestná činnost obviněného však pokračovala daleko závažnější formou.

Dále pak státní zástupkyně uvádí, že k užité právní kvalifikaci se nevyžaduje podle současné judikatury, aby oběť znásilnění kladla pachateli, v projednávaném případě i více pachatelům, jakýkoli fyzický odpor, postačí pouze její vážně míněný nesouhlas s pohlavním stykem. Poškozená nejprve anglicky sdělila obviněnému opakovaně slovo „stop“ a navíc se ho od sebe snažila odstrčit, když tento ji ještě více zalehl váhou svého těla a pokračoval v souloži, na což poškozená musela reagovat fyzickým násilím. V další fázi skutkového děje dala poškozená rovněž najevo svůj nesouhlas a pokusila se odstrčit od sebe prvního útočníka, spoluobviněného M. E. H. O. A. Jeden z pachatelů, který byl za poškozenou, jí držel za ruku, aby nemohla klást odpor, což je zřejmé z fotografií, které na mobil pořídil M. E. H. O. A.

Ve vztahu k námitkám obviněného k druhé části skutkového děje státní zástupkyně zdůrazňuje, že uvedené dovolací námitky obviněného neodpovídají uvedenému „hmotněprávnímu důvodu.“ Dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Při hodnocení důkazů soudy obou stupňů nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Při hodnocení důkazů byla použita zejména výpověď poškozené a dále odborné vyjádření o vyhodnocení biologických stop na specializovaném pracovišti Kriminalistického ústavu v Praze, přičemž tento důkaz byl proveden nadstandardně, a to i výslechem dvou zpracovatelů odborného vyjádření. Tento důkaz pak nepochybně potvrzuje výpověď poškozené a podává obraz o tom, kdo se druhé části skutkového děje, tedy skupinového znásilnění zúčastnil. Stěry z penisu obviněného jednoznačně určují, že se obviněný vrátil do horního pokoje a opětovně vykonal soulož s poškozenou. Argumentaci sdíleným ručníkem jako možnou metodou přenosu DNA obviněných mezi sebou státní zástupkyně považuje za nevěrohodnou s ohledem na specifická místa výskytu DNA stop.

K námitce obviněného týkající se uloženého trestu státní zástupkyně uvedla, že trest uložený obviněnému nelze v žádném případě považovat za nepřiměřený. Byl to obviněný B., kdo přivedl poškozenou do apartmánu a lze ho označit za vůdčí postavu skupiny. Místo, aby se poškozené omluvil za hrubé praktiky při souloži, případně za vzniklá nedorozumění, zachoval se tak, že přivedl za poškozenou do apartmánu ostatní obviněné a společně poškozenou znásilnili jak souloží, tak jiným pohlavním stykem srovnatelným se souloží. Poškozená by za normálních okolností očekávala, že se jí její milenec zastane a ochrání ji a nepřipustí žádné sexuální ataky svých přátel. Místo toho byl zhrzen chováním poškozené, která odmítla jeho hrubé praktiky při milování, a jeho další jednání se tak dá označit jako pomsta. Obviněný ani v náznaku nelitoval své trestné činnosti, dehonestoval poškozenou a vyjadřoval se o ní vulgárně. Pro poškozenou se přitom jednalo o vysoce traumatizující zážitek, kdy si následky jednání obviněného a spoluobviněných ponese po celý život. Odvolací soud k odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 zpřísnil uložené tresty, neboť trest uložený všem obviněným nalézacím soudem byl shledán příliš mírným vzhledem k jejich mimořádně zavrženíhodnému jednání. Jak uložený trest odnětí svobody, tak uložený trest vyhoštění považuje státní zástupkyně za adekvátní odpovídající míře zavinění a společenské škodlivosti jednání obviněného B.

S ohledem na shora uvedené tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jakožto zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) či c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 5 To 60/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.

Pod obviněným uplatněný dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o výpověď poškozené C. F. K., jeho vlastní výpověď, odborné vyjádření z oboru biologie a genetika doplněné výslechem zpracovatelů) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění týkajících se toho, jak projevila poškozená svůj nesouhlas s pokračováním sexuálního aktu a toho zda byl přítomen hromadnému znásilnění poškozené), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, tedy, že důkazy byly nesprávně soudem hodnoceny a jediným důkazem prokazujícím jeho vinu je výpověď poškozené) a předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvádí, že po zpozorování neverbálního nesouhlasu poškozené s jeho jednáním, soulože neprodleně a dobrovolně zanechal a odešel z místnosti, kam se vrátil až poté, kdy došlo ke skupinovému znásilnění poškozené, tedy tohoto se nijak neúčastnil).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný T. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

K námitce porušení zásady in dubio pro reo pak Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného, jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo, ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala.

Je třeba mít současně na paměti, že předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Obviněný ve většině uplatňuje námitky, jejichž prostřednictvím napadá soudy zjištěný skutkový stav věci, tedy takové, které pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Současně má za to, že v daném případě je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů. Tento extrémní nesoulad spatřuje především v tom, že soudy měly k dispozici důkazy odůvodňující dvojí možný závěr o vině a zvolily pro něho závěr méně příznivý.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zcela výjimečně, shledá-li existenci extrémního nesouladu, zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

Podle Ústavního soudu může pak k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04: „Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu ,opomenut‘) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další)“. Obecně lze stručně uzavřít, že je-li ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry z takovéhoto procesu vyplývajícími, je zde naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Skutková zjištění nalézacího soudu obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. Výpověď poškozené, ač je tato klíčovým důkazem přinejmenším pro počáteční fázi skutkového děje, rozhodně nestojí osamocena, ale je podepřena celou řadou dalších důkazů. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňují zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním extrémní nesoulad. Nalézací soud vycházel z celé řady důkazů podrobně popsaných v odůvodnění rozhodnutí v bodech 1–25. V bodech 28–36 pečlivě vyvodil skutkové závěry, logicky navazující na provedené dokazování, a následně je zastřešil příslušnou právní kvalifikací, přičemž jeho závěrům není čeho vytknout a Nejvyšší soud se s nimi plně ztotožňuje. Výpověď poškozené je podepřena dalšími důkazy, zejména fotografiemi zachycujícími průběh činu, které byly pořízeny některým ze spoluobviněných a zajištěny policejním orgánem z mobilních telefonů obviněných. Dále pak znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie ze dne 11. 8. 2018, vypracovaným k otázkám týkajícím se duševního stavu poškozené a její svědecké věrohodnosti, v rámci něhož bylo konstatováno, že výpověď poškozené je věrohodná, nebyly u ní zjištěny manipulativní tendence, sklony ke zkreslování či lhavosti (body 25 a 33 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Výpověď poškozené dále podporují výpovědi svědkyň M. B. a J. P., na které se poškozená obrátila bezprostředně po činu jakožto na první nezúčastněné osoby, odborné vyjádření z oboru genetiky a biologie společně s výslechem zpracovatelů tohoto vyjádření Mgr. Miloše Jákla a Mgr. Zbyňka Dolejšího. S konkrétními námitkami, které obviněný i spoluobvinění směřovali proti věrohodnosti výpovědi poškozené, a které totožným způsobem uplatňuje obviněný ve svém dovolání, se přesvědčivě vypořádal jak nalézací soud (zejména v bodu 36 odůvodnění), tak velmi podrobně a obsáhle i soud odvolací (v bodech 47–56, 62–63). Soudy se pak rovněž podrobně zaobíraly námitkami vůči odbornému vyjádření z oboru biologie a genetika (body 10–36 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu; body 38 a 53–54 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nalézací soud vyslechl oba zpracovatele tohoto vyjádření v hlavním líčení dne 20. 11. 2018, kdy tito vysvětlili, jak k daným závěrům dospěli, jakou užili metodologii, co jejím prostřednictvím zjistili lze, nelze, a jak porozumět výsledkům podaným v odborném vyjádření, co lze z odebraných výsledků zjistit a jak se DNA přenáší, apod., což odvolací soud pozitivně hodnotil jako nadstandardní provedení tohoto důkazu (bod 38 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Nalézací soud v bodě 35 rozsudku shrnul, že hlavními usvědčujícími důkazy v projednávaném případě jsou: výpověď poškozené, fotografie z místa činu, výpovědi svědků, které spolu s ostatními provedenými důkazy (odborným vyjádřením z oboru genetiky a biologie, znaleckými posudky) tvoří ucelenou soustavu, jejíž články na sebe logicky navazují a nijak si neodporují a tvoří ničím nenarušenou soustavu, ze které lze nade vší pochybnost dovodit vinu obžalovaných, tak jak je uvedeno v odsuzujícím výroku tohoto rozsudku. Správnost skutkových zjištění i jejich právní kvalifikace pak následně potvrdil i odvolací soud, který konstatoval, že nezjistil žádné podstatné vady řízení, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku, neshledal žádné důvody k pochybnostem o podstatné správnosti skutkových závěrů o jednání obžalovaných, neboť jsou dostatečně jasné a úplné, založené na v hlavním líčení provedených důkazech a jejich logickém, korektním hodnocení. (body 35 a 48-49 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V bodě 49 odůvodnění rozsudku se odvolací soud vyjádřil specificky i k námitce „tvrzení proti tvrzení“ akcentované silně obviněným jak v řízení před nalézacím soudem, tak v řízení před soudem odvolacím (a uplatněné i v rámci podaného dovolání). Uvedl, že důkazní situace „tvrzení proti tvrzení“, kdy kromě protikladných výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené soud nemá k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou. V případě sexuálních ataků, domácího násilí apod. je naopak zcela typickou. Tzv. volnou soudcovskou úvahou podle pravidel hodnotící práce dle § 2 odst. 6 tr. ř. se však lze dobrat i v takovém případě ke skutkové pravdě. Vyžaduje to bedlivé vnímání a důkladné vážení proti sobě stojících výpovědí. Každou nutno pečlivě hodnotit zvlášť v jejích jednotlivých prvcích i v jejím celku, nutno se zabývat otázkou vnitřní logické soudržnosti výpovědi, její reálností co do dílčích okolností i celkového vyznění, také důvody případných vnitřních nesrovnalostí (např. zda jsou důsledkem přirozených příčin včetně pozapomenutí relativně nevýznamných okolností či vykazují znaky uvádění účelových nepravd). V rámci komplexního hodnocení pak nutno po zevrubných analýzách jednotlivých výpovědí tyto pečlivě poměřovat proti sobě, hodnotit ohledně jakých okolností se shodují a v čem si protiřečí, a takto se dobírat k „materiální pravdě“. S těmito závěry jak nalézacího soudu, tak soudu odvolacího se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a v případě skutkových námitek na ně pro stručnost plně odkazuje. Dokazování bylo provedeno řádně a skutkové závěry z něj jednoznačně vyplývají. Není tedy možno dospět k závěru, že byla porušena procesní práva obviněného, natož pak dán extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními.

Nejvyšší soud podotýká, že skutečnost, že se soud přikloní k verzi hodnocení důkazů odpovídající skutkovým závěrům obžaloby, jsou-li tyto závěry řádně odůvodněny, neznamená porušení zásad hodnocení důkazů a nezakládá ani vadu řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014). V projednávané věci obviněný rozporuje učiněná skutková zjištění, a to na podkladě vlastního hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozené a znaleckých posudků) a vlastní verze událostí (kdy má za to, že soulože zanechal dobrovolně hned poté, co zpozoroval nesouhlas poškozené a dalšího pokračování skutkového děje se nikterak neúčastnil). Hodnotí-li však soudy provedené důkazy odlišným způsobem než sám obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Obviněný namítal, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu znásilnění. Veškerou svou argumentaci však vystavěl na zpochybňování výpovědi poškozené a odborného vyjádření z odvětví zdravotnictví, oboru genetika, stejně jako na svém popisu skutkového děje, kdy zdůraznil, že se neúčastnil druhé části skutkového děje a v první části dobrovolně zanechal sexuálních aktivit, jakmile zpozoroval nesouhlas poškozené. Takováto argumentace však nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a není tak způsobilá založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Úkolem dovolacího soudu není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu.

Nad rámec výše uvedeného, ale ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění, Nejvyšší soud uvádí následující:

Trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, a spáchá takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedený způsobem srovnatelným se souloží.

Trestný čin je spáchán ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku byl-li spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Objektem trestného činu znásilnění je právo člověka na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Předmětem útoku tohoto trestného činu je kterýkoli člověk. Nezávisí na věku znásilňované osoby a nezáleží ani na způsobu života znásilňované osoby, ani na její pověsti, ani na tom, zda jde o osobu pohlavně či trestněprávně nedotčenou. Může jít i o osobu, s níž měl pachatel dříve dobrovolné pohlavní styky.

Za násilí se ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit. Spolupachatelem znásilnění, resp. pokusu znásilnění, je každý, kdo použil násilí nebo pohrůžku násilí, i když se nepodílel na dalším jednání, jež spočívá v souloži nebo jiném pohlavním styku provedeným způsobem srovnatelným se souloží (srov. R 66/1955, R 17/1982, s. 128). Stejně tak je spolupachatelem ten, kdo vykoná soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, zatímco násilí nebo pohrůžku násilí použil někdo jiný (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1834–1848).

V projednávaném případě obviněný překonal v počáteční fázi skutkového děje fyzickou silou odpor poškozené, a to verbální i fyzický, kdy se podle učiněných skutkových zjištění po dobrovolné vaginální souloži dožadoval pokračování, což však poškozená odmítla několikráte jasně vysloveným slovy „stop“ a „ Im a teacher“, které doprovodila fyzickou snahou o odstrčení obviněného, kdy se však obviněný využívaje své fyzické převahy snažil počínání poškozené zabránit. Obviněný svého jednání zanechal až v okamžiku, kdy se poškozené povedlo jej ze sebe shodit, tedy až když došlo díky její snaze k přerušení fyzického kontaktu mezi nimi. Obviněný však následně participoval na další fázi skutkového děje, a to společně se spoluobviněnými, kdy nejprve spoluobviněný M. E. H. O. A. překonal její fyzický odpor a povalil ji na zem mezi dvě postele a vykonal na poškozené vaginální soulož, vůči čemuž poškozená po prvotní snaze o fyzický i verbální odpor ze strachu o vlastní život a zdraví již nekladla odpor, a to ani vůči ostatním obviněným, kteří ji znásilnili po obviněném M. E. H. O. A. Mezi těmito osobami byl i obviněný T. B., jehož participace při skupinovém znásilnění byla jednoznačně potvrzena jednak výpovědí poškozené a jednak zajištěnými biologickými stopami na jeho intimních partiích. Nejvyšší soud v tomto kontextu podotýká, že výsledkem násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční. Není tedy vyžadován aktivní odpor po celou dobu aktu – (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1834–1848). Argumentace obviněného, že mu poškozená nezpůsobila žádná zranění, a tudíž se fyzicky nebránila, je tedy zcela neadekvátní. Je naprosto zřejmé, že v počáteční fázi skutkového děje kladla vůči jeho osobě aktivní verbální i fyzický odpor, neboť se jí nakonec podařilo obviněného ze sebe shodit. Možnosti její obrany přitom byly velmi ztíženy tím, že na ní obviněný ležel a měl značnou fyzickou převahu. V následujícím hromadném ataku na poškozenou byl její odpor opět fyzicky překonán, kdy ji nejdříve zalehl fyzicky značně převažující muž a následně byl její pohyb omezen i tím, že ji další muž držel zezadu. V této fázi poškozená vyhodnotila svoji situaci jako její život i zdraví ohrožující, kdy se ze strachu před možnou eskalací jednání obviněnými uchýlila k tomu, že zavřela oči a odevzdaně ležela. Její obavy byly s ohledem na všechny faktory dané situace zcela opodstatněné. Reakce poškozené, osamělé a zraněné ženy čelící sexuálnímu ataku několika mužů, v cizím prostředí a bez možnosti jakkoli situaci zvrátit, je pak zcela pochopitelná.

Dále je možno uvést, že zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku je úmyslný trestný čin (§ 15 tr. zákoníku). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
    V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných. Rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. U úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 202–233).

    Odvolací soud při vypořádání se s obsahově totožnou námitkou stran subjektivní stránky trestného činu znásilnění v bodě 67 svého rozsudku konstatoval, že od chvíle, kdy mu dala žena slovem i gestikulací jasně najevo, že způsobem „milostného chování“, které vůči ní začal praktikovat, již rozhodně odmítá v milování pokračovat, začalo jít – striktně vzato – objektivně o znásilnění, též v subjektivní rovině pak od okamžiku, kdy pachateli nemohlo nedojít, že si vynucuje pokračování soulože proti odporu pod ním ležící ženy. Nebylo zde žádné nejasnosti: B. zajisté slušně rozuměl angličtině, ve které komunikovali, žena mu jasně dávala najevo odpor opakováním slova „stop“, razantní snahou o vykrucování se zpod jeho naléhající tíhy, jeho odstrkováním, důrazným sdělením, že je učitelkou. V situaci, kdy jasně a nepřetržitě vyjevovaného odporu ženy s pokračováním soulože obžalovaný B. nedbal, naplnil skutkovou podstatu zločinu znásilnění. To mohlo trvat několik desítek vteřin, jak se k době této poslední konfliktní fáze soulože vedené proti odporu ženy oba shodně vyjádřili; trvalo to do momentu, než se ženě po marných výzvách nakonec nasazením značného fyzického úsilí s pomocí náporu spojených dolních končetin proti muži přec jen podařilo obžalovaného ze sebe odtlačit. Striktně vzato, po dobu násilného pokračování kopulačních pohybů – přes jasný a důrazný, verbální i fyzický, odpor ženy – naplňoval pachatel skutkovou podstatu znásilnění, nutil poškozenou k souloži násilím. Závažné trestní relevance však tato fáze jednání obžalovaného B. nabývá ve spojení s druhou, podstatně horší fází děje v podobě sexuálního ataku ženy celou skupinou pachatelů. Na jednání obviněného pak navazovalo jednání dalších osob, kdy si obviněný společně s ostatními spoluobviněnými pohrůžkou násilí vynutil na poškozené další nedobrovolné pohlavní styky využívaje své fyzické převahy. K uvedenému uvedl odvolací soud v bodě 71 svého rozsudku, že s odkazem na výše citované ustanovení § 23 tr. zákoníku odvolací soud konstatuje, že v případě znásilnění ženy skupinou mužů („gang-rape“), ať již v řetězovém či hromadném modu jednání, jde o spolupachatelství, kdy každý z útočníků zároveň trestně odpovídá nejen za své vlastní zločinné jednání, ale i za trestné jednání všech ostatních. Obviněný tak jednal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť z výše popsaného jednání obviněného a spoluobviněných jednoznačně vyplývá, že bylo motivem jejich jednání si na poškozené vynutit pohlavní styk i přes její očividný nesouhlas.

    K námitce obviněného proti uloženému trestu Nejvyšší soud podotýká, že byla uplatněna neregulérním způsobem, neboť svým obsahem není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

    Teoreticky zahrnuje (jiné) hmotněprávní posouzení i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
    Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu. Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však nebyl obviněným vůbec uplatněn.

    Námitky vůči druhu a výši trestu pak nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, pokud při jeho ukládání obecné soudy respektovaly jak druh trestu, který je možné v dané věci obviněnému uložit, tak i rozpětí zákonem stanovené trestní sazby. Nejvyšší soud dále podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

    Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že obviněnému byl uložen trest v rámci zákonné trestní sazby, kdy byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí od 2 let do 10 let. S ohledem na závažnost činu, kdy se obviněný společně s ostatními spoluobviněným dopustil skupinového znásilnění se závažnými důsledky pro oběť ať už v podobě následků z utrpěného traumatu či sekundární viktimizace, a způsob spáchání činu naprosto se vymykajícímu běžnému lidskému chápání, nepřipadal v úvahu jiný trest, než nepodmíněný trest odnětí svobody (nalézací soud v bodě 43, soud odvolací v bodu 77). Odvolací soud rovněž v bodech 75–86 velmi podrobně rozvedl, proč tresty uložené nalézacím soudem považuje za nedostatečné a shledává potřebným uložit jak vyšší trest odnětí svobody, tak trest vyhoštění na dobu neurčitou. Na tyto závěry, se kterými se plně ztotožňuje i Nejvyšší soud, lze pro stručnost odkázat. Podle Nejvyššího soudu tak nelze uložený trest považovat za nepřiměřený.

    S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
    IV.

    Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného T. B. odmítl.

    Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


    Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

    V Brně dne 25. 3. 2020


    JUDr. Petr Šabata
    předseda senátu