Rozhodnutí NS

4 Tdo 364/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Úvěrový podvod
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/10/2019
Spisová značka:4 Tdo 364/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.364.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Úvěrový podvod
Dotčené předpisy:§ 211 odst. 1,4 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 364/2019-960


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2019 o dovolání obviněného J. C., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 7 To 266/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 8/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 3 T 8/2017, byl obviněný J. C. uznán vinným jednak přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a jednak přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku (bod I./1. daného rozsudku) dopustil tím, že

I.
„1. J. C. jako jednatel společnosti G. I. dne 8.1.2014 prodal na základě kupní smlouvy P. H. vozidlo zn. Škoda Superb 3T, VIN: XY, rok výroby 2012, za částku 340.000,-Kč, kdy následně pod záminkou dovozové technické kontroly a vydání čistopisu velkého technického průkazu toto motorové vozidlo převzal na adrese P., N. v autobazaru S., kam jej za účelem dalšího prodeje P. H. umístil, a převezl jej do provozovny spol. ZEMI CARS s.r.o. v Praze 9, Kostelecká 915 ke komisnímu prodeji, přičemž při jednání se spol. ZEMI CARS s.r.o. vystupoval jako vlastník uvedeného vozidla, poté oslovil obž. J. B., že by potřeboval profinancovat uvedené vozidlo s tím, že obž. J. B. uzavřenou úvěrovou smlouvu převede na svou společnost a úvěr doplatí, s čímž J. B. souhlasil, a proto dne 4.2.2014 v autobazaru spol. ZEMI CARS s.r.o. uzavřel J. B. se společností Home Credit, a.s., IČ: 269 78 636, se sídlem Brno, Moravské nám. 249/8 úvěrovou smlouvu č. SUA14/000669 na poskytnutí úvěru ve výši 439.200,-Kč za účelem koupě předmětného motorového vozidla, přičemž při sjednávání úvěrové smlouvy na základě předchozí dohody s obž. J. C. uvedl, že pracuje ve spol. DALHO s.r.o. a že pobírá čistý měsíční příjem ve výši 45.000,-Kč, tj. údaje, které mu poskytl J. C. a pro tento účel mu i poskytl výpisy z účtu, ačkoliv v této společnosti nikdy nepracoval a žádný příjem od ní nepobíral, úvěr byl schválen, následkem čehož došlo u vozidla k vyznačení vlastnického práva ve prospěch spol. Home Credit, a.s., a na bankovní účet spol. ZEMI CARS s.r.o. byla převedena částka 439.200,-Kč, z níž byla pracovníkem autobazaru obž. J. C. vyplacena v hotovosti částka v nezjištěné výši za prodej předmětného vozidla a poměrná částka z provize za zprostředkování prodeje, obž. J. B. předmětným vozidlem z autobazaru odjel a poté vozidlo předal na nedaleké benzínové stanici obž. J. C., vozidlo bylo následně vráceno zpět do autobazaru S., přičemž na předepsaných splátkách nebylo do dnešního dne uhrazeno ničeho, a v důsledku vyznačení vlastnického práva ve prospěch úvěrové společnosti nemohl P. H. toto vozidlo následně prodat zájemci o koupi za částku ve výši 424.900,-Kč, za kterou toto vozidlo nabízel v inzerátu uvedeném v inzertním portálu TipCars, čímž způsobili poškozené společnosti Home Credit, a.s. škodu ve výši 439.200,-Kč.

Za uvedené jednání byl obviněný J. C. odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku za shora uvedené přečiny i sbíhající se zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 50 T 44/2015 ze dne 25. 2. 2016, jenž nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 179/2016 dne 30. 6. 2016; a sbíhající se přečin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 T 50/2016 ze dne 24. 11. 2017, jenž nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 102/2018 dne 4. 4. 2018, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 a půl roku. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly současně zrušeny výroky o trestech z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 50 T 44/2015 z 25. 2. 2016, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 179/2016 dne 30. 6. 2016; a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 T 50/2016 ze dne 24. 11. 2017, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 102/2018 dne 4. 4. 2018; jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst.1 tr. ř. byla obviněným J. B. a J. C. uložena povinnost, společně a nerozdílně, nahradit poškozené spol. Home Credit a. s., IČ: 269 78 636, se sídlem Brno, Moravské nám. 249/8, škodu ve výši 439.200 Kč.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. H., nar. XY, odkázán se svým
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené společnosti Home Credit a. s., IČ: 269 78 636, MONETA Leasing, s. r. o., IČ: 607 51 606, odkázány se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině, trestu a náhradě škody u obviněného J. B.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 3 T 8/2017, podali odvolání obvinění J. C. a J. B. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 7 To 266/2018, tak že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestech uložených obviněným J. C. a J. B. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že u obviněného J. C. při nezměněném výroku o vině přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku a přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku upustil podle § 44 tr. zákoníku. od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestům uloženým mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 50 T 44/2015 ze dne 25. 2. 2016 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 T 50/2016 ze dne 24. 11. 2017.

Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také podle § 44 tr. zákoníku. o upuštění od uložení souhrnného trestu u obviněného J. B. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 7 To 266/2018, podal následně obviněný J. C. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný J. C. ve svém dovolání stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále namítl, že na rozdíl od v rozsudcích soudů obou stupňů vymezené skutkové věty subsumované pod žalované přečiny po celou dobu řízení uváděl, že skutkový děj se odehrál jinak, nežli jak byl orgány činnými v trestním řízení vylíčen. Dále v rámci dovolání podrobně rozebíral svou výpověď, výpověď obviněného J. B., výpovědi svědků P. H., F. Z. a listinné důkazy. Rovněž uvedl, že nebylo vyhověno všem jeho důkazním návrhům, přičemž následně shrnul, že „za situace, kdy další návrhy na doplnění dokazování byly zamítnuty, bylo třeba vyjít z výsledků provedeného dokazování“.

Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil rovněž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 3 T 8/2017, a aby sám rozhodl ve věci tak, že obviněného zprostí obžaloby, příp. aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření uvedl, že z hlediska dovolání považuje za podstatné, že dovolatel ve všech částech svého dovolání napadá toliko soudy učiněná skutková zjištění, vychází ze své vlastní alternativy skutkového děje (že skutek spáchala jiná osoba) a opakovaně se dovolává pochybností ve svůj prospěch, tedy zásady in dubio pro reo. K tomu konstatuje, že se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní, a že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. V této souvislosti citoval judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dále uvedl, že dovolatel by musel namítnout nikoliv jen to, že k logickému skutkovému zjištění učiněnému soudem existuje stejně logická alternativa tvrzená obviněným, nýbrž že skutkové zjištění učiněné soudem zcela postrádá jakýkoliv logický základ. Nic takového však dovolatel neuvedl. Zejména neuvedl u jednotlivých důkazů, v čemž bylo jejich hodnocení soudem zcela nesmyslné a v čem tedy spočívá shora uvedený „extrémní nesoulad“. Pokud dovolatel namísto toho argumentuje pouze zásadou in dubio pro reo, již zmínil, proč nemůže být tímto způsobem založen žádný z dovolacích důvodů.

Dovolatel rovněž na str. 10 svého dovolání konstatuje, že nebylo vyhověno všem jeho důkazním návrhům. Neuvádí však, že jim vyhověno být mělo. Naopak k nim shrnuje, že „za situace, kdy další návrhy na doplnění dokazování byly zamítnuty, bylo třeba vyjít z výsledků provedeného dokazování“. Proto má za to, že z obsahu této části textu dovolání nelze dovodit, že zde snad dovolatel namítl opomenuté důkazy ve smyslu shora citovaného nálezu Ústavního soudu. Dovolatel totiž jen konstatuje odmítnutí svých důkazních návrhů soudy, soudy je odmítly bez věcně adekvátního odůvodnění. Postup soudů ohledně rozsahu dokazování podle všeho přijímá. Shrnul, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem zjevně neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a zejména ani důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Ohledně porušení zásad spravedlivého procesu pak dovolatel nevznesl příslušně formulovanou námitku.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b, a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný J. C. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného, výpovědí svědků P. H., F. Z., výpovědi obviněného J. B. a listinných důkazů – nepravých výpisů z účtu KB, podání zprávy společnosti Home credit) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný neuplatnil v dovolání žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění neznamenala naplnění zákonných znaků přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu na námitkách vyloženě jen skutkové povahy. Tyto námitky se odvíjely od jeho tvrzení, že se žádným způsobem nepodílel na podvodném jednání obviněného J. B. a že o úvěrování vozidla zn. Škoda Superb obviněným B. se dozvěděl až dodatečně a to od svědka P. H. Dovolatel totiž jejich prostřednictvím pouze předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Soudy přitom (zejména) v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů vycházely a jak jednotlivé důkazy hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedenými přečiny. Tyto námitky ovšem nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., neboť s ním obsahově nijak nekorespondují.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že se obviněný v rámci celého dovolání dovolává pochybností ve svůj prospěch, tedy zásady in dubio pro reo. Tuto námitku však nelze považovat za relevantní výhradu, neboť směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), když platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, kde je konstatováno: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoli z hlediska procesních předpisů.“

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je porušeno základní ústavně garantované právo na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.

Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů (uvedená pod bodem I./1. rozsudku soudu prvního stupně) vycházela z výpovědi obviněného J. B., z výpovědí svědků P. H., F. Z. a řady listinných důkazů (kupní smlouva ze dne 8. 1. 2014, úvěrová smlouva č. SUA14/000669 ze dne 4. 2. 2014, atd.). Soudy si byly vědomy protichůdnosti výpovědí obviněného J. B. a svědka P. H. a výpovědi obviněného, a již proto hodnotily tyto výpovědi velmi obezřetně s náležitým zřetelem k dalším důkazům a objektivně zjištěným okolnostem. Pokud soudy pokládaly výpověď svědka P. H. za věrohodnou, měly pro to dostatečné důvody, které jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud tedy neshledal ve věci žádný, natož pak (dovolatelem namítaný) extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily.

Pokud obviněný namítl neúplnost provedeného dokazování a konstatoval odmítnutí svých důkazních návrhů, je k tomu nutno zdůraznit, že soudy jsou při stanovení rozsahu dokazování nezávislé, jsou vázány jen zákonem, zejména ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., podle něhož jsou povinny postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Strany, a tedy i obviněný, mají právo navrhovat důkazy, soudy však nejsou povinny vyhovět všem takovým návrhům. Pokud důkazní návrhy zamítnou, jsou povinny takový postup náležitě odůvodnit. Odvolací soud se otázkou úplnosti dokazování a návrhy obviněného na jeho doplnění zabýval na str. 5-6 napadeného rozhodnutí. V daném případě nebylo důvodu provádět další důkazy k namítaným ani jiným otázkám, neboť důkazní situace je zřejmá a skutkový stav byl prokázán bez rozumných pochybností. Lze tudíž akceptovat, že soudy považovaly rozsah provedeného dokazování za dostatečný.

Základní právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zajišťuje obviněnému právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Není je však možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného, nebo že zaručuje postup řízení podle návrhů obviněného. Nejvyšší soud navíc v předmětném dovolání neshledal náležitě formulovanou námitku týkající se porušení zásad spravedlivého procesu.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. C. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 4. 2019


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu