Rozhodnutí NS

7 Tdo 89/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/23/2016
Spisová značka:7 Tdo 89/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:7.TDO.89.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Úmysl
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 89/2016-46
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 23. března 2016 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné M. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 5 To 314/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 12/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 10 T 12/2015, byla obviněná M. H. (společně se spoluobviněnou dcerou D. H.) uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byl jí podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené MUDr. H. V. na náhradu škody.

Obviněné se uvedeného přečinu dopustily tím, že (zkráceně uvedeno) v blíže nezjištěné době, nejméně od července roku 2014 do 2. 10. 2014, v M. O. na ul. K., a na dalších blíže nezjištěných místech v O., poté co zjistily od E. R., jak si lze jednoduše pod nepravdivou záminkou, že se jedná o půjčky, opatřit finanční prostředky od poškozené MUDr. H. V., která si dle sdělení E. R. následně nepamatuje, že peníze půjčila, v zištném úmyslu sebe obohatit využívaly vysokého věku poškozené, jejího špatného zdravotního stavu, zejména psychického, a jejího silného sociálního cítění zesíleného profesí dětské lékařky, a pod nepravdivou záminkou nutnosti získání finančních prostředků k financování nákladného léčení svých dětí, s nutností potřeby soustavného dlouhodobého užívání finančně nákladných léků, hrozby výpovědi z nájmu bytu a nutnosti úhrady dlužného nájemného, opakovaně v přesně nezjištěném počtu případů a také dne 2. 10. 2014, kdy poškozenou doprovázely k pobočce Poštovní spořitelny v M. O., kde poškozená provedla výběr finančních prostředků z jejího osobního a spořícího účtu vedeného u ČSOB, a.s., za účelem jejich poskytnutí obviněným, vylákaly od poškozené finanční hotovost jakožto půjčky, kdy však od počátku neměly s ohledem na svou sociální situaci a výši od poškozené převzatých finančních částek v úmyslu tyto finanční prostředky poškozené vrátit, přičemž takto vylákané finanční prostředky použily pro svou potřebu, mimo jiné i na hraní na hracích automatech, čímž poškozené MUDr. H. V. způsobila D. H. škodu nejméně ve výši 70 000 Kč a H. H. škodu nejméně ve výši 100 000 Kč.

Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podala obviněná M. H. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. 5 To 314/2015, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti rozhodnutí soudu II. stupně podala obviněná M. H. řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudu I. stupně vytýká, že nepřihlédl ke všem okolnostem skutkového děje a zejména k obsahu jejich výpovědí, což se projevilo v nesprávném právním posouzení skutku a ve výši uloženého trestu. Namítá, že nebylo prokázáno, že by se dopustila jednání kladeného jí za vinu, žádný svědek v hlavním líčení nepředložil jediný přímý důkaz, který by ji usvědčoval, považuje za absurdní, že by se v zištném úmyslu dopustila podvodu, podle ní se jedná o domněnky a není to pravda. Od poškozené si půjčovala peníze pro potřebu své rodiny, důvody které uváděla, nebyly vždy přesné a nehrála na automatech. Nikdy neuvažovala o tom, že by poškozené nevrátila půjčené peníze, ale nebyly dohodnuty na termínu splacení dluhu ani výši splátek, doba vrácení peněz tak nenastala a nevznikla ani škoda. Dále obviněná M. H. také uvedla, že netušila jaký je zdravotní stav poškozené, nečinila na ní žádný nátlak, před soudem se jí omluvila, dlužnou částku 70 000 Kč se zavázala vrátit, když má požádáno o vdovský důchod, který by jí měl být vyplacen za tři roky zpětně a měla by tak finanční prostředky na úhradu dluhu. Namítá proto, že neměla v úmyslu dopouštět se trestné činnosti, není si ani vědoma toho, že by se trestného činu dopustila, a považuje za nenaplněnou objektivní i subjektivní stránku přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu I. stupně, a „podle § 265l tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že pod uplatněný důvod dovolání jsou podřaditelné námitky obviněné, že ještě nenastala splatnost půjček a nevznikla tak ani škoda, jakož i námitka, že chybí úmyslné zavinění. Státní zástupkyně ale poukázala na to, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že si opakovaně od poškozené půjčovala peníze pod různými nepravdivými záminkami, nikdy jí nic nevrátila, a byla si dobře vědoma také své finanční situace, když nikde nepracovala, a s výjimkou sociálních dávek tak neměla žádný pravidelný příjem, který by jí umožňoval v dohledném časovém horizontu dluh uhradit. Přehlédnout, že nelze ani její tvrzení podpořené výpověďmi spoluobviněných, že se na poškozenou obrátila právě na základě informace původně spoluobviněné E. R., že poškozená půjčuje peníze, ale zapomíná na to a proto nepožaduje jejich vrácení. Obviněná tak využila této situace, předpokládala, že poškozená po ní nikdy nebude chtít peníze zpět a tím jednoznačně naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Zjištěná výše způsobené škody, že je přitom pouze škodou minimální, takže soudy plně respektovaly zásadu „in dubio pro reo“, když vzhledem k zdravotnímu stavu poškozené nebylo možné, a to ani z dokladů banky o výši výběrů a záznamů poškozené, skutečnou výši škody jednoznačně stanovit. Státní zástupkyně proto navrhla, aby bylo dovolání M. H. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Vyjádření státní zástupkyně bylo dne 25. 1. 2016 doručeno obhájci obviněné k replice, ale do dne rozhodnutí o dovolání nebyla Nejvyššímu soudu k tomuto vyjádření replika doručena.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud především shledal, s ohledem na výše uvedené požadavky na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že tomuto důvodu dovolání neodpovídá argumentace obviněné, že nebylo prokázáno, že by se dopustila jednání kladeného jí za vinu, že žádný svědek v hlavním líčení nepředložil jediný přímý důkaz, který by ji usvědčoval, a považuje za absurdní, že by se v zištném úmyslu dopustila podvodu, když se podle ní jedná pouze o domněnky a není to pravda. Těmito námitkami totiž obviněná zpochybňuje výsledky dokazování, v podstatě shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z jiných skutkových závěrů, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů. Stejné povahy je i námitka obviněné, že nabyl dohodnut termín splacení dluhu, a nenastala tak ještě doba vrácení peněz ani škoda, když tato námitka je v rozporu se skutkovým zjištěním soudů, že se nejednalo o půjčky, ale byla to jen nepravdivá záminka k vylákání peněz od poškozené. K těmto skutkovým námitkám proto Nejvyšší soud nepřihlížel, když tyto nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Soud I. stupně se otázkou hodnocení důkazů podrobně zabýval na str. 13 až 14 odůvodnění rozsudku, jeho závěry jsou logické a mají oporu v provedených důkazech. Mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací soud, a provedenými důkazy, není žádný rozpor. Z odůvodnění napadených rozhodnutí i obsahu trestního spisu je zřejmé, že soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu, neboť vyslechly řadu svědků, kteří ve věci mohli podat potřebné informace. Soudy posléze všechny ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemné souvislosti, a proto Nejvyšší soud považuje dokazování za provedené v souladu se zásadami vymezenými v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Uplatněnému důvodu dovolání ale odpovídá námitka obviněné o nenaplnění znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Z hlediska této námitky proto Nejvyšší soud posoudil správnost právního posouzení skutku, jímž byla M. H. uznána vinnou. Shodnou obhajobou obviněné se zabýval a přesvědčivě vypořádal již soud I. stupně, a následně také soud odvolací, když obsahově identické námitky, které obviněná uvedla v dovolání, byly obsahem již jejího odvolání. Obviněná tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podala fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání. Shodné námitky byly tak součástí celé její obhajoby v řízení před soudem, soudy se jimi zabývaly a dospěly k závěru o spáchání daného přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se s touto právní kvalifikací jednání obviněné M. H. ztotožnil, a proto lze v tomto směru v podrobnostech odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů.

Obecně se trestného činu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozené, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy, a obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. Větší škodou je škoda ve výši nejméně 50 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy.

Obviněná M. H. byla uznána vinnou jednáním, kterým obohatila sebe tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila tak na cizím majetku větší škodu. Jestliže obviněná namítá, že nikdy neměla v úmyslu dopouštět se trestné činnosti, a také, že chybí subjektivní stránka přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, zpochybňuje tím existenci podvodného úmyslu od počátku. Závěr o existenci podvodného úmyslu soudy učinily zejména na základě zjištění, že obviněná si při vědomí, že poškozená si jednotlivé předané finanční částky nebude pamatovat, tyto opatřovala od ní pod nepravdivou záminkou půjčky. Nepravdivost tohoto tvrzení vyplývá právě ze skutečnosti, že obviněná jednala s vědomím, že poškozená na to zapomene a peníze jí tak nikdy nevrátí. Z výpovědi poškozené je přitom zřejmé, že vrácení peněz předpokládala, a jak to soud I. stupně cituje z její výpovědi na str. 7 a také str. 9 odůvodnění rozsudku, tak jí při předání peněz bylo vždy řečeno, že „jí ty peníze vrátí“. Na základě podvodného jednání obviněné, popsaného ve výroku o vině, tak obviněné byla poškozenou postupně vydána předmětná finanční částka, kterou osobně převzala. Tím došlo jak ke vzniku škody na straně poškozené MUDr. H. V., tak i k obohacení obviněné, které by nevzniklo bez jejího podvodného jednání. Obviněná sice namítá, že požádala o vdovský důchod, z kterého tento svůj dluh uhradí, ale tato dodatečně deklarovaná snaha o splacení dluhu nemá vliv na trestní odpovědnost za již spáchaný přečin podvodu a jednalo by se jen o náhradu způsobené škody. Podstatné je, že obviněná vždy dosáhla poskytnutí peněz od poškozené pod záminkou půjčky, ač neměla v úmyslu je vracet, protože věděla, že poškozená na půjčky zapomíná. Soud I. stupně k tomu správně uvedl, že vzhledem k výši vylákaných finančních částek, a sociální situaci obviněné, jak je podrobně popsána na str. 14 rozsudku, tyto ani vrátit nebyla schopna. Zřejmý úmysl obviněné vylákat od poškozené finanční prostředky a tyto jí nevrátit, tak spolehlivě vyplývá z provedených důkazů. Obviněnou namítané okolnosti, že na poškozenou nečinila nikdy žádný nátlak, chovala se k ní slušně a netušila nic o jejím zdravotním stavu, jsou přitom z hlediska podvodného úmyslu bez významu.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.

Obviněná tak sice formálně deklarovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinila tak zčásti i prostřednictvím námitek, které mu svým obsahem neodpovídají a nelze je tak pod tento dovolací důvod podřadit. Hmotněprávní námitku o neprokázání subjektivní stránky, pak Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou. Na základě uvedených důvodů bylo dovolání obviněné M. H. shledáno zjevně neopodstatněným, a proto bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. března 2016

JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu