Rozhodnutí NS

8 Tdo 705/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/15/2020
Spisová značka:8 Tdo 705/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.705.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Podvod
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1 tr. zákoníku
§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 705/2020-234


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2020 o dovolání obviněného I. C., nar. XY, Rumunsko, trvale bytem XY, Rumunsko, t. č. neznámého pobytu, v řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 67 To 31/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 101/2019, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. C. odmítá.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 4 T 101/2019, byl obviněný I. C. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 55 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to dvou kusů prstenů ze žlutého kovu a jednoho kusu řetízku ze žlutého kovu. V dalším bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného uhradit společně a nerozdílně se samostatně stíhaným D. M. poškozenému V. M. T. M. škodu.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 67 To 31/2020, bylo podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítnuto jako nedůvodné.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku tím, že dne 3. 5. 2016, v době mezi 16:10 a 16:20 hod. v Praze 2, na křižovatce ulic XY a XY, před prodejnou TESCO, nabídl společně s již pravomocně odsouzeným D. M., nar. XY, poškozenému V. M. T. M., nar. XY, do zástavy dva prsteny a jeden řetízek s přívěskem, o nichž tvrdil, že jsou vyrobeny z osmnáctikarátového zlata, přestože věděl, že se jedná o obecný bezcenný kov, a pod záminkou potřeby finančních prostředků od poškozeného vylákali částku 6 000 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 67 To 31/2020, podal obviněný I. C. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo porušeno právo na spravedlivý proces.

5. Konkrétně dovolatel vytýkal, že soud nesprávně hmotněprávně posoudil věc, když z provedeného dokazování nevyplynulo, že spáchal tvrzený skutek, a nebylo s jistotou prokázáno, že se dopustil jednání, které by naplňovalo znaky trestného činu. Uvedl, že jelikož je proti němu vedeno řízení proti uprchlému, nelze jako podklad pro rozhodnutí užít výpověď obviněného a jeho vysvětlení, a proto je třeba klást na dokazování vyšší nároky, aby ohledně skutku a okolnostech jeho spáchání neexistovaly jakékoliv, byť sebemenší pochybnosti. Skutek byl obviněnému přičten toliko na základě výpovědi poškozeného, který obviněného poznal za využití fotografií, které byly poškozenému předloženy v rámci rekognice. Takový důkaz dovolatel označil za nezákonný a nepoužitelný. Podle jeho názoru nelze mít za prokázané, že skutek byl spáchán právě obviněným, když jeho osoba byla ztotožněna výhradně poškozeným, a to navíc fotografií, která již poškozenému byla v minulosti předložena, aniž by např. fotografie byly předloženy v odlišném pořadí či odlišné podobě. Poškozenému tak stačilo si pamatovat (nebo vybavit z paměti) pouze umístění fotografie na listině a nemusel si pamatovat, de facto vybavit skutečnou podobu obviněného. Obviněný nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že k provádění rekognice jako neodkladného a neopakovatelného úkonu mohla být přibrána jako osoba nezúčastněná „sestra poškozeného“. Hodnotil ho jako závěr učiněný v neprospěch obviněného, v kolizi s jeho právem na spravedlivý proces. Měl za to, že osobou zúčastněnou při rekognici byla pravděpodobně manželka poškozeného, nikoliv jeho sestra, její zájem na výsledku trestního řízení je proto evidentní, neboť škoda způsobená poškozenému byla potažmo způsobena i jí. Zdůraznil, že bylo na odvolacím soudu, aby doplnil dokazování, eventuálně rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil k dalšímu řízení a zjistil, zda se jednalo o manželku či sestru poškozeného. Evidentně se však nejedná o osobu nezúčastněnou. S odkazem na odsuzující rozsudek ve věci D. M. uvedl, že se na skutku nepodílel a nebyl jeho aktivním účastníkem, přitom však upozornil, že ani odůvodnění rozsudku ve vztahu ke spoluobviněnému nelze mít za důkaz prokazující jeho vinu, neboť tento je výsledkem obhajoby D. M., tedy je zásadně ovlivněn jeho právy v postavení obviněného. Teprve výpověď před soudem v postavení svědka by byla výpovědí relevantní pro prokázání viny dovolatele. Rozsudek tak může být v daném případě pouze nepřímým důkazem o vzájemné vazbě mezi obviněným a D. M., nikoliv však přímým důkazem o vině obviněného. Dále poukázal na to, že nebylo prokázáno, že by jednal s úmyslem sebe nebo jiného obohatit tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu. Soud prvního stupně tvrdil, že obviněný jasně věděl, o čem a proč jeho společník D. M. s poškozeným jedná, avšak takové tvrzení není založeno na žádném provedeném důkazu a z žádného provedeného důkazu ani nevyplývá. Spatřoval tak ve věci extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Z důkazů provedených v souladu s trestním řádem (mezi něž nelze zařadit rekognici fotografiemi) není prokázáno, že se obviněný dopustil vytýkaného jednání a že takto činil s úmyslem. Soud podle jeho názoru porušil princip neviny a zásadu in dubio pro reo.

6. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatel spatřoval v tom, že nebyly dány procesní podmínky pro rozhodnutí ve věci samé a že ztotožnění podoby obviněného poškozeným nebylo provedeno v souladu se zákonnými podmínkami pro provádění rekognice. Zopakoval prakticky stejné námitky, které uvedl již k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Připomněl postup spočívající v tom, že soud prvního stupně v průběhu výpovědi poškozeného tomuto předložil fotografie z trestního spisu, čímž provedl rekognici po druhé, avšak v rozporu s trestním řádem. Poškozený nebyl soudem vyzván k tomu, aby před identifikací obviněného prostřednictvím fotografie jeho osobu popsal. Poškozenému byly soudem předloženy shodné fotografie jako při rekognici první, přičemž i rozložení fotografií bylo totožné. Poškozený tak nebyl nucen nijak přemýšlet o podobě obviněného a jeho podobu si vybavit z paměti, pro usvědčení podoby obviněného zcela postačovalo, pokud si poškozený pamatoval polohu fotografie na listu. Nelze tak podle jeho názoru považovat tvrzení poškozeného za relevantní, neboť poukázání na konkrétní fotografii neprokazuje, že si podobu obviněného skutečně pamatuje, ani že skutek spáchal právě obviněný. V této souvislosti poukázal i na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 37/01, či ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13.

7. Dovolatel měl rovněž za to, že byl odsouzen na základě diskriminační úvahy soudu prvního stupně, která je v rozporu s lidskými právy. Uvedl, že podle čl. 42 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) požívají cizinci v České republice shodná lidská práva a svobody, která jsou přiznaná občanům České republiky, pokud nejsou výslovně přiznaná toliko občanům České republiky. Podle čl. 3 odst. 1 Listiny se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Podle čl. 24 Listiny příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu. Soud prvního stupně však uvedl: „Justiční orgány mají zkušenosti, že úplně obdobným způsobem osoby typu obžalovaného C. a odsouzeného M. vždy postupují. Jeden jedná, druhý situaci kontroluje a vždy mají s sebou ženu a dítě (…). Zcela jednoznačně se jedná o způsob páchání trestné činnosti takových osob.“ V případě obviněného však soud nijak neodůvodnil a nevysvětlil typ osoby obviněného. Soud se totiž prakticky osobností obviněného nijak nezabýval a pro takovou úvahu neprovedl žádné důkazy. Odvolací soud se s touto námitkou nijak nevypořádal.

8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek (zjevně míněno „usnesení“) Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 67 To 31/2020, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 4 T 101/2019, a ve věci rozhodl tak, že trestní stíhání se zastavuje, případně věc vrátil k novému řízení.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem podání, napadenými rozhodnutími, jakož i dalšími podklady se k dovolání obviněného Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

12. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

13. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ a na niž odkázal obviněný, evidentně nevztahuje. Dovolatel konkrétně v této souvislosti vytkl, že nebyly dány procesní podmínky pro rozhodnutí ve věci samé, poněvadž ztotožnění podoby obviněného poškozeným nebylo provedeno v souladu se zákonnými podmínkami pro provádění rekognice. Celou argumentaci k uplatněnému dovolacímu důvodu stavěl právě na skutečnostech, pro něž měl za to, že rekognice nebyla provedena v souladu se zákonem. Třebaže obviněný neuvedl konkrétní argumentaci, která by byla způsobilá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. naplnit, dovolací soud nepomíjí, že jeho odvolání bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

16. Ačkoliv je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

17. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 2 až 4 rozsudku soudu prvního stupně, body 7. a 8., str. 2 až 3 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu usvědčován nejen výpovědí poškozeného V. M. T. M., ale také především protokolem o rekognici fotografiemi z přípravného řízení (č. l. 53 až 55) a úředním záznamem policejního orgánu ze dne 19. 5. 2016 (č. l. 111). Poškozený zcela jasně popsal situaci, popsal obviněného a jeho roli v posuzovaném jednání, na místě si vyfotografoval vozidlo, v němž se obviněný s dalšími osobami nacházel a v němž také z místa činu odjel, a poškozený proto sdělil orgánům činným v trestním řízení nejen značku vozidla, ale i jeho SPZ. Policejní orgán poté provedl šetření k osádce ztotožněného vozidla a zjistil, že předmětné vozidlo bylo v březnu a dubnu roku 2016, tedy bezprostředně před spácháním projednávané trestné činnosti, několikrát kontrolováno Policií České republiky, přičemž bylo zjištěno, že při každé z těchto prohlídek se ve vozidle nacházel obviněný I. C. Již z těchto okolností je zjevné, že I. C. byl skutečně osobou popisovanou poškozeným v jeho podrobné výpovědi. Opomenout pak nelze ani jeho ztotožnění obviněného v rámci provedené rekognice, kdy poškozený nejprve před předložením fotografií popsal obviněného, dále na předložených fotografiích s naprostou jistotou označil obviněného, a to především kvůli vrásce ve tváři a kulatému obličeji. Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu uplatněnou před soudem prvního stupně, zopakovanou před odvolacím soudem a taktéž v mimořádném opravném prostředku spolehlivě vyvracejí.

18. S ohledem na námitky dovolatele je třeba zdůraznit, že rekognice fotografiemi provedená v přípravném řízení byla podle dovolacího soudu provedena v souladu s trestním řádem (§ 104b tr. ř.). Dovolatel svou argumentaci o nesprávně provedené rekognici fotografiemi z přípravného řízení stavěl na tom, že jejímu průběhu nebyla přítomna nezúčastněná osoba, když za tuto osobu byla v protokolu o rekognici označena T. T. M., která měla být sestrou poškozeného, avšak podle dovolatele se ve skutečnosti jednalo o manželku poškozeného, která je na výsledku řízení zainteresována, a nemůže být proto nezúčastněnou osobou. Soudům nižších stupňů pak vyčítal, že neučinily zjištění k tomu, zda se jednalo o sestru či manželku. K tomu je třeba nejprve podotknout, že v dané věci není podstatné, zda T. T. M. byla sestrou či manželkou poškozeného, u obou osob si lze představit stejně významný vztah k poškozenému, proto nelze soudům nižších stupňů vyčítat, že neučinily další dokazování k upřesnění této informace. T. T. M. však nehledě na to, zda je sestrou či manželkou poškozeného, byla a také v souladu s trestním řádem mohla být osobou nezúčastněnou. Osobou, která není na věci zúčastněna ve smyslu § 104b odst. 1, věta in fine tr. ř., se totiž rozumí jakákoliv fyzická osoba, pokud sama není poznávající osobou (podezřelým, obviněným nebo svědkem), poznávanou osobou či orgánem činným v trestním řízení. V případě T. T. M. se nejednalo o osobu, která by v předmětném trestním řízení v dalších jeho fázích vystupovala v jiném postavení (např. svědka, znalce, vyslýchajícího), v němž by mohla vyšetřování projednávané věci ovlivnit, nic nenasvědčovalo ani tomu, že by měla zájem na usvědčení právě obviněného, kterého dříve neznala ani ona ani poškozený. Z tohoto pohledu tedy lze uzavřít, že na věci není nijak zúčastněna, což podle znění § 104b odst. 1 tr. ř. postačí k tomu, aby byla k rekognici přibrána. Tvrzení dovolatele, že pouze pro její rodinný vztah k poškozenému vznikají pochybnosti o její nestrannosti, je spekulativní a nemá oporu v konkrétních zjištěních. Jediným účelem takové námitky je snaha vyloučit z uceleného kruhu důkazů svědčících o vině obviněného jeden ze zásadních důkazů, třebaže rekognice v této věci proběhla bez jakýchkoli komplikací a poznávající poškozený si byl při označení dovolatele jako pachatele činu naprosto jistý. Pokud jde o předestření fotografií poškozenému samosoudcem v rámci hlavního líčení, pak je třeba zdůraznit, že zde se již ve skutečnosti nejednalo o rekognici fotografiemi ve smyslu § 104b tr. ř. Poškozený sám opakovaně v hlavním líčení popsal obviněného a průběh celého skutku, poukázal pouze na skutečnost, že by byl schopen obviněného poznat z fotografií, což také po předložení fotografií samosoudcem v hlavním líčení bezprostředně učinil. Nadto se nelze ztotožnit s názorem dovolatele, že si poškozený jistě pamatoval rozložení fotografií a mohl si pamatovat polohu fotografie na listu. Rekognice fotografiemi byla provedena dne 16. 6. 2016, zatímco k předestření fotografií poškozenému v rámci hlavního líčení navazující na jeho výpověď došlo dne 10. 12. 2019. Jen stěží si lze představit, že by si poškozený pamatoval umístění fotografií na předkládaném listě spíše než na samotnou tvář obviněného, kterého poznal i podle znaků, které popsal před předložením fotografií. Dovolací soud tedy neshledal žádného zásadního pochybení ve vztahu ke způsobu provedení rekognice v přípravném řízení, ani v předestření fotografií poškozenému v hlavním líčení, když poškozený obviněného v rámci zákonně provedené rekognice fotografiemi poznal již bezprostředně po spáchání projednávané trestné činnosti.

19. K námitce dovolatele, že soudy provedené důkazy hodnotily v rozporu s pravidlem in dubio pro reo, je třeba zdůraznit, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Také platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je tedy namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného přečinu a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být společně s D. M. i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).
20. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

21. Dovolatel dále namítal, že nebyl prokázán jeho úmysl sebe nebo jiného obohatit uvedením jiného v omyl. Ani v tomto kontextu ale neuvedl žádnou konkrétní hmotněprávní námitku, z níž by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením, naopak je opět založena na dovolatelem tvrzeném rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním.

22. V obecné rovině lze k této námitce pro úplnost uvést, že u trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222).

23. Závěr o úmyslu, popírá-li jej obviněný, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení, avšak musí se tak stát po detailním dokazování a všestranné analýze jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08). Závěr o tom, že pachatel jednal v nepřímém úmyslu, musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti. Nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat.

24. Zavinění obviněného minimálně ve formě nepřímého úmyslu pak bylo spolehlivě prokázáno výpovědí poškozeného, jíž soudy nižších stupňů zcela uvěřily. Z uvedené výpovědi vyplynulo, že obviněný byl po celou dobu jednání D. M., který poškozenému nabídl bezcenné šperky s tvrzením, že jsou vyrobeny ze zlata a mají zcela jinou hodnotu, přítomen, sám se jej účastnil a kontroloval jej, když přicházel i nahlížet blíže k bankomatu, z něhož poškozený vybíral požadovanou částku, urychleně po převzetí peněz nasedl společně s D. M. do vozidla a odjel. Z uvedeného je tedy zjevné, že obviněný věděl, o čem a s jakým záměrem D. M. s poškozeným jedná, když celé situaci přihlížel a kontroloval ji, tedy se jí i přímo účastnil, a následně společně s D. M. urychleně vozidlem místo opustil. Právě i spěch obviněného nasvědčuje tomu, že obviněný si byl vědom nelegálnosti jejich jednání. Obviněný si tedy musel být vědom podstatných okolností, které ve svém souhrnu směřovaly ke vzniku protiprávního následku, s jehož vznikem byl minimálně srozuměn.

25. Ačkoliv dovolatel zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, a to na základě tvrzené absence znaku subjektivní stránky uvedeného přečinu, učinil tak na základě námitek skutkových, nikoliv hmotněprávních. Vzhledem k tomu, že obviněný své přesvědčení o vadné právní kvalifikaci založil na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým soudy po provedeném dokazování dospěly, dovolací soud se posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval [srov. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].

26. Dovolatel vytýkal soudu prvního stupně diskriminační úvahy, kolidující s čl. 42, čl. 3 odst. 1 a čl. 24 Listiny směřujících k ochraně národnostních a etnických menšin, pakliže v odůvodnění svého rozsudku uvedl: „Justiční orgány mají zkušenosti, že úplně obdobným způsobem osoby typu obžalovaného C. a odsouzeného M. vždy postupují. Jeden jedná, druhý situaci kontroluje a vždy mají s sebou ženu a dítě, aby na tento moment upoutali pozornost poškozených. Zcela jednoznačně se jedná o způsob páchání trestné činnosti takových osob.“ K tomu nelze než uvést, že nalézací soud nespecifikoval, o jakou skupinu osob se má jednat, a z uvedeného prohlášení žádným způsobem nevyplývá, že by bylo mířeno na národnost obviněného. Naopak z uvedeného prohlášení vyplývá, že justičním orgánům je znám tento typ trestné činnosti a obdobný způsob jeho páchání, přičemž prokázané jednání zapadá do určitého známého schématu, jakým bývá podvodné jednání za podmínek spolupachatelství realizováno. Hodnotící úsudek soudu prvního stupně lze označit nejvýše za neobratný, nevhodný a nadbytečný, avšak nelze v něm bez dalšího spatřovat porušení dovolatelem zmiňovaných antidiskriminačních článků Listiny. Nadto je třeba poznamenat, že se jednalo o pouhé konstatování nad rámec provedeného dokazování i hodnocení důkazů a právní kvalifikace prokázaného skutku, které nemá pro rozhodnutí o věci prakticky žádný význam.

27. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 15. 7. 2020


JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu