Rozhodnutí NS

8 Tdo 580/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/29/2020
Spisová značka:8 Tdo 580/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.580.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Adhezní řízení
Podvod
Subsidiarita trestní represe
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
§ 228 odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 580/2020-2684


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání obviněného M. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 4 To 191/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 53/2018, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 4 To 191/2019, ve výroku o náhradě škody, jímž byla obviněnému M. Š. podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené Česká pošta, s. p., IČ: 47114983, se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha, na náhradě škody částku 536 374 Kč, a ve výroku, jímž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká pošta, s. p., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. se poškozená Česká pošta, s. p., IČ: 47114983, se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Jinak zůstává napadený rozsudek beze změny.
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2019, sp. zn. 88 T 53/2018, byl obviněný M. Š. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené České poště, s. p., IČ: 47114983, se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha, škodu ve výši 643 222 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 4 To 191/2019, byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný M. Š. byl při dílčí modifikaci skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Česká pošta, s. p., IČ: 47114983, se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha, na náhradě škody částku 536 374 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká pošta, s. p., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky popsané ve zprošťující části rozsudku, v čemž bylo podanou obžalobou spatřováno spáchání dílčích útoků zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť tyto v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestnými činy.

3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že v době od 12. 11. 2009 do 28. 6. 2016 z poboček České pošty, s. p., v Brně a v dalších místech v ČR využil službu "doporučená zásilka do zahraničí", kterou poskytuje Česká pošta, s. p., a s úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch v celkem 561 případech konkretizovaných v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu zaslal tzv. aerogram na různé adresy do Republiky Nauru, avšak jeho cílem nebylo doručení těchto zásilek či snaha získat zpět nedoručitelné aerogramy opatřené poštovními razítky, ale vyplacení příslušné náhrady od České pošty, s. p., když na základě svých předchozích zkušeností a odborných znalostí počítal s tím, že tyto zásilky budou v rámci poštovní přepravy ztraceny, čímž poškozené České poště, s. p., IČ: 47114983, se sídlem Politických vězňů 909/4, 110 00 Praha, způsobil celkovou škodu ve výši 536 374 Kč.

4. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněného poprvé. Obviněný byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 88 T 53/2018, uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále bylo citovaným rozsudkem rozhodnuto o nároku poškozené Česká pošta, s. p., na náhradu škody. Proti citovanému rozhodnutí podal obviněný odvolání, na jehož základě bylo napadené rozhodnutí usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. 4 To 395/2018, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušeno a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně .
II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 4 To 191/2019, podal obviněný M. Š. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Nesprávnost posouzení věci spatřoval v tom, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to zejména v oblasti posouzení vztahu trestněprávního postihu s dalšími instituty jiných právních odvětví sloužících primárně k ochraně majetkových práv a zájmů. Konkrétně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, a ze dne 25 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010. Konstatoval, že je osobou, která se již 50 let zabývá odbornou filatelistikou se specializací na aerofilatelistiku, jeho jediným zájmem je získání zásilky zpět, tj. jako nedoručené. Podle dovolatele tento závěr přijal i odvolací soud, který nezpochybnil zálibu obviněného v aerofilatelii a konstatoval, že při řádně fungující poštovní službě v zemi adresáta má takto odeslaná zásilka za následek pouze její vrácení odesílateli, což je podstatou aerofilatelie. Zdůraznil, že Česká pošta, s. p., je vnitrostátním a mezinárodním doručovatelem zásilek a její povinností je bezvýhradně poskytnout nabízenou službu. Obviněný se zřetelem ke zmíněné judikatuře Nejvyššího soudu nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o nemožnosti aplikace subsidiarity trestní represe.

7. S odkazem na výpovědi svědků uvedl, že Česká pošta, s. p. (dále též jen „Česká pošta“), jako člen poštovní unie má regresní nárok po všech partnerských poštovních institucích, tedy i poště v Nauru, pro případ, že právě na straně těchto partnerských poštovních institucí dojde k pochybení či ztrátě zásilek. Česká pošta v případech uvedených v odsuzujícím rozsudku svůj nárok na regres uplatnila, ale bezvýsledně. Podle obviněného jde o zcela zásadní moment smluvního vztahu, neboť on jako spotřebitel nemá žádnou možnost komunikovat přímo se zahraničním doručovatelem a je odkázán toliko na výsledek reklamačního řízení a musí bez výhrady přijmout závěr o tom, co se s jeho zásilkou stalo. Jestliže Českou poštou nebylo v rámci reklamačního procesu zdůvodněno a prokázáno, že zásilka byla doručena, vznikne mu nárok na náhradu, který mu Česká pošta vyplatila. Za nepřijatelný považoval jednostranné závěry svědků o tom, že pošta nemůže za to, že její partnerské poštovní instituce si neplní své povinnosti. V uvedené souvislosti podotkl, že nebyl proveden důkaz týkající se současného postoje České pošty k destinacím, které jsou komunikačně obtížné a k postupu uplatnění následných regresů. Měl za to, že soud zvolil trestněprávní odpovědnost spotřebitele – obviněného, který nemá sebemenší možnost domoci se poskytnutí služby. Podle obviněného nemůže obstát závěr odvolacího soudu, podle kterého Česká pošta nemohla dovolateli bez dalšího poskytnutí poštovní služby odepřít, neboť je ve své činnosti vázána a regulována řadou předpisů veřejnoprávní povahy, a nelze u ní tedy shledat odpovědnost za způsobenou škodu. S odkazem na výpověď svědkyně J. H., podle které byly již v roce 2005 České poště známy praktiky obviněného spočívající v tom, že využívá mezery v zákoně a stále opakovaně zasílá účelově zásilky do destinací, odkud se zásilky nevracejí, a tím si přilepšuje, dovodil, že pošta věděla o tom, že se pokouší doručovat do destinace Nauru a že toto doručení není schopna realizovat, ale nijak se nezasadila o to, aby k tomu do budoucna nedocházelo. Podotkl, že v současné době mu již Česká pošta sdělila, že mu náhradu za ztracené zásilky nevyplatí, protože dovolatel nevyužívá služby pošty za tím účelem, za kterým jsou poskytovány. Pozastavil se nad tím, že nyní již pošta není omezována předpisy veřejnoprávní povahy. Uvedl, že vzhledem k nedostatku informací ze strany České pošty žil celou dobu v přesvědčení, že vyplacené náhrady jdou na vrub skutečného viníka nedoručení zásilky, tj. partnerských poštovních organizací. Skutečnost, zda pošta obdržela či neobdržela následný regres, zůstala toliko v režimu tvrzení České pošty, přičemž podle obviněného je tato skutečnost s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu významná. Ve svém důsledku podle obviněného soud eliminoval právo obviněného na uplatnění reklamace a s tím související získání sekundárního odpovědnostního plnění, a jedná se tak o neakceptovatelné povýšení zájmů jednoho účastníka občanskoprávního vztahu nad právem druhého účastníka.

8. Dále dovolatel vytkl, že ze strany soudu nebyl proveden důkaz o tom, že by Česká pošta po partnerech uplatnila nárok na náhradu škody, což jistě měla učinit. Zdůraznil, že odvolací soud ve vztahu k subsidiaritě trestní represe zcela přešel institut promlčení, neboť pokud by se Česká pošta domáhala vrácení plnění v civilním soudnictví, byl by její nárok zcela promlčen, a to v rozsahu uplatněném v trestním řízení, tedy v celé nyní snížené částce 536 374 Kč.

9. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 4 To 191/2019, a aby sám v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci tak, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby ve věci, neboť v řízení nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, neboť neprodlenou exekucí mu hrozí závažná újma ve smyslu § 243 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) předně připomněl, v čem spočívá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je bezpředmětný výklad dovolatele o tom, že zasílání fakticky nedoručitelných zásilek je pro aerofilatelisty běžným prostředkem k získání tzv. celistvosti. Zdůraznil, že podle skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě nebylo cílem obviněného doručení zásilek či snaha získat zpět nedoručitelné aerogramy opatřené poštovními razítky, ale vyplacení příslušné náhrady od České pošty. V odůvodnění rozhodnutí k tomu odvolací soud uvedl, že dovolatel uváděl Českou poštu v omyl v tom směru, že má zájem o využití poštovní služby, ať již úspěšným doručením nebo vrácením zásilky opatřené všemi poštovními razítky, ačkoli věděl, že pravděpodobnost vrácení aerogramu zaslaného do Republiky Nauru se blíží nule (bod 14. rozhodnutí odvolacího soudu). Pokud tedy dovolatel naznačoval, že šlo z jeho strany o nezávadnou sběratelskou praktiku, domáhal se fakticky změny skutkového základu soudních rozhodnutí. Podle státního zástupce lze další námitky z formálního hlediska pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, není však zcela jasné, zda obviněný zpochybňoval existenci formálních znaků zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, nebo zda se dovolával užití zásady subsidiarity trestní represe, jejíž užití přichází v úvahu až tehdy, kdy je postaveno najisto, že formální znaky trestného činu byly naplněny. Uvedl, že obviněný se ve svém dovolání zaměřoval na některé dílčí otázky, které nemají význam z hlediska naplnění formálních znaků trestného činu podvodu, ani z hlediska užití zásady subsidiarity trestní represe.

11. Poznamenal, že dovolatelem citovaná judikatura Nejvyššího soudu na danou trestní věc nedoléhá, neboť v obou případech šlo o situace, kdy plně záleželo na rozhodnutí poškozených, zda vůbec a na základě jakého množství a kvality informací vstoupí do občanskoprávního vztahu, ze kterého jim posléze vzešla škoda na majetku, naopak v projednávaném případě obviněného Česká pošta takovéto možnosti při uzavření poštovní smlouvy nemá, když podle § 4 odst. 2 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), provozovatel je povinen uzavřít poštovní smlouvu s každým, kdo její uzavření v mezích poštovních podmínek a způsobem v nich stanovených požaduje. Poškozená Česká pošta tedy neměla prakticky žádný prostor k tomu, aby mohla projevit nějakou obezřetnost a opatrnost a odmítnout obviněnému uzavření poštovní smlouvy o dodání poštovní zásilky z místa poštovního podání sjednaným způsobem příjemci do místa uvedeného v adrese, tj. sice exotické, nicméně reálně existující destinace Nauru. Bezpředmětné jsou podle státního zástupce odkazy obviněného na citovanou judikaturu, stejně jako jeho polemika se závěry odvolacího soudu, který na omezení smluvní volnosti České pošty důvodně poukázal (bod 16. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), jakož i veškeré další výklady o nedostatku obezřetnosti ze strany České pošty. I kdyby někteří pracovníci na ústředních orgánech České pošty měli nějakou povědomost o praktikách obviněného, stěží si bylo možno představit přijetí nějakého interního aktu, kterým by bylo zakázáno přijímání zásilek do Nauru, resp. dokonce přijímání takových zásilek právě od obviněného. V tomto směru poukázal též na bod 22. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. S ohledem na výše uvedenou smluvní povinnost České pošty považoval z hlediska civilněprávního za problematickou též možnost České pošty předem vyloučit možnost úspěšně uplatnit reklamaci v případě poštovních zásilek zasílaných obviněným do Nauru, byť tak Česká pošta posléze (patrně v době již probíhajícího trestního řízení) učinila.

12. Za nedůvodné státní zástupce dále považoval námitky týkající se možnosti uplatnění regresních nároků vůči poštovním orgánům Republiky Nauru. V příčinné souvislosti s jednáním dovolatele došlo ke zmenšení majetku, a tedy ke vzniku škody na straně České pošty, a je irelevantní, že Česká pošta má teoretickou možnost uplatňovat regresní nároky vůči zahraničnímu subjektu (obdobně je z hlediska škody jako formálního znaku majetkového trestného činu nerelevantní možnost poškozeného požadovat reparaci vzniklé škody z titulu pojištění).

13. K námitce týkající se promlčení nároku České pošty uvedl, že ta je z hlediska trestní odpovědnosti obviněného zcela irelevantní. Tato námitka by podle jeho názoru mohla mít význam pouze z hlediska rozhodování o náhradě škody, avšak obviněný nevznesl žádné konkrétní námitky týkající se běhu objektivní lhůty ani subjektivní lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody a neuvedl, zda měl na mysli promlčení podle současné (občanský zákoník č. 89/2012 Sb.) nebo dřívější (zákon č. 40/1964 Sb.) občanskoprávní úpravy promlčení. Měl za to, že není povinností dovolacího soudu, aby ze všech možných hledisek přezkoumával, zda nárok na náhradu škody nebo jeho část nebyl v době rozhodování soudu promlčen; to tím spíše platí za situace, kdy spíše nežli s rozhodováním v adhezním řízení spojoval dovolatel tuto námitku s požadavkem na uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.

14. K otázce subsidiarity trestní represe dodal, že majetkový trestný čin může být spáchán i v rámci občanskoprávních, resp. obchodněprávních vztahů. Jestliže pachatel vstupuje do občanskoprávního vztahu právě proto, aby se v jeho rámci dopustil trestného činu, jehož všechny znaky byly jednáním pachatele naplněny, pak skutečnost, že k ochraně práv poškozeného subjektu by mohlo být použito i prostředků práva civilního, nemůže být sama o sobě důvodem k odmítnutí uplatnění trestní represe. Zásadu trestní represe jako ultima ratio nelze ani u vztahů se soukromoprávním základem uplatňovat natolik široce, aby to vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1035/2010).

15. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba, že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Z hlediska jeho věcného posouzení dospěl k následujícím závěrům.


IV. Důvodnost dovolání

17. Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

19. Naplnění označeného dovolacího důvodu dovolatel spatřoval především v tom, že se „odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to zejména v oblasti posouzení relace vztahu trestněprávního postihu s dalšími instituty jiných právních odvětví sloužících právě primárně k ochraně majetkových práv a zájmů“, z čehož je zřejmé, že se domáhal aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Je třeba souhlasit se státním zástupcem, že z dovolání není zcela zjevné, zda dovolatel zpochybňoval i existenci formálních znaků zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, či zda se pouze dovolával užití zásady subsidiarity trestní represe, která však přichází v úvahu až tehdy, kdy je postaveno najisto, že formální znaky trestného činu byly naplněny. Z dovolatelem předestřených polemik totiž vyplývá, že obviněný nesouhlasí s kvalifikací svého jednání jako zločinu podvodu, když např. uvádí, že jediným zájmem sledovaným filatelistou je získání zásilky zpět, tj. jako nedoručené, žádné konkrétní námitky dokládající absenci jednotlivých znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku však neuvedl. Jím uplatněné výhrady se převážně vztahují k okolnostem jdoucím nad rámec znaků skutkové podstaty uvedeného zločinu.

20. Pro úplnost je však vhodné v obecné rovině uvést, že zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku). V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku škoda (v daném případě značná) a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2052). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Skutková podstata § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§ 16, § 17 písm. a) tr. zákoníku].

21. Z tzv. právní věty rozsudku odvolacího soudu se podává naplnění znaků zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v alternativě, že obviněný sebe obohatil tím, že někoho uvedl v omyl, a způsobil tak značnou škodu. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že podstata podvodného jednání obviněného spočívala v tom, že v době od 12. 11. 2009 do 28. 6. 2016 využil službu „doporučená zásilka do zahraničí“, kterou poskytuje Česká pošta, a s úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch v celkem 561 případech zaslal tzv. aerogram na různé adresy do Republiky Nauru, ačkoliv jeho cílem nebylo doručení těchto zásilek či snaha získat zpět nedoručitelné aerogramy opatřené poštovními razítky, ale vyplacení příslušné náhrady od České pošty, když na základě svých předchozích zkušeností a odborných znalostí počítal s tím, že tyto zásilky budou v rámci poštovní přepravy ztraceny, čímž způsobil škodu v celkové výši 536 374 Kč. Ani Nejvyšší soud nemíní polemizovat s obviněným ohledně jím tvrzených zájmů filatelistů, ani ohledně zjištění, že obviněný skutečně je tzv. aerofilatelistou, avšak z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný v případech specifikovaných v rozsudku odvolacího soudu nejednal v zájmu sledovaném aerofilatelistikou, naopak již počítal s tím, že zásilky budou ztraceny a nebudou mu vráceny, a jednal tak s cílem získat neoprávněný prospěch. Odvolací soud se zcela správně zabýval otázkou stanovení okamžiku, od něhož zvolená poštovní služba „doporučená zásilka do zahraničí“ a opakované zasílání takových zásilek do Republiky Nauru a jejich následná reklamace bylo už motivováno nikoliv získáním poštovních celistvostí, ale snahou obviněného neoprávněně se obohatit. Dospěl-li k závěru, že s takovým motivem musel bez důvodných pochybností jednat minimálně od listopadu roku 2009, neboť od této doby zasílal aerogramy do Republiky Nauru v desítkách a následně i stovkách ročně, ačkoliv na základě předchozích zkušeností věděl, že se aerogramy nevrátí, a získá tak peněžní prospěch z uplatněné reklamace (viz bod 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nelze než takový úsudek označit za přesvědčivý. Obviněný pak Českou poštu uvedl v omyl v tom směru, že má zájem o využití poštovní služby, ačkoliv jeho zájmem od uvedené doby nebylo využití této služby, ale získání finančního obnosu z následně uplatněné (a samozřejmě fakultativní) reklamace, když věděl, že pravděpodobnost navrácení zásilky z Republiky Nauru je téměř nulová. Skutečnost, že někteří pracovníci České pošty si byli vědomi toho, že obviněný takto zneužívá poštovní služby, nemá na naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu vliv, když tito pracovníci nebyli oprávněni poskytnutí poštovní služby obviněnému odmítnout.

22. Podle § 4 odst. 2 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 29/2000 Sb.“), je totiž provozovatel, tj. osoba poskytující poštovní služby nebo zajišťující zahraniční poštovní služby, povinen uzavřít poštovní smlouvu s každým, kdo její uzavření v mezích poštovních podmínek a způsobem v nich stanoveným požaduje. Svědkyně J. H. proto důvodně konstatovala, že nikomu nelze zakázat zasílání zásilek do zahraničí (až na výjimečné případy např. válečných konfliktů), současně ale také správně připomněla, že tento předpoklad platí beze zbytku tehdy, jestliže je poštovní služba využívána k účelu, k němuž je určena (viz i bod 22., str. 58 rozsudku soudu prvního stupně). Zde je třeba odkázat na § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 29/2000 Sb., podle něhož se pro účely tohoto zákona rozumí poštovní službou činnost, která zpravidla zahrnuje poštovní podání, třídění a přepravu poštovní zásilky prostřednictvím poštovní sítě a je prováděna za účelem dodání poštovní zásilky příjemci. Rozhodně není účelem a ani cílem poštovní služby sledování zájmů tzv. aerofilatelistů či filatelistů obecně. Předpokladem úspěšné realizace poštovní služby je také řádné označení příjemce, jímž je adresát, popř. jiná osoba, které podle poštovní smlouvy má nebo může být vydána poštovní zásilka [§ 2 odst. 1 písm. g) citovaného zákona]. Adresátem je podle § 2 odst. 1 písm. f) zákona č. 29/2000 Sb. osoba, která je na poštovní zásilce jako adresát odesílatelem označena. Obviněný na zásilkách příjemce doporučené zásilky do zahraničí záměrně řádně neoznačil, a od počátku byly proto možnosti řádného dodání, tj. vydání poštovní zásilky provozovatelem příjemci, a naplnění sjednané poštovní služby zpochybněny.
23. Další tvrzení a námitky obviněného naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu nijak nezpochybňují. Pro naplnění uvedených znaků je zcela irelevantní, zda se Česká pošta mohla domoci či skutečně domohla náhrady škody způsobené trestným jednáním obviněného. I v takovém případě by došlo ke způsobení škody obviněným, avšak případně jinému subjektu. Stejně tak není vůbec důležité, že obviněný není tím, kdo mohl přímo komunikovat se zahraničním doručovatelem a byl odkázán na reklamační řízení uskutečněné Českou poštou, či otázka, jaký postoj Česká pošta zaujímá k destinacím, které jsou komunikačně obtížné a k postupu uplatnění následných regresů. Postoj České pošty k zásilkám do takových destinací a případným reklamacím není v tomto řízení nijak podstatný, navíc žádné pochybení ze strany České pošty nebylo zjištěno. Trestněprávní jednání obviněného totiž není dovozováno z toho, že se České poště nepodařilo zásilky do Republiky Nauru doručit a že za ztrátu zásilky vyplatila obviněnému určitou částku v reklamačním řízení, ale až z toho, že obviněný s vědomím toho, že se tak stane, zasílal do Republiky Nauru zásilky pouze s cílem získat peníze z reklamačního řízení. Stejné závěry je třeba učinit ohledně námitky obviněného, že soud přenesl odpovědnost na obviněného za to, že partnerské poštovní instituce České pošty neplní své povinnosti. Žádná z těchto okolností nemění totiž závěr, že obviněný věděl, že zásilky do Republiky Nauru jsou nedoručitelné, že z reklamace získá prospěch, a s cílem takový prospěch získat, nikoliv s cílem skutečně zaslat zásilku na určitou adresu či získat zásilku zpět s razítky z dané destinace, zasílal zásilky do Republiky Nauru. Naopak obviněný byl zproštěn obžaloby ohledně dílčích skutků, u nichž nebylo podle odvolacího soudu dostatečně prokázáno, že zásilky do zahraničí zasílal s podvodným úmyslem a cílem se neoprávněně obohatit, a u nichž měl soud za to, že obviněný skutečně jednal v zájmu sledovaném aerofilatelistikou.
24. Dovolací soud na základě uvedených úvah uzavírá, že prokázaným jednáním obviněného byly naplněny všechny znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

25. K aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, jíž se obviněný ve svém dovolání dožadoval prostřednictvím odkazů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, a k tvrzení obviněného, že závěr odvolacího soudu o nemožnosti aplikace subsidiarity trestní represe je v rozporu s uvedenou judikaturou a hmotněprávní úpravou, je třeba uvést, že jde o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.).

26. V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

27. V posuzovaném případě byly splněny všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti; u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě. Naopak lze konstatovat, že jeho čin zjevně vybočil z rámce běžných civilněprávních vztahů a správně byl právně posouzen jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, v důsledku čehož bylo opodstatněně užito prostředků trestněprávní represe. Výhradou této povahy se již zabýval odvolací soud a jeho závěry rozvedené pod bodem 16., str. 75 rozsudku jsou zcela přiléhavé. Jednání obviněného se i přes svoji ojedinělost nikterak nevymyká činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu a s ohledem na škodu ve výši 536 374 Kč, kterou obviněný na cizím majetku způsobil, tj. značnou škodu, jeho čin naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný, jak již bylo vyhodnoceno, nejméně od listopadu 2009 do 28. 6. 2016 popsaným jednáním sledoval své obohacení tím, že druhou stranu smluvního vztahu záměrně uvedl v omyl ohledně využití služby poskytované Českou poštou s cílem doručit zásilku do dané destinace, případně s cílem získání zásilky zpět s příslušnými známkami a označením (razítky), ačkoliv jeho cílem bylo získat neoprávněný majetkový prospěch, neboť si byl vědom toho, že zásilka bude s největší pravděpodobností ztracena, a proto mu bude v rámci zvolené služby vyplacena na základě reklamace stanovená finanční částka, přičemž si byl také vědom toho, že Česká pošta nemůže odmítnout převzít zásilku pro zaslání do dané destinace, jež představovala jejího smluvního partnera, ani nemůže ovlivnit vyplacení příslušné částky na základě reklamačního řízení, a tím způsobil poškozené škodu ve výši 536 374 Kč.

28. V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že poznámka obviněného, že odvolací soud ve vztahu k subsidiaritě trestní represe zcela přešel institut promlčení, ačkoliv je zřejmé, že pokud by se Česká pošta domáhala vrácení plnění v civilním soudnictví, byl by její nárok zcela promlčen, je ve vztahu k možnému použití zásady subsidiarity trestní represe nepřípadná. K tomu lze uvést pouze to, že případné promlčení nároku na náhradu škody v civilním soudnictví (posuzováno v obecné rovině) nijak nesnižuje společenskou škodlivost výše analyzovaného protiprávního jednání obviněného. Třebaže je námitka obviněného formulována značně neurčitě, smysl jejího obsahu lze spatřovat především v návaznosti na výrok o náhradě škody, ve vztahu k němuž dovolatel vytýká, že odvolací soud ponechal bez povšimnutí jeho odvolací námitku o promlčení pohledávky na náhradu škody uplatněné Českou poštou. Této problematice bude věnována pozornost v další části tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu.

29. Pro úplnost nutno také k problematice subsidiarity trestní represe uvést, že odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, je nepřiléhavý. Odkazovaná judikatura se týká vyžadované opatrnosti stran soukromoprávního vztahu při jeho uzavírání. V případě uvedeném v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, byl řešen případ, kdy peněžní ústav obviněnému sám aktivně nabízel tzv. předschválené úvěry, aniž by si ověřil jeho aktuální finanční situaci, pouze na základě předchozích dobrých zkušeností s obviněným jako klientem. Nejvyšší soud zaujal názor (s odkazem na závěry obsažené v usnesení téhož soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010), že posuzovanou situaci nelze hodnotit jinak než tak, že poškozený peněžní ústav jako účastník soukromoprávního vztahu evidentně nedbal ani v minimální míře na odpovídající ochranu svých práv a majetkových zájmů, vědomě nedbal potřebné opatrnosti, když si neopatřil snadno dostupné informace významné pro rozhodnutí o poskytování úvěrů. Je přitom nepochybné, že disponuje dostatkem kvalifikovaného personálu a dalších prostředků, aby si při zachovávání potřebné opatrnosti tyto informace získal. Banka tedy vědomě riskovala, pokud tímto způsobem nabízela úvěr, zřejmě vedena snahou o co největší objem obchodů. Pak by ale bylo v rozporu s principy, na nichž je založen právní stát, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Od účastníků soukromoprávního vztahu nutno požadovat, aby postupovali obezřetně a dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, obzvláště pokud jsou pro to snadno dosažitelné prostředky. Obdobně v předcházejícím usnesení ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, Nejvyšší soud konstatoval, že pokud jde o soukromoprávní vztah, je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů dbali především samotní účastníci takového vztahu. Od těchto účastníků lze pak požadovat, aby postupovali obezřetně a aby dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště když pro to jsou snadno dosažitelné prostředky (např. v podobě výpisu z katastru nemovitostí, který představuje lehce dostupný autentický zdroj informací o stavu určité nemovitosti). Současně se přihlédne zejména k tomu, zda uvedené prostředky nepřesahují reálné možnosti poškozeného z hlediska jeho věku, vzdělání, životních zkušeností apod. Skutkově šlo o věc, kdy poškození zaplatili vysokou zálohu na koupi nemovitostí, aniž by si opatřili snadno dostupné informace o zatížení nemovitostí právy třetích osob. Jak poukázaly soudy nižších stupňů (viz bod 16., str. 75 rozsudku odvolacího soudu) i státní zástupce, Česká pošta je regulována řadou předpisů veřejnoprávní povahy, na jejichž základě si nemůže vybírat, s kým smlouvu uzavře, a nemohla tedy bez dalšího obviněnému poskytnutí poštovní služby odepřít. O jakémkoliv selhání ze strany České pošty a její nedostatečné obezřetnosti proto nelze hovořit. S ohledem na popsané okolnosti se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, opodstatněně do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek je třeba posoudit jako trestný čin, a uplatnit tak jeho trestní odpovědnost s důsledky s ní spojenými. Za dané situace Nejvyšší soud neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku; neztotožnil se s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi a mělo být řešeno prostředky jiných právních odvětví.

30. Zmínku obviněného týkající se promlčení nároku České pošty na náhradu škody označil Nejvyšší soud za nerelevantní z hlediska trestní odpovědnosti obviněného. Byť je tato námitka formulována jen neurčitě, je z jejího obsahu patrné, že jejím prostřednictvím dovolatel vytkl, že odvolací soud „přešel institut promlčení, neboť je zřejmé, že pokud by se Česká pošta domáhala vrácení plnění v civilním soudnictví (bez ohledu na skutečnost, že by jí bezesporu právo nesvědčilo, neboť nedoručila zásilku dle smlouvy s obžalovaným), pak by byl její nárok zcela promlčen …“. Tuto výtku vůči postupu odvolacího soudu shledal dovolací soud opodstatněnou. Třebaže obviněný v odvolání uplatnil tutéž námitku vůči výroku o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně s dodatkem, že konstatování soudu prvního stupně o pokračování nemůže obstát (č. listu 2530, 2219 a verte, 2020), odvolací soud se s ní nevypořádal a nereagoval na ni. Výrok o náhradě škody byl jen stručně odůvodněn tím, že „… bylo prokázáno, že trestnou činností, pro kterou byl obžalovaný uznán vinným, způsobil České poště na vyplacených paušálních náhradách škodu ve výši 536 374 Kč a vznik této škody zavinil (§ 2910 občanského zákoníku. Obžalovanému tak bylo uloženo, aby poškozené danou částku zaplatil, a se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla Česká pošta, s. p., odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních“ (bod 20., str. 75 rozsudku). V daných souvislostech, a to co do tvrzeného rozdílu mezi trestním a občanskoprávním řízením v pohledu na otázku promlčení pohledávky označené poškozené na náhradu škody, se nelze opřít ani o odpovídající část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Tento soud pod bodem 80., str. 73 mimo jiné a v návaznosti na závěr o pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku uvedl: „Není přitom relevantní, jaká doba zde uplynula, ani zda z pohledu civilního práva by byly jednotlivé pohledávky, pokud by byly jednotlivě odděleny a vymáhány, již promlčeny. Nelze chápat jednotlivé vyplacené náhrady samostatně, ale jedná se o jedno jednání, neboť z pohledu trestního práva (nikoli civilního) byl tento pokračující trestný čin ukončen až sdělením obvinění v této trestní věci.“ Jak ale konkrétně nahlížel tento soud na otázku promlčení a běh subjektivní a objektivní lhůty při uplatnění nároku na náhradu škody, nelze z odůvodnění rozsudku zjistit, jelikož v odůvodnění výroku o náhradě škody již nic nezmínil (bod 85., str. 74 rozsudku). Odvolací soud jistou vnitřní rozpornost rozsudku soudu prvního stupně (naznačuje-li odlišnost pohledu trestního práva a práva civilního) ve vztahu k promlčení pohledávky nevyjasnil, neboť řešení této otázky ponechal stranou své pozornosti. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu připomíná, že adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován. Výrok trestního soudu, jímž byl podle § 228 odst. 1 tr. ř. přiznán nárok poškozené na náhradu škody vůči obviněnému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Trestní soud musí proto v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody či nemajetkové újmy ve věcech občanskoprávních. V rámci takového rozhodování musí tudíž trestní soud vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, popř. nemajetkovou újmu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11, shodně také nález ze dne 9. 8. 2016. sp. zn. I. ÚS 3456/15). V tomto testu však rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo obstát, neboť s námitkou obviněného se odvolací soud vůbec nevypořádal.

31. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 4 To 191/2019, ve výroku o náhradě škody, jímž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené Česká pošta, s. p., IČ: 47114983, se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha, na náhradě škody částku 536 374 Kč, a ve výroku, jímž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Česká pošta, s. p., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 265 tr. ř. poškozenou Českou poštu, s. p., odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek odvolacího soudu beze změny, poněvadž námitky obviněného směřující proti výroku o vině nebyly opodstatněné. Nejvyšší soud tak učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. S ohledem na tento způsob rozhodnutí již nerozhodoval o návrhu obviněného na odložení výkonu rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 7. 2020
                              JUDr. Věra Kůrková
                                  předsedkyně senátu