Rozhodnutí NS

30 Cdo 665/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/30/2019
Spisová značka:30 Cdo 665/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.665.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Příslušnost soudu místní
Organizační složka státu
Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§ 105 odst. 1, 2 o. s. ř.
§ 85 odst. 5 o. s. ř.
§ 6 odst. 1, 2, 3 a 6 o. s. ř.
§ 21a odst. 1, 3 a 4 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 665/2017-93

USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. M., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Faltejskem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 101/25, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 534 008 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 186/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016, č. j. 39 Co 417/2015-63, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2016, č. j. 39 Co 417/2015-63, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 11. 2015, č. j. 26 C 186/2014-48, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobce se po žalované domáhal shora uvedené částky jakožto náhrady škody odpovídající příspěvku na úhradu potřeb dítěte za období od září roku 2001 do ledna roku 2010. V žalobním podání tvrdil, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 9. 1998, č. j. 18 Nc 878/98-13, byl svěřen do výchovy své babičky jakožto jiné osobě než rodiči. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2001, č. j. 18 P 3/99-56, byla matka žalobce zbavena rodičovské zodpovědnosti, otec žalobce je neznámý. V roce 2011 vyšlo najevo, že žalobce nemá zákonného zástupce. Nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že soud z úřední povinnosti nezahájil řízení o ustanovení poručníka. Babička žalobce nebyla po zbavení rodičovské zodpovědnosti její dcery Magistrátem města Ústí nad Labem až do srpna roku 2011 nijak kontaktována. Tímto tak byli dle tvrzení žalobce on a jeho babička v rozporu se zákony zanecháni bez jakékoli podpory. Vadným postupem okresního soudu a orgánu sociálně právní ochrany dětí bylo žalobci znemožněno pobírat dávky pěstounské péče, ačkoli by na ni měl nárok.

2. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce dne 15. 5. 2014 uplatnil své nároky na náhradu škody proti České republice u Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva práce a sociálních věcí. Taktéž v žalobě označil jako věcně příslušné obě uvedené organizační složky státu, které mají jednat za žalovanou.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně v usnesení ze dne 26. 11. 2015, č. j. 26 C 186/2014-48, vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 6. 9. 2016, č. j. 39 Co 417/2015-63, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

4. Soud prvního stupně věc posoudil tak, že soud není vázán označením organizační složky, jak je vymezil žalobce, a sám je povinen příslušnou organizační složku určit na základě skutkových tvrzení, jimiž je nárok vymezen. Předmětem řízení je podle soudu prvního stupně jediný nárok žalobce na náhradu škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudu a orgánu sociálně právní ochrany dětí, z čehož je zřejmé, že posuzovaný nárok spadá do kompetence více úřadů, když ke vzniku škody mělo dojít v resortu více organizačních složek žalované, konkrétně Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva práce a sociálních věcí. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3495/2012, a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, soud prvního stupně shledal, že ohledně jednoho nároku může za stát jednat pouze jedna organizační složka státu, a to i tehdy, pokud se na vzniku škody podílelo více organizačních složek státu. Není-li tedy možné za příslušný úřad určit pouze jednu organizační složku státu, pak za stát bude podle § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jednat Ministerstvo financí. Následně uzavřel, že v této věci má za žalovanou vystupovat Ministerstvo financí, a proto v tomto sporu není dána místní příslušnost soudu prvního stupně. Místně příslušným soudem k projednání věci je podle soudu prvního stupně Obvodní soud pro Prahu 1, v jehož obvodu má Ministerstvo financí své sídlo.

5. Odvolací soud zhodnotil, že soud prvního stupně správně kvalifikoval předmět řízení jako jeden nárok žalobce na náhradu škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem více organizačních složek žalované. Dále odvolací soud shledal, že soud prvního stupně postupoval plně v souladu se sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu, kterou citoval, a pro stručnost na jeho závěry odkázal, když „odvolací námitky žalobce shledal nedůvodnými a odporující judikatuře Nejvyššího soudu ČR“.


II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu dovoláním. V něm uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

7. Žalovaná považuje za vážnou procesní chybu předmětného soudního řízení, když není jednáno se správnou organizační složkou státu. Výklad podaný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, o nějž se odvolací soud opírá, podle žalované vychází z nesprávné aplikace § 6 odst. 3 OdpŠk a obecné úpravy zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a nerespektuje též koncepci dělené subjektivity státu, která vylučuje, aby na stát bylo v právních vztazích, jichž se svým specifickým způsobem účastní, nahlíženo jako na kompaktní a vnitřně splývající celek. Požadavek, aby za stát podle § 21 odst. 5 věty druhé o. s. ř. v souvislosti s ustanovením § 21a odst. 4 o. s. ř. jednala „jediná osoba“, nemíří (a s ohledem na nedostatek právní subjektivity pro takové jednání ani nemůže mířit) na organizační složky státu a v tomto smyslu sám o sobě také nijak nepředurčuje, že by za stát před soudem nemohlo vystupovat více organizačních složek státu. Ustanovení § 6 odst. 3 OdpŠk podle žalované nezakládá příslušnost Ministerstva financí vystupovat před soudy ve věci náhrady škody, je-li škoda způsobena v odvětvích, která spadají pod různé věcně příslušné ústřední správní úřady. Ani určení „téže věci“, respektive „jednoho nároku“ se neodvíjí od státu obecně, ale od konkrétní organizační složky státu. Zahrnuje-li skutkový stav množství nesprávných úředních postupů či vydání více nezákonných rozhodnutí nastalých nikoli pouze v odvětví jedné organizační složky státu, jež jsou dle § 6 odst. 2 písm. a) a b) OdpŠk stanoveny jako příslušné k vypořádání nároku na náhradu škody, ale ve dvou a případně více takových odvětvích zastřešených různými organizačními složkami státu, pak jde pro účely vypořádání podle zákona č. 82/1998 Sb. o samostatné nároky na náhradu škody, které lze proti státu uplatnit jedině prostřednictvím příslušných organizačních složek státu. Zbytkovou příslušností Ministerstva financí podle § 6 odst. 3 OdpŠk je zajištěno projednání pouze těch nároků na náhradu škody, které vycházejí z činnosti správních úřadů stojících mimo soustavu ústředních správních úřadů vymezených v zákoně č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, anebo z okolností, které zcela neumožňují identifikaci řízení či odvětví státní správy, v němž měla škoda vzniknout.

8. Uvedené důvody žalovaná považuje za zásadní pro závěr, že Ministerstvo financí není příslušnou organizační složkou, která by měla před soudem v projednávané věci vystupovat za žalovanou, a proto ani Obvodní soud pro Prahu 1 nemůže být ve věci místně příslušným soudem. Jelikož napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud opětovně uvážil své právní závěry a argumentaci žalované posoudil z hlediska zákonné úpravy i souladu s ústavními principy. Žalovaná konečně měla za to, že jsou dány dostatečné důvody, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soud zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

9. K dovolání se na výzvu soudu vyjádřila Česká republika i prostřednictvím Ministerstva práce a sociálních věcí (které bylo jednou z organizačních složek označených žalobcem jako žalovaných, dále jen „MPSV“). MPSV uvedlo, že rozhodnutí o místní příslušnosti soudu je věcí rozhodnutí soudu a nepovažuje za účelné polemizovat s názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, ani se stanoviskem žalované, nadto za situace, kdy MPSV v této chvíli není ani účastníkem řízení (organizační složkou příslušnou jednat za stát). MPSV má za to, že smyslem odvětvového principu je zajistit dostatečnou odbornost a určitou přímočarost při projednávání těchto nároků. Lze předpokládat, že příslušný odvětvový ústřední správní orgán disponuje zaměstnanci, kteří mají dostatečnou odbornou způsobilost pro posouzení nároků z odpovědnosti za škodu a pro zastupování státu v soudních sporech. Odvětvový princip rovněž zajišťuje komunikaci mezi příslušnými orgány státu, které v rámci odvětví obvykle působí ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti, což se sebou nese další důsledky jako možnost vyžádat si spisovou dokumentaci orgánu, který škodu způsobil, dát tomuto orgánu zpětnou vazbu v tom smyslu, zda byl nebo nebyl jeho postup správný. Jestliže ve věci jedná organizační složka státu určena dle § 6 odst. 3 OdpŠk, která tuto odbornou způsobilost nemá a nemá přímý přístup k orgánu státu, který škodu způsobil, nemůže účinně hájit zájmy státu. Pokud jde o posouzení soudu v otázce totožnosti nároku na základě totožnosti skutku, má MPSV za to, že postup soudu (neustanovení poručníka) a postup orgánu sociálně právní ochrany dětí (nedostatek sociální práce s rodinou) skutkově oddělit lze, přestože došlo ke vzniku jedné škody (nevyplacení dávek pěstounské péče).


III. Formální náležitosti dovolání

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.


IV. Přípustnost dovolání

12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Dovolání je přípustné pro řešení otázky procesního práva, zda je k projednání nároků na náhradu škody, jež vznikly v působnosti různých organizačních složek státu, a k jednání za žalovanou v předmětném soudním řízení, příslušná pouze jedna či více organizačních složek státu, neboť napadené usnesení odvolacího soudu řeší uvedenou otázku v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

15. Nejvyšší soud v prvé řadě odkazuje na své usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016, ve věci obdobného nároku na náhradu škody představované nevyplacenými dávkami pěstounské péče uplatněného babičkou nynějšího žalobce, v níž soudy ohledně posouzení otázky, která organizační složka státu je příslušná za stát ve věci jednat a v důsledku toho, který soud je místně příslušný, dospěly ke stejným rozhodnutím jako soudy v nynější věci.

16. Podle § 103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

17. Podle § 105 odst. 1 o. s. ř. soud místní příslušnost zkoumá jen do skončení přípravného jednání podle § 114c o. s. ř. Neprovedl-li tuto přípravu jednání, zkoumá soud místní příslušnost jen před tím, než začne jednat o věci samé, nebo rozhodl-li o věci samé bez jednání, jen před vydáním rozhodnutí; to neplatí, jde-li o platební rozkaz, elektronický platební rozkaz nebo evropský platební rozkaz. Později ji soud zkoumá pouze tehdy, nebyla-li provedena příprava jednání podle § 114c o. s. ř., a jen k námitce účastníka, která byla uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší. Při zkoumání místní příslušnosti se nepřihlíží k přípravě jednání, jednáním a jiným úkonům provedeným před věcně nepříslušným soudem a k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem.

18. Podle § 105 odst. 2 o. s. ř. vysloví-li soud, že není příslušný, postoupí věc po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu nebo ji za podmínek § 11 odst. 3 předloží Nejvyššímu soudu.

19. Podle § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.

20. Podle § 11 odst. 2 o. s. ř. je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich.

21. Podle § 84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.

22. Podle § 85 odst. 5 o. s. ř. obecným soudem státu je okresní soud, v jehož obvodu má sídlo organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, a nelze-li takto místně příslušný soud určit, soud, v jehož obvodu nastala skutečnost, která zakládá uplatněné právo.

23. Podle § 6 odst. 1 OdpŠk ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen „úřad“).

24. Ustanovení § 6 odst. 2 OdpŠk stanoví, že úřadem podle odstavce 1 je:

a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem,

b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu.

25. Není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2, pak podle § 6 odst. 3 OdpŠk jedná za stát Ministerstvo financí.

26. Podle § 6 odst. 6 OdpŠk úřad určený podle odstavců 1 až 5 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

27. Podle § 21a odst. 1 o. s. ř. za stát před soudem vystupuje:

a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu,

b) organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech.

28. Vystupuje-li před soudem za stát organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, pak podle § 21a odst. 3 o. s. ř. jedná před soudem jménem státu vedoucí organizační složky státu nebo jím pověřený zaměstnanec působící u této nebo jiné organizační složky státu. Podle § 21a odst. 4 o. s. ř. přitom ustanovení § 21 odst. 4 a 5 platí obdobně.

29. Podle § 21 odst. 5 o. s. ř. věty druhé může v téže věci za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba.

30. Ustálená judikatura dovolacího soudu je vystavěna na názoru, že za stát může před soudem v téže věci jednat jen jedna jeho organizační složka (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 21 Co 595/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy 6/2005 pod č. 72, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014). Důvodem požadavku na vystupování pouze jedné organizační složky za stát v téže věci je především zájem na kvalifikovaném zastupování a prevence vzniku rozporů v právním jednání za stát. Pokud by v téže věci zastupovalo žalovanou naráz více organizačních složek, za každou z nichž musí před soudem jednat fyzická osoba dle § 21a odst. 3 o. s. ř., jednání ve shodě za žalovanou by bylo ohroženo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4845/2009).

31. Jinak řečeno nelze připustit situaci, kdy by za stát ohledně jediného nároku jednaly dvě fyzické osoby s rizikem rozporů v jejich procesních úkonech (jedna by například proti státu uplatněný nárok uznala a druhá by jej popřela). Taková situace by byla v rozporu se základním pravidlem procesního práva, kterým je požadavek jednoznačnosti procesních úkonů [srov. Dvořák, B. K § 21. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016].

32. Pojem „téže věci“ ve výše zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu je přitom třeba chápat tak, že se týká jednoho nároku. Totožný předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání, a to ve všech jeho jevových formách, a v následku, který jím byl způsoben (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4602/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2893/2012, a v nich citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu). „Táž věc“ je tedy určena jediným skutkově ohraničeným nárokem a žalobním žádáním.

33. Je-li žalobou proti státu uplatňován pouze jediný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, a to i v případě, že ke škodě (respektive újmě) došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může stát zastupovat jen jedna organizační složka státu. Pokud by skutkové okolnosti ohledně jednoho nároku měly vést k určení příslušnosti různých organizačních složek, je třeba s ohledem na výše uvedené zvolit pouze jednu organizační složku, která bude žalovanou zastupovat. Nelze současně upřednostnit některou jinak příslušnou organizační složku na úkor druhé, a proto bude za stát v souladu s ustanovením § 6 odst. 3 OdpŠk jednat Ministerstvo financí, neboť to je ústředním orgánem státní správy pro hospodaření s majetkem státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).

34. Pokud je žalobou uplatňováno více samostatně vymezených nároků vůči státu najednou (objektivní kumulace nároků), příslušnost více různých organizačních složek státu vyloučena není, bude-li každá z těchto složek jednat ohledně toho nároku, jenž vznikl v jejím resortu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013). I v takové situaci je žalovanou pouze jeden subjekt, a to Česká republika, za niž jedná ve vztahu k jednotlivým uplatněným nárokům více příslušných organizačních složek (Vojtek, P. Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 80). Jestliže by nebylo možné ohledně některého z žalovaných nároků určit příslušnou organizační složku jednající za žalovanou, bude se postupovat shodně jako v předchozím odstavci.

35. V posuzovaném sporu z žalobních vylíčení plyne, že se žalobce domáhá náhrady škody z titulu nevyplacených dávek pěstounské péče, která měla vzniknout jak nečinností Okresního soudu v Ústí nad Labem tak i Magistrátu města Ústí nad Labem. Je tvrzeno, že Okresní soud v Ústí nad Labem nezahájil z úřední povinnosti řízení o ustanovení poručníka žalobci a Magistrát města Ústí nad Labem neuvědomil babičku žalobce o tom, že její dcera byla zbavena rodičovské odpovědnosti ve vztahu k žalobci (v předmětné době nezletilému vnukovi žalobkyně), který byl žalobkyni svěřen do výchovy. I v případě, že by pochybil jen některý ze škůdců, došlo by ke vzniku stejné škody v totožném rozsahu.

36. Odvolací soud proto pochybil, dospěl-li k závěru, že se jedná o jediný nárok, který žalobce uplatňuje, neboť ke vzniku škody došlo působením různých skutkových okolností, jak vyplývá z tvrzení žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013). Jde tudíž o dva rozdílné procesní nároky proti žalované, byť spojované jediným žalobním požadavkem spočívajícím v náhradě jediné vzniklé škody (lze si ostatně představit uplatnění daných nároků samostatnými žalobami, přičemž i v situaci, kdy by jim bylo samostatně vyhověno v plném rozsahu, byla by výše plnění ze strany státu limitována skutečně vzniklou škodou). V této situaci za žalovanou přísluší jednat dvěma odlišným organizačním složkám státu, neboť jednání jménem státu ve věci tvrzené škody vzniklé pochybením Okresního soudu v Ústí nad Labem spadá do působnosti Ministerstva spravedlnosti a ve věci tvrzené škody vzniklé pochybením Magistrátu města Ústí nad Labem do gesce Ministerstva práce a sociálních věcí.

37. Obecným soudem žalobce podle § 85 odst. 5 o. s. ř. je Obvodní soud pro Prahu 2, neboť Ministerstvo spravedlnosti stejně jako Ministerstvo práce a sociálních věcí mají svá sídla v obvodu tohoto soudu. Místně příslušným soudem k projednání posuzovaného sporu je proto Obvodní soud pro Prahu 2. V situaci, kdy by žalobou bylo uplatněno několik samostatných nároků proti žalované, k jejichž projednání by byly příslušné organizační složky státu se sídly v obvodech různých okresních soudů, pak by podle § 11 odst. 2 o. s. ř. bylo možné za místně příslušný soud zvolit kterýkoliv z těchto obecných soudů žalované. Pro určení místní příslušnosti by přitom bylo rozhodné, u kterého z těchto soudů by byl návrh na zahájení řízení podán nejdříve.

38. Vzhledem k výše uvedenému se Nejvyšší soud pro nadbytečnost nezabýval dalšími dovolacími námitkami žalované, jednající Ministerstvem financí.


VI. Závěr

39. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

40. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto usnesení vyslovenými.

41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. 1. 2019



JUDr. Pavel Simon
předseda senátu