Rozhodnutí NS

26 Cdo 1513/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/12/2018
Spisová značka:26 Cdo 1513/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.1513.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Nájem pozemku
Dotčené předpisy:§ 663 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 1513/2018-203


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně Zemědělské obchodní společnosti, Staňkovice, spol. s.r.o., se sídlem
ve Staňkovicích, Zadní 226, IČO 47781173, zastoupené JUDr. Janem Slunečkem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, proti žalovaným
1) M. L., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Evou Krbcovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, a 2) M. L., narozenému XY, bytem XY, o zaplacení 66.138 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 1 C 41/2014, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. října 2017, č. j. 11 Co 597/2016-164, t a k t o :


I. Dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. října 2017, č. j. 11 Co 597/2016-164, směřující do částí výroku I. odst. a), b), jimiž byl rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 15. dubna 2016, č. j. 1 C 41/2014-135, potvrzen, se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. října 2017,
č. j. 11 Co 597/2016-164,
se v části výroku I. odst. b), jíž byl rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 15. dubna 2016, č. j. 1 C 41/2014-135, změněn, a ve výrocích II. a III.
o nákladech řízení ve vztahu k žalovanému 1)
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 4. 2016,
č. j. 1 C 41/2014-135, rozhodl o povinnosti žalovaného 2) zaplatit žalobkyni částku 64.022,10 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zatímco v částce 2.115,90 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení žalobu proti němu zamítl (výrok II.), ve vztahu k žalovanému 1) žalobu o zaplacení částky 66.138 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III.),
a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV. a V.). Zjistil, že žalobkyně uzavřela s právní předchůdkyní žalovaných J. L. dne 20. 5. 2003 nájemní smlouvu na dobu určitou deseti let počínaje dnem 2. 1. 2003, jejímž předmětem byly
34 tam označených pozemkových parcel, že v roce 2007 se stali vlastníky pronajatých pozemků žalovaní,
a to každý v rozsahu
38 ve vztahu k celku, že žalobkyně ještě v roce 2013 pozemky užívala (osela), třebaže ji žalovaný 1) dopisy ze dne 30. 8. 2012 a 12. 12. 2012 upozorňoval
na ukončení nájemního vztahu vzhledem k uplynutí doby nájmu, a že v srpnu roku 2013 žalovaný 2) zabránil zaměstnancům žalobkyně ve sklizni úrody obilí na části předmětných pozemků o výměře 2,96 ha. Následně vyšel z toho, že mezi účastníky byla uzavřena platná nájemní smlouva podle § 663 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“) na dobu určitou do 2. 1. 2013, která se ve smyslu § 676 odst. 2 obč. zák. obnovila na další rok, jelikož v třiceti denní lhůtě běžící od 3. 1. 2013 nikdo z vlastníků nepodal proti žalobkyni u soudu žalobu o vyklizení předmětných pozemků. Uzavřel, že mezi žalobkyní
a žalovanými tak i v srpnu roku 2013 existoval nájemní vztah, který žalobkyni opravňoval úrodu z pronajatých pozemků sklidit a žalované zavazoval, aby jí tuto sklizeň umožnili. V jednání žalovaného 2) proto soud prvního stupně shledal jednání v rozporu s nájemní smlouvou a dovodil jeho odpovědnost za vzniklou škodu ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., kterou vyčíslil částkou 64.022,10 Kč. Protože žalovaný 1) se žádným jednáním na vzniku škody nepodílel, žalobu proti němu zamítl.


K odvolání žalobkyně a žalovaného 2) Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 10. 2017, č. j. 11 Co 597/2016-164, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil s tím, že uloženou povinnost je žalovaný 2) povinen splnit společně a nerozdílně s povinností uloženou žalovanému 1) [výrok I. odst. a)], v napadené části výroku III. jej změnil tak, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni částku 64.022,10 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení s tím, že uloženou povinnost je žalovaný
1) povinen splnit společně a nerozdílně s povinností uloženou žalovanému 2), jinak jej potvrdil [výrok I. odst. b)], a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem (výrok II. a III.). Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o platnosti nájemní smlouvy včetně závěru o prodloužení nájemního vztahu o jeden rok i s jeho právním posouzením nároku na náhradu škody. Na rozdíl od soudu prvního stupně však měl za to, že za vzniklou škodu odpovídají oba žalovaní, neboť odpovědnost žalovaného 1) se odvíjí od skutečnosti, že v rozhodné době byli žalovaní 1) a 2) podílovými spoluvlastníky pronajatých zemědělských pozemků, a byli rovněž ve vztahu k žalobkyni pronajímateli předmětných zemědělských pozemků. V tomto směru odvolací soud vycházel ze zákonem upravené pasivní solidarity žalovaných za vzniklou škodu tak, jak vyplývá z ustanovení § 139 odst. 1 obč. zák. Jelikož žalovaný 2) učinil protiprávní úkon týkající se společné věci, odvolací soud uzavřel, že je v souladu s ustanovením § 438 odst. 1 obč. zák. dána společná (solidární) a nerozdílná odpovědnost žalovaného 2) i žalovaného 1) za vzniklou škodu.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) včasné dovolání. Nájemní smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní jako nájemkyní a J. L. jako pronajímatelkou považuje dovolatel za neplatnou s odůvodněním, že účastníky této nájemní smlouvy na straně pronajímatele nebyli všichni podíloví spoluvlastníci, kteří se podílí
na právech a povinnostech ve vztahu ke společné věci, a nájemní smlouva tak byla uzavřena pouze ke spoluvlastnickému podílu. Dále namítal, že nebylo soudy zohledněno, že počátek nájmu byl sjednán na dobu předcházející uzavření nájemní smlouvy. Vzhledem k neplatnosti nájemní smlouvy se dovolatel domnívá, že oba soudy nesprávně posoudily předpoklady
pro vznik škody. Konečně ani v případě platnosti nájemní smlouvy nesouhlasil se závěrem soudů o prodloužení nájemního vztahu s ohledem na písemná oznámení žalovaných o jeho skončení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil ve výrocích I. až III. tak, že „se rozsudek odvolacího soudu ruší a žaloba se zamítá“, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Dle žalobkyně se odvolací soud správně vypořádal s veškerými námitkami, které v průběhu řízení oba žalovaní uplatnili. K otázce platnosti nájemní smlouvy uzavřené dne
20. 5. 2003 s J. L. uvedla, že obdobné nájemní smlouvy byly uzavřeny
i se zbývajícími spoluvlastníky, nepovažovala však za nutné vzhledem k tomu, že škodu způsobili žalovaní a nikoli zbývající spoluvlastníci, je soudu předložit. Je přesvědčena,
že z uzavřených nájemních smluv nepochybně vyplývá vůle spoluvlastníků jí pozemky pronajmout. Podle jejího názoru není vyloučeno uzavřít nájemní smlouvu s účinností od data, které předcházelo datu podpisu smlouvy. Žalobkyně se ztotožňuje i s právním názorem odvolacího soudu o posouzení pasivní legitimace obou žalovaných. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.


Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“.

Projednávanou věc je nutné s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 1, 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, posuzovat podle právní úpravy účinné
do 31. 12. 2013, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném
do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“).


Dovolání bylo podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí.


Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Dovolatel existenci těchto vad netvrdil a neplyne ani z obsahu spisu.


Podle § 243f odst. 1 o. s. ř. pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolací soud předesílá, že dovolatel uvedl, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, avšak žalovaní 1) a 2) mají v řízení o náhradu škody postavení samostatných společníků (srov. § 91 odst. 1 o. s. ř.). Proto směřuje-li dovolání žalovaného 1) proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, jedná se v části napadající rozhodnutí odvolacího soudu
o povinnostech žalovaného 2) o dovolání podané osobou neoprávněnou (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1520/98, nebo ze dne
14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 604/2015). Dovolatel není subjektivně legitimován ani k podání dovolání do té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí částky 2.115,90 Kč s příslušenstvím ve vztahu k němu (tímto výrokem mu nebyla způsobena žádná odstranitelná újma). Nejvyšší soud tedy podle ustanovení § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl dovolání v části, v níž směřuje proti částem výroku I. odst. a), b), jimiž byl rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 15. 4. 2016, č. j. 1 C 41/2014-135, potvrzen.


Dovolání je přípustné v části, ve které směřuje proti části výroku I. odst. b), jíž byl rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 15. 4. 2016, č. j. 1 C 41/2014-135, změněn, neboť dovoláním zpochybněný závěr o platnosti nájemní smlouvy je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Nájemní smlouva ze dne 20. 5. 2003 byla uzavřena mezi J. L. jako pronajímatelkou a vlastnicí 34 pozemků ve vztahu k celku a žalobkyní jako nájemkyní, přičemž předmětem smlouvy byl nájem právě těchto 34 pozemků.

Podle § 136 odst. 1 obč. zák. věc může být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků. Předmětem spoluvlastnického práva je určitá věc jako celek. Tato věc náleží celá každému spoluvlastníku; rozdělena (podílem) není společná věc, ale vlastnické právo. Podle
§ 137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech
a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.


Z citovaných ustanovení vyplývá, že spoluvlastnický podíl vyjadřuje toliko rozsah,
v jakém jednotliví spoluvlastníci vykonávají a nesou jinak shodná práva a povinnosti, která pro ně vyplývají z vlastnictví společné věci jako celku. U podílových spoluvlastníků jde tedy o tzv. ideální podíl na společné věci, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci. Nedošlo-li k reálnému rozdělení spoluvlastněných pozemků, nemohl existovat jako samostatný předmět nájmu ideální podíl ve výši tří čtvrtin (reálně blíže neurčený)
na těchto pozemcích, neboť je to pojmově vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2731/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3535/2010).


Z tohoto pohledu se odvolací soud posouzením otázky platnosti nájemní smlouvy uzavřené dne 20. 5. 2003 mezi předchůdkyní žalovaných J. L. jako tehdejší pronajímatelkou a žalobkyní jako nájemkyní nezabýval, třebaže v řízení vyšlo najevo,
že dalšími spoluvlastníky pronajatých pozemků (v rozsahu každý
1/8) jsou B. K.
a E. K. Jeho právní posouzení věci je tak neúplné a tudíž nesprávné. Na odvolacím soudu proto bude, aby se zabýval okolnostmi uzavření předmětné nájemní smlouvy, zejména otázkou, zda vůlí pronajímatelů a nájemce bylo v daném čase pronajmout dotčené pozemky společně jako celek (jinak řečeno, zda došlo k uzavření nájemní smlouvy projevy účastníků
na více listinách), nebo zda došlo nezávisle na sobě k pronájmu pouze ideálních podílů
na společné věci. S ohledem na výsledný závěr pak opětovně posoudí, zda jsou splněny předpoklady pro odpovědnost žalovaného 1) za vzniklou škodu. Protože není dosud vyřešena otázka platnosti nájemní smlouvy, nemohl se dovolací soud zabývat možností její případné prolongace.


Z vyložených důvodů plyne, že výrok rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 1) změněn, není z hlediska vymezeného dovolacího důvodu správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) v uvedeném rozsahu včetně závislých výroků
o nákladech řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 12. 11. 2018


JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu