Rozhodnutí NS

25 Cdo 858/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/23/2019
Spisová značka:25 Cdo 858/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.858.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Promlčení
Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 106 odst. 1 obč. zák.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 858/2019-166

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: T. V. K., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem Poštovská 455/8, Brno, proti žalované: Zlínstav a. s., se sídlem Bartošova 5532, Zlín, IČO 28315669, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Direct pojišťovna, a. s., se sídlem Nové sady 996/25, Brno, IČO 25073958, zastoupená Mgr. Hynkem Růžičkou, LL.M., advokátem se sídlem U Průhonu 1589/13a, Praha 7, o náhradu nákladů na výživu pozůstalé manželky, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 219/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. 12. 2018, č. j. 59 Co 319/2018-136, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 4. 9. 2018, č. j. 38 C 219/2018-95, zamítl žalobu o zaplacení 72.000 Kč a placení 2.000 Kč měsíčně od 19. 6. 2018 do budoucna a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně jako pozůstalá manželka po zemřelém M. I. K. podle § 448 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), domáhala peněžitého důchodu jako náhrady nákladů na svou výživu s odkazem na rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 10. 2013, č. j. 38 C 76/2013-283, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2014, č. j. 60 Co 28/2014-337, jímž byla žalovaná podle § 420 odst. 1 obč. zák. uznána odpovědnou za smrt manžela žalobkyně, jenž podlehl zraněním, které utrpěl dne 24. 5. 2012 při výstavbě volnočasového centra XY v XY, a byla jí uložena povinnost uhradit pozůstalé manželce jednorázové odškodnění za usmrcení podle § 444 odst. 3 obč. zák. ve výši 240.000 Kč. Soud na základě námitky promlčení, kterou v nynějším řízení vznesla žalovaná i vedlejší častnice, dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok je podle § 106 odst. 1 obč. zák. promlčen, protože nejpozději ke dni vyhlášení rozsudku (dne 25. 10. 2013) ve věci vedené pod sp. zn. 38 C 76/2013, jemuž byla žalobkyně prostřednictvím svého zástupce přítomna, obdržela informaci, na jejímž základě si mohla učinit úsudek, která osoba za vzniklou škodu odpovídá, a žalobu podala až dne 18. 6. 2018, tedy po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Ostatně sama svůj nárok na peněžitý důchod dovozuje v návaznosti na tento předchozí rozsudek a nic jí nebránilo jej u soudu uplatnit včas, tak jako to učinil její syn, zastoupený stejným advokátem, který svou (téměř identickou) žalobu podal již dne 25. 5. 2015. Vzhledem k tomu soud nepovažoval námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy.

Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. 12. 2018, č. j. 59 Co 319/2018-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodující sice je, kdy se přímo poškozená, a nikoli její zástupce, prokazatelně dozvěděla o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, ovšem v tomto případě se tak stalo již podáním žaloby na jednorázovou náhradu při usmrcení dne 20. 3. 2013 k Okresnímu soudu ve Zlíně (sp. zn. 38 C 76/2013), resp. nejpozději podáním odvolání proti jeho rozsudku ze dne 25. 10. 2013, k čemuž musela svého zástupce zmocnit. Vzhledem k tomu byla námitka promlčení opodstatněná a odvolací soud neshledal její vznesení v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně měla od počátku běhu subjektivní promlčecí doby dostatek času, aby své právo uplatnila včas. Nebylo též možno přisvědčit žalobkyni, že žalovaná ohledně námitky promlčení neunesla břemeno tvrzení a důkazní, protože její vznesení je jednostranný, výslovný a adresný právní úkon, jehož posouzení soudem není otázkou skutkovou, ale právní, opírající se o okolnosti zjištěné z obsahu spisu.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vztáhl počátek běhu promlčecí doby k okamžiku podání odvolání v předchozím řízení. Žalobkyně je ukrajinskou státní občankou, komunikuje pouze ukrajinsky a kontakt s jejím zástupcem probíhá jen přes ukrajinskou advokátní kancelář. Zástupce tak tímto způsobem v předchozím řízení obdržel plnou moc v česko-ukrajinském znění k podání žaloby, dále postupoval v souladu se svou povinností advokáta chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, a musel proto podat opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Z této okolnosti pak nelze předjímat, že žalobkyně k podání odvolání dala pokyn, a nabyla tedy vědomosti o osobě odpovědné za vzniklou škodu. V řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 76/2013 byly žalovány z procesní opatrnosti dva subjekty, šlo navíc o odlišný nárok, a nelze proto směšovat úkony jejího zástupce v tomto řízení se skutečnostmi rozhodnými pro počátek promlčecí doby v současném řízení. Odvolací soud nesprávně uzavřel, že posouzení důvodnosti námitky promlčení je otázkou právního hodnocení podle okolností zjištěných z obsahu spisu, přestože je povinností účastníka řízení, který ji vznesl, uvést alespoň taková tvrzení, z nichž lze dovodit, proč je dané právo promlčeno. Žalovaný byl povinen prokázat, kdy se žalobkyně dozvěděla, kdo za škodu na zdraví odpovídá, příp. kdy si o tom alespoň mohla učinit úsudek; její zástupce až po ukončení předchozího sporu informoval pouze spolupracující ukrajinskou kancelář, nikoli přímo žalobkyni, která neměla žádné přesnější informace vyjma vědomosti o úmrtí manžela a o obecné možnosti žádat odškodnění. Navrhuje proto, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení právních otázek, na nichž spočívá jeho rozhodnutí, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelce lze sice obecně přisvědčit, že žalovaný má povinnost tvrzení a důkazní břemeno k námitce promlčení, tj. má uvést všechny okolnosti rozhodné pro závěr, že již uplynula právním předpisem přesně vymezená doba a oprávněný subjekt, ač tak měl učinit, své právo nevykonal. Avšak současně platí, že námitku promlčení, jako jednostranný, výslovný a adresný právní úkon strany, která žalobě odporuje, posuzuje soud i podle obsahu spisu (tudíž i ve vztahu k žalobním tvrzením, tj. k žalobcem uváděným skutkovým okolnostem případu) a lze-li z něj dovodit, že uplatněné právo je již promlčeno, nelze jeho postupu v tomto ohledu ničeho vytknout (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, a ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, publikované pod č. 13/2005 a 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Znalost o osobě škůdce ve smyslu § 106 obč. zák. se podle ustálené judikatury váže k okamžiku, kdy poškozený obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované pod C 1168 a C 2445 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Subjektivní promlčecí doba počíná běžet okamžikem, kdy poškozený má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou; nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, Soubor C 4273). Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna jen na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není ani rozhodující, kdy na základě konkrétních skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si poškozený utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 723/2008).

Odvolací soud vyšel ze správného závěru, že nelze ztotožňovat okamžik rozhodný pro skutečnou vědomost poškozeného o škodě a o odpovědném subjektu s okamžikem, kdy o těchto skutečnostech nabyla vědomost jiná osoba než poškozený, např. advokát, který na základě plné moci poškozeného zastupoval v jiném řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2168/2015, Soubor C 15825). Dovodil pak, že žalobkyně, byť uplatňovala své nároky pomocí českého advokáta, s nímž měla zprostředkovaný kontakt přes třetí osobu do svého bydliště na Ukrajině, měla o subjektu, který odpovídá za smrt jejího manžela, vědomost již v okamžiku, kdy podala žalobu na jednorázovou náhradu nemajetkové újmy (v tomto sporu ostatně uspěla a náhrady se vůči žalovanému domohla). Není přitom významné, že šlo o různé nároky, neboť se odvíjejí od téže škodné události, za kterou odpovídá tentýž subjekt. Tento závěr je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3472/2016, Soubor C 16047. Na tom nic nemění poněkud zavádějící doplňková úvaha odvolacího soudu, že potřebnou vědomost žalobkyně získala nejpozději podáním odvolání v této věci, neboť již ze samotného podání žaloby k podstatně dřívějšímu datu je třeba dovodit totéž, a to bez ohledu na to, že tu mohla být pochybnost, zda případně není dána odpovědnost za škodu i jiného subjektu.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 10. 2019


JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu