Rozhodnutí NS

23 Cdo 3192/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2019
Spisová značka:23 Cdo 3192/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3192.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 3192/2019-338


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovaným 1) J. S., nar. XY, bytem XY, 2) J. P., nar. XY, bytem XY, 3) Agrofin, s. r. o., se sídlem v Brně, Příkop 843/4, identifikační číslo osoby 60699027, všichni zastoupeni JUDr. Igorem Andrýskem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 120/22, o zaplacení částky 3.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 54 Cm 25/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019, č. j. 12 Cmo 281/2018-286, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24.926 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

                  Odůvodnění:

                  (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 31. 5. 2018, č. j. 54 Cm 25/2016-188, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 3.000.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.).

K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) dovolání s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelé uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalovaných se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítnul, případně zamítnul.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalovaných rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelé ohlašují, že rozhodnutí odvolacího soudu napadají ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňují pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelé namítají, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Dovolatelé předestírají výklad ohledně platnosti rozhodčí smlouvy a namítají, že absolutně neplatná smlouva nemohla mít žádné účinky a tedy i rozhodčí nález Mgr. Marka Landsmanna a usnesení téhož rozhodce jsou absolutně neplatnými právními úkony nemajícími žádné následky, neboť byly uskutečněny na základě absolutně neplatné smlouvy, a s ohledem na uvedené namítají promlčení pohledávky žalobkyně. Dovolatelé však pomíjejí, že ze zjištění soudů nižších stupňů se podává, že v dané věci byl rozhodčí nález zrušen z důvodu, že rozhodčí doložky obsažené ve smlouvách o revolvingové půjčce se nevztahují na řešení sporů o zaplacení předmětných směnek. Odvolací soud též podotkl, že žalovaní nepřesně interpretují aplikovaný důvod zrušení rozhodčího nálezu, když se nejednalo o absolutní neplatnost rozhodčí doložky. Na řešení otázky účinků absolutně neplatné rozhodčí smlouvy a jejího vlivu na promlčení tedy nebylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).

Dovolatelé rovněž namítají, že pokud závěr přijatý znalcem Mgr. Vaníčkem v posudku ze dne 31. 8. 2017 byl formulován „pouze“ v rovině střední pravděpodobnosti, pak je zřejmé, že z takového závěru nelze dovozovat, že by žalobkyně unesla důkazní břemeno k prokázání pravosti podpisu žalovaných, když žádný další důkaz k unesení tohoto břemene nenavrhla. Uvádí též, že „výsledek dokazování o skutkových tvrzeních žalobkyně o pravosti podpisů žalovaných se nepotvrdil“. Odkazují přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007.

V nyní řešené věci shledal odvolací soud námitku nepravosti podpisů žalovaných na předmětné směnce nedůvodnou. K hodnocení posudku Mgr. Vaníčka a k reviznímu posudku Mgr. Ing. Pejchové uvedl, že soud prvního stupně zcela správně vyšel nejen z nálezů obou posudků, ale zabýval se i důvody, které oba znalce k jejich přijetí vedly, a provedené důkazy vyhodnotil podle zásad ust. § 132 o. s. ř. Odvolací soud přitom uzavřel, že i přesto, že výsledky znaleckého zkoumání sporných podpisů z důvodů popsaných ve znaleckých posudcích nevyústily v kategorický nález, nelze závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně dostatečně prokázala své tvrzení, že žalovaní převzali za zaplacení směnky rukojemství, vytknout nesprávnost.

Výše uvedená argumentace dovolatelů je postavena na zpochybňování skutkového stavu a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a přípustnost dovolání tak založit nemůže, neboť námitkami, jež se týkají správnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání založit nelze, když důvodem podání dovolání může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, na němž spočívá jeho rozhodnutí (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), vycházející ze skutkového stavu, který přezkumu dovolacího soudu nepodléhá. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). Jestliže dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, dle něhož popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení vlastní směnky její pravost, leží důkazní břemeno ohledně pravosti směnky (pravosti podpisu žalovaného na směnce) na žalobci, který směnku k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených vyvozuje žalobou uplatněný nárok, pomíjí, že v nyní projednávané věci dle odvolacího soudu žalobkyně dostatečně své tvrzení, že žalovaní převzali za zaplacení směnky rukojemství, prokázala. Odkaz na uvedené rozhodnutí tak přípustnost dovolání založit nemůže.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 10. 2019


JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu