Rozhodnutí NS

11 Tdo 1044/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/20/2019
Spisová značka:11 Tdo 1044/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.1044.2019.2
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Soud
Spolupachatelství
Subjektivní stránka
Subsidiarita trestní represe
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. c) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
§ 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), písm. c)) tr. zákoníku
§ 23 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 838/20

III.ÚS 828/20

III.ÚS 963/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 1044/2019-3391


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2019 o dovoláních obviněných 1) M. V., nar. XY v XY, Slovenská republika, slovenského státního příslušníka, trvale bytem XY, XY, Slovenská republika, 2) H. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, 3) M. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, a 4) obchodní společnosti L., IČ XY, se sídlem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 5 To 32/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 5/2017, t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu se dovolání obviněné obchodní společnosti L. odmítá.

    II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných M. V., H. V. a M. M. odmítají.

    Odůvodnění:


    I.
    Dosavadní průběh řízení

    1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2018, sp. zn. 30 T 5/2017, byli obvinění M. V., S. B., H. V. a M. M. uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Současně byly uznány vinnými i dvě obviněné obchodní společnosti, a to společnost N. s. r. o. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a společnost L. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku.

    2. Za to byl obviněný M. V. odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a podle § 70 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku krajského soudu. Obviněná S. B. pak byla citovaným rozsudkem soudu prvního stupně odsouzena podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla odsouzena rovněž k trestu propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku krajského soudu. Obviněný H. V. byl citovaným rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl odsouzen rovněž k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací na dobu pěti let. Obviněný M. M. byl předmětným rozsudkem krajského soudu odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl odsouzen rovněž k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací na dobu pěti let. Obviněná obchodní společnost N. s. r. o. byla podle § 19 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“), odsouzena k trestu propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku krajského soudu. Podle § 20 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob byla rovněž odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu provozu lékárny po dobu šesti let. Obviněná obchodní společnost L. byla podle § 20 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob předmětným rozsudkem soudu prvního stupně odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu provozu lékárny po dobu deseti let.

    3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni výše jmenovaní obvinění. Vrchní soud v Olomouci podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výrocích o trestu obviněných M. V., S. B., H. V. a M. M. a za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. řádu poté obviněného M. V. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a podle § 70 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl tento obviněný odvolacím soudem odsouzen rovněž k trestu propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku vrchního soudu. Obviněná S. B. pak byla rozsudkem odvolacího soudu odsouzena podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pak byla odsouzena rovněž k trestu propadnutí věci v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku vrchního soudu. Obviněný H. V. byl předmětným rozsudkem odvolacího soudu odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl odsouzen rovněž k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací na dobu pěti let. Obviněný M. M. byl citovaným rozsudkem odvolacího soudu odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl odsouzen rovněž k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací na dobu pěti let. Naproti tomu odvolání všech obviněných odvolací soud jako nedůvodná podle § 256 tr. řádu zamítl.
      4. Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ostravě se obvinění M. V., S. B., H. V., M. M., obchodní společnost N. s. r. o. a obchodní společnost L. předmětné trestné činnosti dopustili tím, že:

      I. obviněný M. V.
      v dosud přesně nezjištěném období nejméně od června 2014 do 9. 11. 2016 v Lékárně T. XY, od 15. 10. 2016 přejmenované na Lékárna N., umístěné na adrese XY, XY, si s vědomím, že obsahují návykové látky, opakovaně objednával velká množství nejméně dvou druhů léků dostupných pouze na lékařský předpis, které vzhledem k jejich množství byly určeny k užití pro mnoho osob, načež si zde objednané léky osobně bez řádného oprávnění vyzvedl a obratem je bez patřičného oprávnění vyvezl z České republiky do Slovenské republiky, přičemž se jednalo nejméně o
      10.287 ks stotabletových balení léku Adipex retard v ceně nejméně 826,- Kč za jedno balení, a 33 ks třicetitabletových balení léku Adipex retard v ceně nejméně 299,- Kč za jedno balení, přičemž každá tableta obsahuje 15 mg účinné látky fentermin, celkem tedy 15.445.350 mg účinné látky fentermin za nejméně 8.506.929,- Kč,
      503 ks stotabletových balení léků Sanval, přičemž každá tableta obsahuje 10 mg účinné látky zolpidem, celkem tedy 503.000 mg účinné látky zolpidem,
      čímž za neoprávněný prodej těchto léků umožnil utržit Lékárně T. XY, od 15. 10. 2016 Lékárně N., umístěné na adrese XY, XY, neoprávněný zisk ve výši nejméně 1.701.386,- Kč,
      přičemž látky uvedené pod mezinárodním nechráněným názvem (INN), v českém jazyce ­- fentermin a zolpidem, jsou psychotropní látky uvedené v příloze č. 7 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, fentermin nyní v příloze č. 5 téhož nařízení, vydaného na základě zmocnění § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látky zařazené do seznamu IV podle Úmluvy o psychotropních látkách, fentermin nyní do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, čímž zacházel s přípravky obsahujícími psychotropní látku v rozporu se zákonem o návykových látkách č. 167/1998 Sb.,

      II. obvinění S. B., H. V. a M. M.
      v dosud přesně nezjištěném období nejméně od června 2014 do 9. 11. 2016 v Ostravě po předchozí vzájemné dohodě, vědomi si protiprávnosti svého jednání, s cílem dosažení zisku, v rozporu s ustanoveními § 83 odst. 4 a § 82 odst. 1 zák. č. 378/2007 Sb., o léčivech, a v návaznosti na to v rozporu s § 6 vyhlášky č. 54/2008 Sb., o způsobu předepisování léčivých přípravků a o lékařských předpisech, neoprávněně spolupracovali při prodeji léčivých přípravků obsahujících psychotropní látky obviněnému M. V. tak, že ač v doposud přesně nezjištěné době v roce 2014 informovala obviněná S. B., zaměstnaná v Lékárně T. XY, od 15. 10. 2016 přejmenované na Lékárna N., umístěná na adrese XY, XY, jednatele svého zaměstnavatele obviněného H. V., jednatele, o zájmu jisté osoby ze Slovenska o nákup velkého množství léčivého přípravku Adipex retard a rovněž velké množství léčivého přípravku Sanval, k čemuž se obviněný H. V. s vědomím, že tyto léčivé přípravky obsahují návykovou látku, vědom si protiprávnosti takového jednání, za účelem dosažení zisku, vyjádřil souhlasně a současně zajistil u obviněného M. M., jednatele společnosti PANOTEX INVESTMENT s .r. o., provozovatele Lékárny N., umístěné na adrese I. XY, ul. XY, XY, se kterým spolupracoval, aby mohla být velká množství léků Adipex retard objednávána na faktury do Lékárny N. a z této posléze převážena a naskladňována do Lékárny T. XY, nyní Lékárny N., s čímž obviněný M. M. souhlasil, dle této dohody obviněná S. B. v období nejméně od roku 2014 do 9. 11. 2016 opakovaně jako zaměstnankyně Lékárny T. XY, od 15. 10. 2016 přejmenované na Lékárna N., s vědomím, že obsahují návykovou látku, u velkodistributorů opakovaně objednávala do Lékárny N. léčiva Adipex retard a do Lékárny T. XY léčiva Sanval, která jsou dostupná pouze na lékařský předpis, a která vzhledem k jejich množství byla určena k užití pro velký počet osob, takto dodané léky Adipex retard z Lékárny N. do Lékárny T. XY, od 15. 10. 2016 Lékárny N. - XY, neoprávněně převáželi obvinění S. B. a M. M., do předmětného prodeje se s cílem dosažení zisku zapojili obvinění H. V. i M. M., a to jak co se týče evidence těchto léků v lékárenském softwaru, tak zajišťováním finančních prostředků na nákup tohoto velkého množství léků, načež tyto léky vždy po předchozí domluvě s obviněným M. V. tomuto v předmětné lékárně obviněná S. B. prodala tyto léčivé přípravky oproti předložení lékařských receptů vždy v řádu několika stovek kusů, kdy však lékařské recepty, na základě kterých byly obviněnou S. B. prodávány léčivé přípravky Sanval a Adipex retard obviněnému M. V., byly ve velkém objemu předepisovány stejnými stále se opakujícími lékaři, na stejná stále se opakující jména pacientů - občanů Slovenské republiky a recepty byly bez uvedení data vystavení, z čehož bylo zřetelně patrné, že recepty nejsou pravými a nelze oproti jejich předložení vydat žádný léčivý přípravek, což bylo při řádné kontrole předkládaných receptů snadno zjistitelné, a to i dodatečně vzhledem k tomu, že tyto recepty byly v lékárně uchovávány, načež obviněný M. V. bez patřičného oprávnění tyto léčivé přípravky vyvážel z České republiky do Slovenské republiky, a to nejméně
      10.287 ks stotabletových balení léku Adipex retard v ceně nejméně 826,- Kč za jedno balení, a 33 ks třicetitabletových balení léku Adipex retard v ceně nejméně 299,- Kč za jedno balení, přičemž každá tableta obsahuje 15 mg účinné látky fentermin, celkem tedy 15.445.350 mg účinné látky fentermin za nejméně 8.506.929,- Kč,
      503 ks stotabletových balení léků Sanval, který obsahuje účinnou látku zolpidem, 10 mg v každé tabletě, celkem tedy 503.000 mg účinné látky zolpidem,
      čímž za neoprávněný prodej těchto léků utržila Lékárna T. XY, od 15. 10. 2016 Lékárna N., umístěná na adrese XY, XY, neoprávněný zisk ve výši nejméně 1.701.386,- Kč,
      přičemž látky uvedené pod mezinárodním nechráněným názvem (INN), v českém jazyce ­- fentermin a zolpidem, jsou psychotropní látky uvedené v příloze č. 7 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, fentermin nyní v příloze č. 5 téhož nařízení, vydaného na základě zmocnění § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látky zařazené do seznamu IV podle Úmluvy o psychotropních látkách, fentermin nyní do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, čímž zacházeli s přípravky obsahujícími psychotropní látku v rozporu se zákonem o návykových látkách č. 167/1998 Sb. a rovněž v rozporu se zákonem o léčivech č. 378/2007 Sb.,

      III. obviněná právnická osoba N. s. r. o.
      v době od 15. 10. 2016 do 9. 11. 2016 v XY v rámci provozu Lékárny N., umístěné na adrese XY, XY, prostřednictvím své zaměstnankyně, obviněné S. B. na pozici lékárnice oprávněné k výdeji léčiv a se souhlasem a za aktivní účasti svého jednatele, obviněného M. M., za účelem finančního profitu společnosti N. s.r.o., v rozporu s ustanovením § 83 odst. 4 zák. č. 378/2007 Sb., o léčivech, a v rozporu s ustanovením § 82 odst. 1 zák. č. 378/2007 Sb., o léčivech, a v návaznosti na to v rozporu s § 6 vyhlášky č. 54/2008 Sb., o způsobu předepisování léčivých přípravků a o lékařských předpisech, neoprávněně, opakovaně a ve velkých množstvích prodávala obviněnému M. V. léčivý přípravek Adipex retard, jehož každá tableta obsahuje 15 mg účinné látky fentermin, tedy psychotropní látky tehdy uvedené v příloze č. 7 nařízení vlády č. 436/2013 Sb., o seznamech návykových látek, nyní v příloze č. 5 téhož nařízení tak, že obviněná S. B. po předchozí dohodě s obviněným M. M. u velkodistributora opakovaně objednávala do Lékárny N. léčiva Adipex retard, dostupná pouze na lékařský předpis, která vzhledem k jejich množství byla určena k užití pro velký počet osob, a v jednom případě dne 15. 10. 2016 léky Adipex retard do Lékárny N. - XY z lékárny N. umístěné na adrese I. XY, ul. XY, XY, kterou v té době provozovala rovněž společnost N. s.r.o., neoprávněně převezla s vědomím obviněných M. M. a S. B. dosud nezjištěná osoba, načež léky Adipex retard vždy po předchozí domluvě s obviněným M. V., tomuto v předmětné lékárně prodala obviněná S. B. proti předložení příslušného počtu lékařských receptů, ovšem aniž by tyto recepty zkontrolovala a zavedla do systému prodeje léčiv na recepty, do předmětného prodeje se v uvedeném období aktivně zapojil obviněný M. M. jako jednatel společnosti N. s.r.o., s cílem dosažení zisku pro společnost N. s.r.o., který již dříve byl o takové činnosti obviněné S. B. zpraven a aktivně se jí účastnil převozem léků, zajišťováním finančních prostředků a objednáváním příslušného množství léků, přičemž však lékařské recepty, na základě kterých byly obviněnou S. B. prodávány léčivé přípravky Adipex retard obviněnému M. V., byly ve velkém objemu předepisovány stejnými stále se opakujícími lékaři, na stejná stále se opakující jména pacientů - občanů Slovenské republiky a recepty byly bez uvedení data vystavení, a dále vzhledem k okolnostem prodeje bylo patrné, že recepty nejsou pravými a nelze oproti jejich předložení vydat žádný léčivý přípravek, což bylo při řádné kontrole předkládaných receptů snadno zjistitelné, a to i dodatečně vzhledem k tomu, že tyto recepty byly v lékárně uchovávány, načež obviněný M. V. bez patřičného oprávnění tyto léčivé přípravky vyvážel z České republiky do Slovenské republiky, přičemž se v období od 15. 10. 2016 do 9. 11. 2016 jednalo nejméně o
      celkem 1.250 ks stotabletových balení léku Adipex retard v celkové nákupní ceně 1.100.000 Kč, prodejní ceně 1.312.500,- Kč, celkem 125.000 tablet léku Adipex retard, které dohromady obsahují 1.875.000 mg účinné látky fentermin,
      čímž za prodej těchto léků utržila společnost N. s.r.o. neoprávněný prospěch ve výši 212.500,- Kč, přičemž látka uvedená pod mezinárodním nechráněným názvem (INN), v českém jazyce ­- fentermin je psychotropní látka, která byla uvedena v příloze č. 7 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, nyní v příloze č. 5 téhož nařízení, vydaného na základě zmocnění § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka zařazená do seznamu IV podle Úmluvy o psychotropních látkách, nyní do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, čímž zacházela s přípravky obsahujícími psychotropní látku v rozporu se zákonem o návykových látkách č. 167/1998 Sb. a rovněž v rozporu se zákonem o léčivech č. 378/2007 Sb.,

      IV. obviněná právnická osoba L..
      v době od 28. 7. 2014 do 14. 10. 2016 v rámci provozu lékárny T. XY, umístěné na adrese XY, XY, prostřednictvím své zaměstnankyně, obviněné S. B., na pozici lékárnice oprávněné k výdeji léčiv a se souhlasem a za aktivní účasti svého jednatele, obviněného H. V., za účelem finančního profitu společnosti L., v rozporu s ustanovením § 83 odst. 4 zák. č. 378/2007 Sb., o léčivech, a v rozporu s ustanovením § 82 odst. 1 zák. č. 378/2007 Sb., o léčivech a v návaznosti na to v rozporu s § 6 vyhlášky č. 54/2008 Sb., o způsobu předepisování léčivých přípravků a o lékařských předpisech, neoprávněně prodávala obviněnému M. V., nar. XY, velké množství léčivého přípravku Adipex retard, přičemž jedna tableta obsahuje 15 mg účinné látky fentermin, tedy psychotropní látky uvedené v příloze č. 7 nařízení vlády č. 436/2013 Sb., o seznamech návykových látek, nyní v příloze č. 5 téhož nařízení a rovněž velké množství léčivého přípravku Sanval, přičemž jedna tableta obsahuje 10 mg účinné látky zolpidem, tedy psychotropní látky uvedené v příloze č. 7 nařízení vlády č. 436/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a to tak, že na základě objednávek obviněného M. V. obviněná S. B. informovala svého zaměstnavatele a jednatele společnosti L., obviněného H. V. o zájmu jisté osoby ze Slovenska o nákup velkého množství léčivého přípravku Adipex retard a rovněž velkého množství léčivého přípravku Sanval, k čemuž tento svolil za účelem dosažení zisku s vědomím, že tyto léčivé přípravky obsahují návykovou látku, vědom si protiprávnosti takového jednání, a k zajištěni realizace takového prodeje obviněný H. V., jako jednatel společnosti L. provozující předmětnou lékárnu, oslovil obviněného M. M., nar. XY, jako jednatele společnosti provozující Lékárnu N. na adrese­ - I. XY, ul. XY, XY, se kterým spolupracoval a ve které měl dříve vlastnický podíl, se žádostí, aby mohlo být toto velké množství léků Adipex retard objednáváno do Lékárny N. a z této posléze převáženo a naskladňováno do Lékárny T. XY, s čímž obviněný M. M. souhlasil, přičemž obviněná S. B. v období nejméně od roku 2014 do 14. 10. 2016, jako zaměstnankyně společnosti L., u velkodistributorů opakovaně objednávala do Lékárny N. léčiva Adipex retard a do Lékárny T. XY léčiva Sanval, obojí dostupná pouze na lékařský předpis, která vzhledem k jejich množství byla určena k užití pro velký počet osob, kdy léky Adipex retard z Lékárny N. do Lékárny T. XY neoprávněně převáželi obvinění S. B. a M. M., oba si vědomi svého protiprávního jednání, načež léky Adipex retard a Sanval vždy po předchozí domluvě s obviněným M. V., tomuto v předmětné lékárně obviněná S. B. prodala tyto léčivé přípravky oproti předložení lékařských receptů, vždy v řádu několika stovek kusů, kdy o předmětný prodej se v období, kdy předmětnou Lékárnu T. XY provozovala společnost L., od 28. 7. 2014 do 14. 10. 2016, aktivně zajímal obviněný H. V. jako jednatel společnosti L., s cílem dosažení zisku pro společnost L., a to jak co se týče evidence těchto léků v lékárenském softwaru, tak zajišťováním finančních prostředků na nákup tohoto velkého množství léků, případně objednáváním léků u příslušného velkodistributora, přičemž však řada z lékařských receptů, na základě kterých byly obviněnou S. B. prodávány léčivé přípravky Sanval a Adipex retard obviněnému M. V., byla ve velkém objemu předepisována stejnými stále se opakujícími lékaři, na stejná stále se opakující jména pacientů - občanů Slovenské republiky a recepty byly bez uvedení data vystavení, a dále vzhledem k okolnostem prodeje bylo zřejmé, že recepty nejsou pravými a nelze oproti jejich předložení vydat žádný léčivý přípravek, což bylo při řádné kontrole předkládaných receptů snadno zjistitelné, a to i dodatečně vzhledem k tomu, že tyto recepty byly v lékárně uchovávány, načež obviněný M. V. bez patřičného oprávnění tyto léčivé přípravky vyvážel z České republiky do Slovenské republiky, přičemž se jednalo nejméně o
      celkem 9.287 ks stotabletových balení léku Adipex retard, v nejnižší prodejní ceně 7.671.062 Kč a celkem 33 ks třicetitabletových balení léku Adipex retard, v celkové nejnižší prodejní ceně 9.867 Kč, dohromady tedy celkem 929.690 tablet léku Adipex retard, přičemž jedna tableta obsahuje 15 mg účinné látky fentermin, dohromady tedy celkem 13.945.350 mg účinné látky fentermin, v celkové prodejní ceně 7.680.929 Kč,
      celkem 503 ks stotabletových balení léku Sanval, dohromady tedy celkem 50.300 tablet léku Sanval, přičemž jedna tableta obsahuje 10 mg účinné látky zolpidem, dohromady tedy celkem 503.000 mg účinné látky zolpidem, čímž za prodej těchto léků utržila společnost L. neoprávněný zisk ve výši nejméně 1.459.377 Kč, přičemž látky uvedené pod mezinárodním nechráněným názvem (INN), v českém jazyce ­- fentermin a zolpidem jsou psychotropní látky uvedené v příloze č. 7 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, fentermin nyní v příloze č. 5 téhož nařízení, vydané na základě zmocnění § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látky zařazené do seznamu IV podle Úmluvy o psychotropních látkách, fentermin nyní do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, čímž zacházela s přípravky obsahujícími psychotropní látku v rozporu se zákonem o návykových látkách č. 167/1998 Sb. a rovněž v rozporu se zákonem o léčivech č. 378/2007 Sb.
      II.
      Dovolání a vyjádření k nim

      5. Obviněný M. V. napadl dovoláním prostřednictvím svého obhájce obě rozhodnutí nižších soudů, a to v celém jejich rozsahu, přičemž odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Již v úvodu svého dovolání přitom uvádí, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nenamítá to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, nýbrž se dovolává extenzivního výkladu dovolacího důvodu v souladu s judikaturou Ústavního soudu, a to v důsledku skutečnosti, že v dané věci došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, jelikož jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Konkrétně ve svém dovolání tvrdí přetrvávající pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně množství jím odebraných léčiv, tedy že veškeré recepty zajištěné při prohlídce Lékárny N. pocházely od jeho osoby, což podle obviněného nebylo dostatečně prokázáno.
        6. Obviněný v odůvodní mimořádného opravného prostředku dále namítá, že se domníval, že jeho jednání není trestným činem, nýbrž přestupkem podle zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, ve znění pozdějších předpisů, popřípadě trestným činem mírnějším, tzn. že jednal v negativním právním omylu ve smyslu § 19 tr. zákoníku. Nevěděl totiž, a ani nebyl nikým upozorněn, že jím odebírané léky obsahují psychotropní látky, jejichž distribuce může být postižena podle § 283 tr. zákoníku, zvláště za situace, kdy tyto léky nejsou podle znaleckého posudku běžně zneužívány jako omamné a psychotropní látky. Z výše uvedeného obviněný taktéž dovozuje, že jeho jednání nebylo společensky škodlivé, a v dané věci tak měla být zohledněna zásada subsidiarity trestní represe, zakotvená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V trestním řízení totiž nebylo prokázáno, že by odebíral předmětné léky za jiným účelem, než je účel hubnutí, a nebylo potvrzeno, že by užíváním těchto léků došlo ke způsobení újmy na zdraví, resp. jiného závažného následku.

        7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání odložil výkon napadeného rozhodnutí.

        8. Obviněný H. V. napadl dovoláním prostřednictvím svého obhájce obě rozhodnutí nižších soudů, a to v celém jejich rozsahu. Také on přitom odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v porušení svého práva na spravedlivý proces, a to v důsledku nevypořádání námitek jeho obhajoby ze strany odvolacího soudu. Konkrétně se jedná o odvolací námitky vztahující se k povaze a legislativní úpravě léku ADIPEX RETARD, jehož prodej nebyl jakkoli množstevně omezen, přičemž obvinění své jednání nikterak netajili a postupovali v souladu se svými zákonnými povinnostmi. Obviněný dále namítá, že odvolací soud nevypořádal, a ani nemohl vypořádat, jeho námitky směřující proti důkazům a jejich účinnosti, jelikož odvolací soud neměl zajištěné recepty v rámci odvolacího řízení k dispozici. Obviněný zdůraznil, že jelikož z uvedených léků nelze běžnými postupy extrahovat psychotropní látky, jednal při nakládání s nimi, včetně příbalového letáku, v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES o kodexu Společenství týkajícího se humánních léčivých přípravků. V trestním řízení přitom nebylo prokázáno, že by jednal s úmyslem zneužít zmiňované léčebné přípravky pro jiné než léčebné účely.
          9. Obviněný dále namítá, že nemůže být trestně odpovědný za spáchání žalovaného zločinu, neboť nemohl vědět o existenci falešných receptů v situaci, kdy recepty nevydával a plně spoléhal na odborný personál lékárny. Domnívá se, že se soudy nezabývaly množstvím vydaného léčiva, počtem předložených receptů, jednáním jednotlivých zaměstnanců a způsobem výkonu kontrolní činnosti odborného zástupce a vedoucího lékárníka. Soudy navíc zjevný padělaný původ receptů vyvodily podle vyhlášky č. 54/2008 Sb., o způsobu předepisování léčivých přípravků, který ovšem není určen lékárníkům, nýbrž lékařům. V daném případě došlo nanejvýš ke spáchání přestupku, a to v důsledku porušení vyhlášky č. 84/2008 Sb., o správné lékárenské praxi. V obecné rovině obviněný odkázal na subsidiaritu trestní represe a namítl nedostatek společenské škodlivosti činu. Obviněný také namítl nedostatečnost zjištění ohledně míry zavinění spoluobviněné S. B., od kterého se podle jeho názoru odvíjí jeho trestní odpovědnost za předmětný trestný čin.

          10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
            11. Obviněný M. M. napadl dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, a to v celém jeho rozsahu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný deklaruje naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g), a l) tr. řádu. Také on má přitom za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, což odůvodňuje tvrzením extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, v jehož důsledku odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces. Konkrétně namítá, že v řízení nebyla nikterak prokázána jeho účast na trestném jednání, když byl pouze provozovatelem lékárny, v níž léky nebyly objednávány, nenakládalo se s nimi, ani nebyly vydávány a na vydávání se osobně nepodílel. Veškerá jeho činnost podle jeho tvrzení spočívala pouze v tom, že umožnil obviněnému H. N. objednávat léky prostřednictvím softwaru lékárny. O padělaných receptech taktéž nic nevěděl, jelikož výdej léků obstarávala odborná osoba. Obviněný dále uvádí, že nalézacím soudem nebyl správně posouzen zákonný znak velkého rozsahu, neboť nižší soudy posoudily zmíněný znak izolovaně bez vazby na ustanovení § 138 tr. zákoníku. Dále má obviněný za to, že jeho jednání nevykazovalo ani znaky spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku.
              12. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1. písm. a) tr. řádu obviněný namítá porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na zákonného soudce. V konkrétní rovině dovolatel uvádí, že v posuzované trestní věci došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť senát č. 30 Krajského soudu v Ostravě nebyl obsazen přísedícími v souladu s rozvrhem práce, když tito nebyli určeni v pořadí, v němž jsou v rozvrhu práce uvedeni, nýbrž ad hoc z důvodů individuálních překážek či okolností na straně přísedících. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, uplatnil jej obviněný v jeho druhé variantě, tedy že v předcházejícím řízení byly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. řádu.
                13. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil podle § 265l odst. 1 tr. řádu Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí. Nadto požádal o odložení výkonu uloženého trestu podle § 265h odst. 3 tr. řádu ve spojení s § 265o tr. řádu, a to do rozhodnutí o jeho dovolání.

                14. Obviněná obchodní společnost L. napadla dovoláním podaným prostřednictvím své obhájkyně rozsudek vrchního soudu, a jeho prostřednictvím i rozsudek krajského soudu, a to v celém jejich rozsahu. Odkázala přitom na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to v jeho extenzivním výkladu ve spojení s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces, jelikož se nižší soudy nevypořádaly se všemi jejími právně relevantními námitkami. Obviněná zdůraznila, že soudy chybně vyložily ustanovení § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob tak, že je možné ustanovit jí opatrovníka, aniž by tuto soud vyzval, aby si osobu k provádění úkonů v dalším řízení určila sama, a to za situace, kdy je jediný jednatel obviněné právnické osoby trestně stíhán v téže věci. Obviněná dále dodává, že nesouhlasí, že by se dopustila vytýkaného jednání, přičemž vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obě napadená rozhodnutí a věc vrátil do fáze přípravného řízení.

                15. Nejvyšší soud obdržel taktéž podání označené jako dovolání ze dne 5. 3. 2019, které bylo podáno opatrovníkem obviněné obchodní společnosti N. s. r. o., H. N.. Z předloženého trestního spisu bylo Nejvyšším soudem zjištěno, že H. N. není obhájcem obviněné, ačkoli je advokátem vykonávajícím advokacii, nýbrž v dané věci vystupuje v procesním postavení opatrovníka, jenž byl obviněné obchodní společnosti N. s. r. o. ustanoven soudem. Za této situace byl Nejvyšší soud nucen postupovat podle § 265d odst. 2 tr. řádu, podle kterého se podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. O této skutečnosti byl přitom obviněný v napadeném rozhodnutí řádně poučen, pročež Nejvyšší soud nemohl o takovém podání rozhodnout. Jelikož zákon o trestní odpovědnosti právnických osob neobsahuje ohledně vymezení podmínek, za kterých lze podat dovolání, žádnou specifickou úpravu (odchylky), je podle zásady subsidiarity vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 2 citovaného zákona v trestním řízení vedeném proti právnické osobě třeba postupovat podle obecné úpravy obsažené v trestním řádu, tj. včetně § 265d odst. 2 věta první tr. řádu.
                  16. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že obdržel taktéž dovolání obviněné S. B. ze dne 5. 2. 2019. Z předloženého trestního spisu bylo ovšem zjištěno, že obviněné doposud nebyl řádně, tedy v souladu s § 64 odst. 1 písm. b), odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. řádu, doručen dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, proti kterému podané dovolání směřuje. Obviněné tedy doposud neuplynula zákonná dvouměsíční dovolací lhůta (resp. ani nezapočal její běh), v rámci které je mimo jiné oprávněna měnit rozsah, v němž je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno, jakož i důvody dovolání (§ 265f odst. 2 tr. řádu). V důsledku této skutečnosti tak nemohlo být Nejvyšším soudem o tomto dovolání rozhodnuto, jelikož je obviněná nadále oprávněna měnit rozsah i důvody podaného mimořádného opravného prostředku, pročež trestní věc této obviněné podle § 23 odst. 1 tr. řádu vyloučil ze společného řízení.

                  17. K podaným dovoláním zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) své stanovisko ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 1 NZO 179/2019, v němž ve vztahu ke všem dovoláním uvádí, že obvinění obdobné námitky obsažené v dovoláních uplatnili již ve své obhajobě před soudem prvního stupně, jakož i v podaných odvoláních, přičemž se s těmito soudy obou nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly. Obvinění M. V., H. V. a M. M. v podaných dovoláních shodně namítli nedostatečnou společenskou škodlivost činu. Tuto námitku nelze podle státního zástupce považovat za důvodnou, jelikož trestným činem je obecně každý protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Společenskou škodlivost činu lze v této věci dovodit již ze samotné trestní sazby osmi až dvanácti let, kterou trestní zákoník stanoví za spáchaný trestný čin. K naplnění skutkové podstaty přitom postačovalo, že obvinění nakládali s látkou nebo kombinací látek, které jsou obsaženy v seznamu přílohy č. 1 až 8 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a činili tak způsobem, který odpovídal běžným případům předmětného trestného činu.

                  18. K námitkám obviněného M. V., kterými tento rozporuje zjištěný skutkový stav ve vztahu k zajištěným receptům a jeho vědomí o skutečnosti, že předmětné léky obsahují psychotropní látky, státní zástupce upozorňuje, že tyto námitky nespadají pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V dané věci přitom nelze shledat tvrzené porušení práva žádného z obviněných na spravedlivý proces v důsledku extrémního nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Za nedůvodnou považuje státní zástupce také námitku obviněného M. V., spočívající v existenci negativního právního omylu podle § 19 tr. zákoníku. Ten spočívá v absenci vědomí o trestnosti činu ve vztahu k pojmům obsaženým ve skutkové podstatě trestného činu podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku. V takovém případě se ovšem negativní právní omyl o těchto znacích posoudí podle zásady platné pro negativní právní omyl stran samotné trestnosti činu, tedy podle zásady neznalost zákona neomlouvá (ignorantia iuris nocet), a obviněný se nemůže zprostit své trestní odpovědnosti za spáchaný trestný čin toliko tvrzením, že nevěděl o trestnosti činu.

                  19. Pokud jde o námitky obviněného H. V., odvolací soud se podle státního zástupce v dostatečné míře vypořádal s jeho námitkami. Soudy přitom nepochybily při výkladu mimotrestních norem týkajících se pravidel nakládání s léčivy. Skutková podstata zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku není normou s blanketní dispozicí. Odkaz na vyhlášku č. 54/2008 Sb., o způsobu předepisování léčivých přípravků, údajích uváděných na lékařském předpisu a o pravidlech používání lékařských předpisů, ve znění pozdějších předpisů, proto není podstatný pro její naplnění, neboť sloužil pouze pro konkretizaci protiprávního jednání obvinění, tedy ve vztahu k popisu subjektivní stránky žalovaného zločinu.

                  20. K argumentaci obviněného M. M., který namítá naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, tedy porušení svého práva na zákonného soudce, státní zástupce uvádí, že postup, kdy jsou přísedící zařazení do jednotlivých oddělení zařazováni do senátů k rozhodování v jednotlivých trestních věcech v pořadí, v němž jsou vedeni v rozvrhu práce, přičemž je přihlíženo k časovým možnostem jednotlivých přísedících, k jejich zdravotnímu stavu, k době zbývající do konce jejich funkčního období a k případné odbornosti přísedícího, je zcela v souladu se zákonem. Námitka obviněného, kterou vznesl s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, tedy není opodstatněná.

                  21. Za nedůvodné považuje státní zástupce také námitky, kterými obviněný jednak zpochybnil subjektivní a objektivní stránku spáchaného trestného činu, a jednak brojil proti posouzení spáchání tohoto činu ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. S ohledem na skutkové okolnosti zjištěné nalézacím soudem dle státního zástupce nelze než uzavřít, že byly naplněny veškeré zákonné znaky předmětného trestného činu, přičemž nevznikly žádné pochybnosti ani o tom, že se jej obviněný M. M. dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Obviněný sice sám přímo neoprávněně neprodával léčiva obviněnému M. V., nicméně v součinnosti s obviněnými S. B. a H. V. se podílel na nezákonné dispozici s těmito léčivy. Přitom v popisu skutku obsaženém ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu je dostatečným způsobem vyjádřen podíl obviněného na dané trestné činnosti. Za tohoto stavu tak lze dle státního zástupce konstatovat, že zmíněné námitky obviněného nejsou důvodné. Navíc je třeba uvést, že zmiňované námitky jsou do značné míry založeny na polemice se skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což ani neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vzhledem k výše uvedenému nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, jíž lze shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

                  22. Státní zástupce tedy závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud všechna dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítl.
                  III.
                  Přípustnost dovolání
                    23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných M. V., H. V., M. M. a obchodní společnosti L. přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2 tr. řádu, zda byla podána ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, odst. 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda veškerá podání splňují obligatorní obsahové náležitosti dovolání upravené v § 265f tr. řádu, načež dospěl k závěru, že dovolání obviněné právnické osoby L. bylo podáno opožděně.

                    24. Podle § 265e odst. 1 tr. řádu se dovolání podává u soudu, který rozhodl v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. V odstavci druhém téhož ustanovení pak zákon stanoví, že při doručování rozhodnutí jak obviněnému, tak i jeho obhájci (a opatrovníku), běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle § 34 odst. 8 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob přitom platí, že má-li právnická osoba zmocněnce nebo byl-li jí určen opatrovník, písemnosti určené právnické osobě se doručují pouze tomuto zmocněnci nebo opatrovníkovi, pokud trestní řád nestanoví jinak. Podle § 265e odst. 3 tr. řádu je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout. Podle § 265e odst. 4 tr. řádu není navrácení lhůty k podání dovolání přípustné.

                    25. Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 5 To 32/2018 (tedy rozhodnutí soudu druhého stupně, proti kterému dovolání směřuje), byl obviněné obchodní společnosti L. doručen do rukou opatrovníka, kterým byl soudem ustanoven advokát P. N., a to okamžikem jeho přihlášení do datové schránky dne 23. 1. 2019 (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č. l. 3125 p. v. trestního spisu). S ohledem na výše uvedené je tedy zcela mimo jakoukoli pochybnost, že v posuzovaném případě počala v souladu s § 265e odst. 2 tr. řádu ve spojení s § 60 odst. 1 tr. řádu běžet zákonná dvouměsíční lhůta pro podání dovolání dne 23. 1. 2019 (tedy dnem doručení rozhodnutí soudu druhého stupně, a to osobě ustanoveného opatrovníka obviněné). Podle ustanovení § 60 odst. 2, odst. 3 tr. řádu, upravujícího počítání lhůt, byl posledním dnem lhůty pro podání dovolání den 25. 3. 2019, neboť den 23. 3. 2018, který svým číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty, a na který tak připadl konec dvouměsíční dovolací lhůty, byl sobotou, tedy dnem pracovního volna. Podle § 60 odst. 3 tr. řádu se v takovém případě pokládá za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den, jímž bylo právě pondělí 25. 3. 2019. Dovolání obviněné obchodní společnosti, které jejím jménem předložila nově zvolená obhájkyně obviněné JUDr. Anežka Slezáková, bylo vypracováno dne 25. 4. 2019 a podáno jako poštovní zásilka adresovaná Krajskému soudu v Ostravě téhož dne (viz č. l. 3321 trestního spisu). Za tohoto stavu je proto zcela zřejmé, že dovolání obviněného bylo podáno až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty.

                    26. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že pro konání dovolacího řízení v této trestní věci nebyla splněna jedna z formálních podmínek, které zákon vyžaduje. Dovolání bylo obviněnou právnickou osobou L. podáno prostřednictvím její obhájkyně JUDr. Anežky Slezákové až po marném uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v § 265e odst. 1 tr. řádu, aniž by nastala některá ze skutečností předpokládaných v ustanovení § 265e odst. 3 tr. řádu, která by mohla svědčit o zachování této lhůty. Nejvyšší soud tak za tohoto stavu postupoval podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu a dovolání obviněné jako opožděně podané odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
                      27. Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně se vyjádřit k námitce obviněné, podle které nalézací soud chybně aplikoval ustanovení § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, když neshledal jako chybný postup, kdy byl obviněné jakožto právnické osobě bez výzvy určen opatrovník v důsledku skutečnosti, že její jediný jednatel byl v téže trestní věci v procesním postavení obviněného. Je totiž nepochybně pravdou, že aplikace tohoto zákonného ustanovení byla částečně omezena judikaturou Ústavního soudu, viz např. jeho nález ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18. Podle Ústavního soudu totiž může v důsledku aplikace ustanovení § 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob dojít k nepřípustnému omezení svobodné volby obhájce a tedy i mimořádně významnému zásahu do ústavních práv obviněného, avšak pouze za situace, kdy je právnické osobě ustanoven opatrovník, ačkoli má jedinou osobu, která je oprávněna činit za tuto úkony, a v daném trestním řízení tato vystupuje v pozici svědka. Nejvyšší soud ovšem nevidí žádného důvodu tento výklad rozšiřovat také na jediného jednatele v postavení obviněného, jelikož u tohoto existuje možnost střetu jeho zájmů se zájmy obviněné právnické osoby. Ostatně identicky se v nedávné době Nejvyšší soud k této otázce vyjádřil mimo jiné ve svém rozsudku ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 6 Tz 30/2019, v němž dospěl k závěru, že jednatel nebyl v daném případě v obdobné situaci oprávněn udělit za obviněnou právnickou osobu plnou moc advokátovi za účelem vedení obhajoby, pokud byl k datu jejího udělení sám v téže věci trestně stíhán.

                      28. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. řádu, musel u zbylých dovolání Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými M. V., H. V. a M. M. uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
                        IV.
                        Důvodnost dovolání
                          29. V souvislosti s obviněnými uplatněnými dovolacími důvody Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

                          30. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, tedy neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
                            31. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl obviněnému přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.

                            32. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněných M. V., H. V. a M. M. splňují kritéria jimi uplatněných dovolacích důvodů či jiného důvodu dovolání.

                            33. Zároveň ovšem Nejvyšší soud považoval za vhodné se v této společné části věnovat přednostně námitce absence společenské nebezpečnosti jednání obviněných, v důsledku které by jejich jednání nemělo být posuzováno jako trestný čin, a kteroužto tito shodně učinili součástí svých dovolání. Nejvyšší soud předně připomíná, že není oprávněn k revizi skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Současně je třeba konstatovat, že s identickými námitkami v podobě nedostatečného zkoumání a nezohlednění nízké společenské škodlivosti činu, čímž měla být podle obviněných porušena zásada subsidiarity trestní represe vyjádřená v § 12 odst. 2 tr. řádu, ježto by v dané věci postačilo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, se řádně a přesvědčivě vypořádal již odvolací soud, a to v nejen bodě 102., ale také v bodech 111. až 119. odůvodnění napadeného rozhodnutí. Taktéž nalézací soud se již v bodě 48. odůvodnění svého rozhodnutí zabýval touto otázkou vznesenou v rámci obhajoby obviněných, přičemž zde nejen upozornil, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu a za trestný je třeba považovat každý protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně, jak je uvedeno v § 13 odst. 1 tr. zákoníku, ale také zde podrobně rozvedl, z jakých důvodů má za to, že nelze konstatovat, že by daný případ v důsledku mimořádných skutkových okolností svojí nebezpečností neodpovídal obdobným způsobům páchání předmětného trestného činu. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně tedy zcela jednoznačně plyne, že oba soudy přihlédly k okolnostem předmětného jednání a jeho závažnosti, včetně délky doby páchání trestné činnosti, jejího rozsahu a podílu jednotlivých obviněných na tomto činu, přičemž dospěly ke shodnému závěru stran naplnění zákonných znaků nejen základní, ale i kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu, a to včetně společenské škodlivosti činu.

                            34. Nejvyšší soud přitom v souladu se závěry odvolacího soudu konstatuje, že v daném případě nebylo namístě užití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. řádu, když za této situace nemůže v žádném případě přitakat námitce obviněných, kteří rozporují opodstatněnost samotné aplikace instrumentů trestního práva, jelikož se daný případ nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům, podřaditelným pod tuto skutkovou podstatu, resp. jej považující za skutek nedosahující ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů ve smyslu základní skutkové podstaty uvedené v § 283 odst. 1 tr. zákoníku v duchu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012. Na existenci společenské škodlivosti činu nemá v této trestní věci významný vliv ani to, že podle výsledků dokazování nebylo zjištěno, že předmětné léčivé přípravky nebyly dále zneužívány jejich příjemci k výrobě drog. Z tohoto hlediska totiž zcela postačí, že obvinění sice nakládali s léčivem ve smyslu § 2 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, avšak postupem podle tohoto zákona obviněný V. tímto způsobem pouze fakticky zastíral své nezákonné nakládání s těmito léčivy, přičemž ani zbylí obvinění s těmito nenakládali v souladu se zákonem. Současně byly v těchto léčivech obsaženy látky uvedené v seznamu přílohy č. 1 až 8 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Obecně lze tedy konstatovat, že se pro naplnění skutkové podstaty spáchaného trestného činu nemusí jednat přímo o nakládání s drogou či prekursorem, neboť i léčivo obsahující psychotropní látku může způsobit závislost (přičemž závislost získaná zneužíváním léčiva může vést v četných případech k dalšímu zneužívání návykových látek), případně zdravotní komplikace. Tato skutečnost přitom nebyla znaleckým zkoumáním v daném případě vyloučena, jak se snaží předestřít obvinění ve svých dovoláních, když ve svém znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, znalec Ing. Jaroslav Zikmund pouze poukázal na odlišnost, přičemž připustil riziko v nežádoucích účincích léků a případně i vzniku závislosti na lécích. Současně jmenovaný znalec poukázal na odlišný motiv a způsob aplikace léčiv ve srovnání s omamnými a psychotropními látkami. Jelikož je objektem spáchaného trestného činu zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá ze zneužívání psychotropních látek, a tedy již samotný vznik situací, při nichž hrozí reálné nebezpečí takovéto poruchy, není pro konstatování společenské škodlivosti nutné zkoumat reálné důsledky pro individuální koncové uživatele předmětných léčiv.

                            35. Obviněný M. M. ve svém dovolání podpořil svůj argument o nepřiměřenosti trestní represe tvrzením, že je především na aktivitě Státního úřadu pro kontrolu léčiv, aby vykonával kontrolu v oblasti své činnosti, přičemž je údajně nepřípustné, aby tuto činnost za správní orgán přebíraly orgány činné v trestním řízení. Ochrana v oblasti léků, a to i těch s obsahem návykových látek, či prekursorů drog, má být podle obviněného v prvé řadě zajišťována prostřednictvím správního práva. Pro podporu této argumentace dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, když však Nejvyšší soud neshledal žádné z jím odkázaných rozhodnutí relevantním pro posouzení dané věci. Ačkoli se tato rozhodnutí v obecné rovině vyjadřují k subsidiaritě trestní represe, nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I ÚS 4/04, ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II ÚS 372/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, se věnují vztahu prostředků trestního a občanského práva, přičemž Ústavní soud v nich konstatoval nepřiměřenost trestního stíhání, jestliže se jednání obviněného pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních, tedy kdy prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy. O takovýto případ se ovšem v dané věci nejedná, přičemž Nejvyšší soud má v souladu se závěry soudů obou nižších stupňů za to, že předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti obviněných byly v daném případě zcela nezpochybnitelně zjištěny.

                            36. Rovněž obviněný H. V. ve spojení s otázkou subsidiárního uplatnění trestní represe odkázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně pak na nález ze dne 29. 4. 2017, sp. zn. I ÚS 3113/13, a nález ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 69/06, věnující se vztahu prostředků trestní a občanského práva. Tyto odkazy doplnil kromě teoretického pojednání o účelu trestání také odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, ve kterém Ústavní soud ve shodně se všemi výše uvedenými nálezy vyslovil závěr, že je namístě, aby nalézací soud zvážil vždy jak formální, tak i materiální stránky trestného činu. V této souvislosti však Nejvyšší soud konstatuje, že citované rozhodnutí Ústavního soudu je pro nyní posuzovaný případ v konkrétních atributech jednak nepřiléhavé, neboť řeší trestnost jednání, které lze ve srovnání s právě řešeným označit za bagatelní. Současně je zřejmé, že v právě řešeném případě oba soudy nižších stupňů v plném rozsahu naplnily požadavky stanovené judikaturou Ústavního soudu a společenskou škodlivost (dříve společenskou nebezpečnost) jednání obviněných řádně posoudily.
                            V.
                            Dovolání obviněného M. V.

                            37. Nejvyšší soud po prostudování dovolání obviněného M. V. a připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že jeho dovolací námitky odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze částečně. Obviněný totiž převážnou část svých námitek zaměřil proti provedeným důkazům, které jej z trestné činnosti usvědčily, a v návaznosti na to i proti uloženému trestu. Nejvyšší soud však v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal žádné pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces.

                            38. Obviněný V. ve svém dovolání usiloval především o zpochybnění skutkových závěrů vztahujících se k množství jím odebraných léčiv, a to rozporováním závěru soudu o tom, že veškeré slovenské recepty zajištěné při prohlídce prostor Lékárny N. v modré krabici pocházely od něho, a dále napadáním procesního postupu, jakým byly tyto recepty zajištěny. Z výše uvedeného plyne, že obviněný své námitky znovu postavil na odmítnutí klíčových skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, které vedly k závěru o jeho vině. Námitky skutkové povahy jsou však v řízení před Nejvyšším soudem zcela irelevantní. K tomuto odkazuje Nejvyšší soud na výše uvedené a zde pouze opakuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak oprávněn Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná. Závěry nalézacího soudu o množství léčiv, které obviněný nezákonně zakoupil oproti falešným lékařským předpisům, zcela logicky navazují na zjištění učiněná v rámci provedeného dokazování, především tak plynou z výpovědí jednotlivých obviněných a svědků, jakož i výsledků sledování obviněných a zajištěných elektronických dat, komunikace obviněných a zajištěných věcí.

                            39. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu Nejvyšší soud vyhodnotil jako relevantní kromě námitky absence společenské škodlivosti (k této viz výše), jen ty námitky, ve kterých obviněný M. V. tvrdil, že jednal v negativním právním omylu podle § 19 tr. zákoníku, neboť se mylně domníval, že jeho jednání není trestným činem, popřípadě je trestným činem mírnějším, resp. přestupkem podle zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, ve znění pozdějších předpisů.
                              40. Trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo úmyslným společným jednáním s alespoň jednou další osobou neoprávněně v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch ve velkém rozsahu vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed.
                                41. Je třeba poznamenat, že podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku se omylu právního dopustí ten, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle odstavce druhého téhož zákonného ustanovení omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Trestní zákoník tedy definuje právní omyl jako nedostatek vědomí protiprávnosti činu při jeho spáchání. Absence vědomí protiprávnosti je dána tehdy, pokud pachatel při plné znalosti rozhodných skutkových okolností neví, že jeho jednání je zakázané. Rovněž je třeba poznamenat, že právní omyl spočívá v neznalosti nebo mylném výkladu norem práva trestního nebo norem mimotrestních.

                                42. Tvrdí-li obviněný, že si nebyl vědom protiprávnosti svého jednání spočívajícího v nakládání s větším množství léčiva s obsahem psychotropních látek, které lze získat pouze na lékařský předpis, tato jeho obhajoba by mohla mít za následek beztrestnost pouze za předpokladu, že se tohoto právního omylu, tedy nedostatku vědomí o protiprávnosti svého jednání, nemohl vyvarovat. V daném případě však bylo nalézacím soudem dostatečně prokázáno, že obviněný musel vědět o nezákonnosti svého jednání s ohledem na skutečnost, že se prokazatelně podílel na falšování lékařských receptů, páchání předmětného činu se dopouštěl dlouhodobě, a to za účelem dosažení zisku. Ustanovení o právním omylu nemohou být tedy v případě obviněného aplikována, jelikož důkazní situace a na ni navazující skutková zjištění, v nichž nelze shledat extrémního nesouladu, svědčí o jeho povědomí (které značně přesahuje hranici postačující laické představy) o skutečnosti, že jím odebírané léky obsahují psychotropní a omamné látky, pročež je nakládání s těmito omezeno a běžný neregulovaný obchod s nimi bez splnění příslušných přísných zákonných podmínek je vyloučen. V návaznosti na shora uvedené skutkové závěry obou soudů nižších stupňů tak Nejvyšší soud námitku obviněného, že jednal v právním omylu negativním ve smyslu § 19 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se domníval, že se nedopouští žádného protiprávního jednání, shledal zcela bezpředmětnou.
                                VI.
                                Dovolání obviněného H. V.

                                43. Nejvyšší soud po prostudování dovolání obviněného H. V. a připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že rovněž obviněným uplatněné dovolací námitky odpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze částečně. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu Nejvyšší soud vyhodnotil jako relevantní jen ty námitky, ve kterých obviněný tvrdil nesprávnou interpretaci mimotrestní normy a námitku absence společenské škodlivosti svého jednání (se kterou se Nejvyšší soud vypořádal již výše).

                                44. Námitku nesprávné interpretace mimotrestní normy spočívající v tvrzení, že nalézací soud pochybil, když ve výroku o vině obviněného a spoluobviněných S. B. a M. M. poukázal na rozpornost jednání s ustanovením § 6 vyhlášky č. 54/2008 Sb., o způsobu předepisování léčivých přípravků a o lékařských předpisech, opřel obviněný o tvrzení, že tato nestanovuje žádnou povinnost provozovatelům oprávněným k výdeji léčivých přípravků, nýbrž pouze lékařům. Nejvyšší soud k tomuto konstatuje, že relevantní pravidlo chování, které bylo jednáním obviněných porušeno, je zachyceno pouze v normě trestního zákoníku, jelikož skutková podstata zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. b), c) tr. zákoníku není normou s blanketní dispozicí. Ačkoli by přitom bylo možno shledat nalézacím soudem konstatované porušení citované vyhlášky, z kteréžto obviněným nevyplývaly žádné povinnosti, za nadbytečné a formálně chybné, lze s ním naopak souhlasit v tom, že reálně je to právě ustanovení § 6 citované vyhlášky, z nějž je nutno z pozice provozovatele oprávněného k výdeji léčivých přípravků vázaných na lékařský předpis vycházet při zvažování důvodnosti pochybností o věrohodnosti lékařského předpisu, a to s ohledem na zde uvedený striktní výčet formálních požadavků na jeho obsah. V žádném případě ovšem výše uvedené nemůže s ohledem na nadbytečnost odkazu na § 6 citované vyhlášky založit podstatnou vadu výroku o vině učiněného nalézacím soudem, pročež je tak námitka obviněného v tomto ohledu neopodstatněná.

                                45. Nejvyšší soud se zcela neztotožnil ani s argumentací obviněného stran porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nedostatečného vypořádání odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku vrchního soudu. Část argumentace obviněného přitom nikterak nevyvrací žádná ze skutkových zjištění nalézacího soudu a lze ji tak ve vztahu k otázce trestnosti jednání obviněného považovat za irelevantní. Jedná se především o tvrzení, že nákup předmětných léčivých přípravků nebyl ze strany Státního úřadu pro kontrolu léčiv nikterak množstevně omezen, dále že v době, kdy mělo docházet k trestné činnosti, tzv. varovný systém hlášení, který provozují krajské úřady, nehlásil žádný záchyt falešných receptů na předmětná léčiva, přičemž obviněný rovněž opakovaně poukázal na skutečnost, že léčiva byla vydávána v původním balení a s příbalovým letákem. Obviněný dále namítá, že ačkoli léčiva obsahují psychotropní látky, tyto z nich nelze běžným postupem extrahovat, a dále že tyto psychotropní látky nejsou zařazeny mezi prekursory. Ačkoli se odvolací soud mohl vyjádřit k obhajobě obviněného podrobněji, značná část odvolací argumentace spočívá v tvrzeních, která jsou v přímém rozporu se zjištěními soudu prvního stupně, přičemž část vypořádání této argumentace je věcně obsažena mimo jiné v bodě 102. a následujících napadeného rozhodnutí, případně je z těchto dostatečně zřetelné, z jakých důvodů se odvolací soud přiklonil k zjištěním soudu prvního stupně, který se taktéž námitkami obviněného v podstatné části zabýval. V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). Jelikož se jedná o opakovaně judikovanou otázku, od které Nejvyšší soud neshledal jakýkoli důvod se odklonit, je zde možno poukázat i na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.

                                46. Jak již bylo uvedeno výše, obviněný H. V. ve svém dovolání usiloval především o zpochybnění skutkových závěrů vztahujících se jednak k povaze léčivých přípravků, dále k jednání jednotlivých obviněných, k procesnímu postupu nakládání s recepty zajištěnými v lékárně, stejně jako k soudem konstatované jednoznačné rozpoznatelnosti faktu, že předmětné recepty byly padělky. Současně poukazuje na to, že obvinění svoji činnost žádným způsobem netajili, přičemž rozporuje též existenci soudem deklarovaného nepřímého úmyslu a míru svého zavinění, jakož i dalších obviněných. Opakovaně též poukazuje na skutečnost, že v dané věci nebylo zjištěno, že by léčiva sloužila pro další výrobu omamných a psychotropních látek, jakož i směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES, když tvrdí, že po celou dobu s léčivy nakládali v souladu s touto směrnicí, což bylo soudu s ohledem na skutečnost, že léčiva byla vydávána oproti zcela jednoznačně falešným receptům, přesvědčivě vyvráceno. Z výše uvedeného plyne, že obviněný své námitky znovu postavil na odmítnutí všech klíčových skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, které vedly k závěru o jeho vině. K tomuto odkazuje Nejvyšší soud na své shora uvedené závěry, přičemž na tomto místě pouze znovu opakuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak oprávněn Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná. Závěry nalézacího soudu o podílu obviněného H. V. na trestné činnosti, účinnosti důkazního prostředku spočívajícího v zajištěných receptech, o jednoznačném a zcela zřejmém podvrhu (padělání) předložených receptů, stejně jako jisté míry konspirativnosti počínání všech obviněných, naopak zcela logicky navazují na zjištění učiněná v rámci provedeného dokazování, především plynou z výpovědí jednotlivých obviněných a svědků, dále z výsledků sledování obviněných, zajištěných elektronických dat, komunikace obviněných a zajištěných movitých věcí.
                                VII.
                                Dovolání obviněného M. M.

                                47. Nejvyšší soud po prostudování dovolání obviněného M. M. a připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněným uplatněné dovolací námitky odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze částečně. Také tento obviněný totiž část svých námitek zaměřil proti provedeným důkazům, které jej z trestné činnosti usvědčily, a v návaznosti na to i proti uloženému trestu, a to s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces v důsledku údajné existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu Nejvyšší soud vyhodnotil jako relevantní jen ty námitky, ve kterých obviněný jednak brojil proti posouzení spáchání tohoto zločinu ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a jednak proti posouzení zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty „spáchání činu ve velkém rozsahu“.

                                48. Zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, a spáchá takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch a čin spáchá ve velkém rozsahu. Z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu se vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku postačí i úmysl nepřímý (eventuální). K naplnění některých okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, tedy v konkrétní rovině k naplnění znaku „spáchání činu v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch“ a „tento čin spáchat ve velkém rozsahu“ ve smyslu § 283 odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, se u předmětného trestného činu podle § 17 písm. a) tr. zákoníku rovněž vyžaduje úmyslné zavinění.
                                  49. Spolupachatelství je podle § 23 tr. zákoníku dáno tehdy, jestliže byl trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství tedy předpokládá úmyslné spáchání trestného činu společným jednáním více osob. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 329 - 331).

                                  50. V kontextu výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že skutkový stav, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jak vyplývá z dalších skutečností popsaných v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, poskytuje dostatečný podklad k právnímu závěru, že se obviněný dopustil trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku společně s obviněnými M. V., S. B. a H. V., přičemž je zřejmé, že tento trestný čin spáchali obvinění společným úmyslným jednáním jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Nalézací, jakož i odvolací soud se přitom ve svých rozhodnutích výslovně zabývaly i postavením a rolí jednotlivých obviněných na přisuzované trestné činnosti, přičemž shodně dospěly k závěru, že se na této činnosti všichni dílčím způsobem podíleli, přičemž jednali ve vzájemné shodě, a toto jejich jednání bylo vzájemně provázáno a vedeno totožným (zištným) záměrem, přičemž si byli vědomi i toho, že se tak děje jejich společným jednáním. Zejména z výpovědí svědků, zajištěných záznamů komunikace uskutečněné mezi obviněnými, a výsledků provedeného sledování vyplývá, že si obvinění mezi sebou domlouvali nejen převoz léčivých přípravků mezi jednotlivými lékárnami, ale i jejich objednávky či zajištění finančních prostředků pro jejich nákup, což rovněž svědčí o aktivním podílu všech zúčastněných na projednávané trestné činnosti a jejich domluvě na tom, jakým způsobem zajistit dostatečné množství léčiva podle objednávek obviněného M. V. Z provedených důkazů tak jednoznačně vyplynulo, že se na prodeji léčiv aktivně podílel také obviněný M. M. Námitky obviněného, jimiž zpochybnil svoji spoluúčast na předmětném zločinu, tak dle Nejvyššího soudu nejsou nikterak důvodné.

                                  51. Obviněný svoji další námitku vztahující se k naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty „spáchání činu ve velkém rozsahu“ ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spojuje s pouhým konstatováním, že není patrné, z jakých důvodů byl tento znak v daném případě naplněn, z jakých důvodů je dovolateli přičítáno celé množství léků, které odpovídá účetním záznamům, resp. archivovaným receptům, a že nebyla zjištěna konkrétní finanční částka, kterou obviněný získal. Touto námitkou tedy obviněný zpochybňuje zjištěný skutkový stav, přičemž pouze v části se dotýká zvoleného dovolacího důvodu, a to v námitce nesprávnosti postupu, kterým byl nalézacím soudem stanoven rozsah předmětné trestné činnosti ve smyslu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Jak přitom vyplynulo z popisu rozhodných skutkových okolností obsažených ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, všichni obvinění, včetně obviněného M. M., po dobu překračující nejméně dva roky nezákonně obchodovali s léčivými přípravky, které obsahovaly nařízením vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, vymezené psychotropní látky fentermin v celkovém množství 15.445.350 mg a zolpidem v celkovém množství 503.000 mg, přičemž tak dosáhli neoprávněného zisku nejméně ve výši 1.701.386 Kč. Protiprávního jednání se přitom obvinění dopouštěli společně s vědomím, že se nejedná o standardní prodej léčivého přípravku, neboť předmětné léky byly předepisovány ve velkém objemu stejnými slovenskými lékaři stále stejným slovenským pacientům ze zahraničí, a to na základě padělaných receptů. Takové skutkové okolnosti jednoznačně svědčí o naplnění všech zákonných znaků zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku. V návaznosti na výše uvedené je přitom nutné konstatovat, že obviněný M. M. jakožto spolupachatel předmětného trestného činu za tento odpovídá, jako by jej spáchal sám, přičemž konkrétní podíl jeho jednání na trestné činnosti byl odvolacím soudem řádně zohledněn v rámci individualizace uloženého trestu. Nalézací soud při stanovení výše neoprávněného zisku postupoval zcela v souladu se zásadou in dubio pro reo, když vycházel z nejnižších zjištěných hodnot, a to jak ve vztahu k množství nezákonně vydaného léčiva, tak ve vztahu k nezákonnému finančnímu obohacení obviněných. Při stanovení rozsahu nalézací soud nepochybil ani tím, že zákonný znak „velkého rozsahu“ vztáhl čistě k množství vydaných léčiv, neboť výkladové pravidlo uvedené v § 138 tr. zákoníku nelze pro stanovení tohoto zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty dotčeného trestného činu použít, neboť nejde o finanční vyjádření látky neoprávněně vyrobené nebo distribuované, které však může mít podpůrný význam. Nejvyšší soud přitom v postupu nalézacího soudu ve vztahu k posuzování naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 283 tr. zákoníku neshledal žádné pochybení, pročež námitku obviněného shledal v tomto ohledu nedůvodnou.

                                  52. Obviněný M. ve svém dovolání usiloval především o zpochybnění skutkových závěrů vztahujících se k jeho účasti na trestné činnosti. Namítá, že byl pouze provozovatelem lékárny, v níž léčivé přípravky nebyly objednávány, nenakládalo se s nimi, ani nebyly vydávány. Osobně se na vydávání těchto přípravků nepodílel, když veškerá jeho činnost podle jeho tvrzení spočívala v tom, že umožnil obviněnému H. N. objednávat léčivé přípravky prostřednictvím softwaru lékárny. O padělaných receptech taktéž nic nevěděl ani vědět nemohl, jelikož výdej léčivých přípravků obstarávala odborná osoba, pročež nemohl úmyslně spáchat předmětný trestný čin. Z výše uvedeného plyne, že obviněný své námitky znovu postavil na odmítnutí všech klíčových skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, které vedly k závěru o jeho vině. Takovéto námitky skutkové povahy jsou však v řízení před Nejvyšším soudem zcela irelevantní, neboť (jak již bylo opakovaně uvedeno výše) ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak oprávněn Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Ani v návaznosti na tyto námitky přitom Nejvyšší soud v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal žádné pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces. Závěry nalézacího soudu o podílu obviněného na spáchaném trestném činu a jeho vědomé spoluúčasti naopak zcela logicky navazují na zjištění učiněná v rámci provedeného dokazování, především plynou z výpovědí jednotlivých obviněných a svědků, dále z výsledků sledování obviněných, zajištěných elektronických dat, komunikace obviněných a zajištěných věcí.

                                  53. V souvislosti s dovoláním obviněného M. M. a jím uplatněnými dovolacími námitkami Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Tak tomu bude zejména tehdy, když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. řádu, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2012-II. Sb. rozh. tr.) apod. (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).

                                  54. Obviněný v rámci své dovolací argumentace vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu namítá, že v trestním řízení nebyl náležitě obsazen senát nalézacího soudu. Konkrétně je z této námitky zřejmé, že se vztahuje toliko k tvrzení, že senát krajského soudu byl špatně obsazen přísedícími, když podle pořadí příslušelo obsadit přísedící jiné. Obecně je třeba konstatovat, že pravidla či zásady pro přidělování přísedících do jednotlivých senátů toho kterého soudu nemohou být rozvrhem práce stanoveny tak striktně, jako pravidla pro přidělování věcí jednotlivým senátům či samosoudcům. Při volbě přísedících musí být dána větší míra flexibility než u soudců z povolání, neboť přísedící nejsou zaměstnanci soudu, ale vykonávají občanské zaměstnání, a je proto nutno zohlednit i jejich osobní život a zájmy, jakož i možnosti, které jim zaměstnavatel v souvislosti s výkonem funkce přísedícího poskytuje. Přísedící jsou k jednotlivým trestním věcem předvoláváni zpravidla podle jejich časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1108/2015). Obdobně se přitom vyjádřil též Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II ÚS 1168/13, kdy uvedl, že je třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí. Zatímco soudce je jmenován natrvalo, přísedící je volen, a to na určité období; soudce je na rozdíl od přísedícího v pracovním vztahu; v senátu je to především soudce, komu procesní předpisy ukládají povinnost vést řízení, zatímco kompetence přísedícího jsou omezeny toliko na rozhodování (obdobně rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2337/14). Současně je třeba připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1. Listiny základních práv a svobod), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Lze proto na účastníkovi soudního řízení vyžadovat, aby námitku porušení ústavní ochrany, plynoucí ze zásady o zákonném soudci, uplatnil včas, tj. bezprostředně poté, co se mu skutečnosti ji odůvodňující staly známými (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, a ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96).

                                  55. V nyní posuzované věci přitom „Rozvrh práce Krajského soudu v Ostravě pro rok 2017“ stanovil pravidla přidělování přísedících v rámci konkrétních věcí tak, že přísedící zařazení do jednotlivých oddělení budou zařazováni do senátů k rozhodování v jednotlivých trestních věcech v pořadí, v němž jsou vedeni v rozvrhu práce. Přihlíženo bylo dále k časovým možnostem jednotlivých přísedících, k jejich zdravotnímu stavu, k době zbývající do konce jejich funkčního období a k případné odbornosti přísedícího. Nebude-li pořadí, vyplývající z rozvrhu práce při využívání jednotlivých přísedících pro rozhodovací činnost zachováno, poznamená vedoucí kanceláře do přehledu, který vede, důvody, pro které se tak stalo. Posuzovaná trestní věc přitom byla přidělena v souladu s platným rozvrhem práce označeného soudu do senátu č. 30 trestního oddělení Krajského soudu v Ostravě, jemuž předsedal JUDr. Miroslav Mucha. Přísedícími v tomto senátu byli v době přidělení a rozhodování věci také Otakar Noga a Ing. Rudolf Vrobel. Jmenovaní přísedící se podíleli na projednání a rozhodnutí věci po celou dobu řízení před soudem prvního stupně. Jejich určení do senátu bylo v souladu s rozvrhem práce závislé na konkrétních časových, pracovních a zdravotních možnostech ostatních přísedících, přičemž ve spise byly uvedeny taktéž důvody, pro které byli do senátu v této věci zařazeni právě uvedení přísedící. Samotné tvrzení, že skutečnosti, které vedly k ustavení konkrétních přísedících, nejsou ve spise podloženy konkrétními důkazy, nemůže mít v dané věci za následek vadnost daného způsobu obsazení senátu nalézacího soudu. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu je nutné tuto námitku obviněného M. M. považovat za zjevně neopodstatněnou.

                                  56. V souvislosti s obviněným M. M. uplatněnými dovolacími námitkami Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. řádu bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. řádu, aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, jestliže v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V předmětné věci byl citovaný dovolací důvod uplatněn ve druhé z výše uvedených alternativ. S ohledem na výše uvedené závěry, které Nejvyšší soud učinil ve vztahu ke zbylým dovolacím důvodům, které obviněný M. M. ve svém dovolání uplatnil, je tak namístě konstatovat, že ani tato námitka obviněného nebyla shledána důvodnou.
                                  VIII. Závěr
                                    57. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněných považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat mimo jiné na názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud však v dané věci neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněných na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, který v projednávaném případě rozhodně nebyl porušen. (K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).

                                    58. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. K tomu lze jen doplnit, že obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15).
                                      59. Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud v postupu nižších soudů neshledal ani porušení principu presumpce neviny, neboť v přezkoumávané věci byla dodržena pravidla vyslovená mimo jiné i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Oba nižší soudy totiž nevycházely z předem pojatého přesvědčení, že obvinění spáchali čin, který je jim kladen za vinu, nýbrž logickým způsobem vysvětlily, na základě jakých skutečností mají za to, že obhajoba obviněných nemůže ve světle důkazů, jež byly provedeny a následně hodnoceny soudem prvního stupně v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, obstát (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09; dále rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci L. proti Lotyšsku ze dne 28. 11. 2002, č. 58442/00, § 125; rozsudek ve věci M. a B. proti České republice ze dne 24. 7. 2008, č. 35450/04, § 49; rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ve věci B., M. a Ja. proti Španělsku ze dne 6. 12. 1988, č. 10590/83, § 77; srov. též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789).

                                      60. Nejvyšší soud po přezkumu napadeného rozhodnutí v rozsahu podaných mimořádných opravných prostředků dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci dovolání obviněných M. V., H. V. a M. M. nedošlo ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu k porušení zákona, pročež byla tato dovolání, opírající se pouze zčásti o námitky hmotněprávního charakteru, v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ve věci obviněné obchodní společnosti L. pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo obviněnou podáno až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, pročež jej jako opožděné odmítl, a to v souladu s § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu. O odmítnutí všech dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
                                        61. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě dovolání podaných jednotlivými obviněnými a obsahu příslušného spisového materiálu v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů ani v jim předcházejícím postupu shledáno porušení zákona ve smyslu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu, zejména práva obviněného na spravedlivý proces, nebyly shledány ani zákonné podmínky § 265h odst. 3 tr. řádu pro případný odklad či přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podanými dovoláními obviněných napadeno.

                                        P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).


                                        V Brně dne 20. 11. 2019

                                        JUDr. Antonín Draštík
                                        předseda senátu

                                        Vypracoval:
                                        JUDr. Tomáš Durdík