Rozhodnutí NS

5 Tdo 1014/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:12/11/2019
Spisová značka:5 Tdo 1014/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.1014.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Porušování povinnosti při správě cizího majetku
Trestní zákon
Zpronevěra
Dotčené předpisy:§ 250 odst. 1 tr. zák.
§ 250 odst. 2 tr. zák.
§ 248 odst. 1 tr. zák.
§ 248 odst. 2 tr. zák.
§ 255 odst. 1 tr. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 1027/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
5 Tdo 1014/2019-812

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. K., nar. XY ve XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 7 To 448/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 4 T 44/2011, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 4 T 44/2011, byl obviněný P. K. uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil skutky popsanými pod body I. až IV. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

2. Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit jako náhradu škody poškozené obchodní společnosti E., částku ve výši 723 989,85 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 15. 3. 2011 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla tato poškozená obchodní společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Týmž rozsudkem byl obviněný P. K. podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák., neboť tento skutek není trestným činem.
    4. Proti shora zmíněnému rozsudku Okresního soudu v Děčíně podali odvolání jednak obviněný P. K., který je zaměřil proti odsuzujícímu výroku o vině, výroku o trestu a výroku o náhradě škody, jednak státní zástupce toliko proti zprošťujícímu výroku o vině a jednak poškozená obchodní společnost E., proti výroku o náhradě škody. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 7 To 448/2017, tak, že z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výrocích o trestu a o náhradě škody a ve zprošťující části a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že uložil obviněnému podle § 250 odst. 2 tr. zák. za užití § 35 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále byla podle § 228 odst. 1 tr. řádu obviněnému uložena povinnost zaplatit jako náhradu škody poškozené obchodní společnosti E., částku ve výši 655 864,85 Kč s ročním úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % od 15. 3. 2011 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla tato poškozená obchodní společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozené obchodní společnosti Krajský soud v Ústí nad Labem podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

    II. Dovolání obviněného

    5. Obviněný P. K. podal proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu a napadl jím rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu.

    6. Obviněný ohledně skutku pod bodem I. ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně vyjádřil nesouhlas se závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož lze s velmi vysokou mírou pravděpodobnosti dovodit, že finanční prostředky by po uskutečněné přefakturaci obviněným, stejně jako v ostatních případech popsaných v obžalobě, nebyly poukázány na účet poškozené obchodní společnosti E. Z výslechů svědků totiž nevyplývá, zda se konkrétní přefakturace projednávala na poradě vedení této obchodní společnosti, či nikoli. Soudy pak podle obviněného ani blíže nezkoumaly, zda se na poradě vedení obchodní společnosti E., řešila v dané době ještě nějaká jiná přefakturace, a to za situace, kdy svědek J. Š. vypověděl, že „něco o přefakturaci zaslechl“. Byla tak ignorována skutečnost, že výpověď tohoto svědka plně koresponduje s verzí skutkového děje tak, jak jej popsal obviněný.

    7. Jak dále obviněný zdůraznil, z provedeného dokazování nevyplývá, že by nějaká částka měla být uhrazena přímo jemu nebo by měla připadnout V. H., který je fyzickou osobou podnikající pod obchodním názvem V. H. – H. (dále jen „podnikatel V. H.“), když k přefakturaci mělo dojít mezi obchodní společností E., a podnikatelem V. H. V tomto ohledu není jediný důkaz, který by prokazoval úmysl obviněného obohatit sebe nebo jiného na úkor jmenované obchodní společnosti nebo uvést někoho v omyl. Podle obviněného se odvolací soud nevypořádal dostatečně s namítanou nevěrohodností svědka V. H. a naopak za věrohodného považoval svědka M. S. Výpověď svědka M. H. pak soudy považovaly za nejvěrohodnější, ačkoliv ohledně průběhu porady vedení obchodní společnosti E., na které se měla řešit zmíněná přefakturace, tento svědek logicky nemůže nic vědět, jelikož v této obchodní společnosti nefiguruje a neúčastnil se porad jejího vedení. Jeho výpověď ohledně údajného nedodání zboží a jeho příčin pak soudy nepodrobily bližšímu zkoumání v kontextu ostatních svědeckých výpovědí.

    8. Podle přesvědčení obviněného pouze z návaznosti na ostatní skutky kladené mu za vinu, které navíc ani nejsou v podstatných rysech podobné, nemůže soud racionálně vyvodit pravděpodobnost blížící se jistotě, že by skutečně došlo ke spáchání trestného činu skutkem popsaným pod bodem I. ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku a že obviněný měl v úmyslu spáchat trestný čin. V souvislosti se zjišťováním skutkového stavu obviněný taktéž namítl porušení „zásady in dubio pro reo“.

    9. Ke skutku pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že nebylo prokázáno jeho protiprávní jednání. Není totiž jasné, z čeho odvolací soud vyvodil závěr o uvedení obchodní společnosti FCE CREDIT, s. r. o., v omyl. K podpisu smlouvy o postoupení práv a povinností ze smlouvy o finančním leasingu č. 1000018073 obviněným totiž došlo již dne 27. 11. 2009, tedy v době, kdy byl prokazatelně jednatelem obchodní společnosti E. Pozdějším ověřením pravosti podpisu za účelem vyhovění interním předpisům obchodní společnosti FCE CREDIT, s. r. o., nedošlo k časovému posunu právního jednání.

    10. Informace o prodeji vozidla tov. zn. Ford Fusion bez vědomí a souhlasu druhého jednatele obchodní společnosti E., svědka M. S., není podle názoru obviněného ničím podložená a ani není relevantní. V tomto ohledu totiž proti sobě stojí tvrzení obviněného a tvrzení svědka M. S., přičemž soudy neodůvodnily, proč považují výpověď tohoto svědka za věrohodnou i přes očividné spory a zásadní rozepře mezi ním a obviněným. Skutečnost, že leasingové splátky nadále hradila nejen obchodní společnost KM Trading CZ, s. r. o., ale i obchodní společnost E., rovněž o ničem nevypovídá, protože z provedeného dokazování vyplývá, že vznikl spor ohledně platnosti převodní smlouvy a tyto obchodní společnosti zastávaly zcela opačná stanoviska.

    11. Podle názoru obviněného obchodní společnost FCE CREDIT, s. r. o., zjevně nesprávně zakládá neplatnost uzavření smlouvy o postoupení a převzetí práv a povinností z kupní smlouvy/smlouvy o finančním leasingu na skutečnosti, že obviněný, který jednal za obchodní společnost E., již ke dni 27. 11. 2009 nebyl jejím jednatelem. Ovšem účinky zániku funkce jednatele vyplývající z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. F 25085/2010, nastaly až dne 30. 11. 2009, přičemž až do dne 10. 12. 2009 byl obviněný v obchodním rejstříku veden jako jednatel posledně zmíněné obchodní společnosti, takže do této doby byl v dobré víře ohledně výkonu jeho funkce jednatele. Pokud jde o údajný rozpor právního jednání s ustanovením § 135 odst. 2 ve spojení s § 196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen ve zkratce „obch. zák.“), učiněný převod nebyl bezúplatný a chybějící souhlas valné hromady nemůže bez dalšího způsobit neplatnost právního jednání, když ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. nedopadá na daný případ.

    12. Dále obviněný ke skutku pod bodem II. ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku namítl neprokázání úmyslného jednání, protože podle svého přesvědčení jednal legitimně jako jednatel obchodní společnosti E., přičemž již dne 9. 3. 2010 oslovila obchodní společnost KM Trading CZ, s. r. o., obchodní společnost FCE CREDIT, s. r. o., s nabídkou úhrady všech leasingových splátek s tím, že postupní smlouvu ohledně převodu leasingových splátek považuje za platnou. Po celou dobu sporu obchodní společnost KM Trading CZ, s. r. o., zastávala konstantní stanovisko ve prospěch platnosti převodní smlouvy, čemuž uzpůsobila i své jednání. Úmysl obviněného tedy zjevně nesměřoval ke způsobení škody v podobě leasingových splátek uhrazených obchodní společností E., protože tyto leasingové splátky v souladu se smlouvou o postoupení práv a povinností ze smlouvy o finančním leasingu č. 100018073 řádně hradila i obchodní společnost KM Trading CZ, s. r. o. Spor ohledně platnosti smlouvy o převodu práv a povinností ze smlouvy o finančním leasingu č. 1000018073, v důsledku čehož platila leasingové splátky jak obchodní společnost E., tak i obchodní společnost KM Trading CZ, s. r. o., podle obviněného nevypovídá o ničem v rámci vedeného trestního řízení a je to čistě soukromoprávní záležitost, která náleží do pravomoci civilních soudů.

    13. Obviněný zpochybnil rovněž prokázání škody, když za vozidlo tov. zn. Ford Fusion v roce 2012 obchodní společnost KM Trading CZ, s. r. o., uhradila za obchodní společnost E., částku ve výši 50 000 Kč, a to i přesto, že se tato obchodní společnost stále považovala za řádného vlastníka vozidla. Obchodní společnost E., tak obdržela ještě vyšší částku, než jakou uhradila na leasingových splátkách, tudíž jí nemohla vzniknout škoda.

    14. Další námitkou obviněný vytkl, že se soudy nezabývaly ani účelností převodu práv a povinností z leasingové smlouvy, zejména tím, zda bylo uvedené vozidlo pro obchodní společnost E., nadbytečné, či nikoli. Pokud by tato obchodní společnost neměla dostatečné využití pro dané vozidlo, je zřejmé, že převod práv a povinností ze smlouvy o finančním leasingu by byl s ohledem na obchodní znehodnocování vozidla v důsledku běhu času v takovém případě zcela odůvodněný. Podle obviněného se jako jednatel obchodní společnosti E., zachoval v souladu se svými právy a povinnostmi statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným, jednal řádně s ohledem na ekonomickou situaci zmíněné obchodní společnosti a nedopustil se žádného protiprávního jednání.

    15. Ohledně skutku pod bodem III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný zdůraznil, že od 17. 11. 2009 mu bylo bráněno ve vstupu do sídla obchodní společnosti E., a důsledku toho nemohl řádně provádět výkon funkce jednatele. Proto byl nucen založit novou pokladnu a z této pokladny legitimně financoval transakce, které prováděl v souladu se svou funkcí jednatele. Pokud jde o transakce s podnikatelem V. H., podle tvrzení obviněného na každou ze zaplacených částek byl vyhotoven řádný příjmový doklad a všechny platby byly řádně zaevidovány v jím vedené pokladně. Peníze po jejich převzetí neposlal na bankovní účet obchodní společnosti E., protože do ní měl zamezen přístup. Obviněný také vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, podle něhož spáchání trestného činu zpronevěry staví na pochybnosti ohledně účelnosti výdajů a na tom, že všechny příjmy měl jako jednatel předat obchodní společnosti E. Závěr o neúčelnosti výdajů je pak podložen pouhou polemikou soudu, aniž by byly jednotlivé výdaje podrobeny bližšímu rozboru z pohledu jejich účelnosti v konkrétním případě. Skutečnost, že soud shledal postup obviněného jako nelogický, nemůže založit jeho trestněprávní odpovědnost, když nebylo prokázáno, že by obviněný disponoval s finančními prostředky nehospodárně, resp. že by měl v úmyslu si je přisvojit. V tomto ohledu měl tedy soud rozhodnout podle „zásady in dubio pro reo“ a případné posouzení kvality jeho jednání ve funkci statutárního orgánu (např. účelnost výdajů) by měla zásadně spadat do rámce civilního práva, nikoliv trestního práva.

    16. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem IV. ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, podle názoru obviněného tvrzená nevědomost svědka M. S. o učiněné transakci není relevantní, když v době uzavření smlouvy byl prokazatelně jednatelem obchodní společnosti E. Jak dále obviněný zdůraznil, účelnost prodeje vozidla je na posouzení jednatele společnosti s ručením omezeným, přičemž obviněný mohl jednat v této funkci zcela samostatně. Obviněný nenavýšil kupní cenu vozidla o mimořádně uhrazenou splátku úvěru ve výši 300 000 Kč, protože podle průzkumu na trhu měla být jeho tržní cena ve výši 500 000 Kč (přičemž neuhrazená část úvěru, který následně v důsledku převodu uhradil podnikatel V. H., byla ještě o 100 000 Kč vyšší). Toto vozidlo bylo ojeté a dvakrát bourané, což se bezpochyby zásadním způsobem promítlo do jeho tržní ceny v daném místě a čase, přičemž tržní cenu vozidla nelze ztotožňovat s jeho obvyklou cenou za situace, kdy program obchodní společnosti poskytující úvěr nezohledňoval stav ani výbavu vozidla. Znalec Ing. Miloslav Řehák pak neposuzoval přímo konkrétní vozidlo užívané obviněným, nýbrž stanovil jen jeho obvyklou cenu, aniž by vozidlo prohlédl. Ve vztahu ke konkrétnímu vozidlu tedy tento znalecký posudek nic neprokazuje. Podle mínění obviněného nebylo v trestním řízení prokázáno, že by bylo reálné předmětné vozidlo prodat za cenu stanovenou znaleckým posudkem, který navíc ani neobsahuje výslovné prohlášení znalce o tom, že si je vědom následků nepravdivého znaleckého posudku ve smyslu § 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

    17. Obviněný zpochybnil i naplnění subjektivní stránky činu ve formě úmyslného zavinění, protože jak vyplynulo z provedeného dokazování, informoval se ještě před prodejem předmětného vozidla v autobazarech ohledně jeho tržní ceny. Nebylo tedy prokázáno, že by obviněný věděl, že vozidlo má vyšší cenu, ale naopak podle jeho přesvědčení za daných okolností nebylo reálné prodat vozidlo za vyšší cenu. Podle názoru obviněného nelze v daném případě shledat jeho zavinění ani ve formě vědomé nedbalosti, neboť podnikl vše pro to, aby dodržel povinnost péče řádného hospodáře a mohl učinit informované rozhodnutí. Skutek uvedený pod bodem IV. ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku tedy podle obviněného nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu a posuzované jednání není protiprávní.

    18. V souvislosti se všemi skutky obsaženými ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že ani jeden z nich nenaplňuje znaky jakéhokoliv trestného činu. Mimo to znaky skutkových podstat trestných činů kladených obviněnému za vinu nejsou založeny na racionálních závěrech vyvozených z objektivně zjištěného skutkového stavu a nejsou prokázány s potřebnou mírou pravděpodobnosti blížící se jistotě. V dané věci nebyly podle názoru obviněného naplněny základní předpoklady spravedlivého procesu, neboť z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, jaký skutkový stav považuje soud za prokázaný, jak hodnotí jednotlivé důkazy a z čeho vyvozuje naplnění znaků skutkové podstaty příslušného trestného činu. Tento závěr přitom musí být bezpečně podložen výsledky provedeného dokazování, které nelze suplovat pouhou úvahou soudu nemající dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Podle obviněného bylo rovněž namístě užít zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako „ultima ratio“, protože případné spory týkající se uvedených jednání měly být řešeny v rovině civilněprávní, nikoli prostředky trestního práva.

    19. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný rovněž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon napadeného rozhodnutí v části výroku o náhradě škody, a to až do rozhodnutí o dovolání.

    III. Vyjádření k dovolání

    20. K dovolání obviněného P. K. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru namítané nesprávnosti právního posouzení skutku jsou převážně zaměřeny na chybějící znaky skutkových podstat těch trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným pod body I. až IV. výroku o vině v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jde o námitky, které nejsou právně relevantní, protože nejsou uplatněny při respektu ke skutkovému podkladu výroku o vině obviněného.

    21. Ke skutku uvedenému pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně státní zástupkyně zdůraznila, že subjektem, kterému byl v daném případě zamlčen neexistující právní důvod pro vystavení a úhradu dané faktury, byla obchodní společnost H., a proto není v tomto směru jakkoliv právně relevantní, zda o záměru obviněného (cestou neoprávněné fakturace ve prospěch podnikatele V. H. s cílem navýšit její obrat tak, aby mohl být poskytnut úvěr) byl informován i druhý jednatel obchodní společnosti E., M. S. a jakým způsobem se tak mělo stát, popřípadě který ze svědků měl tuto skutečnost potvrdit. Ostatně o tom, jak byl ohledně změněného způsobu fakturace informován zástupce obchodní společnosti H., M. H., vypovídá tento svědek zcela jednoznačně s tím, že takovou informaci přijal, aniž by mu bylo zřejmé, jaké jsou důvody uvedeného postupu. Námitka obviněného, že nikoho neuvedl v omyl, když svědkovi M. H. pouze vysvětlil zamýšlenou přefakturaci a tento svědek sám vypověděl, že se blíže nezajímal o podrobnosti transakce, neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci a není pro svoji skutkovou povahu způsobilá ke svému věcnému projednání. Shodného skutkového zaměření je i tvrzení obviněného uplatněné bez ohledu na opatřená skutková zjištění, podle něhož v trestním řízení dostatečně popsal svůj záměr, když měl podnikatel V. H. vystavit obchodní společnosti H., fakturu za zboží, které dodala obchodní společnost E., a následně na základě faktury od obchodní společnosti E., poukázat přijatou částku ve prospěch této obchodní společnosti, přičemž o svém záměru informoval před svědky i druhého jednatele obchodní společnosti E., M. S. Navíc takto namítaný nedostatek záměru obviněného způsobit škodlivý následek na majetku obchodní společnosti E., nebyl co do konkretizace potenciálně poškozeného subjektu, ke kterému dospěly oba soudy, postaven najisto.

    22. K námitkám obviněného vztahujícím se ke skutku pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž svým jednáním neuvedl v omyl obchodní společnost FCE CREDIT, s. r. o., státní zástupkyně uvedla, že obviněný zde nevychází z rozhodného skutkového stavu věci. Poukazuje totiž na to, že nemohlo dojít k posunu jeho právně relevantního jednání ze dne 27. 11. 2009 tím, že k ověření pravosti jeho podpisu na smlouvě došlo až dne 7. 12. 2009, kdy již nebyl jednatelem obchodní společnosti E., když právní účinky zániku jeho funkce jednatele nastaly až dne 30. 11. 2009 a až do 10. 12. 2009 byl v obchodním rejstříku veden jako jednatel obchodní společnosti, a tedy až do začátku prosince 2009 se nacházel v dobré víře ohledně výkonu své funkce jednatele obchodní společnosti. Jím tvrzené přesvědčení, podle něhož k danému smluvnímu ujednání přistupoval v dobré víře, že činí právní úkon za obchodní společnost E., však bylo zcela vyloučeno za stavu, když vůči obchodní společnosti FCE CREDIT, s. r. o., vystupoval vědomě klamavě v takovém postavení, které si vymínila k platnosti takového právního úkonu, ačkoli se v něm již nenacházel.

    23. Obviněný opět nevychází ze zjištěného skutkového stavu věci, v němž je popsána příčinná souvislost mezi tam uvedeným podvodným způsobem, jakým připravil obchodní společnost E., o dispozici s předmětem jejího leasingového pronájmu, a škodou spočívající v platbách vůči leasingovému pronajímateli za trvání leasingového vztahu. Tento právní vztah nebyl ze strany obviněného platně ukončen, a pokud v postavení domnělého leasingového nájemce vystupovala kvazi nástupnická obchodní společnost KM TRADING CZ, s. r. o., která (také) hradila leasingové splátky, pak tak činila bez jakéhokoliv reálného právního důvodu. Proto jí leasingová společnost v této souvislosti zcela logicky vrátila uhrazenou částku ve výši 56 671,15 Kč. Nelze se tak ztotožnit s názorem obviněného, že jeho úmysl zjevně nesměřoval ke způsobení škody obchodní společnosti E., na uhrazených leasingových splátkách a že taková škoda ani nemohla vzniknout, neboť splátky byly řádně uhrazeny v souladu se smlouvou o postoupení práv a povinností ze smlouvy o finančním leasingu obchodní společností KM TRADING CZ, s. r. o.

    24. Mimo rámec skutkového děje pak podle státní zástupkyně míří i námitka obviněného, podle níž se soudy nezabývaly účelností uvedené „převodní smlouvy“, zejména tím, zda bylo dané vozidlo pro obchodní společnost E., nadbytečné, či nikoliv. Předmětem jednání obviněného, za něž byl odsouzen, totiž není otázka hospodárnosti využití předmětu leasingového pronájmu ve prospěch jmenované obchodní společnosti jako jeho nájemce, ale klamavý způsob, jakým byla tato obchodní společnost zbavena dispozice s vozidlem, jak se ostatně již shora uvádí.

    25. Pokud jde o dovolací námitky obviněného směřující proti výroku o vině pod bodem III. v rozsudku soudu prvního stupně, podle státní zástupkyně se tato argumentace stala předmětem odvolacího přezkumu, jak vyplývá i z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Byla zde zdůrazněna povinnost obviněného opatřit jak účetní podklady, tak také finanční prostředky údajně spojené s provozem nové pokladny, přičemž účetnictví obchodní společnosti E., mohlo být jen jediné a takové, aby se všechny finanční operace staly čitelnými i v tom směru, zda byly či nebyly uskutečněny v rámci výkonu její obchodní činnosti. Obviněný pak opět nevychází z rozhodných skutkových zjištění, pokud soudům vytýká, že jejich závěr o neúčelnosti jím uskutečněných výdajů je podložen pouhou polemikou soudů, aniž by byly jednotlivé výdaje podrobeny bližšímu rozboru.

    26. Jak dále státní zástupkyně připomněla, obviněnému nebylo vytýkáno nehospodárné nakládání s finančními prostředky obchodní společnosti, které se za okolností popsaných pod body III/1. až III./4. ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku dostaly takřka v posledních dnech výkonu jednatelské funkce obviněného do jeho dispozice, ale byl uznán vinným tím, že si tyto finanční prostředky přisvojil, jestliže je buď neodevzdal jejich vlastníkovi, tedy obchodní společnosti E., nebo si je dokonce v posledním případě nechal poukázat na svou soukromou adresu.

    27. Ani ve vztahu k výroku o vině pod bodem IV. v rozsudku soudu prvního stupně se obviněný podle státní zástupkyně neodchýlil od skutkového zaměření své dovolací argumentace, pokud zpochybňuje význam toho, že svědek M. S. nevěděl o učiněné transakci, neboť v době uzavření předmětné smlouvy byl obviněný stále v postavení jednatele obchodní společnosti E., a mohl tak jednat zcela samostatně. I v tomto případě se totiž obviněný dopustil posuzovaného skutku poté, co se dozvěděl, že bude ke dni 30. 11. 2009 odvolán z funkce jednatele obchodní společnosti E. Jak je zřejmé z popisu rozhodných skutkových okolností, tam uvedená majetková dispozice byla rovněž uskutečněna v neprospěch jím zastupované obchodní společnosti a ve prospěch podnikatele V. H. Ten se na podkladě smlouvy o právním nástupnictví k úvěrové smlouvě, jakož i ke kupní smlouvě, stal nejprve úvěrovým dlužníkem a posléze vlastníkem vozidla tov. zn. Audi Q 7 za cenu ve výši 1 000 Kč, aniž by byla do této platby promítnuta jednorázová úhrada celkem 10 úvěrových splátek ve výši 300 650,70 Kč, kterou v postavení jednatele obchodní společnosti E., provedl obviněný. Obviněný rozhodně neusiloval o snížení dluhů této předlužené obchodní společnosti, pokud z jejího majetku odčerpal finanční prostředky pro mimořádnou, resp. desetinásobnou splátku úvěru tak, aby vozidlo z úvěrového vztahu mohl za takto zvýhodněných platebních podmínek dohodnutého právního nástupnictví získat podnikatel V. H. a následně je pronajmout obchodní společnosti K., provozované bratrem obviněného M. K. Za stavu, když za obchodní společnost E., obviněný uskutečnil popsanou obchodní transakci k její škodě, pokud z jejího majetku vynaložil tuto finanční částku bez odpovídající protihodnoty v podobě takto zohledněné výše kupní ceny, je zřejmé, že porušil svoje povinnosti při správě cizího majetku, jak v rozhodné době vyplývaly z ustanovení § 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 obch. zák. Tvrzení obviněného, podle něhož bylo takto obchodované vozidlo neprodejné za cenu ve výši 900 000 Kč, bylo vyvráceno znaleckým posudkem, zaměřeným na stanovení obvyklé ceny za podmínek § 89 odst. 12 tr. zák., aniž by byla v uvedeném směru rozhodnou poukazovaná míra jeho informovanosti, kterou získal vlastním průzkumem v místních autobazarech. Ostatně o tom, jaký účel obviněný sledoval v souvislosti s poskytnutou mimořádnou úhradou 10 splátek úvěru bez jakéhokoliv legitimního právního titulu a především v rozporu s péčí řádného hospodáře, podle státní zástupkyně dostatečně vypovídá jeho e-mailová komunikace se zástupcem obchodní společnosti Credium, a. s. Pokud by byl obviněný přesvědčen o tom, že předmětné vozidlo nemá takovou tržní cenu, která se stala rozhodnou pro nastavení leasingových splátek, pak by jeho jednání, jímž sledoval snížení stávajícího úvěrového zatížení nového leasingového nájemce, zcela postrádalo svou smysluplnost. Nemůže tedy obstát námitka obviněného, že předmětné vozidlo bylo v dané době a za daných okolností zcizitelné za cenu odpovídající zbytku úvěru bez odečtení zaplacené mimořádné splátky v hodnotě 300 000 Kč a že mu taková skutečnost nebyla známa.

    28. Podle státní zástupkyně uplatnil obviněný ve svém dovolání jedinou kvalifikovanou dovolací námitku, a to tu, podle které by posouzení jeho jednání mělo spadat výlučně do oblasti civilního práva. Skutkové okolnosti všech případů však nevyvolávají pochybnosti o tom, že intenzita porušení celospolečenských hodnot, tak jak jsou chráněny dotčenými ustanoveními trestního zákona, naopak přesahuje oblast civilního práva a použití prostředků veřejnoprávní povahy ve formě trestního postihu obviněného je namístě. Takový postih pak není podmíněn ani požadavkem, aby poškozený subjekt využil k nápravě protiprávního stavu jen možností daných soukromým právem, resp. aby inicioval prostředky trestního práva teprve tehdy, pokud by všechny ostatní možnosti byly neúspěšné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 523/2006, a ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005). Ostatně trestní právo bylo i za účinnosti – v daném případě užité – předcházející trestně právní úpravy ovládáno zásadou, podle níž žádný trestný čin nesmí zůstat bez zákonného trestu („nullum crimen sine poena legali“), která vyjadřuje myšlenku neodvratnosti trestního postihu v případě spáchání trestného činu. Přitom trestní zákon chránil i soukromá práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob (§ 1 tr. zák.).

    29. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

    IV. Posouzení důvodnosti dovolání

    a) Obecná východiska

    30. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
    k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
    31. Obviněný P. K. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. První z nich je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Druhý z dovolacích důvodů pak lze dovodit, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
    b) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

    32. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

    33. Pokud jde o námitky obviněného P. K., lze pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit tu, podle které bylo s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a principu „ultima ratio“ namístě uplatnit vůči němu pouze občanskoprávní odpovědnost.

    34. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že zmíněnou zásadou subsidiarity trestní represe je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, a to jen tam, kde prostředky jiných právních odvětví nepřichází v úvahu nebo jsou zjevně neúčelné či nedostatečné (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04, publikovaný pod č. 116 ve svazku 37 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, publikovaný pod č. 186 ve svazku 43 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2278/07, publikovaný pod č. 157 ve svazku 58 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.).

    35. Podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu byla zásada subsidiarity trestní represe, která je nyní vyjádřena v ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), respektovaná i za účinnosti dřívější trestněprávní úpravy (podle níž je nutno posuzovat trestnou činnost obviněného P. K. vzhledem k ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku), a to zejména prostřednictvím materiálního pojetí trestného činu ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák., podle kterého čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost byl nepatrný, nebyl trestným činem, i když jinak vykazoval znaky trestného činu. Skutečnosti, které charakterizovaly společenskou nebezpečnost činu ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák., pak byly demonstrativně vyjmenované v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák.

    36. U obviněného P. K. ovšem nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu. Byť se soud prvního stupně nezabýval podrobněji otázkou stupně nebezpečnosti trestných činů pro společnost, odvolací soud uzavřel, že u obviněného nebyly zjištěny žádné výjimečné skutečnosti, které by u něj vylučovaly možnost uplatnit trestní represi, přičemž jeho jednání lze pokládat za vážné, neomluvitelné a společensky škodlivé. Obviněný se totiž k dosažení finančního prospěchu ze společného podnikání místo řádných a čestných prostředků, které mu nabízelo jeho postavení jednatele a společníka (byť menšinového) obchodní společnosti, uchýlil k jednání mimozákonnému a postrannímu a svá protiprávní jednání, popsaná pod body I. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jimiž v souhrnu způsobil poškozené obchodní společnosti E., značnou škodu, se snažil zakrýt různými způsoby. Uplatnění prostředků trestního práva, kterými je rovněž prováděna právní regulace a sociální kontrola společnosti, nelze v konkrétním projednávaném případě vnímat jako přehnanou a nezdrženlivou; naopak od civilního soudu nelze očekávat, že by nahrazoval tuto roli trestního práva (viz bod 26. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud se ztotožňuje s těmito závěry odvolacího soudu a zdůrazňuje, že ani pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chránil též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). Nemohlo tedy dojít k namítanému porušení zásady subsidiarity trestní represe ani k nerespektování pojetí trestního práva jako „ultima ratio“, jak nedůvodně vytkl obviněný.

    37. S jistou mírou tolerance lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit i tu námitku obviněného, která se týká otázky výše škody vzniklé v případě skutku uvedeného pod bodem IV. ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku. Podle názoru obviněného z opatřených skutkových zjištění nelze učinit závěr o tom, že předmětné vozidlo tov. zn. AUDI bylo v dané době a za daných okolností zcizitelné za cenu odpovídající zbytku úvěru poskytnutého obchodní společností Credium, a. s., bez odečtení zaplacené mimořádné splátky ve výši 300 000 Kč (přesně 300 650,70 Kč). Nejvyšší soud ovšem tuto námitku shledal neopodstatněnou. Soud prvního stupně totiž při zjišťování výše škody správně vycházel z obvyklé ceny daného vozidla v souladu s ustanovením § 89 odst. 12 tr. zák., která byla stanovena znaleckým posudkem znalce Ing. Miloslava Řeháka na částku 914 300 Kč bez daně z přidané hodnoty. Pokud tedy obviněný jako jednatel obchodní společnosti E., uhradil mimořádnou splátku úvěru ve výši 300 650,70 Kč, který poskytla obchodní společnost Credium, a. s., aniž by při následném postoupení úvěru ve výši asi 600 000 Kč podnikateli V. H. a po souvisejícím prodeji vozidla tov. zn. AUDI zohlednil tuto skutečnost ve výši kupní ceny (resp. částky zaplacené za uvedené převody), představuje částka ve výši 300 650,70 Kč škodu, která vznikla obchodní společnosti E., zmíněným jednáním obviněného. Jde totiž o částku, kterou obviněný zcela bezdůvodně vynaložil za situace, kdy už bylo zřejmé, že dojde k popsaným převodům, takže v souladu s povinností péče řádného hospodáře byl povinen buď ponechat další úhradu splátek úvěru souvisejících s převodem vozidla tov. zn. AUDI jeho nabyvateli – podnikateli V. H., anebo měl obviněný zohlednit zaplacení zmíněné mimořádné splátky v úplatě za převod úvěrového vztahu spojeného s převodem vlastnictví k uvedenému vozidlu na jmenovaného podnikatele. Jestliže tak obviněný neučinil, bez ohledu na skutečnou cenu převedeného vozidla poškodil majetek obchodní společnosti E., minimálně o částku ve výši 300 650,70 Kč, kterou vynaložil zcela neúčelně a bez získání jakékoli ekvivalentní protihodnoty. Takto si navíc počínal již v době a s vědomím brzkého skončení své funkce jednatele. Právní posouzení vzniku a výše škody shora uvedeným jednáním obviněného, jak je učinily soudy nižších stupňů, tedy považuje Nejvyšší soud za správné.

    38. Za námitku odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné pokládat rovněž tu, kterou obviněný P. K. zpochybnil naplnění subjektivní stránky v případě skutku pod bodem IV. výroku o vině odsuzujícího rozsudku, protože podle jeho názoru zde nelze shledat zavinění obviněného, a to ani ve formě vědomé nedbalosti. Takovou námitku ovšem nepovažuje Nejvyšší soud za důvodnou. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, pokud obviněný jako jednatel obchodní společnosti E., odčerpal z majetku z této obchodní společnosti finanční prostředky pro mimořádnou splátku úvěru určenou pro obchodní společnost Credium, a. s., a přitom o částku odpovídající této mimořádné splátce úvěru nezvýšil cenu za vozidlo, které bylo v souvislosti s právním nástupnictvím k úvěrové smlouvě převedeno do vlastnictví podnikatele V. H., musel být přinejmenším srozuměn, s tím, že se majetek obchodní společnosti E., zmenšil o částku odpovídající výši mimořádné splátky úvěru, aniž by za to byla poskytnuta jakákoli protihodnota. Vzhledem k těmto skutkovým závěrům tedy nelze u obviněného ani podle Nejvyššího soudu usuzovat na jiné než úmyslné zavinění.

    39. Obviněný pak dalšími námitkami ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože neuvádí, podle jakých jiných ustanovení trestního zákona měly být posouzeny jím spáchané skutky, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný totiž ve skutečnosti nesouhlasí s učiněnými skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, zejména pokud namítl nedostatečné prokázání toho, že vůbec spáchal trestnou činnost, jíž byl uznán vinným, nebo vytkl nevěrohodnost některých svědků. Tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledávaná existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitky uvedeného charakteru se ovšem nijak netýkají právního posouzení těch skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za něž byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno, ale argumentuje jen nesprávným zjištěním skutkového stavu a nesprávným hodnocením důkazů. Přitom soudy nižších stupňů (viz s. 15 až 18 rozsudku Okresního soudu v Děčíně a s. 9 až 14 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem) se zabývaly hodnocením všech důkazů a těmi skutečnostmi, z nichž dovodily spáchání posuzovaných skutků, takže Nejvyšší soud odkazuje na jejich úvahy.

    40. Po pečlivém provedení a zhodnocení všech dostupných důkazů soudy nižších stupňů při respektování zásad ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu) dospěly ke skutkovému stavu, jehož správnost nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání totiž předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz § 265r odst. 7 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud není oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů. Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.

    41. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tvrzení obviněného, kterým toliko formálně vytkl neprokázání subjektivní stránky, resp. úmyslného zavinění v případě skutků obsažených pod body I. až III. ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně. V těchto případech totiž obviněný ve skutečnosti zpochybňuje proces provádění dokazování soudem prvního stupně, čímž směřuje (ve svůj prospěch) k revizi učiněných skutkových zjištění. Nad rámec rozhodnutí o dovolání lze tedy jen poznamenat, že Nejvyšší soud se v otázce zavinění u zmíněných skutků spáchaných obviněným ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, které správně dovodily úmyslné zavinění obviněného.

    42. Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytkl porušení pravidla „in dubio pro reo“, tj. postupu v pochybnostech ve prospěch obviněného. I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání. Navíc soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o spáchaných skutcích ani o obviněném jako jejich pachateli a přesvědčivě vyložily, proč je ani nemohly mít, takže nebyl důvod, aby postupovaly ve prospěch obviněného.

    43. Vzhledem ke shora konstatovaným argumentům proto Nejvyšší soud považuje závěry soudů nižších stupňů za správné a námitky obviněného, jimiž zpochybnil právní posouzení skutků nebo jiné hmotně právní posouzení, za neopodstatněné. Zároveň Nejvyšší soud neshledal obviněným namítané porušení práva na spravedlivý proces ze strany soudů nižších stupňů, protože tyto se řádně zabývaly hodnocením všech důkazů a těmi skutečnostmi, z nichž dovodily spáchání posuzovaných skutků obviněným.
    c) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu

    44. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná,
    že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. V nyní posuzované věci však byl v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně věcně přezkoumán a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce částečně zrušil napadené rozhodnutí (výrok o trestu, výrok o náhradě škody a zprošťující výrok o vině) a ve věci znovu rozhodl. Nemohl tudíž být naplněn zmíněný dovolací důvod v jeho první alternativě, protože obviněnému nebyl znemožněn přístup k odvolacímu soudu.


    45. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný se ve svém dovolání domáhal existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky obviněného mu částečně neodpovídají a částečně nejsou opodstatněné.
      V. Závěrečné shrnutí

      46. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. K. podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle
      § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.


      47. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

      48. K podnětu obviněného P. K., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.


      Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

      V Brně dne 11. 12. 2019

      JUDr. František Púry, Ph.D.
      předseda senátu