Rozhodnutí NS

8 Tdo 163/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/31/2020
Spisová značka:8 Tdo 163/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.163.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Dotčené předpisy:§ 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 163/2020-4621


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 o dovolání obviněného J. F., nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 6 To 55/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 12/2015, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 40 T 12/2015, byl obviněný J. F. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že

s cílem vylákat od poškozeného L. K. mladšího, narozeného XY, finanční prostředky a použít je pro svoji potřebu – ať už k profinancování svých podnikatelských aktivit nebo jinak – dohodl se s ním na přelomu února a března roku 2012 na jejich půjčce a v období od 5. března 2012 do 12. července 2012 v restauraci XY v Praze, u hotelu XY v Praze, a u UniCredit Bank a.s. v Olomouci tak od něj postupně získal na základě smluv o půjčce datovaných dny 5. března 2012, 20. června 2012, 2. července 2012 a 12. července 2012 částky 3 100 000 Kč, 2 270 000 Kč, 3 600 000 Kč a 6 400 000 Kč, tedy celkem 15 370 000 Kč, a to proti vystaveným zajišťovacím směnkám, zástavě akcií společnosti F. M. a uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu akcií této společnosti na poškozeného L. K. mladšího, a v situaci, kdy věděl, že vzhledem ke svým majetkovým poměrům nebude schopen ve sjednaných termínech dostát svým závazkům z uzavřených smluv o půjčce ani svým závazkům z vystavených zajišťovacích směnek, se zavázal získané finanční prostředky vrátit nejpozději do dne 12. srpna 2012, přičemž poškozeného L. K. mladšího průběžně ujišťoval, že své závazky vůči němu splní a dlužnou částku mu vrátí, avšak ve stanovených termínech tak neučinil a s ohledem na svou finanční situaci a způsob užití získaných finančních prostředků ani učinit nemohl, a tím mu způsobil škodu ve výši 15 370 000 Kč.

2. Podle § 44 tr. zákoníku soud u obviněného upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestům uloženým mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 40 T 12/2015, a Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 6 T 185/2016. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. K. mladší (dále jen „poškozený“) odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Z hlediska vývoje trestní věci lze rekapitulovat, že původně byl obviněný pro skutek, jímž byl uznán vinným, podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn, a to nejprve rozsudkem nalézacího soudu ze dne 14. 12. 2016 a poté rozsudkem ze dne 27. 4. 2018. Obě tato rozhodnutí však byla vždy odvolacím soudem k odvolání státního zástupce zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 6 To 48/2017, a ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 6 To 35/2018).

4. Proti výše uvedenému odsuzujícímu rozsudku podali obviněný, státní zástupkyně (ta tak učinila v neprospěch obviněného) a poškozený odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 6 To 55/2019, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně a poškozeného částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a ve výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody. Nově pak rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému uložil podle § 209 odst. 5 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 7 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, peněžitý trest podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1-3, odst. 5 tr. zákoníku ve výměře 150 denních sazeb ve výši 200 Kč, tj. 30 000 Kč, se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců pro případ nevykonání peněžitého trestu, a to nejen za projednávanou trestnou činnost, nýbrž i za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, č. j. 40 T 12/2015-3619, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018, č. j. 6 To 48/2017-3873, a za další sbíhající se přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 2016, č. j. 6 T 185/2016-311, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 9. 8. 2017, č. j. 2 To 97/2017-385. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 15 370 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti posledně uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své námitky označil jako právní, když zjištěný skutkový stav není trestným činem. Odkázal na právní úpravu smlouvy o půjčce podle § 657, privativní novace podle § 570, zástavního práva a jeho uhrazovací funkce podle § 150, vše podle zákona č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník v tehdy platném znění), dále na právní úpravu režimu akcií na majitele podle § 156 odst. 1, 7, 8 a změn ve funkcích orgánu akciové společnosti podle § 190 odst. 1 a § 194 odst. 1, 3, obojí podle zákona č. 513/1991 Sb. (obchodní zákoník v tehdy platném znění) a na právní úpravu převodů cenných papírů podle § 17 a § 20 zákona č. 591/1992 Sb. (omylem uvedeno zák. č. 119/1992 Sb. – pozn. soudu; zákona o cenných papírech v tehdy platném znění). Soudy chybně vyhodnotily jeho úmyslné zavinění, které dovodily z okolností nastalých až poté, co měl vrátit poškozenému zapůjčenou částku. Nebyl pak proveden žádný důkaz o jeho úmyslu v okamžiku obstarání si půjčky. Ač tyto námitky uplatnil již v řízení před nalézacím soudem, ani ten, ani soud odvolací se s touto argumentací nijak nevypořádaly. Dovolatel popsal časový sled jednotlivých půjček při aplikaci institutu privativní novace ke dni 12. 7. 2012, kterým se ruší předchozí závazky a nahrazují se novým, nicméně soudy nezkoumaly jednotlivá období čtyř po sobě jdoucích právních úkonů, které učinil.

6. K objektivní a subjektivní stránce trestné činnosti dovolatel konstatoval, že ač soud prvního stupně opakovaně zmínil, že (obviněný) neuvedl poškozeného v omyl, přesto s odkazem na právní závěr odvolacího soudu spatřoval uvedení v omyl v jeho nepravdivém příslibu splatit půjčku již v období poskytování jednotlivých částí půjčky, naposledy ve velmi krátké jednoměsíční lhůtě od poskytnutí její poslední části dne 12. 7. 2012. Nalézací soud v souladu s usnesením odvolacího soudu dovodil jeho zavinění ze skutečnosti, že v inkriminovaném období k úhradě závazku nepoužil výtěžek z prodeje autojeřábu, rozhodl o svém odvolání z funkce člena představenstva F. m., jejíž akcie zastavil poškozenému, a jmenoval na své místo nezpůsobilého J. D., a že do současné doby zapůjčení částky 15 370 000 Kč zcela popíral. Soud tak smísil jeho jednání, jako obligatorní znak objektivní stránky trestného činu, a zavinění, jako subjektivní stránku. Nebylo mu prokázáno, že v době uzavírání jednotlivých smluv o půjčce vědomě uváděl nepravdivé tvrzení, že půjčku splatí, a že by tím poškozeného uváděl v omyl. Důvody argumentované nalézacím soudem jsou skutečnostmi nastalými až po jeho jednání a poté, co se jeho závazek stal splatným. Nebylo však prokázáno, že v době uzavírání smluv o půjčce věděl anebo aspoň mohl předvídat, že nebude schopen plnit závazky vůči poškozenému. Přitom po majetkové stránce byl jediným akcionářem F. m., a v období březen – srpen 2012 držel majetek této společnosti ve výši 17 581 300 Kč, byl tedy solventní a schopen půjčku splatit. K tomu připojil přehled stavu svého majetku (tvořeného výlučně luxusnějšími motorovými vozidly značek BMW, Ferrari a Mercedes a několika málo stavebními stroji) a zajištění půjček k jednotlivým datům půjčky od poškozeného.

7. Dovolatel rovněž citoval pasáže právních úvah odvolacího soudu z jeho rozhodnutí sp. zn. 6 To 35/2018, dal je do souvislosti s judikatorním rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 8 Tdo 982/2007 (podle něhož poskytne-li dlužník zajištění půjčky, v daném případě šlo o zástavu nemovitosti, a toto zajištění přesahuje hodnotu půjčky, nelze – i kdyby dlužník od počátku neměl v úmyslu půjčku splácet – dovodit úmysl způsobit takovým jednáním škodu a na cizím majetku se obohatit), a dospěl k závěru, že postupně vznikající pohledávky vůči poškozenému byly vždy v daném čase vzniku dostatečně zajištěny realizací zástavy, kterou bylo 100% akcií F. m., a ode dne 2. 7. 2012 zajišťovací převod vlastnického práva 100% těchto akcií. Sám nalézací soud uvedl, že hodnota majetku F. m., jen v případě vlastnictví motorových vozidel a stavebního stroje vysoce převyšovala dovolatelem přijatou půjčku. Poškozený tedy měl ihned po její splatnosti učinit kroky spočívající v tom, že jako 100% vlastník akcií mohl rozhodnout o změně v obsazení představenstva a ustanovit se do pozice jediného člena představenstva, a poté mohl z této pozice rozhodnout o prodeji majetku, tedy vozidel, popř. získat finanční prostředky na účtech společnosti. Tuto jednoduchou cestu ke zpeněžení majetku společnosti však poškozený nevyužil, ani nevysvětlil, proč se uspokojení svých pohledávek nedomáhal. Trestní odpovědnost obviněného je tak vyloučena, čemuž se ani odvolací soud nijak nevěnoval. Soudy tedy prokázaly neznalost korporátního práva, poskytnuté zajištění akciemi F. m., bylo kvalitní a dostatečné a poškozenému nic nebránilo si z majetku uvedené společnosti uspokojit pohledávku za ním.

8. V závěru svého podání proto obviněný navrhl napadené rozhodnutí zrušit a zprostit jej obžaloby. Ve zbývajícím rozsahu obsahovalo podání dovolatele dalších 22 stran textu evidentně mylně zakomponovaných, neboť z jejich obsahu vyplývá argumentace graficky i obsahově shodně zpracovaná, jako v jiné věci dovolatele (vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 162/2020 a týkající se jiného skutku spáchaného vůči zcela jinému poškozenému – M. K.). Proto Nejvyšší soud k této části mimořádného opravného prostředku – evidentně bez vztahu k dané trestní věci – nepřihlížel.

9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení a obsahu dovolání obviněného uvedla, že s ohledem na důkazní nedostatečnost jednotlivých smluv o půjčce je otázkou, zda v souvislosti se smlouvou o půjčce ze dne 12. 7. 2012 lze vůbec uvažovat o institutu privativní novace. Z hlediska posouzení trestní odpovědnosti dovolatele však zůstává podstatným, že poškozeného uvedl v omyl nepravdivým příslibem vrácení celé dlužné částky v rozsahu 15 mil. Kč ve lhůtě 1 měsíce, tj. do 12. 8. 2020. Nepravdivost takového příslibu přiléhavě odůvodnil odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 6 To 35/2018. V něm popsané okolnosti dovolatelova jednání sice nastaly až po datu splatnosti půjčky, přesto nejsou bez relevance pro posouzení pravdivosti příslibu úhrady platebního závazku. Zejména dovolatelův záměr zmařit uspokojení věřitele změnou na postu statutára společnosti F. m., rozhodně spadal již do období uzavření způsobu zajištění závazku, a to tak, aby se poškozený musel domáhat realizace svého oprávnění časově náročnou právní cestou. Že poškozený nakonec takovou cestu nezvolil, není okolností významnou pro posouzení zavinění dovolatele. Tím, že v rozporu s konkrétními smluvními ujednáními obviněný nepoužil na úhradu závazku výtěžek z prodeje stavebního stroje zn. Liebherr ve výši 4 080 000 Kč, mj. způsobil významnou ztrátu hodnoty akcií F. m., coby zajišťovacího institutu. Pokud argumentoval hodnotou majetku společnosti, zcela přehlíží okolnosti svého jednání, že v krátkém období po splatnosti závazku ustanovil do funkce člena představenstva de facto osobu bílého koně, se kterou dokonce uzavřel smlouvu o prodeji 10ks již zastavených akcií, přičemž tyto kroky cíleně směřovaly ke zřetelnému ztížení možnosti poškozeného domoci se úhrady jeho pohledávky. Jde pak o zavedenou praxi obviněného, když obdobný postup zvolil za využití stejného bílého koně u závazku vůči poškozenému M. K. (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 6 To 48/2017).

10. Státní zástupkyně reagovala i na rozporovanou otázku zavinění dovolatele v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, a Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 8 Tdo 982/2007. Šlo o zajištění půjčky zástavou nemovitosti s tím, že v okamžiku splatnosti se věřitel mohl domoci vrácení peněz realizací zástavy. Smysl zajišťovacího institutu tak spočívá v takovém náhradním způsobu uspokojení pohledávky, který by byl efektivním a tzv. bezproblémovým. V projednávané věci však obviněný jednal s vědomím, že věřitel se k náhradnímu plnění bude muset dostávat za pomoci nestandardně právně a časově náročného postupu, který se vymyká postupům obvyklým. V tomto ohledu lze odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu pod bodem 122. Navíc v případě F. m., jde o tzv. nekótované akcie, jejichž hodnotu nelze zpětně zjistit, odvozuje se výlučně od čistého obchodního majetku společnosti, nikoli od jejich nominální hodnoty. Přitom právě podstatná část majetku byla pořízena z půjčky od poškozeného. Ani takové zajištění závazku tedy nevylučovalo trestní odpovědnost obviněného za spáchaný trestný čin podvodu. Zajištění závazku je natolik problémové, časově i právně náročné, že musí být spojováno s podvodným záměrem obviněného od samotného počátku. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné (§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.), bylo podáno osobou oprávněnou (§ 265d odst. 1 písm. c) odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání podat (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Dospěl však k závěru, že dovolání obviněného jako celek je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání

12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

13. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. řádu).
    14. V tomto ohledu námitky obviněného, které uplatnil s poukazem na uvedený dovolací důvod, nemohly obstát. Jednalo se předně o jeho výhrady, jimiž zpochybňoval správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).
      15. Nejvyšší soud připouští, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

      16. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal.

      17. Obviněný nijak nerozporoval otázku úplnosti důkazního řízení ani nevznesl námitky procesní vadnosti důkazního řízení. Spatřoval však naplnění shora citovaného dovolacího důvodu v tom, že v posuzované věci oba soudy nižších instancí, stručně řečeno, nesprávně vyhodnotily právní posouzení zjištěného skutku, který nemůže být trestným činem pro nedostatek objektivní i subjektivní stránky, na což již v předchozích řízeních před nalézacím soudem ani soudem odvolacím nebylo náležitě reagováno. Závěry o vině byly totiž budovány na základě skutkových zjištění spadajících do období po uzavření smluv o půjčce, aniž by soudy analyzovaly stav ke dni poskytování jednotlivých dílčích po sobě jdoucích půjček od poškozeného. Přitom zajištění závazku a majetnost obviněného byly dostatečné pro to, aby pohledávka poškozeného mohla být jeho aktivními kroky uspokojena, což se nestalo.

      18. Již na tomto místě Nejvyšší soud konstatuje, že jde o právní argumentaci ve své podstatě obsahově naprosto totožnou, jakou obviněný uplatnil již ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu (viz str. 3 – 4 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud má za to, že s takovou argumentací se oba soudy nižších stupňů uspokojivě vypořádaly na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu po provedení kompletního dokazování v představitelném rozsahu a intenzitě. Nakonec v tomto ohledu obviněný ve svém podání ničeho nenamítal, byť nelze přehlédnout, že v předchozím řízení zcela popíral i jen samotné převzetí dlužných částek od poškozeného. Hodnocení toho, na základě jakých skutečností byla jeho vina prokázána, tedy včetně dovození zákonných znaků trestné činnosti spočívajících v objektivní i subjektivní stránce, lze rovněž považovat za plně dostatečné.

      19. Předně nelze mít výhrad ke konstrukci skutkové věty odsuzujícího rozsudku, neboť tato svou formulací postihuje veškeré zákonné znaky právní věty aplikované podle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v podobě „sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu“. V daném případě lze již upozadit problematiku výše škody, která byla skutkově ustálena částkou 15 370 000 Kč, a proto spadá do kategorie škody velkého rozsahu podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku (přesahující škodu ve výši 5 000 000 Kč). Stejně tak nelze zpochybnit zákonný znak obohacení samotného obviněného, neboť bylo prokázáno, že právě jemu byly prostředky poskytnuty a použil je způsobem dokladovaným mj. listinnými důkazy na nákup motorových vozidel apod. Popis skutkové věty je kompletní, pokud obsahuje formulaci o cíli vylákat od poškozeného prostředky za určitým účelem, k čemuž i v konkrétních termínech a finančním rozsahu specifikovaném výrokem o vině došlo, a to proti zajišťovacím směnkám, zástavě akcií F. m., a smlouvě o zajišťovacím převodu akcií, kdy zároveň věděl, že vzhledem ke svým majetkovým poměrům nebude ani ve stanovených termínech daným závazkům dostát, což mj. i s ohledem na způsob užití prostředků učinit nemohl. Tato koncepce pak obsahuje i dovolatelem rozporovaný znak uvedení v omyl a subjektivní stránku trestné činnosti spočívající v zákonem vyžadované formě úmyslného zavinění. Již pouhé vědomí pachatele podvodné trestné činnosti, spočívající ve vylákání finančních prostředků, že nebude schopen tyto vrátit, resp. v termínech splatnosti, k nimž se zavázal, event. jeho ponechání řádného splacení závazku na nejistých okolnostech, které nemůže relevantně ve prospěch věřitele ovlivnit, postačuje k naplnění podstatných znaků trestného činu podvodu ve shora citované podobě. Tzv. uvádění poškozeného v omyl je samozřejmě odvislé od skutkových zjištění soudů nižších stupňů, s nimiž z valné části dovolatel polemizuje a snaží se vyvodit ze svého postavení v inkriminovaném období závěr o absenci znaku uvedení v omyl a zavinění. Tomu však přisvědčit nelze.

      20. Především je podstatné, že si obviněný prostředky v uvedené výši zapůjčil a přislíbil je v konkrétních termínech i vrátit. Poškozený jednal v důvěře v osobu obviněného, který sjednal opět velmi krátký termín splatnosti (mimochodem zcela shodně v řádech měsíců byly sjednány termíny splatnosti též u podvodné trestné činnosti kvalifikované rovněž podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a spáchané vůči poškozenému M. K. v rozsahu 15 200 000 Kč, projednávané rovněž u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 162/2020), konkrétně pak u poslední části půjčky dne 12. 7. 2012 byla sjednána splatnost celkového objemu všech půjček 15 370 000 Kč ke dni 12. 8. 2012, tj. přesně do 1 měsíce. Tím dal obviněný dostatečně čitelně poškozenému najevo, že svým závazkům dostojí. Nakonec pro to svědčí i obsah smluv, zajišťovacích směnek i ostatních zajišťovacích instrumentů. Škoda způsobená trestnou činností v kompletním rozsahu vzniká již v době uzavření závazku a inkasa peněz pachatelem, je-li si vědom, že prostředky nevrátí vůbec, popř. v dohodnutém termínu apod. Tyto předpoklady jsou u obviněného dostatečným způsobem naplněny. Jeho vědomí, že nebude schopen svým závazkům dostát, považuje i Nejvyšší soud za jednoznačně prokázané, z čehož je třeba dovozovat i spolehlivě mu prokázanou tzv. subjektivní stránku trestné činnosti.
      21. Stěžejním zjištěním jsou pak časové souvislosti a způsob použití prostředků obviněným. Je nesporným, že se zavázal ve velmi krátkém termínu splatnosti, tedy předstíraje, že potřebuje (stejně jako vícekrát předtím) příslušné částky na pouze krátkodobé vykrytí nedostatku likvidních prostředků. Tyto pak použil na nákup několika luxusních motorových vozidel (konkrétně od společnosti poškozeného M. C., a od otce poškozeného) a stavební techniky, přičemž vozidla měl záměr podle poškozeného prodat se ziskem, podle samotného obviněného existovala myšlenka o krátkodobých pronájmech těchto vozidel apod. Je však zcela zjevné, že při takových úvahách nemohla být z pohledu obviněného vážná vůle vrátit natolik objemné finanční prostředky, pokud si tyto musel půjčit, neboť nebyl schopen ufinancovat dané nákupy z vlastních zdrojů. V opačném případě by totiž pro půjčky od poškozeného vůbec nebylo důvodu, popř. by musel reálně kalkulovat se zdrojem či způsobem úhrady závazku v extrémně krátké lhůtě splatnosti 1 měsíce. Přitom je jen z objemu půjčených finančních prostředků a lhůty splatnosti zjevné, že účel, na který půjčky použil, nemohl v žádném případě garantovat vrácení půjčených prostředků, a už vůbec ne ve sjednané lhůtě. Pokud obviněný argumentoval svojí solventností, majetností a schopností přijatou půjčku splatit, je otázkou, proč se tak nestalo. Jestliže analyzoval období jednotlivých půjček i institut tzv. privativní novace (tedy v daném případě nahrazení tří po sobě jdoucích závazků souhrnnou smlouvou o půjčce ze dne 12. 7. 2012 včetně zajišťovacích institutů zahrnující veškeré půjčené prostředky), je třeba uvést, že takový postup upravený ustanovením § 570 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v tehdy platném znění, nemá žádný relevantní vliv na posouzení jeho trestní odpovědnosti. Tento postup byl soudy nižších stupňů ve své podstatě bez výhrad akceptován po skutkové i právní linii a není o něm tedy sporu. Podstatným zůstává toliko, že obviněný do současné doby závazek neuhradil. Samostatnou otázkou je také způsob zajištění závazku obviněného – viz níže.

      22. K dovolacím námitkám obviněného je třeba poznamenat, že soud prvního stupně ve svém odůvodnění neuvedl, že obviněný poškozeného neuváděl v omyl a dostal se tak do obsahového rozporu se závazným právním názorem odvolacího soudu. Nalézací soud toliko v některých pasážích odůvodnění rekapituloval dosavadní průběh trestní věci, v níž opakovaně rozhodoval ve prospěch obviněného zprošťujícím výrokem podle § 226 písm. b) tr. ř., a v těchto souvislostech prezentoval úvahy, které jej k takovým předchozím verdiktům vedly (zejména na str. 39-55 rozsudku). Interpretace obsahu odůvodnění rozsudku dovolatelem je tak mylná a je třeba vycházet toliko z nejaktuálnější varianty hodnocení důkazů a právních úvah soudu prvního stupně podle str. 60-62 rozsudku. Soudy ustálený skutkový děj, že obviněný nepravdivě již samotným uzavřením smlouvy za sjednání extrémně krátké doby splatnosti poměrně vysoké půjčky cca 15 mil. Kč, uvedl poškozeného v omyl, není důvodu zpochybňovat. Takto pojatý totiž vystihuje použitou právní kvalifikaci a je dostatečně odůvodněn souvisejícími skutkovými zjištěními.

      23. Stejně tak nelze přisvědčit závěru dovolatele, že jeho vina je opřena výlučně o skutkové poznatky z období „po“ zapůjčení finančních prostředků. Nejvyšší soud v tomto ohledu připomíná, že úmysly pachatelů podvodné trestné činnosti jsou zřetelné ve valné většině případů právě z jejich chování teprve poté, co se jim podařilo získat prostředky od poškozených, zejména pak v prostředí s podnikatelským podtextem. V tomto ohledu tomu není jinak ani v případě obviněného a úvahám soudů nižších stupňů nelze ničeho vytknout. Dne 12. 8. 2012 nastala splatnost celé půjčené částky 15,3 mil. Kč, přitom v rozporu se smluvními ujednáními po prodeji stavebního stroje Liebherr obviněný na úhradu dluhu nepoužil vyinkasovanou částku 4 080 000 Kč představující necelou jednu třetinu celkového závazku. Necelý měsíc po splatnosti (dne 10. 9. 2012) instaloval do funkce jediného člena představenstva, tedy funkce osoby výlučně ovládající společnost F. m., evidentně tzv. bílého koně J. D., kterému zároveň prodal 10ks akcií společnosti zastavených ve prospěch poškozeného (zároveň mu nepředal žádný majetek společnosti ani účetnictví). Přitom v rámci své argumentace se dovolával právě toho, že poškozený měl prostřednictvím těchto akcií ovládnout společnost a zhojit se na jejím majetku.

      24. Završením poznatků srovnatelného charakteru je pak popěrné stanovisko obviněného stran převzetí jakýchkoli prostředků od poškozeného. Ač tvrdil opak, je zjevné, že aktivně v období bezprostředně následujícím po realizaci půjček od poškozeného činil aktivně úkony, jimiž mařil, byť i částečné, uspokojení poškozeného, snažil se definitivně zprostit jakýchkoli vazeb na společnost F. m., jakož i vůbec nepřipustit, že by se mu dostalo od poškozeného nějakého plnění. Bez zajímavosti rozhodně není zjištění, že rovněž ve své předchozí trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 162/2020 (na základě pravomocného odsouzení rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 40 T 12/2015, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 6 To 48/2018) postupoval zcela shodným způsobem, když finančními závazky zatíženou společnost Ž. S., která byla příčinou jeho půjček v téměř shodné výši 15,2 mil. Kč od jiného poškozeného – M. K., převedl kompletně na totožnou osobu bílého koně J. D. Je tak zároveň patrné, jak seriózní byl jeho záměr ve vztahu k povinnosti zapůjčené prostředky vrátit. Soudy tedy zcela správně z těchto zjištění, jakož i z toho, že nenastaly žádné okolnosti nepředvídatelně zabraňující obviněnému ve splnění závazku, dovodily závěr o jeho úmyslu půjčku nevrátit již v době jejího inkasa, přičemž si byl tohoto závazku plně vědom, stejně jako toho, že mu nedostojí.

      25. Přesto hypoteticky připadalo v úvahu, aby i takový případ v návaznosti na dostatečné zajištění závazku nebyl posuzován jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku pro absenci zákonného znaku úmyslu způsobit na cizím majetku škodu a na tomto majetku se obohatit. Dovolatel se výslovně opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 8 Tdo 982/2007, učiněné v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05. Uvedená rozhodnutí představují změnu právního názoru v trestněprávním pojetí eventuální zástavy dlužníka poskytnuté za účelem zajištění jeho závazků z úvěrové smlouvy. Zástava již nadále není vnímána jako pouhá následná náhrada škody způsobené trestným činem podvodu, nýbrž zřízení zástavního práva a jeho hodnota mají vliv nejen na posouzení výše způsobené škody, ale též – za určitých podmínek – i na naplnění samotné skutkové podstaty podvodu podle § 250 tr. zákona. Dosavadní pojetí trestného činu podvodu spočívajícího ve vylákání úvěru (u banky a za současného sjednání zástavní smlouvy v její prospěch) tak, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru nejenže jednal klamavě, ale že současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím uvádí banku v omyl, aby se ke škodě jejího majetku obohatil, získalo další korelativ. Takový trestný čin mohl být spáchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr – třebaže dlužník od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet – byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen, a jestliže si byl dlužník této skutečnosti vědom. Dlužník by tedy musel být přinejmenším srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je nižší než hodnota poskytnutého úvěru a že v případě nesplacení úvěru banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami. Jinak řečeno, tam, kde je poskytnut majetkový ekvivalent plnění plynoucího z úvěru, nelze dovodit úmysl způsobit takovým jednáním škodu a na cizím majetku se takto obohatit. V těchto souvislostech se pak důkazně významným jeví posouzení jednak hodnoty zástavy, např. i prostřednictvím znaleckého posudku, prodejnost zástavy, důvody, proč event. nebyla zpeněžena apod., jednak vliv zajištění závazku na naplnění samotné skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona.

      26. V posuzovaném případě však takové úvahy nelze interpretovat ve prospěch obviněného. Je skutečností, že jisté zajišťovací instrumenty (zajišťovací směnky, zástava akcií F. m., a smlouva o zajišťovacím převodu těchto akcií) byly součástí smluvního ujednání mezi obviněným a poškozeným, nicméně parametry a charakter těchto zajištění nemohou odůvodnit úvahy dovolatele o absenci úmyslu obohatit se a způsobit na majetku poškozeného škodu. Důvody tohoto závěru jsou prezentovány zejména na str. 61-62 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 7-10 rozsudku soudu odvolacího. Vzhledem k tomu, že výše půjček obviněným nebyla a nemohla být kryta jeho majetkem, stává se bezpředmětným též z povahy věci zajištění závazku směnkami, které jsou bezcenné a k uspokojení poškozeného zcela nezpůsobilé. Po doplnění dokazování příslušným znaleckým posudkem bylo vyjasněno, že časová hodnota vozidel a stavebních strojů nakoupených z půjček od poškozeného nedosahovala výše závazku obviněného vůči němu. Tedy se jednalo pouhým numerickým porovnáním o zajištění nedostatečné, nadto (i podle „doporučení“ obviněného, jak měl správně poškozený postupovat) podmíněné řadou časově náročných formálních právních kroků a postupů, jimiž se měl poškozený dobrat vlastnictví akcií, ovládnutí společnosti F. m., a jejího majetku. Opakovaně je však třeba zdůraznit, že navzdory tomu fakticky okamžitě podnikl veškeré potřebné kroky, aby společnost převedl na osobu zcela odlišnou, této prodal zajištěné akcie, ale zároveň na ni nepřevedl žádný majetek. Již výše bylo uzavřeno, že důvodem absence trestní odpovědnosti obviněného nemůže být tzv. majetnost, která jednak byla vyloučena, jednak majetek pořízený z půjčky nebyl předmětem jakékoli zástavy a obviněný neučinil žádné kroky k jeho likviditě za účelem uspokojení poškozeného. Pokud v jediném případě prodal stavební stroj, výtěžek ve prospěch poškozeného nepoužil a naložil s ním blíže nezjištěným způsobem jinak. Stručně řečeno, není vyloučeno, aby se trestného činu podvodu na určité majetkové hodnotě poškozeného dopustil pachatel majetný, pokud je z okolností případu a jeho počínání zjevné, že navzdory své majetnosti je od počátku minimálně srozuměn s tím, že svým závazkům nedostojí.

      27. Na základě výše popsaného judikatorního přístupu k trestné činnosti kvalifikované podle § 209 tr. zákoníku je třeba rovněž zdůraznit, jak nakonec učinily oba soudy nižších stupňů, že v případě zajištění pohledávky majetkovou hodnotou lze o vyloučení trestní odpovědnosti dlužníka uvažovat (navzdory i tomu, že měl od počátku úmysl svému závazku nedostát, popř. jej nesplnit ve smluvních termínech) pouze tehdy, jde-li o zajištění závazku instrumenty, které mají i uhrazovací povahu, zajištění, které je bezproblémově realizovatelné tak, aby se poškozený domohl příslušného plnění ve smysluplné krátké době. V takovém případě přichází v úvahu i odečtení hodnoty zajišťovacího plnění od výše škody pokryté zaviněním pachatele. Tyto úvahy byly opřeny o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1572/2017, které sice řešilo problematiku podvodu úvěrového a zajištění směnkou, nicméně z důvodů v něm uvedených jsou tyto úvahy plně aplikovatelné na skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Pokud obviněný odkazoval na právní úpravu převodu a přechodu akcionářských práv a na to navazující proceduru, jak se z pozice poškozeného domoci dispozice s majetkem akciové společnosti obviněného, sám tím poukázal na problematičnost, náročnost a zdlouhavost takového postupu. Hodnocení nalézacího soudu (str. 61 bod 122. rozsudku) je třeba považovat za přiléhavé a dostatečné při posouzení adekvátnosti a dostatečnosti zajištění pohledávky poškozeného. Je pochopitelné, že pro dovolatele nepříznivý závěr mu nevyhovuje, nicméně takový právní závěr je plně souladný se zmíněným judikatorním náhledem Nejvyššího soudu i Ústavního soudu na trestnou činnost podvodného charakteru. Nejvyšší soud se tedy v tomto směru plně ztotožnil i se stanoviskem státní zástupkyně, že postup obviněného v dané trestní věci, resp. jeho způsob zajištění závazku, je ve světle komplexních skutkových zjištění zcela nesouměřitelný se situací řešenou judikaturou, na niž obviněný odkazuje. Zástavu nemovitosti, kterou lze bezprostředně po termínu splatnosti dluhu realizovat, nelze porovnávat s právně složitými a časově náročnými postupy, na které obviněný odkazuje poškozeného, ač sám podniká kroky v příkrém rozporu s možností tohoto v jeho nároku uspokojit. Po poškozeném tedy nejen že nelze spravedlivě požadovat, aby akceptoval a realizoval proceduru vytyčenou mu obviněným, ale je třeba uzavřít, že tato právní kulisa byla toliko zajištěním předstíraným, které obviněný souběžně mařil. Těžko pak dovodit, že poskytl zajišťovací institut reálný, efektivní a bezproblémový, který pro případ nesplnění závazku obviněným povede bezprostředně k náhradnímu způsobu uspokojení poškozeného.

      28. Z výše uvedených důvodů již nalézací soud správně dovodil, že obviněný si byl vědom již v době uzavření smluv o půjčkách, že z důvodů vlastních ekonomických parametrů a s ohledem na způsob naložení se zapůjčenými prostředky nebude schopen dostát svým závazkům vůči poškozenému, a to včetně dodatečně sjednané lhůty splatnosti celého finančního objemu ke dni 12. 8. 2012 a včetně zcela nedostatečného zajištění závazku. Nadto v období bezprostředně následujícím postupoval způsobem jednoznačně znemožňujícím poškozenému domoci se jakéhokoli uspokojení jeho pohledávky. Pokud si obviněný byl těchto skutečností vědom a přesto postupoval způsobem popsaným ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem na ochraně soukromého vlastnictví poškozeného způsobit i chtěl. Není tedy právním pochybením, pokud subjektivní stránka trestné činnosti byla kvalifikována jako zavinění v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

      29. Zároveň jde v daném případě o správné právní posouzení skutku napadeného dovoláním, neboť jeho popis ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného čin podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

      30. Obviněný obdobné, de facto totožné námitky obsažené v dovolání uplatnil již ve své obhajobě jak před soudem prvního stupně, tak v odvolání, přičemž oba nižší soudy se s nimi již v rámci svých rozhodnutí vypořádaly. K tomuto lze poukázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

      31. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. coby zjevně neopodstatněné, když relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl.

      32. Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


      Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

      V Brně dne 31. 3. 2020


      JUDr. Jan Bláha předseda senátu

                                          Vypracoval:
                                      Mgr. Pavel Göth