Rozhodnutí NS

22 Cdo 4208/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:22 Cdo 4208/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4208.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Držba
Dotčené předpisy:§ 129 odst. 1 obč. zák.
§ 130 odst. 1 obč. zák.
§ 134 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
02/19/2019
II.ÚS 623/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
12/03/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4208/2018-137


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, IČO 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, o určení vlastnictví nabytého vydržením, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 176/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2018, č. j. 70 Co 26/2018-117,

takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2018, č. j. 70 Co 26/2018-117, se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci toho rozhodnutí.


Odůvodnění:

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2017, č. j. 31 C 176/2016-92, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku par. č. XY zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrálním pracovištěm XY na LV č. XY pro k. ú. XY a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2018, č. j. 70 Co 26/2018-117, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Podle dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil otázku možnosti vydržení vlastnického práva k nemovitosti, která není uvedena ve smlouvě, a dále otázku dobré víry držitele. Poukázal přitom na mnohá rozhodnutí dovolacího soudu, např. sp. zn. 22 Cdo 4663/2010, sp. zn. 22 Cdo 4911/2007, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, sp. zn. 22 Cdo 635/2012, sp. zn. 22 Cdo 4095/2011, sp. zn. 28 Cdo 1493/2001, sp. zn. 22 Cdo 645/2014, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, nebo 22 Cdo 417/98. Vymezuje právní otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zda „je (putativním) právním titulem, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo, darovací smlouva, jejíž textace je jistě matoucí a nepřesná“ a dále „je podstatnou okolností pro posouzení dobré víry držitele skutečnost, že držitel platil daň z nemovitosti a že v jeho prospěch byla vydávána rozhodnutí státních orgánů“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil a jeho závěry jsou správné. Navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto, případně odmítnuto.

Jelikož k nabytí vlastnického práva žalobcem vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – (srovnej § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 [uveřejněném pod č. C 1481 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)] uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní“.

I v případě, že je omyl omluvitelný, zaniká dobrá víra v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy 5/2001, str. 152).

Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005, oba uveřejněné
– stejně jako další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu – na
www.nsoud.cz).

Judikatura Nejvyššího soudu přitom připouští vydržení pozemku, jehož držby se držitel chopil v objektivní dobré víře, že jej nabyl na základě smlouvy, byť tento pozemek předmětem nabývacího titulu nebyl.

Vydržení v tomto případě však přichází do úvahy toliko výjimečně, neboť absence pozemku v nabývacím titulu zpravidla vylučuje, aby byl držitel v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem; v poměrech okolnostní konkrétního případu však Nejvyšší soud nevyloučil, aby i v takovém případě byla založena dobrá víra držitele z objektivního hlediska (k vývoji judikatury viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014, uveřejněný pod č. C 13 822 v Souboru).

Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě především okolnosti týkající se uzavření smlouvy, tedy zejména otázka skutečné vůle smluvních stran, otázka, proč pozemek, který se měl stát předmětem smlouvy, se jím nakonec nestal, kolik pozemkových parcel se mělo stát předmětem převodu, dále dostupné podklady při sepisu smlouvy, otázka, kdo smlouvu sepisoval, otázka, jak si počínaly smluvní strany (zejména nabyvatel); za zcela zásadní lze pak považovat okolnost, zdali došlo na základě smlouvy k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Indikátorem dobré víry může být rovněž i placení daně z nemovitostí, jakož i okolnosti, zda se žalobkyně domáhala zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí či nikoliv, a z jakého důvodu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014, uveřejněný pod č. C 13 822 v Souboru).

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4911/2007, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 4, str. 133, zaujal dovolací soud názor, podle kterého jestliže ve smlouvě o převodu nemovitostí, která vyžaduje písemnou formu, není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena nemovitost, ohledně níž si strany přály, aby byla převedena, nemůže být nabyvatel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou nemovitost nabyl, neboť není dobře omluvitelné, aby se při podpisu smlouvy nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků. Přitom platí, že otázku, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka a že při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.

Jelikož hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení, je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci, za nichž byla držba uchopena a vykonávána [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011 (uveřejněný pod č. C 12 236 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012]. V usnesení ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněném pod č. C 1068 v Souboru), dovolací soud uvedl, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.

V řízení bylo zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu č. p. XY, který se nachází na pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalovaného. Dům koupili prarodiče žalobce, manželé K., na základě kupní smlouvy ze dne 1. 3. 1983, uzavřené s Podnikem bytového hospodářství XY. Předmětem převodu byl pouze dům č. p. XY postavený na pozemku parc. č. XY. V záhlaví smlouvy přitom byla škrtnuta předepsaná část smlouvy týkající se dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku. Žalobce následně získal dům č. p. XY od svých prarodičů na základě darovací smlouvy sepsané formou notářského zápisu dne 19. 9. 1983. Rovněž z darovací smlouvy vyplývá, že předmětem převodu vlastnického práva byl pouze dům č. p. XY, nikoli pozemek. Na základě darovací smlouvy se pak žalobce v roce 1983 ujal společně s domem č. p. XY i držby pozemku parc. č. XY a po celou dobu pozemek užíval, řádně se o něj staral a od roku 1993 z něj platil i daň, neboť byl přesvědčen, že je jeho vlastníkem. Odvolací soud se věcí podrobně zabýval a poukázal na skutečnost, že v souzené věci nešlo o situaci nepřehlednou, ale naprosto jasnou, neboť jak z darovací smlouvy, tak i ze smlouvy kupní zcela jasně vyplývá, že předmětem převodu vlastnického práva byl v obou případech pouze dům a není zde žádné listiny, z níž by se podávalo něco jiného, což by mohlo vyvolat objektivní dojem, že je převáděn i pozemek. Rovněž uvedl, že nelze ani dospět k závěru, že byl žalobce ve svém vlastnickém právu k pozemku utvrzován správními orgány, neboť ze správních řízení, jež se týkaly vybudování vodovodní či kanalizační přípojky přes pozemek parc. č. XY, ani z technické správy nevyplynulo, že by bylo vlastnické právo žalobce k pozemku zmiňováno, a žalobce byl vždy pouze označen jako investor stavby.

Úvahu odvolacího soudu proto nelze považovat za zjevně nepřiměřenou, jestliže konstatoval, že k tíži žalobce musí jít skutečnost, že si nikdy nepřečetl darovací smlouvu, ani že nikdy nenahlédl do výpisu z katastru nemovitostí, a proto uzavřel, že žalobce nezachoval ani minimum míry základní opatrnosti, jež je při převodu nemovitostí a následné správě nemovitého majetku běžná, a která je potřeba pro zachování dobré víry držitele, a že proto svým chováním nedodržel jednu ze základních zásad soukromého práva, že právo přeje bdělým, a že jeho subjektivní pocit tak nemůže převážit nad objektivním hodnocením, a že tak nebyl tak dán nejen existující právní důvod, ale ani domnělý právní důvod (titulus putativus).

Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce nenabyl vlastnické právo k pozemku vydržením, je proto v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit.

Zpochybňuje-li dovolatel zjištěný skutkový stav, nemohou takové námitky založit přípustnost dovolání. Jediným přípustným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř. a § 241a odst. 1 o. s. ř.). Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).

Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud ho podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 28. 11. 2018

Mgr. David Havlík
předseda senátu