Rozhodnutí NS

6 Tdo 1511/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/16/2019
Spisová značka:6 Tdo 1511/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1511.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
Podvod
Dotčené předpisy:§ 234 odst. 3, 4 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/25/2019
III.ÚS 1373/19
JUDr. Jiří Zemánek
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1511/2018-84


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 1. 2019 o dovolání, které podal obviněný L. H., nar. XY, bytem XY, ul. XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2017, č. j. 5 To 57/2017 - 4422, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 3/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

1) Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2017, č. j. 5 To 57/2017-4422, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání L. H. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2017, č. j. 45 T 3/2009 -4136, kterým byl uznán vinným jednak zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jednak pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jednak pokusem přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 21 odst. 1 k § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl podle § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku).
I.
Dovolání a vyjádření k němu

2) Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2017, č. j. 5 To 57/2017-4422, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod vyjádřený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [vzhledem k tomu, že odvolání obviněného bylo odvolacím soudem zamítnuto a podle mínění obviněného byl důvod dovolání dán již v předcházejícím řízení (proti rozsudku soudu prvního stupně)]. Podle přesvědčení obviněného je zmíněný dovolací důvod naplněn tím, že si soudy vytvořily verzi o údajném průběhu celé věci, a to zcela výlučně na úvaze soudního znalce, který ovšem nebyl schopen některé své úvahy dostatečně vysvětlit a zásadní právní závěry soudy učinily na „základě zcela extrémního nesouladu“ mezi právními závěry a skutkovými zjištěními. Vzhledem k tomu, že jeho odvolání bylo zamítnuto se stejným odůvodněním, s jakým byly zamítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování, případně odůvodněny závěry soudu prvního stupně, postrádalo podání opravného prostředku svůj smysl. Soudům kromě extrémního nesouladu dále vytýká, že nevysvětlily, proč nepřipustily jednotlivé jím navržené důkazy, ignorovaly důkazy svědčící v jeho prospěch a dále argumentuje tím, že „četně krát došlo k porušení práva na spravedlivý proces“. V části dovolání, kde se již zabývá námitkami, které podle něj naplňují dovolací důvod jím uplatněný (od bodu III. dovolání), poukazuje na výpověď znalce a jím zpracovaný znalecký posudek, ze kterého podle mínění dovolatele nevyplývají zcela jednoznačné závěry o jeho vině, jak je vyvozují soudy nižších stupňů, ale závěry soudů jsou vybudovány na jejich domněnkách a spekulacích, neboť neexistují jednoznačné důkazy, které by jeho vinu prokazovaly. Podle obviněného absentuje spojení mezi jednáním popsaným ve skutkové větě obžaloby a osobou obviněného a toto spojení je pouze soudy dovozováno jako pravděpodobné. Dále nabízí ke skutkovým zjištěním soudů své alternativní vysvětlení, jak se dostal k datům (přihlašovací údaje k účtům). Poukazuje na to, že neexistuje vodítko, podle kterého by bylo možné spojit předmětné bankovní úkony s konkrétním jednáním konkrétního člověka a opětovně rozvádí vlastí teorie získání potřebných dat a zdůrazňuje některé skutečnosti vyplývající z výpovědí svědků či znalců s argumentací, že z těchto důkazů nevyplývají jednoznačné závěry a soudy vycházely při jeho odsouzení z pouhých domněnek. Další část svých námitek zaměřil proti provedené domovní prohlídce, kterou považuje za nezákonnou, neboť příkaz k domovní prohlídce neuvádí, že jde o neodkladný a neopakovatelný úkon, k tomu neobsahuje nejen takové označení, ale ani neobsahuje odůvodnění, proč by se o takový úkon mělo jednat. Podle mínění obviněného nebyla naplněna ani subjektivní stránka, neboť zcela jednoznačně chybí úmysl obviněného a v této souvislosti obviněný poukazuje na to, že nezneužil data k neoprávněným elektronickým příkazům, neposílal peníze na svůj účet, soudy nevysvětlily, jak se dostal ke zbylým účtům, neprovedly důkaz záznamem TV NOVA. Soudům dále vytýká, že jeho osobní-soukromý dopis, který adresoval předsedkyni senátu, zařadily mezi důkazy, přestože k jeho obsahu obviněný odmítl vypovídat, když „navíc svůj soukromý dopis vytvořil a odeslal bez vědomí obhajoby a toto nemohl konzultovat se svým obhájcem. V neposlední řadě argumentuje tím, že „soud nesprávně uložil i trest, poněvadž nesprávně došel k závěru, že žádnou polehčující okolnost neobjevil“. V závěru podaného dovolání opětovně zdůraznil, že byl „uznán vinným na základě nepřímých důkazů, které v žádném případě netvoří spojitý a na sebe navzájem navazující řetěz důkazů, jež ve svém důsledku vylučují jakoukoliv pochybnost o jeho vině“, všechny důkazy soudy posuzovaly v jeho neprospěch, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně.

3) Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného poukazuje na to, že obviněný tvrdí, že podle něj „nejde o pouhou polemiku se skutkovými závěry soudu I. a II. stupně, nýbrž jde o vytýkání zcela zásadních nedostatků při přijímání právních závěrů, poněvadž tyto nesouvisí s učiněnými skutkovými zjištěními, a proto jsou ve zcela extrémním nesouladu“. Rovněž poukazuje na to, že podle mínění obviněného soudy veškerá tvrzení a důkazy svědčící ve prospěch obviněného ignorovaly a četně krát došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Státní zástupce je však názoru, že většina námitek obviněným uplatněných dovolacímu důvodu vůbec neodpovídá, neboť nesměřují proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, ale mají svůj základ v nesouladu se skutkovým zjištěním, které učinily soudy nižších stupňů. V další části svého vyjádření (zejména str. 5-7) reaguje na některé z výhrad, které obviněný učinil podkladem pro svoji argumentaci, že jde o naplnění dovolacího důvodu [např. otázka pořízení hardisku, (nutnost výslechů svědků, potřeba vypracování znaleckých posudků – v rámci navrhovaného doplnění dokazování), nezákonnost domovní prohlídky], přičemž uvedené námitky státní zástupce označuje za irelevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, a pokud podle jeho mínění by snad bylo možno považovat některou z výhrad obviněného za odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak snad tvrzení „o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu“, avšak i v souvislosti s touto námitkou státní zástupce poukazuje na to, že „i zde obviněný hovoří jen o daném trestném činu a nekonkretizuje, kterou ze tří právních kvalifikací trestných činů, pro něž byl uznán vinným má na mysli“. V souvislosti s touto námitkou však státní zástupce poukazuje na to, že i v tomto případě obviněný vychází z odlišných skutkových závěrů, než ke kterým dospěl nalézací soud. Poukazuje na to, že jednání obviněného jednoznačně směřovalo ke způsobení škody, přičemž k jejímu vzniku nedošlo jen díky včasnému zásahu banky. Za neodpovídající realitě označuje tvrzení obviněného o nepřiměřenosti jemu uloženého trestu s odkazem na to, že soudy nepřihlédly k některým obviněnému polehčujícím skutečnostem. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
II.
Přípustnost dovolání

4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

6) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [v případě, že bylo odvolání obviněného zamítnuto, pak v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.
Důvodnost dovolání


8) V souvislosti s podaným dovoláním je nezbytné uvést, že již v minulosti se Nejvyšší soud předmětnou trestní věcí obviněného zabýval, a to v rámci jeho dovolání, které bylo vedeno pod sp. zn. 6 Tdo 1677/2011, kdy dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť v tehdy podaném dovolání byly uplatněny právně relevantní námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, jak je zřejmé z odůvodnění výše zmíněného rozhodnutí [viz jeho odůvodnění str. 4-6].

9) V nyní projednávaném dovolání poukazuje obviněný na tzv. extrémní nesoulad (jako jeden z dovolacích důvodů), „četně krát porušené právo na spravedlivý proces“, aby následně námitky specifikoval tak, že „vše je založeno pouze na domněnkách OČTŘ, není podstatné, jak byly získány přihlašovací údaje k účtům, ale je podstatné, jak je získal právě a jen obviněný, nebylo prokázáno, že data vědomě zneužil obviněný, neexistuje jednoznačné vodítko, podle kterého by bylo možné spojit předmětné bankovní úkony s konkrétním jednáním konkrétního člověka“. Následné námitky obviněného jsou vázány na „skutkové vady a na základě nich přijaté rozporné právní závěry…“, neprovedení jím navržených důkazů a v neposlední řádě odkaz na nezákonnost domovní prohlídky.

10) Pokud jde o primární námitku obviněného tzv. „extrémní nesoulad“, kterou by ev. bylo možno zastřešit i další námitky „např. porušení práva na spravedlivý proces“, považuje Nejvyšší soud v souvislosti s tímto pojmem za vhodné v obecné rovině uvést, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.

11) Ve vztahu k obecně obviněným formulované námitce k „četně krát porušení práva na spravedlivý proces“, kteroužto námitku by bylo možno z pohledu výše zmíněného výkladu pojmu „extrémního nesouladu“, za podmínek vymezených Ústavním soudem, považovat za námitku, z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, relevantní, však musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedená námitka není blíže specifikována ve vztahu k žádnému z trestných činů, kterým byl obviněný uznán vinným. Za situace, kdy je dovolání podáváno prostřednictvím obhájce (osoby práva znalé) nepřísluší pak Nejvyššímu soudu domýšlet za obviněného, ve vztahu ke kterému trestnému činu je uvedená námitka vznesena, jaký je rozsah této námitky a v čem ve své podstatě spočívala. Jak mj. vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 901/2014, 8 Tdo 705/2015 (Ústavní soud sp. zn. I. ÚS 452/07) a dalších, není úlohou dovolacího soudu domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Dané námitky tak zůstaly v rovině pouhého prohlášení obviněného a nebylo možno se k nim kvalifikovaně vyjádřit až na námitku „nezákonnosti domovní prohlídky“, ke které se Nejvyšší soud vyjádří níže (viz bod 13). Měl-li obviněný na mysli v souvislosti s porušením práva na spravedlivý proces např. nedostatečný rozsah provedeného dokazování a od toho se odvíjející úvahy o „tzv. opomenutých důkazech“ a porušení zásady presumpce neviny, jak má na mysli Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, pak považuje Nejvyšší soud v souvislosti s touto problematikou za vhodné odkázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/2009 (U 6/66 SbNU 441), obdobně také IV. ÚS 134/12 – je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je významná pro zjištění skutkového stavu věci, či II. ÚS 4211/16, ve kterém se Ústavní soud mj. vyjádřil k otázce skutkového stavu věci, hodnocení důkazů, či rozsahu dokazování (body 19, 20, 25) z výše uvedené pasáže (viz kurzivou - je zřejmé, že Nejvyšší soud již sám za obviněného domýšlí – poukazuje na jeden z možných směrů úvah obviněným uplatněné neurčité námitky, což však není smyslem dovolacího řízení (viz shora)].

12) Dalším okruhem námitek obviněného [že - vše je založeno pouze na domněnkách OČTŘ, není podstatné, jak byly získány přihlašovací údaje k účtům, ale je podstatné, jak je získal právě a jen obviněný, nebylo prokázáno, že data vědomě zneužil obviněný, neexistuje jednoznačné vodítko, podle kterého by bylo možné spojit předmětné bankovní úkony s konkrétním jednáním konkrétního člověka] jsou námitky skutkové, což sám obviněný nepřímo připouští mj. ve svém dovolání (např. bod 15,16), kdy poukazuje na skutkové vady, domněnky a neprokázání určité skutečnosti. Přitom je nutno uvést, že námitky obdobného charakteru byly již obviněným uplatněny v řízeních před soudy nižších stupňů, což je např. patrno z odvolací argumentace obviněného před soudem odvolacím (viz str. 2-5 usnesení soudu druhého stupně). Odvolací soud se pak s námitkami obviněného vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí [blíže str. 6-15], kde se vypořádal jednak s otázkou opomenutých důkazů (str. 15), způsobem připojení se obviněného ke službě Servis 24, přihlašovacího účtu, IP adresou, otázkou přístupu obviněného k počítačové síti Vysoké školy Báňské v Ostravě atd., stejně jako tvrzením obviněného o tendenčním vyhodnocení znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní techniky, znalce Ing. J. Janky, prokázání držení programů typu keylogger. Nelze přitom přehlížet, že soud prvního stupně se velmi podrobně zabýval nejen znaleckým posudkem Ing. J. Janky či Ing. M. Duška, ale také celou řadou výpovědí svědků a listinných důkazů, které byly v řízení před soudem prvního stupně provedeny, které se mj. vztahovaly k přítomnosti obviněného na vysokých školách, jeho činnosti a zájmům, které na těchto školách projevoval, účtům poškozených atd. Z dovolání obviněného a jím uplatněné argumentace v souladu s vyjádřením státního zástupce vyplývá a Nejvyšší soud musí konstatovat, že obviněným byly uplatněny pouze námitky skutkové, kterými se obviněný snažil přesvědčit dovolací soud o správnosti své verze průběhu skutkového děje, který je však zcela odlišný od děje a následného skutkového stavu věci, který byl zjištěn soudem prvního stupně a jako správný shledán rovněž soudem odvolacím. K uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck), což vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002. Jako zjevně neopodstatněné však lze odmítnout dovolání pouze za situace, kdy v dovolání byly uplatněny relevantní námitky, avšak tyto byly shledány neopodstatněnými. V případech, kdy jde o námitky irelevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, přichází v úvahu dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. [není-li dán důvod pro odmítnutí podle jiného zákonného ustanovení]. Jestliže obviněný argumentuje tím, že uvedeného jednání se nedopustil a skutkový děj proběhl jinak, pak prosazuje vlastní průběh skutkového děje a na takový případ pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené je v souladu s výše uvedenou otázkou extrémního nesouladu a porušením práva na spravedlivý proces).

13) Obviněný ve svém dovolání rovněž poukázal na skutečnost, že v souladu se zákonem nebyla provedena domovní prohlídka, a tudíž důkazy na základě ní získané nelze v řízení proti němu použít. Nejvyšší soud musí uvést, že uvedená námitka je sice procesní námitkou dovolací důvod nenaplňující, ale z pohledu práva na spravedlivý proces, při zjištění její relevantnosti by jí bylo nutno pod obviněným uplatněný dovolací důvod podřadit a následně její důvodnost posoudit. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 1040/2015 mj. uvedl, že v tomto směru je nutno odkázat na ustálenou judikaturu, podle které trpí-li protokol o provedení domovní prohlídky některými formálními nedostatky, např. není-li zde dostatečně konkretizován důvod, proč nedošlo k předchozímu výslechu (§ 84, § 85 odst. 3 tr. ř.), neznamená to samo o sobě nezákonnost domovní prohlídky a nepoužitelnost důkazů při ní opatřených, jestliže je z jiných důkazů patrné, že domovní prohlídka proběhla v souladu se zákonem. Pokud je domovní prohlídka prováděna jako úkon neodkladný (§ 160 odst. 4 věta prvá tr. ř.), mají důvody, pro které jde o úkon tohoto charakteru, nepochybně vliv i na úvahy, zda při provádění domovní prohlídky věc nesnese odkladu a zda předchozí výslech nelze okamžitě provést (§ 84 věta druhá tr. ř.). Předchozí výslech osoby, u níž se má prohlídka vykonat, nebude možné okamžitě provést nejen tehdy, jsou-li překážky výslechu na straně této osoby (např. v podobě jejího pobytu v cizině či na neznámém místě, nedovoluje-li to její zdravotní stav, opilost atd.), ale rovněž za situace, kdy takové překážky zde sice nejsou, ale z kriminalisticko-taktického hlediska a s přihlédnutím k očekávanému důkaznímu významu výsledků domovní prohlídky je třeba postupovat urychleně. Nemožnost předchozího výslechu tedy může být způsobena již samotnou neodkladností provedení domovní prohlídky (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tz 32/2000 ze dne 29. 3. 2000, uveřejněné v Soudních rozhledech pod č. SR 103/2000, str. 278). Např. Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05, uvedl, že nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti v soudním příkazu k domovní prohlídce, stejně jako porušení povinnosti uvést do protokolu o domovní prohlídce skutečnosti, na jejichž základě byla domovní prohlídka jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon prováděna, je vadou řízení, která však sama o sobě nedosahuje ústavní roviny, resp. sama o sobě není důvodem pro zrušení příslušných rozhodnutí (shodně též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1813/07 ze dne 8. 1. 2008, a usnesení ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08). V usnesení ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2816/10, pak Ústavní soud konstatoval, že za důvod ke svému zásahu ustáleně nepovažuje situaci, kdy se jedná pouze o nižší míru pečlivosti, s jakou byl příkaz k domovní prohlídce vypracován, totiž kdy předmětné odůvodnění sice neobsahuje pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané prohlídky, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost je ze spisového materiálu a z okolností případu zřejmá. V usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13, pak Ústavní soud konstatoval, že ústavněprávního rozměru nabývá až deficit, kdy v daném případě neodkladnost úkonu z odůvodnění příkazu není (ani interpretací) jakkoli seznatelná, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu (podobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 946/13 ze dne 11. 7. 2013). Vzhledem k tomu, že uvedenou námitkou obviněného se velmi podrobně zabýval již soud odvolací a s jeho závěry se Nejvyšší soud plně ztotožnil, s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, (odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu-viz str. 10-11) pro stručnost na ně odkazuje s opětovným upozorněním, které již učinil soud druhého stupně, že obviněný byl zajištěn až při prováděné domovní prohlídce, kdy byl nalezen schovaný ve skříni na půdě [předchozí výslech osoby, u níž se má prohlídka vykonat, nebude možné okamžitě provést nejen tehdy, jsou-li překážky výslechu na straně této osoby (obviněný byl zajištěn v rámci domovní prohlídky ukrytý na půdě)…]. Lze tedy pouze konstatovat, že ani při zjištění formálních nedostatků odůvodnění neodkladnosti domovní prohlídky, za situace, kdy ze spisového materiálu a okolností případu byla zřejmá neodkladnost a neopakovatelnost domovní prohlídky (materiální znak byl naplněn), nemohl výše uvedený nedostatek (vykazující nižší míru pečlivosti) vést k závěru o nezákonnosti provedené domovní prohlídky.

14) Obviněný rovněž poukazoval na skutečnost, že předsedkyni senátu zaslal „soukromý dopis“, který byl soudem v rozporu se zákonem proveden jako důkaz, když v této souvislosti poukazuje na to, že tento důkaz – dopis je dopisem soukromým. Obviněný tak činil v době, kdy ještě nebyl poučen ve smyslu ustanovení § 91 odst. 1 tr. ř. a nebyla mu objasněna podstata obvinění, a pokud tak soudy provedly tento důkaz a následně z něho činily v jeho neprospěch závěry, mohly by tak činit pouze za situace, kdyby obviněný k uvedenému dopisu vypovídal. Vzhledem k tomu, že však k tomuto odmítl vypovídat, nemohl být uvedený dopis v hlavním líčení jako důkaz proveden a použit, navíc za situace, kdy tuto skutečnost nemohl se svým obhájcem konzultovat. Nejvyšší soud s ohledem na zákonné znění § 265i odst. 2 tr. ř., které hovoří o stručném odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, stejně jako níže uvedeném rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, musí uvést, že rovněž touto námitkou se již velmi podrobně zabýval odvolací soud a velmi pečlivě rozvedl své hodnotící úvahy k této námitce, přičemž se závěry vyslovenými odvolacím soudem se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Je pak pouze s podivem, když obhajoba např. v dovolání uvádí jako pravdivou verzi, že obviněný, když tak činil – psal „soukromý dopis předsedkyni senátu“, činil tak v době, kdy ještě nebyl poučen podle § 91 odst. 1 tr. ř., nemohl konzultovat své obvinění se svým obhájcem atd., když již soud druhého stupně uvedl, že dopis je ze dne 14. 8. 2016, tj. byl sepsán v době, kdy již byl obviněný řádně poučen o svých právech, a to v rámci veřejného zasedání dne 3. 8. 2016, v době, kdy již měl ustanoveného obhájce, který byl přítomen veřejnému zasedání (a je zřejmé ze spisu). Jestliže obviněný poukazuje na skutečnost, že se k uvedenému dopisu nevyjádřil, odmítl vypovídat, a tato skutečnost proto vylučovala provedení uvedeného důkazu (dopisu) u hlavního líčení, pak jde o mylnou představu obviněného [stejné platí, i pokud by měl na mysli hodnocení důkazů v jeho neprospěch, pokud se rozhodne pachatel ve věci nevypovídat] s ohledem na následující skutečnost. V souvislosti s touto problematikou poukazuje Nejvyšší soud na právo volby vedené obhajoby obviněným (jeho obhájcem) a obecné konstatování, že pokud obviněný zvolí obhajobu spočívající v tom, že se rozhodl nevypovídat, což je jeho nezadatelným právem, nemůže být tato skutečnost vykládána k jeho tíži. Současně je však potřebné také uvést, že obviněný nesmí být žádným způsobem k výpovědi nucen, a to ani výhružkou či nátlakem, že neuvede-li nic na svou obhajobu, bude obžaloba považována za pravdivou, není-li prokázán opak. Na druhé straně je však třeba se ptát, zda-li je tento princip absolutní a do jaké míry může mlčení obviněného (resp. obžalovaného) hrát roli v rozhodování soudu. Touto otázkou se opakovaně zabýval Evropský soud pro lidská práva (rozsudek ve věci J. M. proti Spojenému království ze dne 8.2.1996; Averill proti Spojenému království ze dne 6. 6. 2000, http://www.echr.coe.int/echr). Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem mlčet založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho odmítnutí odpovídat na otázky nebo nevypovídat. Dále však Evropský soud pro lidská práva upozorňuje, že toto právo nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného. Nelze tedy říci, že rozhodnutí obviněného mlčet po celou dobu řízení nemůže mít následky, když soudce hodnotí usvědčující důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 06. 2006 sp. zn. IV. ÚS 457/05). Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k argumentaci obviněného, kterou neshledal důvodnou, přičemž za správnou považuje argumentaci soudu odvolacího (viz str. 12 jeho usnesení).

15) V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za nutné reagovat i na námitku obviněného, že „mu byl nesprávně uložen i trest, neboť nebyla vzata v úvahu skutečnost, že jeho jednáním nevznikla žádná škoda, není poškozený, a další polehčující okolností je i „celková délka trestního řízení, to zvláště s ohledem na skutečnost, že obviněný po tuto dobu zjevně nespáchal nejenom jakýkoliv trestný čin, ale ani přestupek“. K uvedené námitce v souladu s vyjádřením samotného obviněného, že nejde o dovolací námitku, je vhodné uvést, že uvedenou argumentaci nelze podřadit nejen pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, ale ani teoreticky pod dovolací důvod podle § 265i odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný neuplatnil. V této souvislosti lze pro stručnost odkázat na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které se zabývá otázkou, kdy a z jakých důvodů lze napadat dovoláním výrok o trestu. Obviněného je nutno upozornit na skutečnost, kterou patrně záměrně přehlíží, a to, že byl mj. uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a dále pokusem přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 21 odst. 1 k § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4) písm. b) tr. zákoníku, u kterých je znakem škoda – značná škoda (nebo jiná újma atd.). Ke vzniku škody sice nedošlo, avšak obviněný z rozsudku soudu prvního stupně (mj. str. 76) mohl zjistit, že se tak stalo pouze včasným zásahem ze strany České spořitelny. Dále je nutno obviněného upozornit, že podle § 21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Jestliže byl obviněný uznán vinným třemi trestnými činy, přičemž za nejpřísněji trestný čin [§ 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku] mu bylo nutno uložit úhrnný trest v sazbě od dvou do osmi let, pak nelze za situace, kdy jde o ukládání úhrnného trestu, kdy se mj. jednalo o sofistikovanou trestnou činnost dovozovat, že by mělo jít o nesprávně uložený trest navíc s argumentací, že se tak stalo v souvislosti s „celkovou délkou trestního řízení“, když nelze mj. přehlédnout ani tu skutečnost, že obviněný se po dobu několika let vyhýbal výkonu trestu, do výkonu trestu byl dodán až dne 17. 5. 2016, po téměř pěti letech od pravomocného odsouzení [původní řízení proti obviněnému se vedlo jako řízení proti uprchlému] a jestliže po svém zadržení realizoval postup podle § 306a odst. 2 tr. ř., nelze dobu, která uplynula od jeho zadržení do pravomocného skončení věci 20. 9. 2017, spolu s dobou, po kterou bylo vedeno trestní řízení proti obviněnému jako uprchlému (pravomocný rozsudek byl vyhlášen již 31. 8. 2011) považovat za nepřiměřenou, pro kterou by měl být obviněnému trest odnětí svobody zkrácen.

16) K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a jak již bylo shora konstatováno, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tyto vykazovaly znaky libovůle, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného ohledně doplnění dokazování [tzv. opomenutých důkazů – viz blíže např. usnesení soudu druhého stupně str. 15-16, či rozsudek soudu prvního stupně str. 95-97], považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

17) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 16. 1. 2019

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu