Rozhodnutí NS

28 Cdo 2073/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/25/2019
Spisová značka:28 Cdo 2073/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2073.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Přerušení řízení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 2073/2019-296
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně: Československá provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, se sídlem v Opavě, Beethovenova 235/1, identifikační číslo osoby: 00406546, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Dvorek 16, Laškov, proti žalovaným: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, 2) obec Dlouhá Loučka, se sídlem Dlouhá Loučka, 1. máje 116, zastoupena Mgr. Ing. Pavlou Buxbaumovou, advokátkou se sídlem v Uničově, Masarykovo náměstí 37, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 364/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. ledna 2019, č. j. 69 Co 356/2018-265, t a k t o :

Dovolání se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
(§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):


Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2. 11. 2018, č. j. 12 C 364/2015-244, rozhodl o pokračování v řízení, které bylo přerušeno usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2018, č. j. 12 C 364/2015-220.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 29. 1. 2019, č. j. 69 Co 356/2018-265, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který v přerušeném řízení pokračoval poté, kdy odpadl důvod, pro který řízení předtím přerušil. Tím bylo rozhodnutí o ústavní stížnosti žalobkyně, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 2013/17, odmítnuta.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S poukazem na dovolací řízení vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 4218/2017 argumentuje ve prospěch dalšího přerušení řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a to do vydání rozhodnutí dovolacího soudu. Zdůrazňuje, že v označeném řízení před dovolacím soudem budou řešeny otázky, jež mohou mít význam i v projednávané věci. Připomíná, že i ve věci řešené usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5471/2005, se připouští možnost přerušení nalézacího řízení po dobu trvání řízení před dovolacím soudem, pokud by mohlo dojít ke vzniku zvláštní a neodčinitelné škody na majetku účastníka řízení. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná 2) nesouhlasí s důvody, jež žalobkyně v dovolání prezentovala ve prospěch postupu podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Kromě zřetelné snahy žalobkyně činit v řízení průtahy, zdůrazňuje, že v řízení vedeném před dovolacím soudem pod sp. zn. 28 Cdo 4218/2017 bylo již rozhodnuto a požadavek žalobkyně je tudíž bezpředmětný.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. 1. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně není přípustné již jen proto, že nesplňuje obecnou podmínku obsaženou v ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že se dovolacímu přezkumu předkládá otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Žalobkyně v dovolání nijak nereaguje na důvod, pro který bylo v řízení pokračováno, tj. že nastala skutečnost, pro niž bylo řízení dříve přerušeno, spočívající ve vydání rozhodnutí o ústavní stížnosti žalobkyně. Ústavní soud usnesením ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 2013/17, tuto stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Protože dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný

V Brně dne 25. 6. 2019

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu