Rozhodnutí NS

7 Tdo 956/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. j) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:08/29/2018
Spisová značka:7 Tdo 956/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.956.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ochranné léčení sexuologické
Ochranné léčení ústavní
Zásada přiměřenosti trestní sankce
Dotčené předpisy:§ 99 odst. 2 písm. a) předpisu č. 40/2009Sb.
§ 99 odst. 4 předpisu č. 40/2009Sb.
§ 96 předpisu č. 40/2009Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 956/2018-21

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 8. 2018 o dovolání obviněného I. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 8 To 120/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu Brno pod sp. zn. 9 T 172/2016 takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. M. odmítá.

Odůvodnění

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2018, č. j. 9 T 172/2016-269, bylo obviněnému uloženo podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku ochranné léčení sexuologické ve formě ústavní.

Proti usnesení o uložení ochranného léčení podal obviněný stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 4. 2018, č. j. 8 To 120/2018-285, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Brně dovolání. Výrok o zamítnutí stížnosti napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), j), l) tr. ř. Ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. namítl, že pro uložení ochranného léčení nebyla splněna podmínka nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě. Zejména zdůraznil, že jeho pobyt na svobodě nemůže být považován za nebezpečný natolik, aby mu bylo třeba uložit ochranné léčení v ústavní formě. Vytkl nepřiměřenost uloženého ochranného léčení ve vztahu ke spáchanému přečinu a poukázal na to, že po dobu více než dvou let od spáchání skutku, který se stal podkladem pro uložení ochranného léčení, se již ani jedenkrát nedopustil recidivy a neohrozil zájem chráněný trestním zákoníkem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný vyvozuje z předcházejících dovolacích důvodů. Dovoláním se domáhá, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření nesouhlasil s argumenty obviněného, označil dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, 2 písm. e) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e tr. ř. Dovolání splňuje též obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř., je však zjevně neopodstatněné.

Obviněný byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 9 T 172/2016, uznán vinným přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku (bod 1) a výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku (bod 2). Uvedených trestných činů se dopustil podle zjištění soudu v podstatě tím, že

1. ačkoli věděl, že mu bylo rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 5 T 306/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 9 To 139/2014, uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě, jehož výkon byl nařízen rozhodnutím Městského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2014 do sexuologické ordinace Fakultní nemocnice Brno, a toto rozhodnutí převzal dne 14. 10. 2014, a následně byl upozorněn přípisem Městského soudu v Brně, který převzal dne 29. 1. 2016, že je povinen do 10 dnů po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se dostavit k pokračování výkonu ochranného léčení do shora uvedené ordinace, přesto se po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dne 27. 2. 2016 nejméně do 8. 6. 2016, kdy převzal usnesení o zahájení trestního stíhání v této trestní věci, do shora uvedené ordinace k pokračování výkonu ochranného léčení nedostavil, ošetřujícího lékaře ani nijak nekontaktoval, podmínky ochranného léčení nedodržoval,
2. dne 8. 3. 2016 kolem 17:00 hodin v B. v parku na B. n., kde v tu dobu procházeli lidé a projížděli cyklisté, si sedl na lavičku, stáhl si kalhoty, obnažil si penis a rozhlížeje se kolem sebe takto onanoval, čehož si všimla procházející N. P., kterou jeho jednání pohoršilo a která přivolala policii, přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl opakovaně pravomocně odsouzen za trestný čin výtržnictví, naposledy rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 8 T 44/2015, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 12 měsíců.

Za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody na 4 měsíce se zařazením do věznice s ostrahou a za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 89 T 38/2016, k souhrnnému trestu odnětí svobody na 16 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.

Městský soud v Brně rozhodl o uložení ochranného léčení poté, co v hlavním líčení, v němž dne 4. 5. 2017 vyhlásil rozsudek, vyhradil rozhodnutí o ochranném léčení do veřejného zasedání (§ 230 odst. 2 tr. ř.). Uložené ochranné léčení pak navazovalo na výrok o vině obviněného přečinem výtržnictví.

Podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud může uložit ochranné léčení, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.

Podle § 123 tr. zákoníku se duševní poruchou rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka.

Skutek vykazující znaky přečinu výtržnictví obviněný spáchal ve stavu, který byl vyvolán tím, že trpí poruchou sexuální preference (parafilií), a to exhibicionismem. U obviněného jde o duševní poruchu ve smyslu § 123 tr. zákoníku, která má povahu těžké sexuální odchylky.

Pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný v tom smyslu, že při pobytu na svobodě z jeho strany reálně hrozí opakování takového jednání, jehož se dopustil dne 8. 3. 2016 a které bylo posouzeno jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Pro podobné jednání byl obviněný již opakovaně odsouzen a nyní posuzovaného jednání se dopustil přesto, že mu v předchozí věci bylo znovu uloženo sexuologické ambulantní ochranné léčení, přičemž se tomuto ochrannému léčení nepodroboval.

Není pochyb o tom, že byly naplněny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení a že uložení sexuologického ochranného léčení obviněnému bylo z hlediska ustanovení § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku důvodné.

Námitky dovolatele směřovaly především proti ústavní formě uloženého ochranného léčení.

Podle § 99 odst. 4 tr. zákoníku podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní.

Současně je nutno vycházet ze zásady přiměřenosti ukládání ochranných opatření vyjádřené v ustanovení § 96 tr. zákoníku, které je speciální ve vztahu k obecnému ustanovení § 38 odst. 1 tr. zákoníku o přiměřenosti trestních sankcí. Podle § 96 odst. 1 tr. zákoníku ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného trestného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům. Podle § 96 odst. 2 tr. zákoníku újma způsobená uloženým a vykonávaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu.

Uvedené zásady se přirozeně vztahují i na posuzování formy ukládaného ochranného léčení, tj. aby byla zvolena pouze nezbytná forma léčení. Je nepochybné, že uložení ochranného léčení v ústavní formě představuje závažný zásah do práv toho, jehož osobní svoboda je tímto ochranným opatřením omezena obdobným způsobem, jako je tomu u trestu odnětí svobody. Proto je-li postačující ambulantní forma ochranného léčení, je nutno dát přednost právě této formě.

Soudy v daném případě správně v souladu s obecnými zásadami pro ukládání ochranných opatření při posuzování otázky nebezpečnosti pobytu obviněného na svobodě přihlédly nejen k závěrům a doporučením ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie (č. l. 224-243), ale i k podstatným okolnostem případu, mimo jiné i k povaze trestného činu a k osobě pachatele a jeho poměrům.

U obviněného evidentně byly dány důvody pro uložení ústavního ochranného léčení. Sexuálně deviantní jednání obviněného se nepodařilo ovlivnit dřívějším ambulantním ochranným léčením. K tomu přistupuje přetrvávající nedisciplinovaný postoj obviněného k ochrannému léčení ve formě ambulantní, který dokonce vyústil ve spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. j) tr. zákoníku. Na obviněného je tudíž nezbytné působit důraznější formou ochranného léčení, jakou představuje právě jeho ústavní forma. Jeho uložení není nepřiměřené a není v rozporu s ustanovením § 96 tr. zákoníku. Nic na tom nemění ani namítaný časový odstup od spáchání skutku a okolnost, že obviněný se po dobu více než dvou let nedopustil recidivy. Tuto okolnost nelze přeceňovat, neboť obviněný v době do 28. 1. 2018 vykonával trest odnětí svobody v trvání 16 měsíců uložený ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 172/2016 a ihned poté začal vykonávat trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců uložený ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 89 T 1/2017 (č. l. 252). Obviněný tedy byl převážnou část předmětné doby ve výkonu trestu odnětí svobody, což mu samo o sobě znemožňovalo opakovat trestnou činnost, která se stala důvodem pro uložení ochranného léčení.

Jestliže dovolatel argumentuje obsahem některých konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu v otázce ukládání ochranných léčení, není tato argumentace přiléhavá, neboť jde vždy o ryze individuální posuzování konkrétního případu v závislosti zejména na povaze duševní poruchy a léčebných možnostech, charakteristice osoby obviněného včetně jeho trestní minulosti a průběhu dříve uložených ochranných léčení apod. Ačkoli tedy není pochyb o tom, že je třeba vycházet z výše zmíněné zásady přiměřenosti a nebezpečí pobytu obviněného na svobodě posuzovat z hlediska doby rozhodování soudu, je zřejmé, že v případě obviněného I. M. v současné době nepřichází v úvahu uložení ochranného léčení v jiné formě než ústavní. Navíc by byly dány i ve věci, v níž bylo dříve uloženo ochranné sexuologické léčení ve formě ambulantní, které obviněný nevykonával a spáchal tím trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, zákonné podmínky pro změnu formy ochranného léčení z ambulantní na ústavní podle § 99 odst. 5 tr. zákoníku.

Usnesení Městského soudu v Brně, jímž bylo obviněnému uloženo sexuologické ústavní ochranné léčení, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani rozhodnutím, jímž by bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Z hlediska obou těchto dovolacích důvodů je tudíž dovolání zjevně neopodstatněné.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř., zjevně tedy v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže však je dovolání ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř. zjevně neopodstatněné, plyne z logiky věci, že je zjevně neopodstatněné i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 8. 2018

JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu

Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák