Rozhodnutí NS

33 Cdo 5742/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/27/2018
Spisová značka:33 Cdo 5742/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5742.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Smlouva nájemní
Dotčené předpisy:§ 136 o. s. ř.
§ 132 o. s. ř.
§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 5742/2016-246


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce J. K., bytem v XY, zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Šumavská 31, proti žalované ATALIAN CZ s.r.o., se sídlem v Praze 5, U Trezorky 921/2 (identifikační číslo 250 59 394), v právním postavení nástupnické společnosti, na níž přešlo v důsledku fúze sloučením jmění zanikající společnosti AB Facility a.s., se sídlem U Trezorky 921/2, Jinonice, 15800 Praha 5, (identifikační číslo 241 72 413), o zaplacení 208.200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 207/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 91 Co 357/2015-209, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 3. 8. 2016, č. j. 91 Co 357/2015-214, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 91 Co 357/2015-209, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 3. 8. 2016, č. j. 91 Co 357/2015-214, se v části, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 6. 2015, č. j. 9 C 207/2014-119, a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 8. 6. 2015, č. j. 9 C 207/2014-119, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 105.600 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,05% ročně od 5. 2. 2013 do zaplacení, a dále částku 102.600 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,05% ročně od 4. 1. 2013 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 91 Co 357/2015-209, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 3. 8. 2016, č. j. 91 Co 357/2015-214, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do povinnosti žalované zaplatit žalobci 104.100 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,05% ročně z částky 52.800 Kč od 5. 2. 2013 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 7,05% ročně z částky 51.300 Kč od 4. 1. 2013 do zaplacení, ve zbývající části jej změnil tak, že se žaloba zamítá. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčen, že odvolací soud vyřešil právní otázku použití volné úvahy při určování výše nároku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu reprezentovanou např. jeho rozsudky ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, či ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011. Odvolacímu soudu vytýká, že - aniž vzal v potaz údaje, jež se podávají ze znaleckých posudků - uzavřel, že výši nájemného (půjčovného) za odvlhčovače nelze s přihlédnutím k ojedinělosti případu, který se vymyká běžné obchodní praxi (stroje byly zapůjčeny dlouhodobě), provedenými důkazy zjistit, a je tudíž na místě postupovat podle § 136 o. s. ř. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že nájemné nemělo být určeno volnou úvahou soudu, neboť zjištěné skutečnosti umožnily učinit kvantitativní závěr o výši uplatněného nároku. Dále namítá, že odvolací soud nesprávně, resp. v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2445/2015, rozhodl o nákladech řízení tak, že namísto § 142 odst. 3 o. s. ř. aplikoval § 142 odst. 2 o. s. ř. (určil-li totiž výši nároku vlastní úvahou, přicházelo v úvahu použití § 142 odst. 3 o. s. ř.). Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu (které navíc hodnotí jako nepřezkoumatelné) v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným (žalobcem) za splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a závisí na otázce procesního práva (konkrétně na výkladu § 136 o. s. ř.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaná si od žalobce pronajala 2 kusy odvlhčovače Kroll T40 k vysoušení objektu pobočky Komerční banky a.s.; objednávku učinil její pracovník telefonicky a žalobce ji akceptoval; podle sazebníku platného v době uzavření smlouvy činilo půjčovné (nájemné) 300 Kč denně za jeden přístroj. Při sjednávání pronájmu (25. 7. 2011) si účastníci nedohodli dobu jeho trvání, neboť žalovaná nevěděla, na jak dlouhou dobu bude odvlhčovače potřebovat. Jeden odvlhčovač žalovaná užívala v období od 25. 7. 2011 do 3. 1. 2013, tj. po dobu 528 dnů, druhý v období od 25. 7. 2011 do 19. 12. 2012, tj. 513 dnů. Zatímco soud prvního stupně vzal za prokázané, že na ceně půjčovného (resp. nájemného) ve výši 300 Kč za přístroj a den se účastníci dohodli, neboť výši půjčovného podle sazebníku žalobce žalovaná akceptovala (vzal přitom v úvahu předchozí obchodní případ účastníků), odvolací soud uzavřel, že dohoda účastníků o výši půjčovného (nájemného) nebyla v řízení prokázána. Obchodní spolupráce účastníků nebyla v době sjednání předmětného pronájmu trvalejší, neboť mu časově předcházela pouze jedna objednávka (ze dne 18. 8. 2010), kdy si žalovaná odvlhčovače půjčila (pronajala) na cca 23 dnů; délka pronájmu je přitom jedním z kritérií, od nichž se odvíjí výše půjčovného (nájemného). Hradila-li žalovaná žalobci v jiných případech denní půjčovné 300 Kč, resp. 200 Kč za přístroj (podle jeho výkonnosti), šlo vždy o krátkodobé pronájmy. Protože v posuzované věci šlo o pronájem přístrojů na dobu neurčitou (doba užívání nebyla účastníky nijak ohraničena), není možné cenu obvyklého nájemného poměřovat s nabídkami obchodních společností zabývajících se půjčováním obdobných přístrojů; tyto disponují ceníky, v nichž je rozlišována cena podle doby nájmu nepřesahující 30 dnů.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce zpochybnil závěr odvolacího soudu, že pro určení výše uplatněného nároku byly splněny podmínky pro použití § 136 o. s. ř.

Podle § 136 o. s. ř. lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.

Soud může podle § 136 o. s. ř. postupovat tehdy, je-li jistý právní základ uplatněného nároku (srov. např. rozsudek ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 5987 a rozsudky ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007, a ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5462/2007). Při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku; nejde tedy o určení výše nároku zcela volnou úvahou soudu.

Ustanovení § 136 o. s. ř. o určení výše nároků soudem podle jeho úvahy je vůči zásadě o volném hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. v poměru speciality. I takové rozhodnutí soudu musí splňovat požadavek náležitého zhodnocení skutečností zjištěných v průběhu dokazování, z nichž vychází úvaha soudu vedoucí k závěru o určité výši nároku, a to jak z hlediska jejich úplnosti, tak z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu, odpovídajícího obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti. Myšlenkový postup, jímž soud určí rozhodné skutečnosti a jejich zhodnocením dospěje k určitému kvantitativnímu závěru, musí být v odůvodnění jeho rozhodnutí popsán v takové míře konkrétnosti (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), aby byl (z pohledu účastníků řízení) seznatelný a (z pohledu soudu vyšší instance) přezkoumatelný (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2203/2010).

Ze znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem Ing. Trčkou, jehož úkolem bylo stanovit výši obvyklého půjčovného (nájemného) za pronájem odvlhčovače typu Kroll T 40, resp. zodpovědět, zda cena požadovaná žalobcem byla k 30. 6. 2011 cenou obvyklou, se podává, že obvyklá výše denního půjčovného (nájemného) se v místě a čase pohybovala od 305 do 351 Kč, přičemž při pronájmu, který přesahuje 30 dní, půjčovny běžně poskytují zákazníkům slevu 10-20% ze základní denní sazby, když se zohledňuje osoba zákazníka (zda jde o stálého zákazníka), kolik strojů si půjčuje, příp. na jak dlouho; obvyklou cenu je namístě určit porovnáním (tržním oceněním na základě srovnatelných transakcí), neboť metody majetková i výnosová jsou nevhodné. Stáří stroje, ani jeho životnost se při stanovení výše obvyklého nájemného nezohledňují.

Odvolací soud dospěl k závěru, že ze znaleckého posudku nelze vycházet, resp. obvyklou cenu půjčovného (nájemného) z něho nelze zjistit, neboť znalec na jednu stranu považuje za jedinou metodu určení ceny metodu srovnávací, na stranu druhou připouští nedostatek srovnávacích vzorků, resp. uvádí, že u nájmů přesahujících 30 dnů je výše půjčovného (nájemného) sjednávána na základě individuálních dohod při zohlednění určitých kritérií, jakými jsou význam zákazníka, množství půjčených strojů, délka pronájmu, apod.; výsledné rozpětí 305 až 351 Kč za stroj a den je výsledkem porovnání denní sazby krátkodobých pronájmů. Protože posuzovaný případ se pro svou ojedinělost (velmi dlouhá doba pronájmu) vymyká běžné obchodní praxi, nelze k ceně obvyklé dospět exaktními metodami a je na místě použít úvahu ve smyslu § 136 o. s. ř.

V rozsudku ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že při určování přiměřené výše nároku volnou úvahou (při aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř.) musí soud vycházet z důkazů provedených v řízení, neboť určování nemůže být projevem jeho libovolné, tedy nijak nepodložené, úvahy (srov. dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, a ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1211/2010).

Ze znaleckého posudku, který v dané věci vypracoval Ing. Pavel Trčka, soudní znalec z oboru ekonomika, ceny a odhady, lze jednoznačně dovodit, že obvyklá výše denního půjčovného (nájemného) se pohybuje v intervalu od 305 až 351 Kč za přístroj toho typu denně. Měl-li žalobce v sazebníku v době převzetí předmětných přístrojů (odvlhčovačů Kroll T40) stanoveno půjčovné 300 Kč denně, nejednalo se o půjčovné (nájemné) vybočující z běžné ceny a odvolací soud měl z žalobcova sazebníku denních sazeb vycházet (jak ostatně učinil soud prvního stupně); rozlišovat přitom mezi dlouhodobým a krátkodobým pronájmem není namístě; délku pronájmu lze promítnout teprve do úvahy o případné slevě z ceny za pronájem. Jinak řečeno, z provedených důkazů bylo možné zjistit běžné půjčovné (nájemné) a nebylo důvodu pro určení základní denní sazby volnou úvahou soudu. V této souvislosti je namístě zdůraznit, že žalovaná se měla možnost (a měla) v době převzetí přístrojů seznámit se sazebníkem žalobce, od něhož si odvlhčovače přebírala, a jestliže tak neučinila, nelze to přičítat k tíži žalobce. Prostor pro volnou úvahu soudu ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř. je podle názoru dovolacího soudu dán pouze pro určení výše případné slevy půjčovného (nájemného). Ze znaleckého posudku se totiž podává, že v případě pronájmu přesahujícího 30 dní poskytují půjčovny zákazníkům běžně slevu v rozmezí 10 až 20 procent ze základní denní sazby, a to s přihlédnutím k osobě zákazníka (zda jde o stálého zákazníka), množství půjčovaných strojů, příp. délky pronájmu. Protože v posuzovaném případě nebyla délka pronájmu v ceně pronájmu zohledněna, bylo na soudu určit slevu volnou úvahou - avšak v intencích znalcem uvedených 10 až 20 procent, a to právě s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem posuzovaného obchodního případu.

Lze uzavřít, že odvolací soud při použití volné úvahy (při aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř.) dostatečně nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu reprezentovanou např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, a ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1211/2010, a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl žalobcem uplatněn právem. Dovolací soud, aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami žalobce, rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Neopomene, že závisí-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu, může soud účastníkovi řízení, který měl úspěch jen částečný, přiznat plnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu