Rozhodnutí NS

28 Cdo 3228/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/13/2018
Spisová značka:28 Cdo 3228/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3228.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dokazování
Vady řízení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
01/02/2019
II.ÚS 439/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
12/03/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 3228/2018-402


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobkyně
XAVEROV trade, a. s., se sídlem v Praze 4, Lopatecká 223/13, identifikační číslo osoby: 27242731, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem
v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupenému prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9,
za účasti
městské části Praha – Dolní Počernice, se sídlem v Praze – Dolních Počernicích, Stará obec 10, identifikační číslo osoby: 00240150, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupené JUDr. Irenou Baladovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 447/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 27. března 2018, č. j. 14 Co 33/2018-362, takto:

      I. Dovolání se odmítá.
      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 12. 5. 2017, č. j. 9 C 447/2012-303, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení vlastnictví ve výroku blíže specifikovaných pozemků nacházejících se v obci XY, katastrálním území XY, zapsaných v katastru nemovitostí na listech vlastnictví č. XY a č. XY pro katastrální území XY (výroky I. a II.). Dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému
na náhradě nákladů řízení částku 37.026,- Kč k rukám jeho zástupce, prof. Dr.h.c. JUDr. Jana Kříže, Csc., advokáta (výrok III.) a rovněž rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného na náhradě nákladů řízení částku 17.000,- Kč k rukám jeho zástupkyně, JUDr. Ireny Baladové, advokátky (výrok IV.).


Žalobkyně se domáhala určení vlastnického práva k pozemkům - v žalobě konkrétně vymezeným (dále „předmětné pozemky“) – s argumentací, že předmětné pozemky jsou nesprávně zapsány v katastru nemovitostí jako vlastnictví žalovaného. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je právním nástupcem Státního plemenářského statku Xaverov, národního podniku, jemuž svědčilo právo hospodaření na předmětných pozemcích. Neshledal však, že by toto právo kontinuálně přecházelo na všechny právní nástupce označeného národního podniku až do okamžiku, kdy se v důsledku tzv. privatizace stal jeho právním nástupcem právní předchůdce žalobkyně XAVEROV, a. s. Ke dni 31. 3. 1991 právnímu předchůdci žalobkyně, Drůbežářskému průmyslu, státnímu podniku biologických, technických a obchodních služeb, nesvědčilo právo hospodaření k předmětným pozemkům, tudíž předmětné pozemky nemohly přejít ze zrušeného Drůbežářského průmyslu, státního podniku biologických, technických a obchodních služeb, na posléze zaniklou společnost XAVEROV, a. s. Naopak i přes absenci písemných dokladů o provedené delimitaci předmětných pozemků soud prvního stupně na základě provedených nepřímých důkazů uzavřel, že ke změně práva hospodaření ve prospěch jiného subjektu (nakonec Státního statku hl. m. Prahy) skutečně došlo, a proto žalobu zamítl.

Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. 3. 2018,
č. j. 14 Co 33/2018-362, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl
o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8.228,- Kč k rukám jeho zástupce, prof. Dr.h.c. JUDr. Jana Kříže, Csc., advokáta (výrok II.). Dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného
na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8.228,- Kč k rukám JUDr. Ireny Baladové, advokátky (výrok III.).


Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o delimitaci předmětných pozemků v roce 1975 z majetku právního předchůdce žalobkyně na Státní statek hl. m. Prahy, který je poté užíval a hospodařil na nich. Opodstatněnou neshledal námitku žalobkyně o nesplnění poučovací povinnosti soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
„o. s. ř.“), neboť soud prvního stupně nerozhodl v důsledku neunesení povinnosti tvrzení
či důkazního břemene, nýbrž na základě prokázaného skutkového stavu. Odvolací soud rovněž přitakal správnosti výroku o nákladech řízení. Ztotožnil se s názorem, že problematika posuzovaná v projednávané věci je natolik specifická, že přesahuje svým významem, rozsahem a složitostí běžnou agendu Hlavního města Prahy, potažmo městské části, pročež žalovanému i vedlejšímu účastníku na jeho straně náleží v rámci přisouzené náhrady nákladů řízení i odměna za právní zastupování advokátem.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, respektive daná právní otázka dosud nebyla vyřešena
a vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Je přesvědčena, že zjištěný skutkový stav věci opodstatňuje posouzení otázky prokázání převodu práva hospodaření, tj. existence hospodářské smlouvy nebo opatření nadřízeného orgánu, z Drůbežnictví, n. p., na Státní statek v Dolních Počernicích, n. p., jinak, než je tomu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz). S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn.
II. ÚS 690/2000 (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu,
je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz), napadá závěr o převodu práva hospodaření, neboť k tomu nebyly zhodnoceny odpovídající dokumenty, čímž nalézací soudy porušily ústavně zaručená práva žalobkyně. Dále v rámci svého obšírně koncipovaného dovolání, v němž odkazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu
i Ústavního soudu, brojí nejen proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním, ale též proti odůvodnění rozhodnutí, v němž jsou převzaty pasáže z rozhodnutí vydaného v dalším soudním řízení a jež je nepřesvědčivé v důsledku nekomplexního zhodnocení převodu práva hospodaření k předmětným pozemkům. Taktéž vytýká nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř, pročež je nutno pokládat napadené rozhodnutí za překvapivé. V neposlední řadě upozorňuje na odklon od judikatorní praxe dovolacího soudu v otázce přiznávání náhrady nákladů řízení. Domnívá se, že žalovaný je subjektem personálně
i materiálně schopným zabezpečit své zastupování svými zaměstnanci, aniž by musel využívat právní pomoci advokáta, přičemž spory o určení vlastnického práva k věcem lze označit
za relativně běžnou agendu žalovaného. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný a ani vedlejší účastník na straně žalovaného se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) dovolání žalobkyně - po zjištění, že bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna
i podmínka povinného zastoupení dovolatelky [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] - jako nepřípustné (§ 237 o. s. ř.) odmítl.


Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně – jak bylo výše avizováno - není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení žádné dovoláním vymezené otázky od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a rovněž není, jak bude dále vyloženo, na místě posoudit jinak již dovolacím soudem vyřešenou otázku prokázání existence písemné smlouvy, jež se nedochovala,
i nepřímými důkazy. Uplatnila-li dovolateka rovněž důvod přípustnosti dovolání potřebou řešit právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, pak takovou otázku nijak nevymezila, přičemž se taková otázka nepodává ani z obsahu dovolání (k vymezení přípustnosti dovolání srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo publikováno pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li žalobkyně za takovou otázku „prokázání převodu práva hospodaření, tj. existenci hospodářské smlouvy nebo opatření nadřízeného orgánu“ v individuálních poměrech projednávané věci, pak se nejedná o otázku právní, ale o zjištění určité pro věc významné skutečnosti, s jejíž existencí či neexistencí jsou spojeny – toliko v poměrech projednávané věci - odlišné právní důsledky.


Sluší se uvést, že ač žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, jiné (dle mínění žalobkyně správné) právní posouzení věci odvozuje od odlišného skutkového stavu, než jaký byl v nalézacím řízení zjištěn. Převážný obsah dovolání představuje polemiku žalobkyně se skutkovými závěry, na nichž odvolací soud založil závěr
o tom, že na právního předchůdce žalobkyně (Drůbežářský průmysl, státní podnik biologických obchodních a technických služeb) nemohlo být převedeno právo hospodaření k předmětným pozemkům, neboť již v roce 1975 byly pozemky delimitovány na Státní statek hl. města Prahy, který na nich také hospodařil. Dovolatelka přehlíží, že od 1. 1. 2013 nelze
v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které
je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet
z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997,
sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).


Odvolací soud aproboval skutkové závěry soudu prvního stupně, jenž logicky
a přesvědčivě vysvětlil, že předmětné pozemky byly delimitovány z majetku právního předchůdce žalobkyně na Státní statek hl. m. Prahy, který na nich ke dni 31. 3. 1991 (datum, k němuž byl Drůbežářský průmysl, státní podnik biologických obchodních a technických služeb bez likvidace zrušen a veškerý jeho majetek byl převeden do společnosti XAVEROV, a. s.), hospodařil. Z logiky věci vyplývá, že do majetku akciové společnosti předmětné pozemky nemohly přejít, neboť k nim zrušený státní podnik právo hospodaření nevykonával.


Důkazy (přímé i nepřímé) hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo
za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů
se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda
v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu,
lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 1191/2003, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04).


V rozsudku ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, Nejvyšší soud ve věci totožných hlavních účastníků řízení (a dále na straně žalované České republiky – Státního pozemkového úřadu a Státního statku hlavního města Prahy „v likvidaci“) vyložil, že lze prokázat existenci listiny a její obsah, aniž by jí v řízení musel být proveden důkaz. Skutečnost lze prokazovat i pouze nepřímými důkazy – v takovém případě ji lze mít
za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, respektive že je pravdivá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn.
28 Cdo 1263/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn.
21 Cdo 2682/2013). Uvedený závěr není namístě jakkoliv revidovat, jak se toho domáhá dovolatelka prostřednictvím důvodu přípustnosti dovolání spočívajícím v požadavku
na odchylné posouzení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu již řešené. Závěr o možnosti prokazovat právně významné skutečnosti i pomocí nepřímých důkazů vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, je aprobován
i dřívější rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž citovaný rozsudek v odůvodnění odkazuje (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn.
22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, a ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004).


Posouzení, na němž odvolací soud zakládá rozhodnutí o věci samé, nekoliduje ani
se závěry, jež v otázce vzniku (nabytí) práva hospodaření vyslovil Ústavní soud v usnesení
ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 690/2000, tedy že „právo hospodaření není možno nabýt pouhým faktickým výkonem správy, ale vždy na základě právního aktu, kterým je buď hospodářská smlouva, nebo opatření řídícího orgánu“. Toliko na fakticitě hospodaření totiž závěr odvolacího soudu založen není (viz výsledky provedeného dokazování soudem prvního stupně, na něž odvolací soud odkázal, a tam zmiňované rozhodnutí příslušného resortního ministerstva z roku 1964, jakož i připomínaný stav evidenční, lze-li pak existenci potřebného právního aktu dovodit i jinak než z příslušné listiny).


Brojí-li dovolatelka proti způsobu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak
je nutné podotknout, že odvolací soud vyhověl požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť je z něj patrné, z jakých skutkových zjištění soud vycházel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15). Rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, jestliže by jeho odůvodnění obsahovalo pasáže citované z jiného rozhodnutí, které by se však týkalo skutkově i právně odlišné věci, aniž by soud rozvedl způsob aplikace závěrů vyslovených v takovém rozhodnutí na posuzovaný případ.
O popsanou situaci se ovšem v nyní projednávané věci nejedná. Námitka žalobkyně
o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu není relevantní ani z hlediska účelu, který má být vydáním přezkoumatelného soudního rozhodnutí naplněn. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu je zásadně předpokladem pro to, aby se účastník řízení mohl domáhat svých práv u přezkumného soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu soudní rozhodnutí obstát. Na druhé straně, nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo soudem rozhodnuto. Judikatura soudů v tomto směru již dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky přezkumného soudu
na náležitosti odůvodnění soudního rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí důvody pro podání opravného prostředku. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu opravného prostředku - na újmu uplatnění práv toho, kdo se přezkumu domáhá
(srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Protože v poměrech projednávané věci žalobkyně v dovolání brojí proti závěrům odvolacího soudu prostřednictvím obsáhlé argumentace, lze dospět k závěru,
že kvalita odůvodnění rozsudku odvolacího soudu žalobkyni umožnila, aby dostatečně využila svého procesního práva namítat nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v obsahu mimořádného opravného prostředku.


Přípustnost dovolání nezakládají rovněž námitky směřující proti postupu soudu při provádění dokazování. Těmito námitkami žalobkyně vystihuje případ vady řízení, která ovšem od 1. 1. 2013 není samostatným dovolacím důvodem. K vadám řízení může dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání z jiného důvodu přípustné. Pokud tudíž dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí – jako v projednávané věci - otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Sluší se v této souvislosti pro doplnění připomenout, že na řízení, v nichž byli vyslechnuti svědci, jejichž výpovědi byly zachyceny v protokolech o jednání a jež posloužily jako důkaz v nyní projednávané věci, sama dovolatelka odkázala a výpovědi oněch svědků nerozporovala. Pokud z nich dovozovala jiný skutkový závěr, pak k tomu dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání s odkazem na již shora uvedené nemůže přihlížet (srovnej rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1617/2012).

Ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn.
28 Cdo 1818/2008, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť nalézací soudy měly citované rozhodnutí na zřeteli, jestliže konstatovaly nemožnost převést v rámci privatizace jiný majetek než ten, který je vymezen v privatizačním projektu, přičemž bylo shledáno, že předmětné pozemky v privatizačním projektu společnosti XAVEROV, a. s., uvedeny nebyly. Činí-li dovolatelka rozdíl mezi privatizováním státního majetku a státní majetkové účasti v obchodní společnosti, pak vychází ze skutečností, které nebyly předmětem dokazování v nalézacím řízení a nemohly být tudíž ani předmětem úvah soudů nižších instancí při právním posouzení věci. Z logiky věci vyplývá, že dovolacímu přezkumu se vymykají ty právní otázky, na jejichž řešení odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil.


Odkaz žalobkyně na rozhodnutí (usnesení) dovolacího soudu vydaná v jiných věcech dovolatelky (usnesení ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5017/2007, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3386/2008, ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4050/2008; ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5419/2008, ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 71/2009 a ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 645/2010) případný není, nejenom proto, že označená rozhodnutí nejsou rozhodnutími meritorními, ale zejména pro odlišné skutkové okolnosti věci nyní posuzované (v situaci, kdy v žalobkyní označených věcech právo hospodaření k určenému národnímu majetku evidentně příslušelo jeho právnímu předchůdci a tato otázka ani nebyla předmětem dovolacího přezkumu v označených řízeních).

Pokud dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelka odkazuje
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, a na výše označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014), a odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlížel k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy, pak pomíjí, že soud prvního stupně se hlediskem chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy podrobně zabýval (viz závěr o skutkovém stavu na straně 20 a 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a odvolací soud jeho skutkové závěry i v uvedeném směru plně aproboval.


Důvodnou rovněž není námitka (učiněná s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu) o nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., jelikož jejím prostřednictvím žalobkyně vystihuje případ vady řízení, kterážto není samostatně uplatnitelným důvodem dovolání. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (srovnej § 242 odst. 3 o. s. ř.). Nad rámec řečeného dovolací soud připomíná,
že účastníka nelze poučovat o tom, že žádaného určení by snad bylo možno dosáhnout
na jiném skutkovém základě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013,
sp. zn. 22 Cdo 4072/2011). Zásadně rovněž platí závěr Nejvyššího soudu obsažený v usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003 (a následně též např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016), že „poučení podle ustanovení § 118a odst. l až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení)
a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř.“ Jinak řečeno postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat“. Jiný právní názor soudu na zjištěný skutkový stav tedy poučovací povinnost soudu podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. v poměrech projednávané věci nezakládá a rozhodnutí odvolacího soudu nelze z tohoto důvodu označit jako nepředvídatelné.


Napadla-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu bez výslovného uvedení,
že by byl mimořádným opravným prostředkem dotčen jen některý z jeho výroků, zabýval
se dovolací soud i přípustností dovolání, jež směřovalo proti výrokům II. a III. o nákladech odvolacího řízení a proti výroku I., jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích o nákladech prvostupňového řízení ve vztahu mezi hlavními účastníky řízení a ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalované. Proti označeným výrokům není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017],


V souladu s § 243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 11. 2018

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu