Rozhodnutí NS

30 Cdo 1914/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/26/2018
Spisová značka:30 Cdo 1914/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1914.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Ochrana osobnosti
Svoboda projevu
Nemajetková újma (o. z.)
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 241a o. s. ř.
§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.
§ 81 odst. 1 a 2 o. z.
§ 82 odst. 1 o. z.
čl. 10 a 17 předpisu č. 2/1993Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 1914/2018-160
USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalovanému Českému svazu házené, z.s., se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, IČO 005 48 979, zastoupenému Mgr. Magdalenou Grznárovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Palác Chicago, Charvátova 58/11, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 102/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2017, č. j. 58 Co 329/2017 - 121, t a k t o:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. Magdaleny Grznárové, advokátky se sídlem v Praze 1, Palác Chicago, Charvátova 58/11.


Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.) :


Žalobce se domáhal proti žalovanému uložení povinnosti zaslat žalobci omluvy níže uvedeného znění, dále povinnosti uveřejnit omluvu na webových stránkách www.idnes.cz v rubrice sport a na webové stránce http://www.extraligahazene.cz/novinky/ a povinnosti odstranit ze svých webových stránek článek, v němž žalovaný vyjadřuje svoji pochybnost o nestrannosti některých členů Rozhodčí komise ČOV; to vše z titulu ochrany osobnosti, konkrétně jeho cti a důstojnosti z důvodu výroků učiněných žalovaným ve zprávě pro ČTK označené jako „Informace pro media“ s podtitulkem „Český svaz házené má pochybnosti o nestrannosti rozhodčí komise ČOV v případu hráče J. P.“, v níž žalovaný upozornil na propojenost mezi členy Rozhodčí komise ČOV a advokátní kanceláří KŠD LEGAL advokátní kancelář s.r.o. (dále jen „ KŠD LEGAL“).

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. května 2017, č.j. 18 C 102/2015-79, spolu s opravným usnesením ze dne 11. září 2017, č.j. 18 C 102/2015-116, uložil žalovanému výrokem I. povinnost zaslat žalobci formou doporučeného dopisu omluvu ve znění: „Český svaz házené se tímto omlouvá panu J. Š. za to, že o něm ve zprávě označené jako „Informace pro média“ s podtitulkem „Český svaz házené má pochybnosti o nestrannosti Rozhodčí komise ČOV v případu hráče P.“ rozeslané dne 29.4.2015 uvedl lživá tvrzení, že on či někdo z jeho přátel navrhl na plénu Českého olympijského výboru v listopadu 2012 pana J. M. za člena Rozhodčí komise. Pan J. Š. pana J. M. osobně nezná a ani jej jako nečlen pléna ČOV nemohl za člena Rozhodčí komise ČOV navrhovat. Výkonný výbor ani jednotlivé komise, kterých je členem, nemají vliv na složení Rozhodčí komise ani na její agendu.“, výrokem II. povinnost zaslat žalobci formou doporučeného dopisu omluvu ve znění: „Český svaz házené se tímto omlouvá panu J. Š. za to, že o něm ve zprávě označené jako „Informace pro média“ s podtitulkem „Český svaz házené má pochybnosti o nestrannosti Rozhodčí komise ČOV v případu hráče P.“ rozeslané dne 29.4.2015 uvedl lživá tvrzení, že on či někdo z jeho přátel navrhl na plénu Českého olympijského výboru v listopadu 2012 pana J. M. za člena Rozhodčí komise a má tak „zcela zjevný vliv na rozhodování komise zabývající se odvoláním J. P.“ a to z důvodu, že je zároveň členem Výkonného výboru ČOV a předsedou legislativní rady ČOV. Pan J. Š. pana J. M. osobně nezná a ani jej jako nečlen pléna ČOV nemohl za člena Rozhodčí komise ČOV navrhovat. Stejně tak nemůže ovlivnit nestrannost Rozhodčí komise ČOV projednávající případ J. P., neboť její nestrannost zaručují Stanovy ČOV, Výkonný výbor, ani jednotlivé komise, kterých je členem, nemají vliv na složení Rozhodčí komise ani na její agendu.“, výrokem III. povinnost zajistit na vlastní náklady uveřejnění omluvy na www.idnes.cz v rubrice sport pod článek nazvaný „Svaz házené pochybuje o nestrannosti komise ČOV v dopingové kauze“ na stránce http://sport.idnes.cz/hazena-doping-p.-07c-/hazena.aspx?c=A150429 095550 hazena rou ve znění: „Český svaz házené se tímto omlouvá panu J. Š. za to, že o něm ve zprávě označené jako „Informace pro média“ s podtitulkem „Český svaz házené má pochybnosti o nestrannosti Rozhodčí komise ČOV v případu hráče P.“ rozeslané dne 29.4.2015 uvedl lživá tvrzení, že on či někdo z jeho přátel navrhl na plénu Českého olympijského výboru v listopadu 2012 pana J. M. za člena Rozhodčí komise. Pan J. Š. pana J. M. osobně nezná a ani jej jako nečlen pléna ČOV nemohl za člena Rozhodčí komise ČOV navrhovat. Výkonný výbor ani jednotlivé komise, kterých je členem, nemají vliv na složení Rozhodčí komise ani na její agendu.“, výrokem IV. povinnost zajistit na vlastní náklady uveřejnění omluvy na www.idnes.cz v rubrice sport pod článek nazvaný „Svaz házené pochybuje o nestrannosti komise ČOV v dopingové kauze“ na stránce http://sport.idnes.cz/hazena-doping-p.-07c-/hazena.aspx?c=A150429 095550 hazena rou ve znění: „Český svaz házené se tímto omlouvá panu J. Š. za to, že o něm ve zprávě označené jako „Informace pro média“ s podtitulkem „Český svaz házené má pochybnosti o nestrannosti Rozhodčí komise ČOV v případu hráče P.“ rozeslané dne 29.4.2015 uvedl lživá tvrzení, že on či někdo z jeho přátel navrhl na plénu Českého olympijského výboru v listopadu 2012 pana J. M. za člena Rozhodčí komise a má tak „zcela zjevný vliv na rozhodování komise zabývající se odvoláním J. P.“ a to z důvodu, že je zároveň členem Výkonného výboru ČOV a předsedou legislativní rady ČOV. Pan J. Š. pana J. M. osobně nezná a ani jej jako nečlen pléna ČOV nemohl za člena Rozhodčí komise ČOV navrhovat. Stejně tak nemůže ovlivnit nestrannost Rozhodčí komise ČOV projednávající případ J. P., neboť její nestrannost zaručují Stanovy ČOV, Výkonný výbor, ani jednotlivé komise, kterých je členem, nemají vliv na složení Rozhodčí komise ani na její agendu.“, výrokem V. povinnost na vlastní náklady uveřejnit na http://www.extraligahazene.cz/novinky po dobu 30-ti dní omluvu ve znění: „Omluva: „Český svaz házené se tímto omlouvá panu J. Š. za to, že o něm ve zprávě označené jako „Informace pro média“ s podtitulkem „Český svaz házené má pochybnosti o nestrannosti Rozhodčí komise ČOV v případu hráče P.“ rozeslané dne 29.4.2015 uvedl lživá tvrzení, že on či někdo z jeho přátel navrhl na plénu Českého olympijského výboru v listopadu 2012 pana J. M. za člena Rozhodčí komise. Pan J. Š. pana J. M. osobně nezná a ani jej jako nečlen pléna ČOV nemohl za člena Rozhodčí komise ČOV navrhovat. Výkonný výbor ani jednotlivé komise, kterých je členem, nemají vliv na složení Rozhodčí komise ani na její agendu.“, výrokem VI. povinnost na vlastní náklady uveřejnit na webové stránce http://www.extraligahazene.cz/novinky po dobu 30-ti dní omluvu ve znění: „Omluva: „Český svaz házené se tímto omlouvá panu J. Š. za to, že o něm ve zprávě označené jako „Informace pro média“ s podtitulkem „Český svaz házené má pochybnosti o nestrannosti Rozhodčí komise ČOV v případu hráče P.“ rozeslané dne 29.4.2015 uvedl lživá tvrzení, že on či někdo z jeho přátel navrhl na plénu Českého olympijského výboru v listopadu 2012 pana J. M. za člena Rozhodčí komise a má tak „zcela zjevný vliv na rozhodování komise zabývající se odvoláním J. P.“ a to z důvodu, že je zároveň členem Výkonného výboru ČOV a předsedou legislativní rady ČOV. Pan J. Š. pana J. M. osobně nezná a ani jej jako nečlen pléna ČOV nemohl za člena Rozhodčí komise ČOV navrhovat. Stejně tak nemůže ovlivnit nestrannost Rozhodčí komise ČOV projednávající případ J. P., neboť její nestrannost zaručují Stanovy ČOV, Výkonný výbor, ani jednotlivé komise, kterých je členem, nemají vliv na složení Rozhodčí komise ani na její agendu.“, výrokem VII. povinnost odstranit ze svých webových stránek článek uveřejněný na http://www.extraligahazene.cz/novinky/48-cesky-svaz-hazene-ma-pochybosti-o-nestrannosti-rozhodci-komise-ceskeho-olympijskeho-vyboru-v-pripadu-hrace-j.-p./ a výrokem VIII. rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 30.798 Kč.

Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žaloba je oprávněná. Uzavřel, že bylo prokázáno, že M. navrhla na člena Rozhodčí komise ČOV K. N., a to zřejmě na návrh J. K.. Výrok, že M. navrhl na plénu Českého olympijského výboru za člena Rozhodčí komise ČOV žalobce nebo někdo z jeho přátel je tak zjevně nepravdivý, způsobilý snížit vážnost a čest žalobce a ohrozit jeho postavení jako významné osobnosti sportovního práva. Co se týče výroku žalovaného, že žalobce měl zcela zjevný vliv na rozhodování komise zabývající se odvoláním sportovce J. P., soud prvního stupně rozhodl, že se jedná o hodnotový soud, přičemž tento výrok je rovněž způsobilý snížit vážnost a čest žalobce, vyvolat dojem, že žalobce ovlivňuje jednání komise a v použitém kontextu se jednalo o vyjádření za hranicí možné tolerance. Z uvedených důvodů soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil žalovanému, aby upustil od dalších zásahů do osobnostních práv žalobce, odstranil sporné vyjádření ze svých webových stránek a uveřejnil omluvy v rozsahu, jak byly formulovány ve výroku rozsudku.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. prosince 2017, č.j. 58 Co 329/2017-121, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil ve výroku I. a II. tak, že žalobu s žalobním návrhem, aby byl žalovaný povinen zaslat žalobci omluvu, zamítl (výrok I.), ve výroku III. a IV. tak, že žalobu s žalobním návrhem, aby byl žalovaný povinen na vlastní náklady na www.idnes.cz v rubrice sport pod článek nazvaný „Svaz házené pochybuje o nestrannosti komise ČOV v dopingové kauze“ uveřejnit omluvu, zamítl (výrok II.), ve výroku V. a VI. tak, že žalobu s žalobním návrhem, aby byl žalovaný povinen na vlastní náklady uveřejnit na webové stránce http://www.extraligahazene.cz/novinky/ omluvu, zamítl (výrok III.), ve výroku VII. tak, že žalobu s žalobním návrhem, aby byl žalovaný povinen odstranit ze svých webových stránek článek uveřejněný na http://www.extraligahazene.cz/novinky/48-cesky-svaz-hazene-ma-pochybosti-o-nestrannosti-rozhodci-komise-ceskeho-olympijskeho-vyboru-v-pripadu-hrace-j.-p./, zamítl (výrok IV.) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 34.912 Kč k rukám právní zástupkyně žalovaného (výrok V.).

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně doplněných o další listinné důkazy. Snahu žalovaného upozornit tiskovou zprávou na existující střet zájmů žalobce v situaci, kdy žalobce zastupuje v dopingové kauze klienta v řízení před Rozhodčí komisí ČOV a přitom je sám ve vedení ČOV a je osobně propojený se členy orgánu, který bude o odvolání proti rozhodnutí žalovaného rozhodovat, posoudil jako výkon práva kritiky a svobody slova žalovaného, jemuž je třeba přiznat ústavně zaručenou ochranu. Slovo přítel je nutno vnímat jako osobu z určité mocenské/spřátelené skupiny lidí, čemuž odpovídala situace, kdy M. navrhla paní K. N. z podnětu K. či někoho z jeho okolí, tedy osob z řad přátel žalobce. K výroku žalovaného, že žalobce má zcela zjevný vliv na rozhodování komise zabývající se odvoláním sportovce J. P., odvolací soud připustil, že se jedná o tvrzení způsobilé ovlivnit pověst žalobce ve sportovním prostředí, avšak v dané situaci se nejedná o kritiku nepřípustnou, nýbrž „zjevně o kritiku přípustnou“. O věcnou kritiku jde tehdy, vychází-li z pravdivých výchozích podkladů. Vzhledem k existujícím vztahům mezi žalobcem, Rozhodčí komisí a ČOV obecně je pak podle odvolacího soudu obava žalovaného o nestrannost rozhodnutí v kauze odvolání J. P. zcela legitimní. Soud zdůraznil, že žalobce jako osoba veřejně známá musel počítat se zvýšeným zájmem a kritikou ze stran veřejnosti a rozhodl, že výrokem žalovaného nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce a žaloba je tak nedůvodná.

Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím své zástupkyně dne 16. února 2018 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z hlediska procesněprávního odvolací soud nepostupoval podle dovolatele správně, když změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování. Z otázek hmotného práva dovolatel uvádí otázku přípustnosti zjednodušení informací a otázku posouzení přípustnosti kritiky žalobce spolu s možností uvádění nepravdivých, resp. nepodložených informací o veřejně činné osobě. Dovolatel má za to, že se odvolací soud dopustil nepřípustného zjednodušení, když dovodil, že za přítele je možno označit v podstatě jakoukoli osobu z určité mocenské/spřátelené skupiny lidí. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný svou tiskovou zprávou veřejně šířil stanoviska, která v rozporu s judikaturou Ústavního soudu vybočují „z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti“. Dovolatel v projednávané věci nesouhlasí s upřednostňováním práva kritiky před právem na ochranu osobnosti. Odvolací soud podle něj nepřihlédl v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24.4.2013, sp. zn. 30 Cdo 2482/2012, ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo. Nestačí, aby kritika vycházela z pravdivých skutkových podkladů, ale „nemá-li být kritika neoprávněným zásahem do cti, resp. pověsti kritizovaného, je současně nezbytné, aby podklady, na nichž hodnocení spočívá, byly v rámci takové evaluace konkrétně uvedeny“. Výroky žalovaného měly podle dovolatele formu zjevných urážek s cílem poškodit jeho dobrou pověst profesionálního a nestranného advokáta, rozhodce. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se vyjádřil žalovaný, který je považuje za nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).

Je možno současně připomenout též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Dovolatel sice předkládá několik otázek, při jejichž řešení se, jak tvrdí, odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ve skutečnosti však zásadní otázkou, na níž stojí napadené rozhodnutí, je posouzení míry přípustnosti kritiky, kterou lze ve společnosti tolerovat. Tato otázka již byla judikaturou dovolacího soudu vyřešena.

Při střetu základního práva na vyjádření kritiky, ať již slovem či tiskem, tj. svobody projevu s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 146/04). Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je pak třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby (obdobně srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97 sv. 10, č. 17). K otázce pravdivosti uveřejněných údajů se vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 156/99, podle něhož k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže (2.) tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze (analogicky srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2951/2006).

Závěr odvolacího soudu, že tiskovou zprávou žalovaného, uveřejněnou z důvodů pochybností žalovaného o nestrannosti Rozhodčí komise ČOV, nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, že kritiku žalobce je třeba v konkrétní situaci považovat za kritiku přípustnou a že žalobce jako osoba veřejně činná ji musí akceptovat, odpovídá závěrům dosaženým v judikatuře dovolacího soudu (k výkonu práva kritiky srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5161/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 101/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2691/2007). Dovolateli pak nelze přisvědčit, že by odvolací soud judikaturu dovolacího soudu nesprávně vyložil.

K dalším námitkám dovolatele je třeba uvést, že dovozuje-li v dovolání jiné skutkové závěry, činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů a ve skutečnosti tedy napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem (k tomu srov. § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).

Dovolatel dále poukazuje na vady řízení (především neprovedení důkazů odvolacím soudem). K namítaným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by ovšem dovolací soud mohl ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. přihlédnout pouze v procesní situaci, bylo-li by dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. přípustné. Tak tomu ovšem v nyní posuzované věci není.

Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalovanému zastoupenému advokátkou právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady žalovaného sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jeho písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) ve výši 3.100 Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, to vše ještě s připočtením částky 714 Kč představující náhradu za 21 % DPH podle § 137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.114 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu