Rozhodnutí NS

8 Tdo 422/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/12/2018
Spisová značka:8 Tdo 422/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.422.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Neoprávněné nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami úmyslné
Dotčené předpisy:§ 299 odst. 2 tr. zákoníku
§ 23c odst. 1 předpisu č. 100/2004Sb. ve znění od 01.01.2011 do 31.01.2012
§ 24 odst. 1 předpisu č. 100/2004Sb. ve znění od 01.01.2011 do 31.01.2012
čl. 66 odst. 2, 3, 4, 8 Nařízení (ES) č. 865/2006
Kategorie rozhodnutí:C EU
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/17/2018
II.ÚS 4149/18
JUDr. Milada Tomková
odmítnuto
07/19/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 422/2018-56


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 9. 2018 o dovolání obviněného B. Š. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 7 To 92/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 1 T 105/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. Š. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1. Trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 22. 10. 2013, č. j. 1 T 105/2013-744 byli obvinění B. Š. a V. V. uznáni vinnými přečinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Za to soud uložil obviněnému B. Š. podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 24 měsíců. Obviněnému V. V. podle téhož zákonného ustanovení uložil trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 14 měsíců.
    2. Proti danému trestnímu příkazu podal obviněný B. Š. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) v zákonné lhůtě odpor. V důsledku toho soud prvního stupně nařídil hlavní líčení, jež vyústilo k vyhlášení rozsudku ze dne 28. 4. 2014, č. j. 1 T 105/2013-872. Jím byl obviněný uznán vinným z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině, které soud právně zhodnotil jako přečin neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Za to obviněnému uložil podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 24 měsíců.
      3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Na jeho základě Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 7 To 197/2014 (č. l. 971 spisu) podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 59 odst. 1 tr. ř. věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň mu uložil provést poměrně rozsáhlé doplnění dokazování.
        4. V pořadí již druhým rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 16. 1. 2017, č. j. 1 T 105/2013-1397, byl obviněný B. Š. uznán vinným, že

        1) v P., okres P.-j., O. ulice, ve svém chovatelském zařízení jako dlouhodobý registrovaný držitel exemplářů papoušků uvedených v Úmluvě o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (tzv. Úmluva CITES, uveřejněna pod č. 572/1992 Sb.) choval exempláře papoušků, kteří jsou jakožto druh přímo ohrožený vyhubením zařazeni v příloze A nařízení Rady (ES) č. 338/97 a současně jsou zařazení do přílohy 1 Úmluvy CITES, u kterých nebyl schopen řádně prokázat ani doložit jejich původ či konkrétní nezaměnitelnou identifikaci a s tím související povolení k chovu, a to

        a) v přesně nezjištěné době, nejpozději však do 26. 7. 2011 papouška Amazona brasiliensis (Amazoňan rudoocasý), jehož choval bez jakéhokoli označení, takže nelze věrohodně tento exemplář spojit s žádnými doklady původu, čímž porušil ustanovení § 24 zák. č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů, když nedoložil kdy a kde byl exemplář odebrán z přírody, nebo zda, kdy a kde se narodil v zajetí, nebo kdy, z kterého státu a na základě jakých dokladů CITES byl exemplář dovezen,

        b) v přesně nezjištěné době, nejpozději však od 16. 3. 2011 do 26. 7. 2011 papouška Probosciger aterrimus (Kakadu palmový), který byl označen snímatelným kroužkem, jež byl uveden v potvrzení ES č. CZ/PLK/00187/2010, čímž porušil ustanovení § 23c zák. č. 100/2004 Sb., neboť pro účely individuální identifikace exempláře musí být jeho označení nezaměnitelné, stejné označení nesmí být použito pro více než jeden exemplář a použitou značkou již nesmí být označen žádný jiný exemplář, což bylo v rozporu se skutečností, když při domovní prohlídce dne 26. 7. 2011 v R. byla u V. V. přechovávána další samice papouška Probosciger aterrimus (Kakadu palmový), jejíž byl vlastníkem od července 2011, se stejným značením celistvého kroužku, přičemž exemplář chovaný v jeho chovatelském zařízení v P. není dle provedených testů paternity a znaleckého zkoumání potomkem rodičů deklarovaných v potvrzení ES předložených k danému exempláři, a exemplář u V. V. obviněný vlastnit bez jakýchkoliv dokladů původu, čímž porušil ustanovení § 24 zákona č. 100/2004 Sb., neboť jako vlastník musí doložit kdy a kde byl exemplář odebrán z přírody, nebo zda, kdy a kde se narodil v zajetí, nebo kdy, z kterého státu a na základě jakých dokladů CITES byl exemplář dovezen,

        c) v přesně nezjištěné době, nejpozději však od 16. 3. 2011 do 26. 7. 2011 papouška Probosciger aterrimus (Kakadu palmový), který byl označen snímatelným kroužkem a čipem, když v potvrzení ES č. CZ/PLK/18/2007 vydanému k tomuto exempláři jsou uvedeni rodiče, kteří podle testů paternity a znaleckého zkoumání jimi nemohou být, takže neprokázal původ exempláře dle ustanovení § 24 zák. č. 100/2004 Sb. a dále porušil ustanovení § 23 citovaného zákona, když pro účely individuální identifikace musí být jeho označení nezaměnitelné,

        d) v přesně nezjištěné době, nejpozději však od 16. 3. 2011 do 26. 7. 2011 papouška Probosciger aterrimus (Kakadu palmový), označeného snímatelným kroužkem a čipem, ke kterému neměl vystavené potvrzení ES, když předložil pouze darovací smlouvu od osoby A. N., která neobsahovala údaje, jež jsou povinné k prokázání původu exempláře dle ustanovení § 24 zák. č. 100/2004 Sb., takže nedoložil kdy a kde byl exemplář odebrán z přírody, nebo zda, kdy a kde se narodil v zajetí, nebo kdy, z kterého státu a na základě jakých dokladů CITES byl exemplář dovezen, tj. neprokázal řádně původ tohoto exempláře ve smyslu citovaného zákona,

        e) v přesně nezjištěné době, nejpozději však od 16. 3. 2011 do 23. 9. 2013 papouška Probosciger aterrimus (Kakadu palmový), označeného snímatelným kroužkem a čipem, jenž byl uveden v potvrzení ES č. CZ/PLK/00010/2011 jako exemplář narozený a odchovaný v zajetí a v registračním listu PLK/00117/2010 byli uvedeni rodiče tohoto exempláře, přičemž dle provedených testů paternity a znaleckého zkoumání tento exemplář nebyl odchován deklarovaným párem v jeho vlastnictví a ani kterýmkoli jiným jeho rodičovským párem, tedy porušil ustanovení zák. č. 100/2004 Sb., neboť neprokázal původ exempláře, jak stanoví § 24 citovaného zákona,
          f) v přesně nezjištěné době nejméně od 16. 3. 2011 do 23. 9. 2013 papouška Probosciger aterrimus (Kakadu palmový), označeného nesnímatelným kroužkem a čipem, jenž byl uveden v potvrzení ES č. CZ/PLK/00118/2011 jako exemplář narozený a odchovaný v zajetí a v registračním listu PLK/00118/2010 byli uvedeni rodiče tohoto exempláře, přičemž dle provedených testů paternity a znaleckého zkoumání tento exemplář nebyl odchován deklarovaným párem v jeho vlastnictví a ani kterýmkoli jiným jeho rodičovským párem, tedy porušil ustanovení zák. č. 100/2004 Sb., neboť neprokázal původ exempláře, jak stanoví § 24 citovaného zákona,

          2) v červenci 2011 nabyl do svého vlastnictví papouška Probosciger aterrimus (Kakadu palmový), označeného celistvým kroužkem, kterého v přesně nezjištěné době nejpozději však do 26. 7. 2011 neoprávněně přechovával podezřelý V. V. v R., okres P.-j., za účelem dočasného opatrování, ke kterému obviněný jako jeho vlastník opět nepředložil žádné doklady, přestože je povinen, pokud drží exempláře CITES kdykoliv prokázat původ jedince, když tato povinnost se vztahuje nejen na držitele, ale i na vlastníka exemplářů, čímž porušil ustanovení zák. č. 100/2004 Sb., a to povinnost řádně prokázat původ jedince, neboť dle § 24 citovaného zákona musí držitel, příp. vlastník, doložit, kdy a kde byl exemplář odebrán z přírody, nebo zda, kdy a kde se narodil v zajetí, nebo kdy, z kterého státu a na základě jakých dokladů CITES byl exemplář dovezen, a tento druh papouška je jakožto druh přímo ohrožený vyhynutím zařazen v příloze A neřízení rady (ES) č. 338/97 a současně je do přílohy I Úmluvy CITES.

          5. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 14 měsíců.
            6. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 7 To 92/2017, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
              7. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Vratislava Urbáška proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení

              8. Ve svém podání se dovolatel podrobně vyjádřil k jednotlivým bodům výroku o vině, nejprve k bodu 1 a), jenž se týkal exempláře bez jakéhokoliv označení. Zdůraznil, že k naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné porušení jiného právního předpisu. Dovolatel vysvětlil, že veterinární lékařka v tomto případě sejmula kroužek z akutních zdravotních důvodů, a to krátce (tři dny) před domovní prohlídkou. Poté on sám příslušný kroužek i doklady k exempláři dodatečně předložil. K porušení jiného právního předpisu nedošlo, neboť zákonná lhůta pro označení a nahlášení změny značení exempláře je 30 dní. Tuto skutečnost soud nereflektoval, naopak vyzdvihl, že sejmutí kroužku nebyl přítomen žádný pracovník Krajského úřadu nebo České inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) a nedošlo k souběžnému označení exempláře jiným způsobem. Dovolatel namítl, že žádný právní předpis neukládal povinnost přeznačovat exempláře za přítomnosti úředních osob. Soud při zkoumání porušení právní povinnosti vycházel toliko z tvrzení pracovníka ČIŽP o tom, co bylo při změně označení exemplářů „běžnou praxí“, a z doporučujících metodických dokumentů. Dovolatel proto trval na tom, že neporušil jiný právní předpis a nenaplnil skutkovou podstatu přečinu podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku. I pokud by naplnil objektivní stránku tohoto přečinu, chybí v jeho jednání úmyslné zavinění, a to právě s ohledem na okolnosti sejmutí kroužku a neexistenci výslovně uvedené povinnosti k sejmutí označení za přítomnosti úřední osoby podle jiného právního předpisu. Proto je přesvědčen, že postupoval podle platných právních předpisů a jemu známé praxe. Soud se nezabýval konkrétními okolnostmi tvrzeného porušení jiného právního předpisu a pouze s ohledem na jeho zkušenosti jako dlouholetého chovatele exotických papoušků dovodil úmysl přímý. V případě porušení právních předpisů by však (z již zmíněných důvodů) jednal v omluvitelném právním omylu ve smyslu § 19 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem navíc nejde o případ natolik společensky škodlivý, aby bylo nutné vyvodit jeho trestní odpovědnost, naopak na základě § 12 odst. 2 tr. zákoníku postačuje odpovědnost podle jiného právního předpisu, např. za přestupek.

              9. V další části svého podání se obviněný věnoval bodům 1 b) a 1 c) výroku o vině, tj. ohledně exemplářů označených snímatelným kroužkem. Soud konstatoval porušení jiného právního předpisu na základě tvrzení svědků J. B. a Z. N., že exempláře byly označeny snímatelnými kroužky. Namítal-li (obviněný), že exempláře byly označeny kroužky ve velikostech v souladu s doporučením státního vědeckého orgánu Agentury ochrany přírody a krajiny (dále jen „AOPK“), jmenovaní svědci oponovali, že žádný právní předpis velikost kroužku jednoznačně nestanoví, a dané doporučení tedy není právně relevantní. Podle názoru obviněného však porušení jiného právního předpisu musí být postaveno na právním výkladu soudu, nikoliv na výpovědích svědků. Z videozáznamu vyplývá, že jakmile kroužek odpovídá doporučení AOPK, je považován za správný, takže exemplář není dále mučen jeho brutálním stahováním. Za nesnímatelný kroužek je podle stanoviska ČIŽP považován bezešvý kroužek odpovídající velikosti ptáka. Vědeckým orgánem (AOPK) jsou stanoveny doporučené velikosti, a to na základě velikosti běháku, konzultací s předními zoology a chovateli a zahraničními právními normami. AOPK je též znaleckým ústavem, jeho doporučení nelze považovat jako zcela bez jakékoliv závaznosti, zejména když jde o jediný materiál, podle něhož je možné označit exemplář kroužkem odpovídající velikosti. Tvrzení svědků, že kroužek je snímatelný, je zcela účelové a nemůže sloužit jako podklad k trestněprávnímu postihu. Závěr soudu o úmyslném užití snímatelných kroužků je tak podle názoru obviněného nepodložený a neprokázaný. Navíc mezi kontrolou ze dne 16. 3. 2011 (při níž nebylo shledáno žádné pochybení) a domovní prohlídkou ze dne 26. 7. 2011 se vůbec nic nezměnilo. Tvrzení soudu, že (obviněný) musel exempláře uvedené v bodě 1 výroku rozsudku nabýt až po kontrole, je nepravdivé. Nabytí všech z nich bylo řádně oznámeno výkonnému orgánu CITES a tímto byly zaregistrovány. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem proto nelze hovořit o zaviněném porušení jiného právního předpisu. Pokud by k porušení došlo, jednalo by se o právní omyl omluvitelný podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku. Společenská škodlivost jednání je nízká a s ohledem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku postačuje odpovědnost podle jiného právního předpisu.

              10. Následně dovolatel zaměřil svou pozornost na bod 1 d) výroku o vině, týkající se exempláře nabytého na základě darovací smlouvy. Namítl, že soud v tomto bodě převzal chybný názor svědků J. B. a Z. N., že darovací smlouva a registrační list není dokladem o původu exempláře. Opětovně zdůraznil, že právní hodnocení skutku náleží pouze soudu, nikoliv svědkům. Soud přitom zcela pominul, že v daném případě se jedná o tzv. „precitesový“ exemplář, který se nacházel na území ČR ještě před přistoupením k úmluvě CITES. U těchto exemplářů platí toliko povinnost je v zákonné lhůtě zaregistrovat. Jejich původ se ze zákona neprokazuje. K držení takového exempláře postačí registrační list a doklad o nabytí, což jednoznačně potvrdil orgán CITES (KÚ Plzeňského kraje), který na základě těchto dokumentů provedl změnu držitele a doplnil označení čipem. Z toho vyplývá, že (obviněný) byl držitelem tohoto exempláře již před kontrolou ČIŽP ze dne 16. 3 2011, která potvrdila, že značení a dokumentace k jednotlivým exemplářům netrpí nedostatky. Z právě uvedených skutečností je tak prý zřejmé, že neporušil jiný právní, resp. z jeho strany nešlo o zaviněné porušení. Pokud by soud porušení jiného právního předpisu dovodil, jednalo by se o právní omyl omluvitelný podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku, případně by bylo namístě aplikovat princip subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

              11. Poté obviněný vznesl námitky proti bodům 1 b) a 2 výroku o vině, jejichž předmětem byly exempláře nalezené u svědka V. V. Po celé řízení se hájil tím, že není vlastníkem uvedených exemplářů, což svědek potvrdil. Soud však označil jeho výpověď za nevěrohodnou, a to z důvodu její změny od okamžiku provedení domovní prohlídky. Avšak v této době byl V. V. potenciálním obviněným, měl tudíž jednoznačný důvod uvést jako vlastníka někoho jiného než sebe, přičemž v rámci své obhajoby mohl lhát bez možnosti postihu. Až v době, kdy nemohl být pro skutek postižen, uvedl pravdu. Pokud svědek nechtěl z nějakého důvodu prozradit osobu, od níž oba exempláře získal, nelze to vykládat v neprospěch dovolatele. Soud na základě konstatování nevěrohodnosti svědka V. V. dospěl k závěru, že exempláře byly ve vlastnictví dovolatele. Soud rovněž vyšel ze zprávy ČIŽP ze dne 8. 4. 2014, podle níž ten v průběhu správního řízení nezpochybnil vlastnictví k těmto exemplářům, a dále z obsahu jeho výslechu, kdy potvrdil vlastnictví k exempláři s kroužkem č. CZ092120. Obviněný se však přiznal pouze k vlastnictví exempláře s kroužkem tohoto čísla, jenž byl umístěn v jeho chovatelském zařízení v P. Z těchto skutečností nelze dovozovat jeho vlastnictví k zabaveným exemplářům. Jde o nepodložené domněnky soudu, které jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním (bez ohledu na princip in dubio pro reo). Soudy tak danou otázku nesprávně právně posoudily. I kdyby však bylo prokázáno, že vlastníkem exemplářů je právě on (dovolatel), nemohl porušit povinnost prokázat původ exemplářů podle § 24 zákona o obchodování s ohroženými druhy. Ta je uložena tomu, kdo exemplář drží, chová, pěstuje, přepravuje, veřejně vystavuje, prodává, vyměňuje, nabízí za účelem prodeje nebo výměny nebo zpracovává. Jinak řečeno vztahuje se na toho, kdo má exemplář fakticky u sebe, a to po celou dobu držby takového jedince. Z citovaného ustanovení tedy povinnost vlastníka prokázat původ exempláře nevyplývá. Tu měl tudíž V. V., nikoliv on (obviněný), proto nemohl porušit jiný právní předpis ve smyslu § 299 odst. 2 tr. zákoníku.

              12. V posledním oddíle svého podání dovolatel rozporoval posouzení skutků pod body 1 b), c), e), a f), a to ve vztahu k exemplářům podrobeným testům paternity (DNA). Podotkl, že soud nikdy neodstranil pochybnosti o možné záměně vzorků. Ve spise se objevily vzorky, které s touto trestní věcí nijak nesouvisí, což je zjevné z jejich označení. Soud o vzorcích nemá přehled, neboť ty byly odebrány mimo trestní řízení, ihned předány ČIŽP a následně zaslány zahraničnímu neakreditovanému subjektu – laboratoři FERA. Do spisu byly zařazeny zpět až po 4 letech. Není ani zřejmé, kdy byly vzorky odebrány, zda při kontrole dne 16. 3. 2011 nebo až při domovní prohlídce dne 26. 7. 2011. Svědek Z. N. popisoval jejich původ rozporně a nedůvěryhodně. Vzorky předmětných exemplářů tedy byly odebrány a několik let uchovávány zcela mimo dozor orgánů činných v trestním řízení. Jsou tudíž pro trestní řízení nepřípustné. Z toho vyplývá, že i testy paternity a znalecké zkoumání nemohou být relevantním důkazem pro jeho odsouzení. Znalec neprokázal, že vzorky použité FERA a vzorky odebraných exemplářů jsou totožné, jeho závěry proto nelze považovat za průkazné. Dovolatel zpochybnil i metodu užitou při znaleckém zkoumání. Ta byla vyvíjena jako vědecký projekt týkající se jiných druhů. Vzhledem k neexistenci populační studie druhu, byla tato studie publikována jen pro vědecké a studijní účely s tím, že byla výslovně zakázána pro komerční využití z důvodu její neúplnosti a nedostatečné přesnosti výsledků. Znalecký posudek trpí stejnými vadami, pro které soud odmítl jako důkaz „Paternity brief FERA“, je nepřezkoumatelný z důvodu chybějících hrubých dat, validační studie a populační studie. Obviněný poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4068/14, který stanoví povinnost uvádět hrubá data a výpočty tam, kde je to nezbytné k ověření správnosti výsledků. Přitom odmítnutí odborného stanoviska Doc. Mgr. Radka Vodičky ze strany znalce se vůbec nevázalo k odborným výtkám, nýbrž právě k povinnosti uvádět předmětná data. Znalec rovněž zmínil, že danou metodu používá již několik let v řešení otázky lidské DNA, zatímco jiná odbornice ve svém vyjádření uvedla, že lidskou a zvířecí DNA nelze směšovat. Z těchto důvodů jsou skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť z testů paternity a znaleckého zkoumání nelze jednoznačně vyloučit rodičovský vztah mezi rodičovskými exempláři a těmi, jež byly předmětem tohoto řízení. Tak tomu je i v případě, kdy nelze potvrdit rodičovství k předmětným exemplářům, a tudíž je třeba postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.

              13. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 7 To 92/2017, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. jej zprostil obžaloby. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání.
                14. Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný ještě doplnil o další podání, ve kterém namítal nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, jakož i orgánů správních (ČIŽP) a jejich spolupráci, kterou trestní řád ani zákon č. 100/2004 Sb., o obchodování s ohroženými druhy (dále jen „zákon č. 100/2004 Sb.“) případně jiné správní předpisy neumožňují. Nejvyšší soud ovšem nemohl přehlédnout, že zmíněné podání nazvané „Doplnění dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 7 To 92/2017, ze dne 17. října 2017“ odeslal výše jmenovaný obhájce obviněného do datové schránky Okresního soudu Plzeň-jih teprve dne 12. 3. 2018, přičemž opis rozhodnutí soudu druhého stupně mu byl doručen dne 13. 12. 2017 a obviněnému dne 18. 12. 2017 (č. l. 1487 spisu). To ve smyslu § 265e odst. 1, 2 tr. ř. znamená, že zde stanovená dvouměsíční lhůta uplynula již dne 18. 2. 2018. Dále je významné jednak ustanovení § 265e odst. 4 tr. ř., podle něhož navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné, jednak ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř., které umožňuje měnit rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno a důvody dovolání, jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Je tedy zjevné, že obviněný tímto podáním rozšířil svou dovolací argumentaci, ovšem až po uplynutí zákonné dovolací lhůty. Proto je na uvedené doplnění dovolání (ze zákona) nutno nahlížet jako na opožděně podané, čímž zároveň není založena povinnost Nejvyššího soudu k výhradám v něm uplatněným přihlížet.

                15. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněného písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Za námitky odpovídající uplatněnému „hmotně právnímu“ dovolacímu důvodu považoval ty, jež se týkaly (ne)porušení jiného právního předpisu, existence právního omylu omluvitelného, případně zásady subsidiarity trestní represe. V tomto směru se však s argumentací obviněného neztotožnil.

                16. K dovolatelově obecné námitce existence právního omylu omluvitelného státní zástupce zdůraznil, že obviněný byl zkušeným chovatelem chráněných druhů papoušků a i z jeho vystupování v trestním řízení je zcela zjevné, že je s příslušnou právní úpravou obeznámen ve zvýšené míře. Již tato okolnost sama o sobě v podstatě vylučuje jakékoli úvahy o právním omylu. Státní zástupce v té souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1166/2015 (publikované pod č. 5/2017 Sb. rozh. tr.), z něhož vyplývá, že právního omylu se nemůže dovolávat ani osoba, která v postavení turisty obdrží vypreparovaný exemplář ohroženého druhu živočicha. Na základě argumentu a minori ad maius tak lze dovodit, že tím spíše lze znalost konkrétních právních povinností dovodit u dlouholetého chovatele vzácného ptactva.

                17. Stejně tak se státní zástupce neztotožnil s požadavkem obviněného na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Zdůraznil, že již nakládání byť s jediným exemplářem ohroženého druhu zakládá trestní odpovědnost pro přisouzený přečin, avšak dovolatel takto v rozporu s právními předpisy přechovával celkem osm exemplářů vzácných papoušků. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 7 Tdo 207/2015, které v obdobném kontextu zdůraznilo význam zájmu chráněného ustanovením § 299 tr. zákoníku mj. z hlediska mezinárodních závazků České republiky.
                  18. Následně se státní zástupce vyjádřil k argumentům, že obviněný neporušil jednotlivé právní povinnosti podle zákona o obchodování s ohroženými druhy. Ve vztahu k bodu 1 a) výroku o vině shledal, že vznesená výhrada má primárně skutkovou povahu, neboť se odvíjí od skutečnosti, která byla provedeným dokazováním vyvrácena, tj. že k sejmutí kroužku existoval akutní zdravotní důvod. Není proto rozhodný poukaz dovolatele, že v dané době údajně neplatila povinnost sejmutí kroužku v přítomnosti autorizované osoby. Podstatou zmíněného jednání totiž nebyla tato otázka, nýbrž přechovávání exempláře bez označení, přičemž tento závěr je třeba posuzovat v kontextu se skutkovými zjištěními soudu. Za námitky relevantní z hlediska hmotněprávního posouzení nepovažoval státní zástupce ani ty směřující do bodu 1 b) a c) výroku rozsudku. V tomto ohledu nebylo dovolateli kladeno za vinu nedodržení standardů velikosti kroužků, ale prosté porušení povinnosti zajistit, aby takto umístěný kroužek byl nesnímatelný. Skutečnost, že kroužky byly snímatelné bez újmy na přechovávaných exemplářích, vyplývá z provedeného dokazování.

                  19. Ani s výhradami obviněného vůči bodu 1 d) výroku o vině státní zástupce nesouhlasil. V prvé řadě mu nebylo jasné, z čeho konkrétně odvolatel odvodil, že se na něj nevztahovala povinnost prokázat původ exempláře. Připustil, že zákon o obchodování s ohroženými druhy ve svých přechodných ustanoveních (viz § 36) upravuje režim registrace podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 16/1997 Sb. Zároveň však poukázal ustanovení § 23 odst. 3 zákona o obchodování s ohroženými druhy, podle něhož [r]egistrační list není úředním potvrzením o zákonném původu exempláře. Podstatou jednání dovolatele přitom nebylo, že by nedisponoval registračním listem podle právních předpisů účinných před 1. květnem 2004, popřípadě podle § 23 zákona o obchodování s ohroženými druhy, ale skutečnost, že nedisponoval doklady o zákonném původu tohoto exempláře ve smyslu § 24 zákona o obchodování s ohroženými druhy. Ani z námitky, že uvedený exemplář byl tzv. „předcitesový“, nelze dovodit, že by se na obviněného povinnost dokladu původu nevztahovala (sama úmluva CITES je pro Českou republiku závazná ode dne 28. 5. 1992, neobsahuje žádná přechodná ustanovení, z nichž by bylo možno dovozovat, že by se povinnosti stanovené na podkladě této úmluvy na exempláře pořízené před tímto datem nevztahovaly). Nelze rovněž pominout, že již ustanovení § 54 zákona č. 114/1992 Sb., které do nabytí účinnosti zákona č. 16/1997 Sb. upravovalo povinnosti při nakládání se živočichy chráněnými podle mezinárodních úmluv, stanovovalo povinnost prokázat původ takového živočicha. Za tohoto stavu státní zástupce považoval za odpovídající závěr soudu prvého stupně, že pouhá darovací listina není dostatečným dokladem o původu tohoto exempláře.

                  20. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami dovolatele zaměřenými do bodů 1 b) a 2 výroku o vině. Již proto, že jsou v podstatné části založeny na vlastním skutkovém závěru, soudy odmítnutém, že nebyl vlastníkem exemplářů zajištěných u svědka V. V. Důvodná pak tato výhrada není ani z hlediska hmotněprávního. Dovolatel totiž pominul, že povinnost vlastníka je výslovně zakotvena v ustanovení § 24 odst. 6 zákona o obchodování s ohroženými druhy. Nelze zároveň odhlížet od toho, že takové doklady neměl k dispozici ani V. V., u něhož se papoušci fyzicky nacházeli a který byl pro korespondující jednání pravomocně odsouzen. Pro uvedené exempláře takové doklady tedy patrně vůbec neexistovaly. Výhrady obviněného v poslední části podaného dovolání [ve vztahu k bodům 1 b), c), e) a f) výroku rozsudku] nejzřetelněji vybočují z rámce jím uplatněného dovolacího důvodu. Žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními státní zástupce v daném směru neshledal. Naopak podotkl, že touto otázkou se soud prvého stupně po prvotním kasačním rozhodnutí odvolacího soudu zabýval velmi pečlivě a zejména s odkazem na přesvědčivé závěry znaleckého posudku RNDr. Daniela Vaňka, Ph.D., nelze v jeho odůvodnění spatřovat jakékoli logické deficity, či rysy svévole.

                  21. V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
                    22. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 29. 3. 2018). Jeho případnou repliku již Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.

                    23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

                    24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
                      25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

                      26. Z uvedeného je zřejmé, že se část dovolací argumentace se zákonným rozsahem citovaného dovolacího důvodu míjí. Jde konkrétně o ty pasáže, v nichž dovolatel zpochybnil způsob hodnocení některých provedených důkazů, popřípadě jejich procesní použitelnost. K tomu lze uvést, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení je oprávněn napravovat případná pochybení tohoto druhu (a tím zasahovat do skutkových zjištění soudů nižších instancí) jen ve zcela výjimečných případech, a to nabudou-li takové vady intenzity tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, čímž zároveň dojde i k zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení základních principů spravedlivého procesu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Dovolatel zmíněnou část své obhajoby takto také směřoval. S přihlédnutím k jeho konkrétním námitkám by se v daném případě dalo hovořit v prvé řadě o svévolném hodnocení důkazů, které je provedené bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, a rovněž o důkazech získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, což by znamenalo jejich procesní nepoužitelnost (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další).

                      27. Na tomto místě je potřeba v obecné rovině předeslat, že Nejvyšší soud se s procesními (skutkovými) výhradami obviněného neztotožnil. Neshledal, že by v dosavadním průběhu trestního řízení došlo k jakémukoliv zásahu do jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, které bylo dostatečné pro přijetí konečného závěru, jeho postup se v tomto ohledu neodchýlil od požadavků stanovených trestním řádem, proto nelze uvažovat ani o nezákonnosti a procesní nepoužitelnosti některého z důkazů, jejich hodnocení pak bezezbytku odpovídalo pravidlům logického uvažování, a tudíž i požadavkům § 2 odst. 6 tr. ř. Skutková zjištění nalézacího soudu (potvrzená i soudem odvolacím) splnila veškerá kritéria § 2 odst. 5 tr. ř. Svá rozhodnutí oba nižší soudy také ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. přesvědčivě odůvodnily. Jak bylo zmíněno výše, Nejvyšší soud je v takové situaci povinen striktně dodržovat zákonný rámec § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., do dříve ustáleného skutkového stavu věci nijak nezasahovat a z něj naopak bez výjimky vycházet. Právě takto také bude v předmětném dovolacím řízení postupovat.

                      28. Ke konkrétním skutkovým, resp. procesním námitkám se Nejvyšší soud ještě ve stručnosti vyjádří v dalších pasážích tohoto usnesení. Každopádně si nemohl nevšimnout, že obhajoba dovolatele se v průběhu správního a poté i trestního řízení v některých bodech výrazně měnila a přizpůsobovala aktuálnímu stavu toho kterého řízení. Taktéž byla založena na celé řadě zjevných a bezpochyby vědomě uplatněných polopravd (až nepravd) a argumentů zcela vytržených z kontextu. Je sice jeho ústavně zaručeným právem hájit se způsobem, jaký uzná za vhodný (s výjimkou trestného činu křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku), avšak tímto způsobem vedená obhajoba má zajisté vliv na posouzení věrohodnosti jeho verze skutkového děje v rámci volného hodnocení důkazů. I proto se Nejvyšší soud přiklonil ke skutkovým zjištěním nižších soudů, byť tím nejdůležitějším aspektem bylo samozřejmě vyvrácení jednotlivých tvrzení obviněného provedenými důkazy (srov. níže).

                      29. Dovolatel rozdělil své podání do pěti částí, v nichž se mísily jak námitky skutkové, tak výhrady hmotněprávní proti naplnění skutkové podstaty přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Proto je na úvod vhodné uvést, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo v rozporu s jiným právním předpisem usmrtí, zničí, poškodí, odejme z přírody, zpracovává, doveze, vyveze, proveze, přechovává, nabízí, zprostředkuje, sobě nebo jinému opatří jedince silně nebo kriticky ohroženého druhu živočicha nebo rostliny nebo exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím.

                      30. Obviněný se daném ohledu hájil tím, že neporušil jiný právní předpis (tj. nenaplnil tento znak citované skutkové podstaty), resp. neporušil jej zaviněně, případně že jednal v právním omylu omluvitelném podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů zcela důvodně a správně poukázaly na skutečnost, že dovolatel již v roce 2011 byl (a dodnes je) dlouholetým, zkušeným chovatelem papoušků, a to včetně těch druhů, které jsou kriticky ohroženy, a tudíž chráněny na vnitrostátní, evropské i mezinárodní úrovni. Na území České republiky přitom tato zákonná ochrana platí přinejmenším od roku 1992, kdy dne 28. 5. tohoto roku vstoupila pro tehdejší ČSFR v platnost smlouva CITES, a dále (od 1. 6. 1992) vstoupil v účinnost také zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Připojením České republiky k Evropské Unii v roce 2004 se staly závaznými rovněž evropské předpisy, včetně nařízení Rady (ES) č. 338/97. Všechny tyto právní normy, stejně jako zákon č. 100/2004 Sb., stanoví přísná pravidla a řadu povinností nejen pro chovatele kriticky ohrožených druhů živočichů, ale pro všechny osoby, které s takovými (živými či neživými) exempláři živočichů či rostlin jakkoliv nakládají. Jsou-li zmíněná pravidla chovatelům a dalším dotčeným osobám uložena a ti jsou povinni je pod hrozbou sankcí dodržovat, lze vcelku logicky dovodit, že takové osoby jsou na základě daných právních předpisů ve své podstatě povinny být s těmito pravidly seznámeny. To vše navíc za situace, kdy jejich dodržování je pravidelně kontrolováno ze strany státních orgánů (ČIŽP) a jejich případné porušení může mít za následek zabavení exempláře, jehož finanční hodnota dosahuje několik desítek, případně i stovek tisíc korun českých. V praxi je tudíž neznalost příslušných právních norem ze strany chovatelů kriticky ohrožených druhů živočichů do značné míry nereálná.

                      31. Obviněný (ročník narození 1962) se podle svých slov věnuje chovu papoušků od svých deseti let, na toto téma pravidelně přispívá do odborných časopisů a je nejvýznamnějším chovatelem kakaduů palmových v České republice. S ohledem na vše shora uvedené lze s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou vyloučit, že by v okamžiku domovní prohlídky, konané dne 26. 7. 2011, tedy 19 let po vstupu smlouvy CITES v platnost pro České republice, neznal příslušná (a dosti striktní) pravidla plynoucí z mezinárodních závazků i z evropských a národních zákonných norem. Nadto nejen soudy nižších stupňů v tomto trestním řízení, ale též správní orgány (včetně správního soudu), jež vedly řízení o zabavení 20 exemplářů papoušků, shodně konstatovaly, že dovolatel je s danou problematikou obeznámen velice dobře. Pokud tedy oba soudy nižších instancí v trestním řízení v bodech 1 a) až f) a 2 výroku o vině shledaly na straně obviněného „porušení jiného právního předpisu“ ve smyslu § 299 odst. 2 tr. zákoníku, lze uzavřít že toto porušení muselo být vědomé, tj. zaviněné ve smyslu naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu.

                      32. Je proto nutno odmítnout námitku obviněného, že jednal v právním omylu omluvitelném podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku. Toho se může dovolávat pouze ten, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní … nemohl-li se omylu vyvarovat. V této věci soudy důvodně dospěly k závěru, že obviněný o protiprávnosti svého jednání věděl. I v případě, že by tomu tak (v teoretické rovině) nebylo, nemohla by obhajoba poukazovat na právní omyl, a to vzhledem k ustanovení § 19 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož: Omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Stručně shrnuto, dovolatel se mohl (případného) právního omylu vyvarovat, jelikož povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou pro něj vyplývala z jeho postavení chovatele exotických papoušků, jak již bylo podrobněji rozvedeno v odstavci 30. odůvodnění tohoto usnesení.
                        33. K problematice naplnění subjektivní stránky jednání obviněného není možné přijmout ani výhradu obhajoby, že kontrola ČIŽP ze dne 16. 3. 2011 neshledala žádná pochybení. Ta se totiž nezakládá na pravdě. V dílčím protokolu z této kontroly sepsaném na místě nebylo řešeno, zda došlo k porušení zákona či nikoliv, pouze je zde akcentována nutnost dořešit další okolnosti. V jejím závěrečném protokolu po ověření údajů a předložených dokumentů bylo konstatováno mnoho pochybení. Navíc některé aspekty, později významné pro správní i trestní řízení, především snímatelnost kroužků, nebyly toho dne vůbec kontrolovány a byly odhaleny až při domovní prohlídce dne 26. 7. 2011 (srov. stranu 8 rozhodnutí ČIŽP ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. SR01/0903340). Avšak právě skutečnosti zjištěné při uvedené kontrole vedly Celní správu k podniknutí kroků vedoucích až k nařízení domovní prohlídky Obvodním soudem pro Prahu 6 (srov. č. l. 10 – 16 spisu). Dovolatel se tedy nemohl vyvinit ze spáchání předmětného skutku poukazem na to, že by ČIŽP potvrdila správnost a zákonnost jeho jednání, aby následně při nezměněném stavu věci „obrátila o 180°“, asistovala při domovní prohlídce a nakonec sama postupně zahájila několik řízení o zabavení exemplářů.

                        34. Jde-li o konkrétní porušení jiného právního předpisu, je potřeba věnovat se jednotlivým bodům výroku o vině. Co se týče skutku popsaného v bodě 1 a) vztahující se k dnes již neživému exempláři amazoňana rudoocasého, který nebyl žádným způsobem označen, lze konstatovat porušení § 23c odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb. (ustanovení tohoto zákona budou vždy uváděna ve znění účinném od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2012), které stanoví, že vlastník nebo dlouhodobý držitel exempláře je povinen označit na své náklady exemplář v souladu s nařízením v oblasti obchodování s ohroženými druhy pro účely stanovené nařízeními v oblasti obchodování s ohroženými druhy … Pro účely individuální identifikace exempláře musí být jeho označení nezaměnitelné. Stejné označení nesmí být použito pro více než jeden exemplář a použitou značkou již nesmí být označen žádný jiný exemplář.

                        35. Právním předpisem, na který citované zákonné ustanovení odkazuje, je nařízení Komise (ES) č. 865/2006, které je prováděcím nařízením k nařízení Rady (ES) č. 338/97. V jeho čl. 66 nazvaném „Značkovací metody”, jehož nejvýznamnější odstavce pro posuzovaný případ jsou 2, 3, 4 a především 8, je stanoveno toto:´
                          2. Ptáci narození a odchovaní v zajetí jsou označováni v souladu s odstavcem 8 nebo, pokud je příslušný výkonný orgán ubezpečen, že tuto metodu vzhledem k fyzickým vlastnostem živočicha nebo přirozenému chování, které je pro takového živočicha typické, nelze používat, jedinečně číslovanými nepozměnitelnými mikročipovými transpondéry, které splňují normy ISO 11784:1996 (E) a 11785:1996 (E).

                          3. Živí obratlovci, jiní než v zajetí narození a odchovaní ptáci, jsou označováni jedinečně číslovanými nepozměnitelnými mikročipovými transpondéry, které splňují normy ISO 11784:1996 (E) a 11785:1996 (E), nebo, pokud je příslušný výkonný orgán ubezpečen, že tuto metodu nelze používat vzhledem k fyzickým vlastnostem exempláře nebo druhu nebo vzhledem k přirozenému chování, které je pro takový exemplář nebo druh typické, označují se příslušné exempláře pomocí jedinečně číslovaných kroužků, pásků, visaček, tetování nebo podobných prostředků, nebo musí být identifikovatelní jakýmkoli jiným vhodným způsobem.

                          4. Ustanovení čl. 33 odst. 1, čl. 40 odst. 1, čl. 48 odst. 2, čl. 59 odst. 5 a čl. 65 odst. 4 se nepoužijí v případě, kdy je příslušný výkonný orgán ubezpečen, že fyzické vlastnosti dotyčných exemplářů v době vydání příslušného potvrzení nedovolují bezpečné použití jakékoli značkovací metody.

                          8. Ptáci narození a odchovaní v zajetí stejně jako jiní ptáci narození v kontrolovaném prostředí se označují pomocí individuálně značeného bezešvého uzavřeného kroužku na noze. Bezešvým uzavřeným kroužkem na nohu se rozumí kroužek nebo pásek v souvislém kruhu, bez přerušení nebo spoje, který nebyl žádným způsobem porušen a jehož velikost neumožňuje jej sejmout, až končetina plně doroste, pokud byl nasazen v prvních dnech života ptáka, a který byl pro tento účel komerčně vyroben.

                          Lze tedy shrnout, že papoušci i jiní ptáci, na něž se předmětná právní úprava vztahuje, musí být označeni pomocí „individuálně značeného bezešvého uzavřeného kroužku na noze“ a pouze v případech uvedených v odst. 2 a 3 lze použít „jedinečně číslované nepozměnitelné mikročipové transpondéry“. Ještě je možno doplnit, že fyzické vlastnosti jak amazoňanů rudoocasých, tak kakaduů palmových jistě umožňují jeden z těchto dvou způsobů značení (když jsou i v praxi obvykle používány), proto není namístě uvažovat o aplikaci odst. 4 čl. 66. U skutku popsaného v bodě 1 a) výroku rozsudku je tedy porušení dotčených právních předpisů více než zjevné.
                            36. Absenci jakéhokoliv označení obviněný vysvětloval tím, že tři dny před domovní prohlídkou bylo nutno kroužek sejmout z akutních zdravotních důvodů. Poukazoval na to, že lhůta pro nahlášení změny značení je 30 dní a že kroužek i doklady k exempláři následně dodal. Tuto obhajobu nalézací soud zcela správně odmítl s odkazem na nekonkrétní a nevěrohodnou výpověď veterinářky – svědkyně (a bývalé přítelkyně dovolatele) M. B., která měla exempláři kroužek (údajně z důvodu oteklé nohy) sundat. Jelikož se jedná o problematiku skutkových zjištění a Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožnil s hodnocením tohoto svědectví soudem prvního stupně, pouze odkazuje na str. 6 – 7 odůvodnění jeho rozsudku. Avšak i v případě nutnosti kroužek sejmout by obviněný musel postupovat podle výše zmíněných právních předpisů. Lze sice připustit, že přítomnost úředních osob u přeznačování exempláře žádná norma explicitně nestanoví, na druhou stranu však čl. 66 odst. 2 nařízení Komise (ES) č. 865/2006 hovoří o „ubezpečení výkonného orgánu“. Pokud by tedy ve výjimečných a naléhavých situacích musel být kroužek exempláři sňat a nebyla by možná účast pracovníka ČIŽP, musela být tato výměna přesně zdokumentována, a to za současné aplikace čipu, aby mohl být exemplář později bezpečně identifikován. To se v daném případě nestalo, platební výměr veterinářky je zcela nekonkrétní (na což poukazovaly i státní orgány činné ve správním řízení – ČIŽP i MŽP) a hlavně papouškovi nebyl aplikován čip.

                            37. Také poukaz obhajoby na běh zákonné 30 denní lhůty není namístě. Za prvé § 23a odst. 2 zákona č. 100/2004 Sb. hovoří o povinnosti hlásit registračnímu úřadu změny při dodatečném označení exempláře, přičemž zde šlo spíše o odstranění jakéhokoliv označení (to ale nepřipouští nařízení Komise). Za druhé – a především – tato povinnost je naprosto nezávislá na povinnosti prokázat původ exempláře podle § 24 tohoto zákona (o které bude pojednáno níže), kterou má povinná osoba vždy, tedy i v průběhu dané lhůty. Nadto nelze pominout ani fakt, že obviněný začal obhajobu se sejmutím kroužku ze zdravotních důvodů a 30 denní lhůtou uplatňovat až v průběhu správního řízení, nikoliv tedy od jeho počátku. Podle ČIŽP se při domovní prohlídce ze dne 26. 7. 2011 o této skutečnosti vůbec nezmiňoval (byť k ní mělo dojít tři dny předtím), k exempláři předložil pouze registrační list, přičemž platební výměr předložil až po více než po půl roce – dne 19. 1. 2012 (srov. stranu 23 jejího rozhodnutí ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. SR01/0903340). Další dokumenty vztahující se k údajnému původu předmětného papouška, a to vývozní povolení z Argentiny a dovozní povolení pro dva exempláře amazoňana rudoocasého, a přeštípnutý kroužek (č. l. 821 spisu) poskytl až pro účely trestního řízení při hlavním líčení dne 19. 3. 2014. Ani tyto skutečnosti a uvedená časová posloupnost nedodávají obhajobě obviněného na důvěryhodnosti, spíše naopak.

                            38. Vzhledem k absenci požadovaného značení nemohla být splněna ani další zákonná povinnost, a to prokázat původ exempláře podle § 24 odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb., která je zákonodárcem formulována takto: Kdo drží, chová, pěstuje, přepravuje, veřejně vystavuje, prodává, vyměňuje, nabízí za účelem prodeje nebo výměny nebo zpracovává exemplář, jiného jedince, výrobek z kytovců, výrobek z tuleně nebo regulovanou kožešinu, je povinen na výzvu inspekce nebo celních orgánů prokázat jejich původ. Bez tohoto prokázání původu je zakázáno exemplář, jiného jedince, výrobek z kytovce, výrobek z tuleně nebo regulovanou kožešinu držet, chovat, pěstovat, přepravovat, veřejně vystavovat, prodávat, vyměňovat, nabízet za účelem prodeje nebo výměny nebo zpracovávat.

                            39. Je logické, že není-li exemplář nijak označen, nelze k němu přiřadit ani žádný z předložených dokumentů, neboť není možné žádným způsobem ověřit, zda se vztahují právě k němu. Konkrétně tedy registrační list (který dovolatel jako jediný poskytl již při domovní prohlídce, avšak ten ve smyslu § 23 odst. 3 zákona č. 100/2004 Sb. není úředním potvrzením o zákonném původu exempláře) ani povolení k vývozu a dovozu nemohlo být ztotožněno s daným exemplářem amazoňana rudoocasého, jehož se týkal bod 1 a) výroku rozsudku, čímž opět došlo ze strany obviněného k „porušení jiného právního předpisu“ ve smyslu § 299 odst. 2 tr. zákoníku.

                            40. Obdobné nedodržení zákonem stanovených povinností je možno konstatovat i u skutků pod body 1 b), 1 c) a 1 d) výroku o vině, jež se vztahují ke čtyřem jedincům papoušků kakadu palmových. Všichni tito ptáci sice byli označeni kroužkem na noze, který byl ovšem snímatelný, a tudíž neodpovídal shora popsaným požadavkům značení exemplářů. K tomu je vhodné předeslat, že z videozáznamů pořízených při domovních prohlídkách dne 26. 7. 2011 (č. l. 80 a 92 spisu), provedených nejen u obviněného, ale též u dalšího chovatele V. V. (jenž měl ve své stanici několik papoušků patřících obviněnému) je patrné, že pracovníkům ČIŽP a Celní správy se podařilo sejmout kroužek řadě kontrolovaných exemplářů, a to poměrně rychle, hladce a zejména bez jakéhokoliv zranění (či jen odření) nohy toho kterého ptáka. Nelze tedy přisvědčit dovolateli, že by papoušci byli „mučeni brutálním stahováním kroužku“, jak tvrdil ve svém podání.

                            41. Opatření exempláře snímatelným kroužkem je v rozporu s požadavkem § 23c odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb. na jeho nezaměnitelnost. U obou exemplářů spadajících pod bod 1 b) výroku o vině byla dále porušena povinnost, podle níž „stejné označení nesmí být použito pro více než jeden exemplář“. Dále nebyla splněna ani kritéria „individuálně značeného bezešvého uzavřeného kroužku na noze“ ve smyslu čl. 66 odst. 8 nařízení Komise (ES) č. 865/2006, jelikož ten má být o velikosti, která jej „neumožňuje sejmout, až končetina plně doroste, pokud byl nasazen v prvních dnech života ptáka“ (srov. odst. 34 a 35 tohoto usnesení). Ani jedno z těchto ustanovení neurčuje přesnou velikost kroužku pro určitý druh (čeleď), a to z důvodu, že je vždy nutno vzít v potaz stavbu těla, resp. velikost nohy, každého individuálního jedince. Existuje pouze metodická příručka AOPK, nazvaná „Jak značit exempláře CITES?“, v němž jsou tabulky s doporučenými průměry kroužků. Tento dokument však není právně závazný, nadto je v něm opakovaně odkazováno na zmiňovaný čl. 66 odst. 8 nařízení Komise (ES) č. 865/2006 (jeho požadavky nezaměnitelnosti značení a nesnímatelnosti kroužku), včetně výslovného upozornění na straně 13, že „vnitřní průměry kroužků jsou doporučené“ a „pokud bude možné kroužek již dospělému jedinci z nohy sejmout, bude tento exemplář považován za neoznačený“ (srov. č. l. 514 spisu).

                            42. Dovolatel proto nemohl s argumentací, že neporušil jiný právní předpis, když respektoval doporučení AOPK, uspět. Všechny dotčené exempláře kakaduů palmových je nutno považovat za neoznačené. Je sice pravdou, že tři exempláře zabavené v chovném zařízení obviněného v P. byly ještě označeny čipem. Na druhou stranu ovšem tato okolnost není reflektována v dokumentech, které dovolatel k těmto papouškům předložil a které měly prokazovat jejich legální původ. Ve vztahu k exemplářům pod body 1 b) a 1 c) výroku rozsudku doložil registrační listy (kterými ovšem původ prokázat nelze) a potvrzení ES. V potvrzení (ani registračním listu, srov. § 23a odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb.) k exempláři zahrnutému pod bod 1 b) výroku rozsudku není číslo čipu vůbec uvedeno, a proto nelze daného papouška s těmito dokumenty jakkoliv ztotožnit. Do potvrzení ES (kolonky 4), které by se mělo vztahovat k exempláři pod bodem 1 c) výroku o vině byla dodatečně vlepena neautorizovaná samolepka s číslem čipu. Takový postup ovšem není v souladu s nařízením Komise (ES) č. 865/2006, podle níž může takové změny provést pouze výkonný orgán [ve smyslu čl. 13 nařízení Rady (ES) č. 338/97], který potvrzení vydal (čl. 4 odst. 2 a čl. 51 odst. 1). Neautorizované změny v potvrzení pak mají za následek jeho neplatnost na základě čl. 11 odst. 2 písm. d). Ani tento exemplář tedy nemohl být ztotožněn s žádným z předložených dokumentů, a tudíž nemohl být prokázán jeho původ.
                              43. K exempláři pod bodem 1 d) pak obviněný žádný dokument, který by prokazoval jeho původ, ani neposkytl. Registrační list jím být nemůže vzhledem k ustanovení § 23 odst. 3 zákona č. 100/2004 Sb. Ještě k tomu v něm byly opět provedeny neautorizované změny (dodatečné nalepení samolepky s číslem čipu), byť v daném případě se tak stalo pochybením Krajského úřadu v Plzni. Ani darovací smlouva neodpovídá § 24 odst. 3 zákona č. 100/2004 Sb., který zakotvuje mimo jiné: Původ se prokazuje údaji a dokumenty osvědčujícími nabytí exempláře podle požadavků nařízení v oblasti obchodování s ohroženými druhy a tohoto zákona, zejména uvedením, kdy a kde byl exemplář odebrán z přírody, nebo zda a kdy se narodil v zajetí nebo byl uměle vypěstován, nebo kdy, z kterého státu a na základě jakých dokladů CITES byl exemplář dovezen. Žádný z údajů zmíněných v závěrečné části citovaného ustanovení darovací smlouva neobsahuje, proto nemůže sloužit jako doklad k prokázání původu exempláře. Evropská nařízení, na která v textu odkazováno, pak hovoří o zcela jiných dokumentech, především o dovozním a vývozním povolení a potvrzení podle čl. 10 nařízení Rady (ES) č. 338/97.
                                44. U skutků v bodech 1 b), 1 c) a 1 d) výroku rozsudku je tedy možno shledat řadu nesrovnalostí najednou. Primárním porušením právních předpisů ovšem zůstává označení všech těchto exemplářů snímatelným kroužkem (tj. značení nikoliv nezaměnitelné), které již bez dalšího naplňuje skutkovou podstatu přečinu podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku. Na tom nemůže nic změnit ani dodatečné označení čipem, které ve smyslu čl. 66 (odst. 2, 3) nařízení Komise (ES) č. 865/2006 i § 23c odst. 3 zákona č. 100/2004 Sb. v zásadě nemůže nahradit využití nesnímatelného kroužku, přičemž tomu tak bude vždy, když aplikace čipu není zákonným způsobem reflektována v příslušných dokumentech. Žádný z exemplářů tudíž nemohl být identifikován s předloženými doklady a tím pádem ani prokázán jeho zákonný původ podle § 24 odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb. Fakt, že zmiňované listiny byly povětšinou nezpůsobilé prokázat legální původ exemplářů anebo neplatné, a k papouškovi chovanému u V. V. dokonce nebyly předloženy doklady žádné, ještě umocňuje naplnění znaku „porušení jiného právního předpisu“ skutkové podstaty přečinu podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku.
                                  45. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou dovolatele (kterou začal mimochodem uplatňovat až po několika letech průběhu správního řízení), že u tzv. „precitesových exemplářů“ není třeba ze zákona prokazovat původ. Žádnou takovou výjimku zákon č. 100/2004 Sb. nestanoví, a to ani v § 24 týkající se povinnosti prokázat původ, ani v § 34a, jenž upravuje zabavení exempláře, mimo jiné i z důvodu neprokázání jeho původu, stejně jako v hlavě XII v ustanoveních společných a přechodných. Obviněný tuto povinnost nejspíše zaměnil s výjimkou ze zákazu obchodních činností podle č. 8 odst. 3 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 338/97 vztahující se k exemplářům, které byly získány ve Společenství nebo do něho dovezeny dříve, než se ustanovení týkající se druhů zařazených do přílohy I. úmluvy nebo přílohy C1 nařízení (EHS) č. 3626/82 nebo do přílohy A stala pro ně použitelnými. Uvedenou výjimku dále rozvádí § 15a zákona č. 100/2004 Sb., kdy ovšem žadatel o její udělení musí ke své žádosti mimo jiné přiložit, na základě § 15a odst. 2 písm. a), doklady o původu exempláře požadované nařízeními v oblasti obchodování s ohroženými druhy a tímto zákonem. Je ale nezbytné zdůraznit, že na takové exempláře se nevztahuje ani výjimka v označování podle čl. 66 nařízení Komise (ES) č. 865/2006 s tím, že právě za jeho porušení byl obviněný za skutek v bodě 1 d) výroku rozsudku odsouzen, bez nutnosti (a vlastně i faktické možnosti) zkoumat, zda v daném případě šlo o „precitesový exemplář“, či nikoliv.
                                    46. Dovolatel taktéž zpochybnil své vlastnictví k exemplářům pod body 1 b) a 2 výroku rozsudku nalezeným u V. V. Zde se však jedná o výhradu proti skutkovému závěru soudu prvního stupně. Nejvyšší soud nemá jediný důvod jeho zjištění v tomto ohledu měnit, jelikož nevěrohodnost výpovědi jmenovaného svědka (v počátečních fázích tohoto trestního řízení obviněného) u hlavního líčení byla zcela evidentní. Soud pak logicky poukázal nejen na radikální změnu jeho tvrzení oproti domovní prohlídce v jeho chovném zařízení v R., konané také dne 26. 7. 2011 (srov. č. l. 90 a následující spisu), ale i na skutečnost, že jakožto odsouzený nepodal ani odpor proti trestnímu příkazu pod č. j. 1 T 105/2013-744. V podrobnostech lze odkázat na str. 7 až 8 odůvodnění druhého odsuzujícího rozsudku, č. j. 1 T 105/2013-1397. Naopak není od věci blíže připomenout vystupování obviněného ve správním řízení o zabavení těchto exemplářů, kdy popisoval svou běžnou praxi spočívající v umístění nově získaných papoušků do karantény u M. V. či V. V., jemuž měl předat i oba předmětné exempláře, přičemž u toho pod bodem 2 výroku rozsudku výslovně uvedl, že jej „nabyl do vlastnictví počátkem měsíce července roku 2011“ (srov. str. 7 a 8 rozhodnutí ČIŽP ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. SR01/1111741).
                                      47. Pokud se obviněný dále hájil tím, že neporušil jiný právní předpis, neboť povinnost prokázat původ exempláře nemá vlastník, nýbrž držitel, je třeba odkázat na § 23 odst. 3 zákona č. 100/2004 Sb., podle kterého je vlastník nebo dlouhodobý držitel exempláře povinen zajistit, aby exemplář byl vždy doprovázen svým registračním listem, případně dalšími doklady podle odstavců 4 a 8 ... (rozhodnutí o udělení výjimky ze zákazu obchodních činností), a § 24 odst. 6 zákona č. 100/2004 Sb., jenž hovoří o tom, že doklady podle odstavců 3 až 5 musí vlastník nebo dlouhodobý držitel anebo držitel exempláře ... uschovat po celou dobu držby takového jedince. To v posuzovaném případě nebylo splněno, neboť doklady k oběma exemplářům nepředložil ani dovolatel ani V. V., což vedlo nejen k zabavení exemplářů ve správním řízení, ale též k trestněprávní odpovědnosti obou chovatelů.
                                        48. Poslední část dovolacích námitek obviněného byla zaměřena proti důkazní hodnotě testů paternity a znaleckého zkoumání, a to u skutků v bodech 1 b), 1 c), 1 e) a 1 f) výroku o vině. V tomto směru soudy správně připomněly § 89 odst. 2 tr. ř., který nevyžaduje, aby důkazy byly opatřovány pouze orgány činnými v trestním řízení. Je možno doplnit, že důkazní materiál se běžně dostává mimo jejich kontrolu, například je-li dodán ke znaleckému zkoumání. Není ani vyloučen souběh trestního a správního řízení, a tedy ani poskytnutí spisového materiálu pro tyto účely jiným státním orgánům. Není přitom jakýkoliv důvod se domnívat, že by zmíněné subjekty s důkazním materiálem záměrně manipulovaly, což lze konstatovat i v této trestní věci. Pokud dovolatel vytýkal zmatek ve značení vzorků peří odebraných exemplářům a zaslaných do laboratoře FERA k provedení testů paternity, lze sice připustit, že do spisového materiálu byly zjevně zařazeny i vzorky odebrané u jiných chovatelů. Ty však byly vloženy do samostatných, zapečetěných obálek, na nichž je napsáno kde (případně kdy) byly odebrány, přičemž v našem případě je rozhodná obálka označená „VZORKY PEŘÍ – Š.“. Jednotlivá pírka jsou pak uzavřena v plastových sáčcích, na nichž je samolepka s číslem a identifikačními údaji ke konkrétnímu exempláři (číslo kroužku, čipu), jemuž byla odebrána. Způsob značení jednotlivých vzorků tedy nevzbuzuje podezření, že by mohlo dojít k jejich záměně.
                                          49. Není namístě ani revidovat znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biologie a genetika, a jeho dodatek. To by ostatně znamenalo zásah do skutkových zjištění soudů nižších instancí, k čemuž Nejvyšší soud není z důvodů výše vyložených v tomto dovolacím řízení povolán. Ve stručnosti lze podotknout, že znalec RNDr. Daniel Vaněk, Ph.D., se zabýval svým úkolem opravdu důsledně, znovu odebral předmětným exemplářům (umístěným mezitím v zoologických zahradách) vzorky peří, případně tkáně z uhynulého papouška pod bodem 1 e) výroku rozsudku, tyto vzorky pak u tří exemplářů ztotožnil se vzorky, s nimiž pracovala laboratoř FERA (poslední z nich neměl znalec k dispozici). Následně znovu porovnal nově odebrané vzorky DNA se vzorky deklarovaných rodičů s tím, že paternitní vztah ve všech čtyřech případech vyloučil. Dovolací soud pochopitelně nedisponuje odbornými znalostmi v této oblasti, nemá ovšem žádný důvod zpochybňovat erudici znalce ani jím použitou metodu, zejména když dospěl ke stejnému výsledku jako předtím jiné odborné pracoviště, laboratoř FERA. V dodatku znaleckého posudku (č. l. 1283 a následující spisu) podrobně popsal metodu, kterou ke svému zkoumání použil a také uvedl výsledky měření v tabulkách. Tím dostál i požadavkům vzneseným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 4068/14. Vysvětlil také, proč nelze zaměřit znalecké zkoumání na otázku potvrzení rodičovství. Hodnověrnost tohoto důkazu tedy nebyla ničím narušena, stejně jako skutková zjištění a právní závěry nižších soudů stran jednání obviněného v bodech 1 b), 1 c), 1 e) a 1 f) výroku o vině. V podrobnostech je pak možno odkázat na hodnotící pasáž odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (srov. strany 8 až 10).
                                            50. Na závěr zbývá vyjádřit se k poukazu obhajoby na možnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Toto ustanovení požaduje uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Nejvyšší soud je přesvědčen, že společenská škodlivost nezákonného nakládání s kriticky ohroženými druhy živočichů či rostlin je v obecné rovině vysoká. Takové jednání totiž zpravidla (přinejmenším) podněcuje ilegální obchod v této oblasti, který je jedním z nejlukrativnějších odvětví mezinárodní trestné činnosti (vedle např. obchodu s omamnými látkami, zbraněmi či lidmi) a je též jedním z hlavních důvodů úbytku populace řady živočišných i rostlinných druhů. Ve snaze toto eliminovat byla přijata opatření na mezinárodní i na evropské úrovni, především smlouva CITES, jimiž je vázána i Česká republika. S přihlédnutím k závažnosti problému i na závazkům naší země je proto velice důležité poskytnout objektu trestného činu podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku, tj. zájmu na ochraně jedinců nebo exemplářů nejvíce ohrožených druhů živočichů nebo rostlin před určitými způsoby nakládání, co nejúčinnější ochranu.
                                              51. S ohledem na to Nejvyšší soud v jiné trestní věci vyloučil možnost aplikace principu subsidiarity trestní represe i v případě nepovoleného dovozu jednoho kusu neživého preparovaného exempláře karety obrovské, jenž obviněná, jakožto turistka, získala darem od hostitelské rodiny v Indonésii (srov. usnesení ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 7 Tdo 207/2015). V tomto světle, avšak zejména vzhledem ke skutečnostem uvedeným v předchozím odstavci, by vyloučení trestněprávní odpovědnosti u dlouholetého, zkušeného chovatele mnoha exemplářů vzácných a kriticky ohrožených druhů papoušků za jednání spočívající v přechovávání hned osmi takových jedinců v rozporu s právními předpisy, bylo zcela nelogické a kontraproduktivní (až absurdní). Nebyl-li totiž prokázán původ daných exemplářů, nelze vyloučit, že pocházely právě z nelegálního obchodu. V takových případech pak uplatnění odpovědnosti (ochrany) podle jednoho právního odvětví rozhodně nepostačuje a je ideální využít nástroje práva správního (zákona č. 100/2004 Sb.) a trestního současně.

                                              52. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

                                              P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
                                                                V Brně dne 12. 9. 2018

                                                    JUDr. Jan Bláha
                                                                            předseda senátu