Rozhodnutí NS

20 Cdo 129/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/04/2020
Spisová značka:20 Cdo 129/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.129.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
I.ÚS 1194/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 129/2020-215
USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Slavia Capital Group, a. s., se sídlem v Bratislavě, Mostová č. 2, identifikační číslo osoby 31403387, zastoupené JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 583/15, proti povinnému I. B., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Přemyslovská č. 1939/28, pro 230 830,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 43177/2011, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2019, č. j. 30 Co 236/2019-184, t a k t o:


Dovolání povinného se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 29. dubna 2019, č. j. 36 EXE 43177/2011-158, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. května 2011, č. j. 36 EXE 43177/2011-19. Soud prvního stupně rozhodoval opětovně poté, co bylo jeho rozhodnutí ze dne 9. srpna 2017, č. j. 36 EXE 43177/2011-63, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2017, č. j. 30 Co 401/2017-88, zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2019, č. j. 20 Cdo 798/2019-147 (Nejvyšší soud vydal toto usnesení poté, co bylo jeho odmítavé usnesení ze dne 11. dubna 2018, č. j. 20 Cdo 954/2018-119, zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 5. února 2019, č. j. II. ÚS 2156/18), a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že soudnímu exekutorovi se dosud nepodařily objasnit skutečné majetkové poměry povinného (tj. zejména kde povinný žije, z jakých zdrojů hradí náklady s tím spojené, a to včetně nákladů spojených s právním zastoupením v řízeních vedených u tohoto soudu, resp. Nejvyššího soudu a Ústavního soudu). Povinný nejméně od zahájení této exekuce, tedy od roku 2011, nese přinejmenším náklady na své živobytí, aniž by byl evidován na Úřadu práce či pobíral dávky v hmotné nouzi, se soudy komunikuje za použití počítače výhradně prostřednictví datové schránky a na výzvy soudu ke sdělení svých skutečných majetkových poměrů reaguje tak, že není povinen tyto informace poskytovat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání povinného, který v řízení cíleně i přes výzvu neposkytuje součinnost, a ani blíže nespecifikuje, proč není zaměstnán, příp. v evidenci Úřadu práce ČR, nebo aniž by rámcově tvrdil či dokonce dokázal, jaké jsou jeho faktické rodinné a sociální poměry, lze považovat za jasnou snahu o zneužití ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Toto ustanovení je třeba aplikovat zdrženlivě a je obsahově vyhrazeno pro případy, kdy povinný žádný exekučně postižitelný majetek nemá a do budoucna není reálná naděje, že dojde k zásadní změně jeho poměrů, naopak zastavení exekuce pro nemajetnost nemá z téhož důvodu místa tam, kde se exekuci povinný více či méně úspěšně vyhýbá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018). Zde se povinný zjevně snaží uniknout z dosahu soudního exekutora a jeho tvrzení o nemajetnosti vykazuje prvky účelovosti a snahy o zneužití zákona.

K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. září 2019, č. j. 30 Co 236/2019-184, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Neztotožnil se sice s právním názorem soudu prvního stupně ohledně povinnosti povinného prokazovat své majetkové poměry v řízení o návrhu na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., ani s tím, že nesplnění této povinnosti představuje zneužití práva ve smyslu § 6 o. s. ř., nicméně na základě obsahu exekučního spisu a zprávy soudního exekutora dospěl k závěru, že návrh povinného na zastavení exekuce je předčasný. Soudní exekutor dosud nedokončil prověřování majetkových poměrů povinného, a ačkoliv zatím nebylo ničeho vymoženo, existuje reálná šance, že v budoucnu může být zjištěn majetek, příp. příjem povinného. Povinný je v produktivním věku, jeho trvalý pobyt je evidován na „ohlašovně“ (tedy není zatím známo jeho skutečné bydliště), po léta nepobírá žádné dávky sociálního zabezpečení, zvládá pokrývat své životní potřeby a může si dovolit placení odměny za advokátní zastoupení v několika řízeních. Ve světle těchto skutečností lze usuzovat, že povinný disponuje příjmy či majetkem, které se soudnímu exekutorovi doposud nepodařilo objevit.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, v němž namítl, že odvolací soud i soud prvního stupně se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když rozhodly toliko na podkladě paušálního tvrzení o věku povinného, aniž požadovaly od soudního exekutora jakékoli informace o zjištěném majetku, přičemž probíhající exekuce nezajistila ani po letech žádný postižitelný majetek a vyžádaná zpráva od soudního exekutora neposkytovala dostatečný ucelený přehled o majetkové situaci povinného. Zde se délka exekučního řízení již blíží k deseti letům, a proto dovolatel považuje za podstatné, aby dovolací soud vyřešil otázku kritérií, podle kterých lze usuzovat na přiměřenou délku vedení exekuce, která dosud v dovolací praxi nebyla řešena. Dovolatel rovněž předložil dovolacímu soudu k vyřešení další dle jeho názoru dosud neřešenou otázku, a to otázku důkazního břemene ohledně prokázání skutečností týkajících se majetkových poměrů dovolatele. Nadto poukázal na nezákonnost dosavadního řízení, a to přinejmenším počínaje řízením o dovolání, v němž dovolací soud rozhodl po zrušujícím nálezu Ústavního soudu v senátu č. 20, ačkoliv měl v souladu s tímto nálezem rozhodnout velký senát kolegia. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se exekuce zastavuje, případně aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitým obsahem, jež exekučnímu soudu poskytuje zdánlivě vysokou míru uvážení, zda zastaví exekuci pro zjevnou bezúčelnost způsobenou nemajetností povinného. Při posouzení, zda aplikace právní normy s relativně neurčitým obsahem byla odvolacím soudem provedena správně, Nejvyšší soud zvažuje, zda úvaha odvolacího soudu je zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3057/2016).

Ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., na jehož základě lze exekuci zastavit pro tzv. bezúčelnost (pro nemajetnost povinného) má být aplikováno zdrženlivě, okolnosti, pro které má být exekuce z tohoto důvodu zastavena, musí působit intenzívně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému, a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 6004/2017). To samozřejmě neznamená, že by exekuce měla být vedena do nekonečna, jestliže aktuální majetková situace povinného neumožňuje pokrýt ani náklady exekuce, a neexistuje-li ani reálná perspektiva, že povinný v dosažitelné budoucnosti nabude majetku, z něhož by bylo možné náklady exekuce a alespoň zčásti i plnění, které je vymáháno, uspokojit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015).

Fakt, že exekuce bezúspěšně probíhá již po delší dobu, není sám o sobě důvodem pro zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., lze-li v budoucnosti očekávat změnu v majetkových poměrech dovolatele. Samozřejmě za předpokladu, že tato změna je reálně očekávatelná v dostupné době a nikoliv jen hypotetická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016). Exekuční řízení tedy může probíhat tak dlouho, dokud je naplňován jeho účel, neboli dokud existuje reálná šance, že pohledávka oprávněného bude alespoň zčásti či úplně vymožena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011). Soud prvního stupně i odvolací soud se po zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2019, č. j. 20 Cdo 798/2019
-147, důsledně řídily závazným právním názorem v něm vysloveným (a taktéž i v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. února 2019, č. j. II. ÚS 2156/18, a rozhodovací praxí dovolacího soudu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018), když provedly vlastní šetření ke zjištění, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v dohledné budoucnosti vést k nalezení postižitelného majetku povinného, a posoudily, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce. Vycházely přitom nejen ze zprávy soudního exekutora, ale i z obsahu exekučního spisu, přičemž se neomezily pouze na paušální tvrzení ohledně věku povinného, jak povinný mylně uvádí ve svém dovolání. Naopak vzaly v potaz všechny okolnosti rozhodné pro zde projednávanou věc (zejména fakt, že není známo skutečné bydliště povinného, povinný není evidován na Úřadu práce, ani nepobírá žádné dávky sociálního zabezpečení, přičemž dosud nebylo zjištěno, z jakých zdrojů povinný hradí své náklady na živobytí, jakož i náklady na právní zastoupení), a to včetně skutečnosti, že povinný není ochoten poskytnout potřebnou součinnost k objasnění svých majetkových poměrů (k této otázce, tedy otázce důkazního břemene ohledně prokázání skutečností týkajících se majetkových poměrů dovolatele, se Nejvyšší soud již vyjádřil v exekuční věci proti témuž povinnému ve svém usnesení ze dne 10. července 2019, sp. zn. 20 Cdo 2074/2019, proto v podrobnostech dovolací soud odkazuje na toto usnesení), z nichž lze bezesporu důvodně předpokládat, že je zde skutečně reálná šance, že v budoucnu bude nalezen postižitelný majetek povinného.

Jak již dovolací soud dříve vysvětlil ve shora citovaném usnesení ze dne 10. července 2019, sp. zn. 20 Cdo 2074/2019, k námitce povinného, že zpráva soudního exekutora o dosavadním průběhu exekuce neposkytuje ucelený přehled o majetkové situaci povinného, o dosavadních zjištěních exekutora ohledně majetku povinného a ani o tom, jaké náklady již v průběhu exekuce vznikly, obsah zprávy exekutora, kterou si exekuční soud vyžádá za účelem posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., musí obsahovat informace, na základě kterých lze vyvodit adekvátní závěr, jak má být s návrhem naloženo (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 954/2018). Ve zde projednávané věci soud prvního stupně vyšel ze zprávy soudního exekutora ze dne 8. srpna 2017, ve které exekutor uvedl, že nebyl zjištěn žádný postižitelný majetek povinného, ničeho neuhradil, nicméně lustrace provádí pravidelně, minimálně v půlročních intervalech a s ohledem na věk povinného lze předkládat, že bude výdělečně činný a bude schopen dlužnou pohledávku uhradit. Odvolací soud si posléze vyžádal novou zprávu soudního exekutora, ve které uvedl provedené lustrace a projevil nesouhlas se zastavením exekuce, s tím, že s ohledem na věk povinného lze předpokládat nástup do zaměstnání či pobírání důchodu, jakož nelze vyloučit případné nabytí dědictví, přičemž uvedl, že bude nadále provádět pravidelné lustrace majetku povinného. Takové zprávy soudního exekutora obstojí jako zdroj základní informace o tom, že exekutor nemá za to, že by exekuci bylo namístě dle ust. § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavit, a že je třeba provádět další šetření. Ve spojení s dalšími samostatnými zjištěnými odvolacího soudu a soudu prvního stupně byla zpráva soudního exekutora dostatečným podkladem pro posouzení předpokladů pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání povinného přípustné; Nejvyšší soud jej tedy v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 2. 2020


JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu