Rozhodnutí NS

33 Cdo 3616/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/23/2018
Spisová značka:33 Cdo 3616/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3616.2017.2
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
33 Cdo 3616/2017-344


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Klárou Hrabákovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Politických vězňů 935/13, proti žalované A. K., zastoupené JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 1/65, o určení existence právního vztahu a nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 19/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne 26. 1. 2017, č. j. 17 Co 256/2016-259, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.872 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jana Friče, advokáta se sídlem Praha 5, Štefánikova 1/65.


Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č. j. 17 Co 256/2016-259, potvrdil rozsudek ze dne 17. 2. 2016, č. j. 55 C 19/2015-144, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o určení, že trvá právní vztah mezi účastníky založený dohodou o nakládání s bytem, na základě kterého je žalobce oprávněn k užívání specifikovaných nemovitostí (výrok I.), zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované jako dárkyně, jímž souhlasí s uzavřením darovací smlouvy se žalobcem jako obdarovaným stran specifikovaných nemovitostí (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).

Žalovaná se z blíže rozvedených důvodů ztotožňuje se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu; dovolání žalobce navrhuje odmítnout.

Přes žalobcovo přesvědčení se odvolací soud v řešení otázky procesního práva - (ne)existence naléhavého právního zájmu na určení existence právního vztahu založeného dohodou účastníků o nakládání s bytem - neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 522/2015).

V rozsudku ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4808/2008, pak Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že za situace, kdy v době podání žaloby měl žalobce vědomost o tom, že žalovaná nemíní smluvní závazky splnit (proto také smlouvu vypověděla), nemůže určovací žaloba eliminovat stav ohrožení práva žalobce. Takový stav totiž již nastal a nelze ho řešit jinak než žalobou na plnění ze smlouvy. Splnění smluvního závazku se lze domáhat pouze žalobou na plnění. Pouze v řízení o splnění smluvních povinností žalované je pak namístě prejudiciálně posoudit, zda vypovězení smlouvy žalovanou je platným a účinným právním úkonem či nikoli. Jinak řečeno, žalobcem požadované určení nemůže posílit či upevnit jeho právní postavení a není zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.

V posuzovaném případě se žalobce domáhá určení, že právní vztah založený dohodou o nakládání s bytem nadále trvá, přičemž tvrdí, že se v bytě od ledna 2015, kdy žalovaná vyměnila zámky od jeho dveří, nezdržuje. Je zřejmé, že preventivní funkce určovací žaloby se zde neuplatní, jelikož by nebyla způsobilá zabránit dalším sporům mezi účastníky, které by s velkou pravděpodobností následovaly, a jejichž předmětem by bylo plnění žalobcem tvrzených smluvních závazků žalované. Odvolací soud proto nepochybil, neshledal-li - v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu - naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení.

Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky nesprávnosti právního závěru, že žalobci nevzniklo právo na uzavření darovací smlouvy, jejímž předmětem měly být specifikované nemovitosti. Jeho výtky jsou založeny výhradně na jeho vlastní skutkové verzi, odlišné od skutkových zjištění odvolacího soudu, která jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná se žalobcem neuzavřela žádnou dohodu (ať již písemnou či ústní), kterou by se zavázala převést na něj (v budoucnu) specifikované nemovitosti. Naproti tomu žalobce v dovolání svou právní argumentaci buduje na podkladě vlastního hodnocení důkazů a z něho plynoucí verze skutku, že se s žalovanou nejpozději do 20. 10. 2014 dohodli, že žalovaná na něj bezplatně převede specifikované nemovitosti. Správnost skutkových zjištění, jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Namítá-li žalobce že odvolací soud neprovedl důkazy, které by jeho skutkovou verzi prokázaly, nezpochybňuje žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám řízení však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázku případné existence či neexistence tvrzené vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).

Ačkoliv žalobce úvodem dovolání předesílá, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům žádné výhrady nevznáší.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

          Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).


V Brně dne 23. 10. 2018


JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu