Rozhodnutí NS

6 Tdo 629/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/05/2019
Spisová značka:6 Tdo 629/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.629.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Čin jinak trestný
Ochranné léčení psychiatrické
Zproštění obžaloby
Dotčené předpisy:§ 226 odst. d tr. ř.
§ 99 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/08/2019
III.ÚS 2589/19
III.ÚS 2589/19
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
09/25/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 629/2019-201
USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 6. 2019 o dovolání, které podal obviněný L. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2018, č. j. 3 To 442/2018-174, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 36/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení


1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2018, č. j. 5 T 36/2017-154, byl obviněný L. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) zproštěn návrhu na potrestání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 4 ZK 19/2017, pro skutek spočívající v tom, že měl

dne 19. 2. 2017 v době kolem 12.45 hodin v Ostravě – Porubě na ulici XY v místnosti prvního vyšetřovacího boxu urgentního příjmu Fakultní nemocnice Ostrava, kam byl po zadržení podle § 76 tr. řádu pro jinou trestnou činnost eskortován hlídkou Policie ČR k lékařskému ošetření nejprve verbálně vulgárními výrazy napadl nemocniční personál i přítomné policisty, kterým vyhrožoval, že je zmlátí, následně se pokusil z místa odejít a když mu v tom L. zabránil předpažením ruky a slovní výzvou, aby nikam nechodil, svou levou rukou srazil ruku policisty a pravou rukou se pokusil udeřit ho do obličeje, čemuž se však policista vyhnul a když byl pak pro svou agresivitu policejní hlídkou sveden k zemi, kopal nohama kolem sebe a několikrát zasáhnul do trupu a do nohy L., aniž by mu způsobil zranění, které by vyžádalo lékařské ošetření,

čímž měl spáchat přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož obviněný nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný. S ohledem na tuto skutečnost bylo dovolateli podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku uloženo ochranné ambulantní psychiatrické léčení.

2. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 10. 2018, č. j. 3 To 442/2018-174, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Bílého dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

4. Podle dovolatele žalovaný skutek není trestným činem. Měl být proto zproštěn návrhu na potrestání „z vyššího důvodu“ podle § 226 písm. b) tr. ř., případně měla být věc postoupena do přestupkového řízení. Podotkl, že vzhledem k jeho věku, těžce poškozenému sluchu, zásahu pepřovým sprejem do očí a následné stresové reakci, nedokázal správným způsobem vnímat jednání policistů a ošetřujícího personálu a policisté jeho takto ovlivněnou reakci vnímali neoprávněně jako ofenzivní. Nebyl zde dán úmysl k jakémukoli násilnému jednání, a to ani vůči úřední osobě. Popsaný skutek neměl být posouzen jako trestný čin v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe. Společenská škodlivost činu má význam jako jedno z hledisek pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle názoru dovolatele je nutné ji hodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. S oporou o stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 doplnil, že státní zásahy v rámci kriminální politiky je třeba uplatňovat přiměřeně a maximálně zdrženlivě, a to zejména při realizaci trestního postihu z důvodů možných negativních následků působících do sociální sféry obviněného.

5. Dovolatel poukázal na to, že nový trestní zákoník zachoval formálně-materiální pojetí trestného činu, přičemž do formulace materiálního aspektu výslovně začlenil zásadu subsidiarity trestní represe. S ohledem na popis skutku je podle jeho názoru zřejmé, že jeho jednání nedosahuje intenzity vyžadované pro spáchání trestného činu. Popsané násilí je zcela zanedbatelné a nedůrazné, přičemž ani sami policisté případ nepovažovali za nebezpečnou situaci, ale jen jakousi obtíž, kterou vyřešili rutinním způsobem. Obviněný má za to, že pokud by zde nebyla dána existence důvodů pro konstatování nepříčetnosti, soud by zvažoval, zda ve věci není dán důvod pro postoupení věci do přestupkového řízení. Dovolatel doplnil, že taková je praxe rovněž u závažnějších trestních věcí a v této souvislosti zmínil rozhodnutí Okresního soudu v Opavě ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 39 T 30/2018. Pokud soud do přestupkového řízení postupuje věc, v níž došlo k násilnému střetu a poranění osob, měl v posuzované věci postupovat stejným způsobem. Zdůraznil, že nikoho nezranil, přičemž od osoby jeho věku a tělesné konstituce to ani nebylo možné předpokládat. Skutkový děj proto nevyjadřuje potřebnou intenzitu nutnou pro učinění závěru o trestném činu a jeho škodlivosti. Existence duševní poruchy a důvody pro shledání nepříčetnosti samy o sobě neposouvají společenskou škodlivost skutku na úroveň trestného činu. Protože měl být návrhu na potrestání zproštěn, případně věc měla být postoupena jako přestupek, nemělo mu být uloženo podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě.

6. Z uplatněných důvodů proto dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2018, č. j. 3 To 442/2018-174, zrušil a věc vrátil tomuto soudu se závazným právním názorem k dalšímu řízení.

7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Obviněný podle jejího názoru přehlíží, že jím uvedený způsob korigování trestní odpovědnosti pachatelů méně závažných trestných činů předpokládá naplnění všech znaků trestného činu ve smyslu jeho zákonné definice podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku. Tak tomu však v posuzovaném případě nebylo při exaktním zjištění, že dovolatel trpí duševní chorobou nepřechodného rázu, pro kterou byly v době spáchání činu jeho rozpoznávací schopnosti podstatně sníženy, zatímco jeho ovládací schopnosti byly zcela vymizelé, takže z důvodu jeho nepříčetnosti, vyplývající z podmínek § 26 tr. zákoníku, bylo rozhodnuto podle § 226 písm. d) tr. ř. o jeho zproštění obžaloby.

8. Podle názoru státní zástupkyně musel být způsob rozhodnutí o jeho vině akceptován na úrovni odvolacího soudu, neboť postupoval v souladu s ustálenou judikaturou (přičemž výslovně zmínila usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 3 Tdo 360/2002, jehož nosná zjištění zmínila). Dovolatelem namítaná absence jeho zavinění tedy spočívá v důvodu zjištění jeho nepříčetnosti, který je speciálním právním důvodem pro rozhodnutí o jeho vině podle § 226 písm. d) tr. ř. na rozdíl od stavu prostého nedostatku subjektivní stránky jak zažalovaného, tak i jakéhokoliv jiného trestného činu s indikací postupu podle § 226 písm. b) tr. ř. Z uvedených důvodů proto státní zástupkyně nepovažuje za příhodný odkaz dovolatele na usnesení Okresního soudu v Opavě a dovolací argumentaci obviněného za opodstatněnou.

9. Pokud se její součástí dále stala námitka, že obviněnému nemělo být uloženo ochranné ambulantní psychiatrické léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku, pak státní zástupkyně upozorňuje, že v dané souvislosti absentuje odpovídající opora zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Podle jejího názoru lze postrádat rovněž odůvodnění nesplněných podmínek aplikace uvedeného hmotněprávního ustanovení tak, aby se i přes uvedenou formální nedostatečnost mohla taková námitka stát obsahově způsobilým předmětem dovolacího přezkumu.

10. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.
Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). K uvedenému konstatování lze dodat, že závěr o tom, že obviněný své dovolání podal řádně, tj. prostřednictvím obhájce, dovolací soud učinil proto, že dovolání bylo vyhotoveno Mgr. Martinem Bílým, kterému obviněný udělil k obhajobě plnou moc dne 16. 8. 2017 (č. l. 79). Učinil-li součástí dovolání i žádost, aby mu pro dovolací řízení byl soudem prvního stupně ustanoven obhájce proto, že „dříve udělená plná moc právního zástupce zanikla právní mocí napadeného usnesení“, pak takový požadavek je zjevně nadbytečný. Podle § 41 odst. 5 věta druhá tr. ř. totiž platí, že je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, i když zmocnění zaniklo způsobem zmíněným ve větě první téhož ustanovení. Nadto je třeba poukázat na tu skutečnost, že označená plná moc vymezila oprávnění obhájce k obhajobě i tak, že výslovně stanovila, že „se uděluje také jako speciální plná moc pro řízení před Nejvyšším soudem“. Proto bylo nutno dovodit, že obviněný své dovolání podal při splnění požadavku formulovaného v § 265d odst. 2 větě první tr. ř.

IV.
Důvodnost dovolání
      a) obecná východiska

12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.

13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
      b) vlastní posouzení dovolání

15. Obviněný podal dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž namítá, že skutek označený v návrhu na potrestání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 4 ZK 19/2017 není trestným činem. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že soudy chybně rozhodly o jeho zproštění návrhu na potrestání podle § 226 písm. d) tr. ř., přestože měl být zproštěn podle důvodu obsaženého v § 226 písm. b) tr. ř., neboť jeho jednání nevykazuje znaky trestného činu.

16. Tento v dovolání prosazovaný názor vybudoval dovolatel na zjištění, že „vzhledem k jeho věku, těžce poškozenému sluchu, zásahu pepřovým sprejem do očí a následné stresové reakci nedokázal správně vnímat jednání policistů a ošetřujícího personálu … a naopak policisté jeho takto ovlivněnou reakci chápali nesprávně jako ofenzivní …, když zde nebyl dán úmysl k jakémukoli násilnému jednání.“ (str. 2 dovolání). Obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jím prosazovaný názor, že měl být návrhu na potrestání zproštěn podle § 226 písm. b) tr. ř. dovozuje rovněž z toho, že jeho jednání není kryto potřebnou společenskou škodlivostí, v důsledku čehož měl soud prvního stupně, potažmo soud odvolací, postupovat podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a zprostit jej návrhu na potrestání podle jím uvedeného ustanovení trestního řádu.

17. Takto formulovaná výhrada naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, Nejvyšší soud však tuto námitku shledal jako zjevně neopodstatněnou. Mezi jednotlivými důvody zproštění obžaloby či návrhu na potrestání podle § 226 tr. ř. je třeba spatřovat vztah významnosti, řazeny jsou od důvodu nejvýhodnějšího až po důvod nejméně výhodný (viz rozhodnutí č. 37/1989-III Sb. rozh. tr.). Je-li proto v dané věci dán důvod zproštění žalobního návrhu, jenž předchází důvody ostatní, musí být obviněný zproštěn pro tento důvod [příznivější jsou podle okolností případu zejména důvody podle § 226 písm. a), b) a c) oproti důvodům podle § 226 písm. d) a e) tr. ř.].

18. Důvod zproštění, jehož se obviněný dovolává [postup soudu podle § 226 písm. b) tr. ř.], předpokládá, že v dané věci nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, pro který jsou obžaloba, příp. návrh na potrestání podávány. Tak tomu však v posuzované věci zjevně není, neboť všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byly jednáním dovolatele naplněny. Při posouzení jeho jednání vyšel nalézací soud ze zjištění, že „… prokázaný skutek … naplňuje všechny formální znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když obžalovaný užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby v okamžiku, kdy po jeho ošetření byl vyzván k odchodu z nemocnice jako zadržená osoba na služebnu Policie ČR k provádění dalších úkonů. Jeho fyzický odpor proti pokynům policistů měl oddálit nebo znemožnit provádění dalších úkonů orgánů činných v trestním řízení. Jeho útoky směřovaly vyjma nemocničního personálu, prokazatelně ve formě fyzického napadení proti osobě předvádějícího policisty, který požíval, v době výkonu služby, oděn ve služební oděv a zajišťující obžalovaného jako zadrženou osobu, ochrany úřední osoby tak, jak je definováno v § 127 odstavec 1 písmeno e) trestního zákoníku.“ (str. 4 bod 6. odůvodnění rozsudku).

19. Námitkou uplatněnou v podaném dovolání se zabýval již odvolací soud na podkladě řádného opravného prostředku dovolatele. Soud druhého stupně zmínil, že „[z] výpovědi svědka M. L., příslušníka Policie ČR bylo prokázáno, že dne 19. 2. 2017 zadrželi v XY obžalovaného K., který při zadržení kladl aktivní odpor, byl opakovaně vyzýván, aby svého jednání zanechal s výstrahou, že budou použity donucovací prostředky. Protože výzev neuposlechl, bylo proti němu použito slzotvorného prostředku a byly mu nasazeny(a) pouta a byl převezen na urgentní příjem Fakultní nemocnice v Ostravě. Po ošetření jim obžalovaný vyhrožoval násilím, a když mu bylo připomenuto, že je zadržen, začal nadávat, levou paží mu srazil jeho předpaženou ruku a pravou rukou provedl úder pěstí do oblasti obličeje, čemuž se poškozený vyhnul. Skutečnost, že se obžalovaný po ošetření v nemocnici pokusil jednoho z policistů udeřit pěstí, potvrdili i svědci J. S. a P. J., kteří popsali jednání obžalovaného jako agresivní a co do postupu příslušníků policie vnímali pouze snahu policie obžalovaného uklidnit. Výpovědi slyšených svědků potvrzují i lékařské zprávy a kamerový záznam průmyslových kamer z urgentního příjmu Fakultní nemocnice Ostrava – Poruba.“ (viz str. 3 bod 13. usnesení odvolacího soudu).

20. Pokud dovolací soud vyjde z koncentrovaného vyjádření skutkových okolností obsažených v návrhu na potrestání, jenž vymezil skutek, o němž soudy v souladu se zásadou obžalovací rozhodovaly, jakož i z výše citovaných skutkových závěrů soudů obou stupňů, pak lze uvést, že tato umožňují učinit závěr, že po formální stránce (odhlížeje od znaku subjektu) obviněný svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty přečinu podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku naplnil. Objektem přečinu je zájem státu na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti a předmětem ochrany je zde jednotlivec jako nositel této pravomoci. Znakem objektivní stránky je to, že obviněný působí násilím na výkon pravomoci úřední osoby. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje přímý úmysl [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Lze proto konstatovat, že všechny znaky skutkové podstaty přečinu, pro který byl na obviněného podán návrh na potrestání, by musely být (nebýt odborných poznatků plynoucích ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie zpracovaného na osobu dovolatele a jejich právního zhodnocení soudy) považovány za naplněné.

21. Dovolací soud dále posuzoval, zda soudy obou stupňů učinily (jelikož tato námitka byla součástí odvolací argumentace obviněného) adekvátní závěr stran použitelnosti zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

22. V obecné rovině je třeba uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

23. S přihlédnutím k těmto východiskům je nezbytné konstatovat, že soudy jednání dovolatele posoudily zcela v souladu se zásadou subsidiarity trestné represe. Jednání obviněného, jež spočívalo v tom, že „… nejprve verbálně vulgárními výrazy napadl … přítomné policisty, kterým vyhrožoval, že je zmlátí, následně … svou levou rukou srazil ruku policisty a pravou rukou se pokusil udeřit ho do obličeje, čemuž se však policista vyhnul a když byl pak pro svou agresivitu policejní hlídkou sveden k zemi, kopal nohama kolem sebe a několikrát zasáhnul do trupu a do nohy L. …“, umožňuje učinit závěr, že soudy správně z jednání obviněného vyvodily závěr o tom, že toto svojí závažností je na úrovni činu soudně trestného.

24. Jednání dovolatele je zcela standardním případem násilí proti úřední osobě, jímž byl v konkrétní věci službu konající policista. Jak vyplývá z výpovědi svědka M. L. (při hlavním líčení svědek vypovídal shodně jako v přípravném řízení na č. l. 7 – viz č. l. 96), obviněný cíleně směřoval útok vedený proti jeho hlavě. Svědek popsal celou situaci, jakož i dobu předcházející samotnému útoku, tak, že obviněný „byl čelem ke mně a já jsem předpažil ruku, asi levou a vyzval ho, ať nikam nechodí, že je zadržený a půjde s námi. Dále jsem mu řekl, ať se uklidní, kdy on nám začal nadávat, že jsme idioti, čuráci a svou levou paží srazil mou předpaženou ruku a pravou rukou provedl úder pěstí do oblasti mého obličeje, kdy já jsem se úderu vyhnul a jeho pěst minula mou hlavu. Ihned nato kolega … použil … donucovací prostředek hmaty a chvaty, a to ramenní klíč na jeho pravou ruku. Já jsem poté, co jsem uhnul úderu, nasadil ramenní klíč na levou ruku pana K. a takto jsme jej s kolegou svedli k zemi. Zde jsme mu chtěli nasadit pouta, čemuž se stále aktivně bránil, kdy se svíjel a kopal nohama kolem sebe, kdy mě několikrát zasáhl do trupu a nohy…“.

25. Z výpovědi napadeného policisty neplyne, že by šlo o nějaký rutinní zákrok, jak dovolatel tvrdí. Obviněný zcela zjevně jednal s úmyslem způsobit negativní následek na zdraví zasahujícího policisty (úder pěstí do hlavy), k němuž nedošlo jen díky rychlé a adekvátní reakci policisty, proti němuž byl útok veden, jakož i jeho kolegy, který na agresi dovolatele reagoval použitím donucovacích prostředků. Přestože obviněný útok vedený na hlavu jednoho z policistů bagatelizuje poukazem na rutinní zásah, je třeba konstatovat, že k následkům na těle zasahujícího policisty nedošlo díky jeho včasné reakci, jakož i reakci druhého z policistů, který obviněného zneškodnil. Nepřiléhavý je poukaz dovolatele na subjektivní slabost obviněného („… vzhledem k jeho věku, těžce poškozenému sluchu, zásahu pepřovým sprejem do očí a následné stresové reakci…“) a profesionalitu zasahujících policistů („policisté jeho takto ovlivněnou reakci chápali nesprávně jako ofenzivní“), neboť z pořízeného kamerového záznamu nelze naznat, že by útok vykazoval znaky určitého nedorozumění. Jednalo se o zcela zjevně cílený útok na policistu v postavení úřední osoby při výkonu pravomoci, jenž byl překonán za užití zákonem dovolených donucovacích prostředků.

26. Takto vyjádřená hodnocení nenarušují závěr soudů obou stupňů, že se v dané věci nejedná o skutek, který by svým charakterem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům skutkové podstaty podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

27. Nejvyšší soud přisvědčil závěrům soudů obou stupňů, v tom směru, že důvody ke zproštění obviněného od návrhu na potrestání podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněnému zjevně nesvědčí. Je tomu tak proto, že dovolatel svým jednáním naplnil všechny znaky zažalovaného přečinu, aniž by současně byly dány podmínky pro výjimečný postup podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

28. Soud prvního stupně své rozhodnutí o zproštění obviněného od návrhu na potrestání podle § 226 písm. d) tr. ř. opřel o zjištění (viz str. 4 body 7.-8.), která učinil v rámci znaleckého posudku přibraný soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, P. H. Podle zjištění znalce obviněný nebyl schopen rozpoznat společenskou škodlivost svého jednání a toto své jednání ovládat, neboť dovolatel trpí duševní poruchou chorobného nepřechodného rázu (psychopatizmem osobnosti po prodělané schizofrenní atace dekompenzovanou do hraničně psychotického obrazu). V době jednání byl obviněný schopen pouze částečně rozpoznat nebezpečnost svého jednání, jež nebyl schopen zcela ovládat (ovládací schopnosti obviněného znalec vyhodnotil jako zcela vymizelé – viz č. l. 120).

29. Závěr soudu prvního stupně, jenž dospěl k závěru o existenci podmínek pro zproštění obviněného návrhu na potrestání podle § 226 písm. d) tr. ř. proto, že „není pro nepříčetnost trestně odpovědný“, dovolací soud sdílí, jelikož se obviněný dopustil tzv. činu jinak trestného, tj. činu relativně beztrestného vzhledem k okolnostem případu, jíž je v konkrétní situaci nepříčetnost pachatele. Soudy proto důvodně obviněného zprostily obžaloby podle § 226 písm. d) tr. ř.

30. Pokud jde o ochranné psychiatrické léčení ambulantní, které soudy dovolateli uložily podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku, pak je nutno souhlasit se státní zástupkyní, že dovolatel tento výrok nenapadl prostřednictvím k tomu speciálně určeného důvodu dovolání [§ 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.] a že ani vlastní argumentací nezpochybnil věcné opodstatnění samotné důvodnosti uložení tohoto druhu ochranného opatření. To se v případě pachatele činu jinak trestného, jenž není pro nepříčetnost trestně odpovědný, ukládá, je-li jeho pobyt na svobodě nebezpečný. Tento závěr (stran nebezpečnosti obviněného), který soudy učinily (rozvedl ho v odůvodnění svého rozhodnutí především soud odvolací), dovolatel svou dovolací argumentací nijak nezpochybňuje.

31. Ke spáchání činu jinak trestného, který je v případě obligatorního ukládání ochranného léčení podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku podmínkou takového postupu, se dovolací soud vyjádřil v souvislosti s posouzením důvodnosti tvrzení dovolatele, že jimi napadenými rozhodnutími došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitku dovolatele o nedůvodnosti právního posouzení skutku ze strany soudů nižších stupňů, která odpovídala jím zvolenému důvodu dovolání, shledal dovolací soud za zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

32. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 5. 6. 2019

                                      JUDr. Ivo Kouřil
                                      předseda senátu