Rozhodnutí NS

22 Cdo 1745/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/21/2019
Spisová značka:22 Cdo 1745/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1745.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Náklady řízení
Dotčené předpisy:§ 9 odst. 1 předpisu č. 177/1976Sb.
§ 8 odst. 1 předpisu č. 177/1976Sb.
§ 140 odst. 1 o. s. ř.
§ 142 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 1745/2017-554


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. V., narozeného XY, bytem XY, proti žalované V. F., narozené XY, bytem XY, o vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 22 C 217/2011, o dovolání ustanoveného zástupce žalobce Mgr. Tomáše Grepla, advokáta se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 6. 2016, č. j. 12 Co 135/2016-409, takto:


Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 6. 2016, č. j. 12 Co 135/2016-409, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)

Usnesením Okresního soudu v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 5. 2011, č. j. 22 Nc 801/2011-26, bylo žalobci přiznáno osvobození od placení soudního poplatku a současně byl k ochraně jeho zájmů ustanoven zástupcem advokát Mgr. Tomáš Grepl. S účinností od 13. 11. 2015 bylo žalobci usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 10. 2015, č. j. 22 C 217/2011-309, osvobození od placení soudního poplatku odňato a Mgr. Tomáš Grepl byl zproštěn zastupování žalobce v řízení. Soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 2. 2016, č. j. 22 C 217/2011-353, přiznal Mgr. Tomáši Greplovi odměnu za zastupování žalobce ve výši 80 848,57 Kč.

Ve věci jde o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k budově č. p. XY a pozemkům parc. č. st. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY. Soud prvního stupně uzavřel, že „z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady“. Při stanovení výše odměny proto vyšel z tarifní hodnoty 50 000 Kč určené podle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Odměnu přiznal za celkem 22 úkonů právní služby s tím, že za některé nárokované úkony (porady s klientem) přiznal „kumulativně“, když v některých případech tři porady s klientem hodnotil jako jeden úkon právní služby.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání advokáta Mgr. Tomáše Grepla usnesením ze dne 29. 6. 2016, č. j. 12 Co 135/2016-409, usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že zcela odkázal na skutkové i právní závěry soudu prvního stupně.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává Mgr. Tomáš Grepl dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud posoudil nesprávně otázku „zda lze v situaci, kdy je součástí spisu znalecký posudek týkající se obecné ceny nemovitostí, právně dovozovat nepoměrné obtíže při zjištění ceny nemovitostí a při určení odměny advokáta vycházet z fixní tarifní hodnoty podle § 9 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu“. Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci ve stanovení výše tarifní hodnoty, od níž se odvíjí výpočet sazby za jeden úkon právní služby, a dále v krácení počtu úkonů právní služby. Předmětem řízení byly nemovitosti s prokázanou hodnotou minimálně 2 180 000 Kč a odvolací soud měl vycházet z této tarifní hodnoty a tím i sazby 5 000 Kč za jeden úkon právní služby. Jestliže vycházel z vyhláškové fikce tarifní hodnoty 50 000 Kč, je jeho posouzení nesprávné. Rovněž nesouhlasí s krácením počtu úkonů právní služby a požaduje, aby mu na nákladech řízení byla přiznána částka 205 275 Kč včetně DPH. Správný nebyl ani odkaz nalézacích soudů na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1302/2015 a sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, neboť v nich šlo o spor, kdy zjištění obvyklé ceny nemovitosti nebylo k dispozici a jeho dodatečné opatření by představovalo nepoměrné obtíže, zatímco v souzené věci byl znalecký posudek o zjištění obvyklé ceny nemovitosti součástí spisu. K tomu dodává, že i kdyby nebyla tato námitka důvodná, tak soudy přesto mohly bez dalšího dokazování vycházet z limitní sazby 5 000 Kč za jeden úkon právní služby, neboť z § 7 advokátního tarifu vyplývá, že při hodnotě věci v hraniční částce 151 000 Kč činí sazba odměny 7 140 Kč, což při snížení o 30 % podle § 12a advokátního tarifu činí 5 000 Kč, a soudu muselo být v dané věci zcela zjevné, že hodnota nemovitostí přinejmenším mnohonásobně překračuje částku 302 000 Kč (z níž jedna polovina odpovídající podílu žalobce činí oněch 151 000 Kč). Ve vztahu ke krácení úkonů právní služby odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 782/07 a uvedl, že nalézací soudy měly v každém konkrétním případě krácení úkonů posoudit, zda celkový počet, frekvence a časová posloupnost jednotlivých porad odpovídá rozsahu a složitosti projednávané věci. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že dovolateli přizná odměnu ve výši 205 275 Kč.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jde-li o stanovení tarifní hodnoty věci podle advokátního tarifu.

Dovolání je přípustné i s ohledem na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v případě, kdy soud účastníku odepřel náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto soudy dovolateli odepřely. V dané věci dovolatel uplatnil odměnu za zastupování žalobce ve výši 205 275 Kč a nalézací soudy mu přiznaly toliko 80 848,57 Kč. Částka, která byla dovolateli odepřena, je tak vyšší než 50 000 Kč a dovolání je podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (a contrario) přípustné.

V dané věci jde především o posouzení stanovení výše tarifní hodnoty, od níž se odvíjí výpočet sazby za jeden úkon právní služby, a dále posouzení krácení počtu úkonů právní služby.

Pro samotné posouzení dovolání je rozhodné, zda odvolací soud správně aplikoval § 9 advokátního tarifu, který stanoví výši tarifní hodnoty v případě, když nelze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.

Dovolací soud se k projednávané problematice již opakovaně vyjadřoval, byť zejména pro poměry sporů o určení vlastnického práva. Dospěl k závěru, že primárně je nutné vycházet z § 8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu cena věci v době započetí úkonu právní služby. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci vyjádřit v penězích, nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je nezbytné za tarifní hodnotu věci považovat fixní tarifní hodnotu podle § 9 advokátního tarifu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, publikované v časopise Soudní rozhledy 4/2016, str. 118, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 36/2016 publikované v časopise Soudní rozhledy 2/2017, str. 47).

Použití § 9 odst. 1 advokátního tarifu je tak možné pouze tehdy, pokud nelze zjistit hodnotu věci, která je předmětem sporu, nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Je-li předmětem řízení nemovitá věc, je již z povahy také ocenitelná (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1332/07), proto u nemovité věci nelze v zásadě hovořit o její neocenitelnosti. Aplikaci § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve sporech o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci proto mohou odůvodnit výhradně nepoměrné obtíže spojené se zjišťováním ceny.

Hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi tehdy, jestliže např. z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, publikované v časopise Soudní rozhledy 4/2016, str. 118, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015).

V souzené věci se žalobce domáhá zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k budově č. p. XY a pozemkům parc. č. st. XY, parc. č. XY, parc. č XY a parc. č XY, vše v k. ú. XY. Součástí spisu je i znalecký posudek z 5. 3. 1999 (viz č. l. 210 a násl.) o ceně nemovitostí v době, kdy je do svého výlučného vlastnictví získala žalovaná, tedy před následnou rekonstrukcí, a dále znalecký posudek o zjištění obvyklé ceny nemovitostí z 10. 2. 2016 (viz č. l. 376 a násl.), který předložil odvolacímu soudu dovolatel v průběhu řízení o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odměně za právní zastupování žalobce.

Dovolateli je tedy třeba přisvědčit, že spis obsahuje potenciálně relevantní podklad, týkající se hodnoty nemovitých věcí. Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že by zjištění hodnoty nemovité věci bylo spojeno s nepoměrnými obtížemi – a zároveň se nijak nevypořádal s existencí znaleckého posudku – je jeho závěr ohledně tarifní hodnoty sporu předčasný, a tudíž nesprávný. Otázkou správnosti posudku se dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání, nemůže zabývat.

Dovolání dále směřuje proti závěru odvolacího soudu o krácení úkonů právní služby.

Podle § 140 odst. 1 o. s. ř. byl-li ustanoven účastníku zástupcem nebo opatrovníkem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát; při určení náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování se postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (tj. podle advokátního tarifu) a náhradu za daň z přidané hodnoty soud určí z odměny za zastupování a z náhrady hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem (tj. zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů).

V obecné rovině tedy platí, že ustanovený advokát má právo na odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši určené podle advokátního tarifu. Jde o odměnu za práci, advokát má legitimní očekávání, že tuto odměnu obdrží, a jde rovněž o zajištění právní služby a přístupu ke spravedlnosti i osobám, jejichž sociální poměry jim neumožňují obstarat si placenou právní pomoc. Na místo nemajetného účastníka zde tedy vstupuje stát, jenž ukládá advokátu povinnost poskytnout účastníku právní službu, je však povinen za tuto službu zaplatit advokátu adekvátní odměnu a náhradu výdajů. Soud však přizná odměnu a náhradu výdajů pouze pokud úkony právní služby byly provedeny účelně, tj. byly-li potřebné k účelnému uplatnění nebo bránění práva v konkrétně projednávaném případě, a to s ohledem na obecně platnou zásadu přiměřenosti, zákaz zneužití práv (§ 2 o. s. ř.) a ochranu zájmů státu (jehož prostředky se k úhradě nákladů zastoupení používají, sám však v řízení jako účastník nevystupuje, a své zájmy tak bránit nemůže) i ochranu práv všech účastníků řízení (s přihlédnutím k možné povinnosti uhradit státu jím placené náklady ustanoveného zástupce, jež vzniká tomu účastníkovi, který je podle výsledku řízení povinen nahradit náklady řízení ostatním účastníkům ve smyslu § 149 odst. 2 o. s. ř.). Výslovně je požadavek účelnosti stanoven v § 142 odst. 1 o. s. ř. pro účely náhrady nákladů řízení mezi účastníky, uplatní se však i při rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce, neboť není žádný důvod, aby neúčelné úkony byly, ať již z prostředků státu anebo účastníků, advokátu hrazeny. I Ústavní soud opakovaně uvedl, že obecné soudy jsou oprávněny přezkoumávat účelnost vynaložených nákladů ustanovených zástupců (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 782/07, ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 2336/09, nebo ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1766/13). Odepření (části) advokátem vyúčtované odměny a nákladů však musí být řádně (racionálně a přesvědčivě) zdůvodněno.

Takto dovozená právní norma je vzhledem ke klíčovému pojmu účelnosti právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jejíž konkrétní podobu vymezuje nalézací, popřípadě odvolací, soud ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úvahu odvolacího soudu o tom, které úkony právní služby byly či nebyly účelné, pak dovolací soud může zpochybnit pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, nebo ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2075/2012). Účelnost toho kterého úkonu právní služby je přitom posuzována podle konkrétních okolností každého případu. Nelze tudíž již s ohledem na vymezení institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku a poslání Nejvyššího soudu, smyslem jehož činnosti je sjednocovat aplikaci práva nižšími soudy, očekávat, že Nejvyšší soud bude ve třetí instanci přezkoumávat účelnost každého jednotlivého úkonu právní služby vyúčtovaného ustanoveným zástupcem, pokud údajná neúčelnost není dovozena na základě argumentů, které zjevně postrádají racionální základ. Je tedy nepochybné, že obecné soudy mají právo zhodnotit, zda byly vyúčtované výdaje ustanoveného zástupce vynaloženy účelně.

V dané věci dovolatel jako zastupující advokát předložil soudu prvního stupně vyúčtování nákladů zastoupení žalobce, v němž mimo jiné požadoval odměnu v rozsahu 29 specifikovaných úkonů, z toho za 16 porad se žalobcem. Soud prvního stupně vyzval dovolatele přípisem ze dne 21. 1. 2016, aby sdělil, z jakého důvodu bylo uskutečněno 16 jednání se žalobcem, a aby se vyjádřil také k časovým souvislostem, tedy proč byly porady uskutečněny jednotlivě v krátkých časových úsecích. Současně ho vyzval, aby předložil doklady, z nichž bude vyplývat opodstatněnost těchto porad. Dovolatel soudu sdělil, že počet jednání vyšel z průběžných požadavků žalobce na projednání jednotlivých záležitostí týkajících se jeho věci, o konkrétním průběhu porad nepořizoval písemné záznamy, a soudu proto nemůže doložit jakékoliv listiny. Jestliže soud následně nepovažoval porady se žalobcem učiněné v krátkých časových intervalech za úkony právní služby účelně vynaložené a přiznal ustanovenému advokátovi odměnu kumulativně u porad z 16. 3. 2012, 19. 3. 2012 a 21. 3. 2012 jako jeden úkon a stejně postupoval v případě porad z 2. 4. 2012, 4. 4. 2012 a 11. 4. 2012 a u porad z 22. 5. 2012, 25. 5. 2012 a 28. 5. 2012, tedy přiznal mu odměnu za 10 úkonů porad se žalobcem namísto požadovaných 16, nelze jeho postup považovat za zjevně nepřiměřený.

Lze uzavřít, že odvolací soud pochybil, jestliže v rozporu s judikaturou dovolacího soudu dovodil, že mimosmluvní odměnu advokáta za úkony právní služby je třeba v této věci přiznat podle § 9 advokátního tarifu, neboť se jedná o řízení, v němž hodnotu jeho předmětu lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, a nevypořádal se přitom s existencí znaleckého posudku vyjadřujícího se k ceně dotčených nemovitostí.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 5. 2019


Mgr. David Havlík
předseda senátu