Rozhodnutí NS

21 Cdo 4779/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/05/2020
Spisová značka:21 Cdo 4779/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.4779.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Konkurenční doložka
Odstoupení od smlouvy
Pracovněprávní vztahy
Právní jednání (o. z.)
Veřejný pořádek (o. z.)
Neplatnost právního jednání (o. z.)
Dovolací důvody
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 310 odst. 1 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění od 01.07.2016 do 31.12.2016
§ 310 odst. 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění od 01.07.2016 do 31.12.2016
§ 310 odst. 4 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění od 01.07.2016 do 31.12.2016
§ 2001 předpisu č. 89/2012Sb. ve znění do 29.12.2016
§ 2004 odst. 1 předpisu č. 89/2012Sb. ve znění do 29.12.2016
§ 2004 odst. 3 předpisu č. 89/2012Sb. ve znění do 29.12.2016
§ 580 předpisu č. 89/2012Sb. ve znění do 29.12.2016
§ 588 předpisu č. 89/2012Sb. ve znění do 29.12.2016
§ 241a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 238 odst. 1 písm. h) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 4779/2018-249



ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Milanem Lukendou, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 1009/24, proti žalované S. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Martinem Pecklem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská č. 753/27, o 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 5/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2018 č. j. 23 Co 146/2018-222, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 39 C 5/2017-174 ve výroku o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.

II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 39 C 5/2017-174 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 6. 1. 2017 se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 200 000 Kč „po odečtení zákonných srážek spolu se zákonným úrokem z prodlení ode dne 1. 12. 2016 do zaplacení“. Žalobu zdůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 1. 2016 pracoval u žalované jako ředitel korporace a od 1. 7. 2016 (na základě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016) jako provozní ředitel. Dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016 byla nově sjednána mzda ve výši 200 000 Kč měsíčně a konkurenční doložka, ve které se žalobce zavázal zdržet se po dobu 6 měsíců od ukončení pracovního poměru u žalované „výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná či obdobná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu“; žalovaná se zavázala za každý měsíc plnění povinností z konkurenční doložky platit žalobci peněžité vyrovnání „ve výši aktuální měsíční mzdy po odečtení případných daní a zákonných srážek“. Účastníci se současně dohodli, že žalovaná může od konkurenční doložky odstoupit po dobu trvání jejich pracovního poměru „z důvodu zrušení žalobce (správně žalované) nebo jeho podstatné části“ a dále v případě, že „žalovaný podle svého volného uvážení dojde k závěru, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které žalobce získal v zaměstnání u žalovaného či jinak, by nebylo přiměřené a/nebo účelné, aby žalovaný vůči žalobci sjednaný zákaz konkurence vynucoval či na něm trval a hradil mu sjednané peněžité vyrovnání“. Žalobce dne 31. 8. 2016 doručil žalované výpověď z pracovního poměru a pracovní poměr skončil ke dni 31. 10. 2016. Dne 20. 10. 2016 žalovaná odstoupila od konkurenční doložky s odůvodněním, že „vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které žalobce získal v zaměstnání u zaměstnavatele, by nebylo přiměřené ani účelné, aby vůči němu byl sjednaný zákaz konkurence vynucován“. Žalobce proti tomu namítal, že konkurenční doložka jej omezila „v hledání nového zaměstnání“, neboť „s vědomím platné konkurenční doložky odmítl pracovní nabídky, které svou povahou odpovídaly činnostem, ve kterých konkurenční doložka žalobce omezovala“, a proto odstoupení od konkurenční doložky považuje „za účelové a protiprávní“. Žalovaná odmítla zaplatit žalobci „kompenzaci, na kterou mu za měsíc listopad 2016 vznikl nárok“.

Žalovaná se podané žalobě bránila tím, že s ohledem na svou činnost, kterou je poskytování sociálních služeb v domovech pro seniory a domovech se zvláštním režimem ve smyslu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, vyžaduje provozování samostatného domova pro seniory i domova se zvláštním režimem „značné a specifické know how“, přičemž „zásadní úloha“ při „zajištění standardu kvality péče“ připadá provoznímu řediteli. Žalobce v první polovině roku 2016 zajišťoval „zpracování právní agendy“ žalované, především smluv uzavíraných s klienty a se zdravotními pojišťovnami. Protože žalobce projevil „know how z právní oblasti“ a jazykové schopnosti, nabídla mu žalovaná funkci provozního ředitele. Od této spolupráce očekávala, že se žalobce „seznámí ve všech relevantních podrobnostech a souvislostech s kvalitou péče a pracovními postupy aplikovanými ve skupině XY a případně i XY a ty pak bude aplikovat a implementovat v postupně se rozvíjející síti domovů žalovaného v České republice“. Z tohoto důvodu měla žalovaná zájem na sjednání konkurenční doložky v délce trvání 6 měsíců. Žalobce však rozvázal pracovní poměr výpovědí „po pouhých dvou měsících svého působení ve funkci provozního ředitele“. Za tuto dobu podle žalované nenabyl poznatků či know-how, které by mu umožňovaly pracovat „na srovnatelné pozici u konkurence způsobem, který by žalovanému mohl ztížit jeho činnost“ a především, jejichž „ochrana by opodstatňovala“ peněžité vyrovnání „v částce 200 000 Kč hrubého měsíčně“. Žalovaná proto odstoupila od konkurenční doložky oznámením ze dne 3. 10. 2016, které však žalobce při osobním jednání dne 4. 10. 2016 odmítl převzít. Následně žalovaná doručila oznámení o odstoupení od konkurenční doložky žalobci osobně dne 20. 10. 2016 za účasti svědků.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 11. 2017 č. j. 39 C 5/2017-174 žalobu na zaplacení částky 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 1. 12. 2016 do zaplacení zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 90 992 Kč k rukám „právního zástupce“ žalované. Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) ze zjištění, že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 1. 2016 jako ředitel korporace a od 1. 7. 2016 (na základě dodatku k pracovní smlouvě z téhož dne) jako provozní ředitel. Mzda žalobce byla v pracovní smlouvě sjednána ve výši 100 000 Kč a od 1. 7. 2016 dodatkem k pracovní smlouvě ve výši 200 000 Kč. V dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016 strany nově sjednaly rovněž konkurenční doložku a „podmínky jejího odstoupení“; uzavření konkurenční doložky předcházela e-mailová korespondence, „kdy výsledná podoba smlouvy ve znění dodatku, byla výsledkem dohody obou stran“. Pracovní poměr žalobce u žalované skončil dne 31. 10. 2016 na základě výpovědi žalobce ze dne 31. 8. 2016 bez uvedení důvodu. Ještě před skončením pracovního poměru žalovaná dne 20. 10. 2016 od konkurenční doložky odstoupila, neboť „vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které žalobce získal v zaměstnání u zaměstnavatele, nebylo přiměřené ani účelné, aby vůči němu byl sjednaný zákaz konkurence vynucován“. Protože k odstoupení od (platně sjednané) konkurenční doložky ze strany zaměstnavatele došlo za trvání pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 310 odst. 4 zákoníku práce a z důvodu, který si strany sjednaly, soud prvního stupně shledal, že odstoupení od konkurenční doložky je platné. Dovodil, že – je-li hlavním smyslem uzavření konkurenční doložky „ochrana zaměstnavatele před konkurencí“ a rozhodne-li se zaměstnavatel „dle svého uvážení“, že není třeba chránit poznatky, které u něj zaměstnanec dosud nabyl – nemůže soud zaměstnavateli „de facto nařídit povinnost“ chránit své „obchodní tajemství“ konkurenční doložkou. Vzhledem k tomu, že to byl žalobce, kdo se rozhodl ukončit pracovní poměr po dvou měsících „v uvedeném pracovním poměru“ a žalovaná „vypověděla“ konkurenční doložku „pro důvod sjednaný ve smlouvě“, neboť netrvala na „ochraně svého know-how“, bylo by podle soudu prvního stupně za dané situace v rozporu s dobrými mravy, aby žalované byla uložena povinnost hradit plnění vyplývající ze sjednané konkurenční doložky.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2018 č. j. 23 Co 146/2018-222 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 22 748 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Peckla. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že „s ohledem na pozici žalobce, jeho předchozí profesní zkušenosti a předmět činnosti žalované, bylo možno na žalobci spravedlivě požadovat uzavření konkurenční doložky“ ve smyslu ustanovení § 310 zákoníku práce. Souhlasil rovněž s jeho závěrem, že „byl naplněn důvod pro odstoupení od konkurenční doložky“, neboť „s ohledem na krátkodobost působení žalobce v pozici provozního ředitele“ (od 1. 7. 2016 do data podání výpovědi dne 31. 8. 2016) mohl zaměstnavatel „vyhodnotit“, že v budoucnu není potřeba chránit žalobcem dosud získané informace a know-how; „účastníci specifikovali dostatečně důvody pro možnost odstoupení ze strany zaměstnavatele“ a „žalobce se zaměstnavatelem i dostatečně konzultoval veškeré okolnosti (…) včetně odstoupení od konkurenční doložky“. Podle odvolacího soudu neobstojí argumentace „principem ochrany slabší smluvní strany v pracovněprávních vztazích“. Důvody pro odstoupení od konkurenční doložky jsou „vždy výsledkem volního uvážení statutárního orgánu zaměstnavatele (jednatele či jednatelů), či k tomu pověřené osoby“, strany si v posuzovaném případě „výslovně“ dohodly možnost odstoupení od konkurenční doložky „pro případ změny okolností na straně zaměstnavatele“ a žalobce „disponující právními znalostmi a zkušenostmi nepochybně zvážil důsledky přistoupení na takové smluvní ujednání“. Ochranu zaměstnance v pracovněprávních vztazích nelze chápat jako bezbřehou, „která by opodstatňovala výplatu peněžitého plnění jako vyrovnání z konkurenční doložky, od které by nemohl zaměstnavatel odstoupit v případě, že si odstoupení účastníci srozumitelným a určitým způsobem sjednali a nastane skutečnost předpokládaná účastníky“. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaná odstoupila od konkurenční doložky platně. Neshledal relevantními námitky žalobce o tom, že důvody, pro které zaměstnavatel nadále netrvá na plnění konkurenční doložky, jsou založeny na pouhé „svévolné a volné úvaze zaměstnavatele“, neboť „sám žalobce se podílel na komunikaci při vyjednávání znění pracovní smlouvy, dvojjazyčnost smlouvy při ujednání, které bylo oběma stranám nepochybně zřejmé (když nevyjadřovaly svoje námitky v průběhu kontraktačního procesu), musela být známa žalobci“. Uvedl, že „zaměstnavateli nelze vytýkat jeho posun v závěru, že není třeba v budoucnu některé znalosti, zkušenosti a poznatky žalobce chránit formou konkurenční doložky“ (jejichž nabytí důvodně předpokládal „v průběhu předpokládaného trvání pracovního poměru na dobu neurčitou“) za situace, kdy „žalobce formou výpovědi vyjádřil svojí vůli“ ukončit pracovní poměr. Pro nadbytečnost se nezabýval tím, zda žalobce povinnost z konkurenční doložky splnil.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž rozsudek napadl v celém rozsahu. Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele spočívá na vyřešení otázky, zda za platně sjednaný lze považovat takový důvod odstoupení od konkurenční doložky, jehož naplnění „je čistě na svévoli zaměstnavatele“, a otázky, zda za situace, kdy naplnění takového důvodu je zaměstnavateli známo „v okamžiku podání výpovědi“, nepředstavuje odstoupení od konkurenční doložky, k němuž zaměstnavatel přistoupil až 11 dní před uplynutím výpovědní doby, zneužití práva ze strany zaměstnavatele, které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Namítá, že sjednaný důvod odstoupení od konkurenční doložky „je v rozporu se zákonem, a to mj. pro zjevný rozpor s dobrými mravy“, jestliže jeho naplnění „nespočívá na objektivních kritériích, či nastavení předpokládaných skutečností, ale toliko na samolibém a svévolném uvážení žalované“. Takto sjednaný důvod odstoupení je v rozporu se základní zásadou pracovního práva spočívající v ochraně zaměstnance jako slabší strany a je postaven naroveň odstupním důvodům „bez uvedení důvodu“ nebo „z libovolného důvodu“, které byly judikaturou u konkurenčních doložek posouzeny jako neplatné. Z e-mailové komunikace účastníků je přitom evidentní, že to byla žalovaná, která – na rozdíl od žalobce – trvala na sjednání konkurenční doložky. Soudům dovolatel rovněž vytýká, že mu kladly k tíži jeho právní vzdělání, a zdůraznil, že „neměl jakoukoli praxi s pracovním právem“. I kdyby byl důvod odstoupení sjednán platně, k jeho naplnění nedošlo, neboť žalobce know-how u žalované nabyl; dovolatel poukázal, že poté, co „reagoval na výzvu soudu a sdělil, jaké know-how nabyl, žalovaná varovala žalobce před dalším vyzrazováním detailů takového know-how pod hrozbou uplatnění nároku na náhradu újmy“. Je proto přesvědčen, že „v tomto konkrétním případě byla upřednostněna ochrana žalované coby zaměstnavatele neoprávněně a v rozporu s testem proporcionality na ochranu práv žalobce coby zaměstnance“, který byl „při hledání dalšího zaměstnání zásadně omezen“, neboť se nemohl „realizovat v oboru poskytování služeb v domovech pro seniory a domovech se zvláštním režimem“ a „odmítal konkurenční pracovní nabídky“, což v řízení prokázal. V případě, že by byl odůvodněn závěr o platném sjednání důvodu odstoupení a o jeho naplnění, je třeba na posuzovaný případ aplikovat závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3203/13 a dospět k závěru, že odstoupení od konkurenční doložky, k němuž žalovaná přistoupila 11 dní před uplynutím výpovědní doby, je zneužitím práva. Nesouhlasí ani s tím, že by přiznání peněžitého vyrovnání vzhledem k délce výkonu funkce bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť „po celou dobu pracovního poměru měl fakticky stále stejnou náplň práce“ a jeho pracovní poměr trval celkem 10 měsíců. Rozsudek soudu prvního stupně „byl překvapivým rozhodnutím“, neboť nebyl soudem prvního stupně poučen „o opačném právním názoru soudu“ a dovolatel „ani nebyl vyzván k doplnění svých tvrzení a označení důkazů“, z čehož „nabyl dojmu, že i soud prvního stupně má žalobou uplatněný nárok po právu“. Rozhodnutím soudu prvního stupně tedy bylo podle názoru dovolatele zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, práva vlastnit majetek a práva na svobodnou volbu povolání. Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popř. i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, popř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k podanému dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl nebo zamítl. Uvedla, že sjednaný „odstupní“ důvod reflektuje účel konkurenční doložky, kterým je ochrana zaměstnavatele, a že sjednaný důvod obsahuje hlediska (přiměřenosti a účelnosti), na základě kterých lze od konkurenční doložky odstoupit; základní zásadu pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance nelze absolutizovat. Odmítla rovněž, že by odstoupením od konkurenční doložky zneužila své právo; poukázala, že zaměstnavatel má možnost od konkurenční doložky odstoupit až do konce výpovědní doby, že odstoupení od konkurenční doložky žalobci doručovala již 4. 10. 2016, ale žalobce písemnost odmítl převzít, a že žalobce v řízení – mimo jedné nabídky – nedoložil konkurenční nabídky jiných zaměstnavatelů.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolání žalobce směřuje též proti části rozsudku odvolacího soudu, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů odvolacího řízení. V této části Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § 234c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., namítá-li, že „žalobce na konkurenční doložce netrval a byla to právě žalovaná, kdo trvala na sjednání konkurenční doložky a v jí navrhovaném znění“, že „neměl jakoukoli praxi s pracovním právem, když toliko pracoval jako úvěrový specialista v bance a posléze se pohyboval v oblasti poskytování zdravotních a sociálních služeb“, že „je zjevné, že byl při uzavírání pracovní smlouvy ze strany žalované ujištěn o tom, že žalovaná má evidentní zájem na sjednání konkurenční doložky“, že „po ukončení pracovního vztahu žalobcem (…) bylo postupováno žalovanou striktně účelově s cílem poškodit žalobce“, jestliže „žalovaná vyčkává 50 dní s odstoupením od konkurenční doložky“ (odůvodňuje-li neplatnost sjednaného důvodu odstoupení od konkurenční doložky), že „bylo prokázáno, že žalobce ,know-howʻ u žalované nabyl“ (odůvodňuje-li, že sjednaný důvod nemohl být naplněn), a že „v okamžiku, kdy podal výpověď z pracovního poměru, netrval jeho pracovní poměr 2 měsíce, ale 8 měsíců, a pracovní poměr na dané pozici tak skončil po 10 měsících“ (odůvodňuje-li, že přiznání peněžitého vyrovnání nemůže být v rozporu s dobrými mravy), neboť těmito námitkami zpochybňuje skutkové závěry soudů, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. K této dovolací argumentaci proto není možné přihlížet.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 4. 1. 2016 jako ředitel korporace a posléze na základě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016 jako provozní ředitel se sjednanou mzdou ve výši 200 000 Kč měsíčně. V dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016 strany sjednaly konkurenční doložku v délce trvání 6 měsíců od ukončení pracovního poměru, ve které se žalovaná zavázala poskytnout žalobci peněžité vyrovnání za každý měsíc řádného plnění povinností „ve výši měsíční mzdy po odečtení případných daní a zákonných srážek“; součástí konkurenční doložky bylo ujednání o tom, že zaměstnavatel může po dobu trvání pracovního poměru účastníků odstoupit od konkurenční doložky, pokud (mimo jiné) „podle svého volného uvážení dojde k závěru, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které zaměstnanec získal v zaměstnání u zaměstnavatele či jinak, by nebylo přiměřené a/nebo účelné, aby zaměstnavatel vůči zaměstnanci sjednaný zákaz konkurence vynucoval či na něm trval a hradil mu sjednané peněžité vyrovnání“. Pracovní poměr účastníků skončil výpovědí ze strany žalobce, k níž přistoupil dopisem ze dne 31. 8. 2016, ke dni 31. 10. 2016. Ještě před skončením pracovního poměru žalovaná dne 20. 10. 2016 doručila žalobci odstoupení od konkurenční doložky s odůvodněním, že „by vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které jste získal v zaměstnání u zaměstnavatele, nebylo přiměřené ani účelné, abychom vůči Vám sjednaný zákaz konkurence vynucovali či na něm trvali a hradili za to peněžité vyrovnání“.

Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení právní otázky, zda žalovaná (zaměstnavatel) byla oprávněna před skončením pracovního poměru účastníků jednostranně odstoupit od sjednané konkurenční doložky na základě svého „volného uvážení“ o její účelnosti, tedy, řečeno jinak, zda je platné ujednání o oprávnění žalované odstoupit od konkurenční doložky, pokud „podle svého volného uvážení dojde k závěru, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které zaměstnanec získal v zaměstnání u zaměstnavatele či jinak, by nebylo přiměřené a/nebo účelné, aby zaměstnavatel vůči zaměstnanci sjednaný zákaz konkurence vynucoval či na něm trval a hradil mu sjednané peněžité vyrovnání“. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, kdy účastníci uzavřeli konkurenční doložka a kdy žalovaná na základě sjednaného důvodu od konkurenční doložky odstoupila – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném v době od 1. 7. 2016, tedy ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 47/2016 Sb., do 31. 12. 2016, tedy do dne předcházejícího dni, kdy nabyly účinnosti zákony č. 377/2015 Sb. (část) a č. 264/2016 Sb. (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti (jeho část) zákon č. 460/2016 Sb. (dále též „o. z.“).

Podle ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce byla-li sjednána konkurenční doložka, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, je součástí konkurenční doložky závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku. Peněžité vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období, pokud se smluvní strany nedohodly na jiné době splatnosti.

Podle ustanovení § 310 odst. 2 zák. práce konkurenční doložku může zaměstnavatel se zaměstnancem sjednat, jestliže to je možné od zaměstnance spravedlivě požadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v zaměstnání u zaměstnavatele a jejichž využití při činnosti uvedené v odstavci 1 by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost.

Podle ustanovení § 310 odst. 4 zák. práce zaměstnavatel může od konkurenční doložky odstoupit pouze po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance.

Podle ustanovení § 2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.

Odstoupením od smlouvy (dohody) se v pracovněprávních vztazích (obecně vzato) rozumí jednostranné právní jednání adresované druhému účastníku smlouvy (dohody), v němž je vyjádřena vůle uzavřenou smlouvu (dohodu) zrušit a vymezen důvod odstoupení. Důvodným a včasným odstoupením se smlouva (dohoda) zpravidla od počátku (tj. s účinky ex tunc) ruší (srov. § 2004 o. z.); odstoupením od pracovní smlouvy a od dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr se pracovněprávní vztah ruší vždy s účinky od nynějška (ex nunc) – srov. § 2004 odst. 3 větu první o. z. Odstoupit nelze od kolektivní smlouvy, i když smluvní strany právo odstoupit od kolektivní smlouvy sjednají (srov. § 28 odst. 3 zák. práce).

Od dohody, kterou se zaměstnanec podle ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce zavazuje, že se po určitou dobu po skončení pracovního poměru zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu (od konkurenční doložky), mohou odstoupit zaměstnavatel i zaměstnanec, a to z důvodu, který stanoví zákoník práce nebo který byl účastníky dohodnut. Byl-li naplněn stanovený nebo sjednaný důvod, může zaměstnanec od konkurenční doložky odstoupit kdykoliv. Pro odstoupení od konkurenční doložky provedené zaměstnavatelem je v ustanovení § 310 odst. 4 zák. práce předepsáno časové omezení; odstoupení je přípustné a účinné, jen jestliže k němu došlo ještě v době trvání pracovního poměru účastníků (před skončením pracovního poměru zaměstnance u zaměstnavatele).

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyslovil nesouhlas s názorem, podle kterého ustanovení § 310 odst. 4 zákoníku práce zaměstnavatele opravňuje odstoupit od konkurenční doložky v době trvání pracovního poměru zaměstnance z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu. Předně, v ustanovení § 310 odst. 4 zák. práce se o důvodech odstoupení od dohody uzavřené podle ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce nic neuvádí; jeho smyslem (účelem) je vymezit pouze časové období, v němž je odstoupení přípustné, a vyloučit tak možnost zrušení této dohody ze strany zaměstnavatele až v době, kdy již zaměstnancův pracovní poměr skončil a kdy by měl pobírat od zaměstnavatele sjednané peněžité vyrovnání. Kromě toho, údaj o důvodu odstoupení je imanentní součástí každého jednostranného odstoupení od právního úkonu; bez uvedení tohoto údaje nelze pokládat jednostranné odstoupení od právního úkonu za perfektní a nemůže mít za následek sledované právní účinky. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu v pracovněprávních vztazích uplatňovaný princip ochrany zaměstnance [jenž v době od 1. 1.2012 našel své vyjádření v základní zásadě pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance – srov. § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce], který předpokládá (možné) zvýhodnění zaměstnance oproti právnímu postavení zaměstnavatele, avšak vylučuje, aby byl zvýhodněn zaměstnavatel na úkor zaměstnance; možnost odstoupení od konkurenční doložky ze strany zaměstnavatele bez uvedení důvodu nebo z kteréhokoliv důvodu by byla takovým zvýhodněním zaměstnavatele na úkor práv zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4986/2010, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 21 Cdo 18/2012). I na předpoklady, za nichž může být od konkurenční doložky za trvání pracovního poměru odstoupeno, se totiž vztahuje – zejména proto, že jde o vzájemný (synallagmatický) závazek – požadavek, aby konkurenční doložka byla sjednána jen tehdy, „jestliže to je možné od zaměstnance spravedlivě požadovat“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4394/2010, uveřejněný pod č. 145 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012).

Z uvedeného vyplývá, že zaměstnavatel i zaměstnanec mohou odstoupit od dohody, kterou se zaměstnanec ve smyslu ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce zavazuje, že se po určitou dobu po skončení pracovního poměru zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, jen z důvodu stanoveného v zákoně nebo z důvodu, který zaměstnavatel se zaměstnancem předem sjednal a který nepředstavuje zneužití práva na úkor zaměstnance, a že ze strany zaměstnavatele je odstoupení přípustné, jen jestliže bylo učiněno v době trvání pracovního poměru účastníků.

V posuzovaném případě bylo v dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016 (mimo jiné) sjednáno, že zaměstnavatel může po dobu trvání jejich pracovního poměru odstoupit od konkurenční doložky, pokud „podle svého volného uvážení dojde k závěru, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které zaměstnanec získal v zaměstnání u zaměstnavatele či jinak, by nebylo přiměřené a/nebo účelné, aby zaměstnavatel vůči zaměstnanci sjednaný zákaz konkurence vynucoval či na něm trval a hradil mu sjednané peněžité vyrovnání“. Se závěrem odvolacího soudu, že na základě takto sjednaného důvodu žalovaná od konkurenční doložky platně odstoupila, dovolací soud nesouhlasí.

Není pochyb o tom, že smysl a účel konkurenční doložky spočívá zejména v tom, aby zaměstnavatel byl chráněn před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří se v průběhu svého zaměstnaneckého poměru seznamují s informacemi, které mají povahu obchodního tajemství nebo jsou takového charakteru, že jsou způsobilé získat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu. Nelze vyloučit, že po uzavření konkurenční doložky nastanou okolnosti, za nichž zaměstnanec takové informace nezíská (nebude jimi v době skončení pracovního poměru disponovat), a uvedený smysl a účel konkurenční doložky nebude naplněn. Předpokládají-li účastníci konkurenční doložky, že takové okolnosti (spočívající například v délce trvání pracovního poměru) po uzavření dohody nastanou (mohou nastat), lze tyto okolnosti v dohodě sjednat jako důvod pro odstoupení od konkurenční doložky. Ujednání, které (stejně jako posuzované ujednání obsažené v dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 2016) ponechává na „volném uvážení“ zaměstnavatele, zda zaměstnanec v zaměstnání u zaměstnavatele takové informace získal, těmto požadavkům nevyhovuje, neboť se jedná – ve svých důsledcích – o obdobnou situaci, kdy by zaměstnavatel měl možnost od konkurenční doložky odstoupit „bez uvedení důvodu“ nebo „z kteréhokoliv důvodu“, a je pro rozpor se zákonem neplatné (srov. § 580 o. z.).

Z podaného výkladu plyne, že ustanovení § 310 zák. práce je zákonným ustanovením, ve kterém se promítá (nachází svůj výraz) základní zásada pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance, jež zároveň vyjadřuje hodnoty, které chrání veřejný pořádek [srov. § 1a odst. 1 písm. a) a odst. 2 zák. práce]. Zákonem stanovené omezení, podle kterého zaměstnavatel může od konkurenční doložky odstoupit jen z důvodu stanoveného v zákoně nebo z důvodu, který zaměstnavatel se zaměstnancem předem sjednal, chrání stabilitu pracovního poměru a zamezuje vytváření nejistoty na straně zaměstnance ohledně jeho dalšího pracovního uplatnění. Nemožnost jednostranného odstoupení od konkurenční doložky zaměstnavatelem „bez uvedení důvodu“ nebo „z kteréhokoliv důvodu“ (a z jiných obdobně sjednaných důvodů odstoupení) lze považovat též za výraz ústavně zaručeného práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Lze proto uzavřít, že posuzované pracovněprávní ujednání nejenže odporuje zákonu, ale současně zjevně narušuje veřejný pořádek, a k jeho neplatnosti se přihlíží i bez návrhu (srov. § 588 o. z.); absolutně neplatné je potom i navazující jednostranné právní jednání žalované, jímž od konkurenční doložky odstoupila, které nemohlo vyvolat zamýšlené účinky spočívající ve zrušení závazku z konkurenční doložky (nadbytečné již proto bylo zabývat se tím, zda odstoupení od konkurenční doložky, k němuž žalovaná přistoupila až 11 dní před uplynutím výpovědní doby, představuje zneužití práva ze strany zaměstnavatele).

Soudy tedy dospěly k nesprávnému závěru, že žalovaná od konkurenční doložky platně odstoupila. Vedeny chybným právním názorem se pak nezabývaly zkoumáním dalších předpokladů pro vznik práva žalobce na peněžité vyrovnání sjednané v konkurenční doložce, a to včetně oddělitelnosti neplatného ujednání o důvodu odstoupení od ostatního obsahu konkurenční doložky.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 11. 2020


JUDr. Pavel Malý
předseda senátu