Rozhodnutí NS

22 Cdo 587/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/09/2019
Spisová značka:22 Cdo 587/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.587.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Služebnost (o. z.)
Dotčené předpisy:§ 481 předpisu č. 946/1811Sb.
§ 914 předpisu č. 946/1811Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
III.ÚS 858/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 587/2018-1011


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) P. M., narozeného XY, bytem XY, b) L. M., narozené XY, bytem tamtéž, c) F. S., narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Mariánské údolí 126, proti žalovaným 1) J. L., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ing. Markem Němcem, advokátem se sídlem v Sedlčanech, Nádražní 106, a 2) H. L., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Romanem Andělem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 70/2010, o dovolání žalobců, žalovaného 1) a žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. října 2017, č. j. 22 Co 220/2017-930, takto:

I. Dovolání se odmítají.

II. Návrh žalobců na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. října 2017, č. j. 22 Co 220/2017-930, se zamítá.

III. Ve vztahu k dovolání žalobců je každý z žalobců povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného 1) Mgr. Ing. Marka Němce, advokáta se sídlem v Sedlčanech, Nádražní 106.

IV. Ve vztahu k dovolání žalobců mezi žalobci a žalovanou 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Ve vztahu k dovolání žalovaných je každý z žalovaných povinen nahradit každému ze žalobců náklady dovolacího řízení ve výši 2 480,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Dušana Strýčka, advokáta se sídlem v Příbrami, Mariánské údolí 126.


Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2016, č. j. 9 C 70/2010-824, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 4. 2017, č. j. 9 C 70/2010-889, určil, že na pozemku parc. č. XY v obci a k. ú. XY (dále jen „služebný pozemek“) vázne na základě dílčí smlouvy ze dne 14. 7. 1948, č. d. XY, služebnost chůze a jízdy osobními vozidly, spočívající v právu vlastníků domu č. p. XY, postaveného na pozemku parc. č. XY v obci a k. ú. XY, a jejich nájemců vcházet a vjíždět na služebný pozemek z veřejné komunikace z ulice XY přes pozemek parc. č. XY v obci a k. ú. XY směrem od vrat co nejkratším do kolny/garáže, postavené na služebném pozemku, v právu vycházet a vyjíždět z této kolny/garáže přes služebný pozemek do XY, jakož i v právu otáčet se na služebném pozemku osobními vozidly (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že na služebném pozemku vázne na základě dílčí smlouvy ze dne 14. 7. 1948, č. d. XY, služebnost spočívající v právu vlastníků domu č. p. XY, postaveném na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, procházet průchodem v hradební zdi, postavené na hranici pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a služebného pozemku (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).

K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2017, č. j. 22 Co 220/2017-930, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že určil, že služebný pozemek je zatížen služebností chůze a jízdy osobními vozidly, spočívající v právu vlastníků domu č. p. XY v XY, na pozemku parc. č. XY v obci a k. ú. XY, vcházet a vjíždět na služebný pozemek směrem od vrat co nejkratším do garáže postavené na pozemku parc. č. XY, v obci a k. ú. XY, v právu vycházet a vyjíždět z této garáže přes služebný pozemek směrem k vratům co nejkratším, jakož i v právu otáčet se na služebném pozemku osobními vozidly s tím, že každý vlastník služebného pozemku je povinen tento výkon práva strpět; ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až V.).

Proti výroku I. v části, v níž byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a proti výrokům II., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle § 237 o. s. ř.. Odvolací soud v první řadě pochybil při výkladu § 118a o. s. ř., když žalobce nepoučil a vydal překvapivé rozhodnutí. Žalobci se domáhali určení služebnosti spočívající v právu chůze a jízdy po pozemku žalovaných za účelem vyjíždění a vjíždění s jejich autem do jejich garáže a z ní a s tím souvisejícího práva průchodu v hradební zdi a chůze přes pozemek žalovaných ke garáži a od ní, nikdy přitom neuvažovali o tom, že by se jednalo o dvě zcela samostatné služebnosti. V rozporu s tím odvolací soud překvapil žalobce při posledním jednání tím, že jim sdělil, že v dílčí smlouvě z roku 1948 nebylo oprávnění průchodu v hradební zdi obsaženo v písemném návrhu na intabulaci smlouvy, takže toto oprávnění nevzniklo. Pokud odvolací soud zaujal k obsahu výkladu smlouvy takový nový a překvapivý právní názor, měli být žalobci řádně poučeni podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vyzváni k doložení toho, zda věcné břemeno průchodu v hradební zdi a chůze ke garáži mohlo vzniknout i jinak než intabulací vlastní smlouvy. Výzva byla toliko neformální, zástupce žalobců přímo do protokolu uvedl, že s takovým výkladem obsahu dílčí smlouvy nesouhlasí, a vylíčil, že věcné břemeno muselo vzniknout přinejmenším vydržením ke dni 1. 1. 1992. Postup odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu 22 Cdo 373/2009 či 30 Cdo 1060/2013, když došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, jakož i k zásahu do práva dovolatelů na spravedlivý proces. Odvolací soud dále nesprávně vyložil obsah dílčí smlouvy z roku 1948, když snad měl za to, že oprávnění průchodu v hradební zdi nebylo ve smlouvě obsaženo, že intabulací nevzniklo a že se nemohlo jednat o služebnost, nýbrž pouze o „podslužebnost“. V době vzniku nebyla s ohledem na dobové okolnosti služebnost nijak dokonale zaměřována, nýbrž se kladl důraz na co nejpodrobnější slovní vymezení, přičemž plné texty se v pozemkových knihách neobjevovaly. Odvolací soud se zcela odklonil od svého předchozího právního názoru a provedl výklad v rozporu s § 6 a § 7 ABGB. Z účelového a kontextuálního výkladu je třeba dovodit, že dílčí smlouvou měly strany vůli zřídit služebnost chůze a jízdy ke garáži H. a s tím související služebnost průchodu v hradební zdi mezi oběma rozdělovanými domy. Tato služebnost byla široce pojatá a vymezená; spočívala i v tom, že ke garáži se H. mohli ze svého pozemku dostávat jedině průchodem v hradební zdi. Tato služebnost je vymezena jako jedna široká služebnost pod bodem 5 dílčí smlouvy a pod jejím vymezením je výslovně uvedeno, že „služebnosti tyto budou knihovně zajištěny, k čemuž obě strany výslovně svolují“. To, že nakonec do návrhu na intabulaci nebyl celý text převzat, mělo svoji praktickou logiku; nemůže obstát výklad, že by oprávnění průchodu hradební zdí bylo pouhou obligací či výprosou nebo dokonce podslužebností. Odvolací soud postupoval v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 938/2004, 23 Cdo 1146/2009, 33 Cdo 4731/2008, a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2837/07 a I. ÚS 2061/08. Dále se odvolací soud dopustil zjevné nesprávnosti v právním posouzení věci ohledně údajné absence dobré víry právních předchůdců žalobců o tom, že jim tato služebnost svědčí. Právní předchůdci žalobců se nemohli domnívat, že služebnost průchodu hradební zdí platně nevzniklo. Nesouhlasí s argumentací, že se sourozenci O. H. a E. S. měli podívat po zaknihování dílčí smlouvy či kdykoliv později do pozemkových knih, zda bylo vloženo právo průchodu; tím spíše, když O. H. byl sám právně vzdělanou osobou. Právní předchůdci měli právní titul v podobě dílčí smlouvy; služebnost musela být vydržena nejpozději ke dni 1. 1. 1992. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k novému posouzení a aby jim odvolací soud přiznal náhradu nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.

Proti výroku I., jímž došlo ke změně výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, a proti výrokům IV. a V. rozsudku odvolacího soudu podal dovolání dále žalovaný 1); považuje jej za přípustné podle § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu (sp. zn. 22 Cdo 243/2008, 22 Cdo 3981/2010, 22 Cdo 2552/2013, 30 Cdo 2218/2009, 22 Cdo 4484/2007, 22 Cdo 5342/2007) i soudu Ústavního (II. ÚS 349/03), podle níž k prokázání trvání služebnosti vzniklé před 1. 1. 1951 je třeba doložit jak smlouvu o zřízení služebnosti, tak i intabulační rozhodnutí soudu; intabulační rozhodnutí žalobci dodnes nepředložili. Jestliže je soud postaven před určení, zda břemeno vzniklé v roce 1948 i nadále existuje, nemůže tak rozhodnout pouze na základě originálu dílčí smlouvy, ale musí zohlednit prvopis rozhodnutí o zápisu služebnosti do pozemkových knih, přičemž takové rozhodnutí, tedy i knihovní zápis může obsahovat jen některá ustanovení z dílčí smlouvy, což je pro určení existence a trvání služebnosti zásadní; žalobci však prvopis intabulačního rozhodnutí nepředložili; odvolací soud pak rozhodl v rozporu s § 481 obecného zákoníku občanského a v rozporu s § 6 a 153 odst. 1 o. s. ř., neboť nerozhodl podle spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Dovolatel má nárok na úhradu nákladů celého předešlého řízení podle § 143 o. s. ř., neboť nezavdal příčinu k podání žaloby. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. tak, že žalobu zamítne, a přizná žalovanému 1) náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Proti části výroku I. a výrokům II., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání též žalovaná 2); považuje jej za přípustné podle § 237 odst. 3 o. s. ř. Spatřuje pochybení obou soudů v tom, že mají za prokázané, že služebnost byla pro předchůdce žalobců platně zapsána a zřízena v rozsahu výroku I. rozsudku odvolacího soudu. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 243/2008 má za to, že ke knihovnímu nabytí práva služebnosti bylo podle obecného zákoníku občanského třeba jak právního důvodu, tak i nabývacího způsobu. Podle rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 702/2002 pak neobstojí tvrzení o „přísném intabulačním principu“, tedy že právo zapsané v pozemkové knize muselo vzniknout; poukazuje též na rozhodnutí publikované ve Vážného sbírce pod č. 3430. Má za to, že jsou nejasnosti v rozsahu dílčí smlouvy, a neexistuje soudní intabulační rozhodnutí. Nesouhlasí s úsudky soudů, jak se žalobci dostanou ke svým nemovitostem. Nejprve musí být najisto postaveno, zda služebnost vznikla, případně v jakém rozsahu, a teprve poté lze ve smyslu rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 60/2008 spekulovat o tom, zda současný stav bude odpovídat stavu historickému, případně zda došlo k vydržení práva služebnosti. Spor o rozsah a způsob výkonu služebnosti by pak měl být řešen v jiném sporném řízení; odkazuje na rozhodnutí 22 Cdo 3209/2009 ve spojení s 2 Cdon 1178/96. Případná dobrá víra posuzovaná z objektivního hlediska musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze usoudit, že toto přesvědčení držitele je opodstatněné. Naproti žalobcům stojí dobrá víra žalovaných, kteří neměli možnost zjistit, že zde někdy nějaká služebnost existovala, a ani žádné indicie. Jelikož se soudy neřídily ustálenou judikaturou, kdy nerespektovaly závěry o rozporu právního titulu a nabývacího způsobu a neřídily se provedenými důkazy, navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne a přizná žalované 2) náhradu nákladů řízení, případně aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc odvolacímu soudu či soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci považují dovolání žalované 2) za nepřípustné, neboť nesplňuje náležitosti řádného dovolání, konkrétně není zřejmé, v čem přesně je napadán rozsudek odvolacího soudu a v čem jsou spatřovány předpoklady přípustnosti dovolání; dovolání by tak mělo být odmítnuto. Za nepřípustné a neopodstatněné pak považují dovolání žalovaného 1); ten nevymezil právní otázku podle § 237 o. s. ř. Jím učiněné odkazy na rozhodnutí dovolacího soudu či soudu Ústavního na věc nedopadají. Lze sice souhlasit s tím, že ke vzniku služebnosti podle obecného zákoníku občanského nestačila pouze platně uzavřená smlouva, nýbrž muselo dojít i k jejímu zaknihování intabulací do pozemkových knih, takovým dokladem je však zápis konkrétní smlouvy do pozemkových knih, pro což svědčí výpis z pozemkových knih; naopak požadované rozhodnutí knihovního soudu o provedení intabulace takovým dokladem není. Tato rozhodnutí obecně v dnešní době již neexistují v pozemkových knihách, neboť došlo k jejich skartaci s ohledem na jejich krátkou skartační lhůtu. Nadto od 1. 1. 1951 byl opuštěn intabulační princip a ke vzniku služebnosti by postačovala i samotná dílčí smlouva. Nesouhlasí ani s argumentací ohledně aplikace § 143 o. s. ř. z hlediska náhrady nákladů řízení. Dovolání žalovaného by tak mělo být odmítnuto, případně zamítnuto.

Podáním ze dne 9. 4. 2019 pak žalobci navrhli odklad právní moci napadeného rozsudku, případně alespoň odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

Žalovaný 1) se s dovoláním žalované 2) ztotožňuje, naopak dovolání žalobců spatřuje nedůvodným.

Žalovaná 2) se k dovolání žalovaného 1) ani k dovolání žalobců nevyjádřila.

Dovolání nejsou přípustná.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobci namítají absenci poučení odvolacím soudem podle § 118a o. s. ř. a vydání překvapivého rozhodnutí.

Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a ve své podstatě jde o tvrzenou vadu řízení.

Poučení účastníků řízení postupem podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující), významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Odvolací soud na jednání konaném dne 3. 10. 2017 seznámil účastníky se svým názorem, že služebnost, kterou žalobci požadují určit výrokem II., smlouvou ze dne 14. 8. 1948 zřízena nebyla, neboť příslušné smluvní ujednání má obligační povahu. Z rozhodnutí odvolacího soudu a z obsahu spisu se podává, že odvolací soud založil své rozhodnutí na rozhodných skutečnostech, jež již byly v průběhu řízení zjištěny a účastníky tvrzeny. Nelze mu proto důvodně vytýkat, že žalobce nepoučil postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. o případném možném jiném právním názoru, který by vyžadoval doplnění skutkových tvrzení, případně doplnění důkazů. Jinak řečeno, odvolací soud dospěl k závěru, že služebnost průchodu hradební zdí na základě smlouvy ze dne 14. 7. 1948 nevznikla; z tohoto důvodu proto potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně. Pro postup podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nebyl v dané věci důvod, neboť odvolací soud nezaložil své závěry na jiné právní kvalifikaci než žalobci; oproti nim však dospěl k závěru, že smluvní ujednání je platné, nemá však povahu ujednání o vzniku služebnosti. Na jiném právním závěru, který by vyžadoval doplnění potřebných tvrzení a následně případně i důkazů není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

Postup podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. pak ve vztahu k žalobci uplatněnému nároku vůbec nepřicházel do úvahy proto, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na neunesení povinnosti tvrzení ani neunesení povinnosti důkazní.

Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2838/2005 (publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“) pod pořadovým č. C 4 310)]. O případ překvapivého rozhodnutí v dané věci zjevně nešlo, neboť odvolací soud vyšel z provedeného důkazu dílčí smlouvou, pozemkovou knihou a polohopisného plánu. Se svým názorem navíc účastníky řízení seznámil a zástupce žalobců pak tento závěr popíral. V dané věci se jednalo o výklad smluvního ujednání, na jehož existenci žalobci tuto část žaloby založili. Nemůže být proto překvapivým takové rozhodnutí, které se výkladem tohoto smluvního ujednání zabývá, byť dospěje k právnímu závěru, s nímž žalobci nesouhlasí. To platí v dané věci tím spíše – viz níže – jestliže odvolací soud účastníkům tento svůj právní názor v průběhu odvolacího jednání výslovně předestřel a umožnil jim na něj reagovat.

Namítají-li žalobci porušení zásady dvouinstačnosti řízení, lze poukázat na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, z níž je patrné, že rozhodnutí odvolacího soudu tvrzeným deficitem netrpí. V rozsudku ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011 (dostupném na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud uvedl, že „dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí minimalizovat možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi ‚pořadí‘ při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně“ (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 (všechny dostupné na www.nsoud.cz). O porušení dvojinstančnosti soudního řízení v dané věci ostatně nejde již proto, že i soud prvního stupně, stejně jako soud odvolací, se výkladem příslušného smluvního ujednání zabývaly, pouze každý z nich dospěl k jinému právnímu závěru.

Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srovnej např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. 3. 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43). Závěr o tom, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové, respektuje i judikatura Ústavního soudu [např. právní názor uvedený například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01 (dostupném na http://nalus.usoud.cz)].

Žalobcům byl na jednání konaném dne 3. 10. 2017 předestřen právní názor odvolacího soudu na řešenou otázku a byl jim též poskytnut prostor pro jeho zpochybnění, resp. vyvrácení. Zástupce žalobců při té příležitosti uvedl argumenty, jimiž právní závěr soudu zpochybňoval. Zároveň také uvedl, že i kdyby odvolací soud na tomto závěru setrval, muselo dojít k vydržení služebnosti. Nato byl zástupce žalobců poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vyzván k tvrzení, kdy mělo k vydržení dojít, a k označení důkazů. Dovolacímu soudu není za nastíněného průběhu řízení zřejmé, jaké další obrany se žalobci domáhají, když jim byl poskytnut prostor pro zpochybnění právního závěru odvolacího soudu (vzhledem k dostačujícím skutkovým tvrzením a provedeným důkazům nebylo třeba účastníky poučovat) a ve vztahu k novému tvrzení o možném vydržení služebnosti je poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Stejně tak není dovolacímu soudu zřejmé, v čem by měla spočívat „formálnost umožnění žalobcům reagovat na změněný právní názor“, jestliže odvolací soud poskytl poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ke stanovisku, kterým žalobci reagovali na sdělení odvolacího soudu o jeho právním náhledu na věc.

Žalobci dále namítají nesprávný výklad obsahu dílčí smlouvy z roku 1948 odvolacím soudem.

Pro uzavření smlouvy o věcném břemenu, která je často sepisována na jedné listině se smlouvou o převodu nemovitosti, platí příslušná ustanovení o právních úkonech. Z povahy věcných břemen vyplývá, že podstatnou náležitostí je dohoda o obsahu věcného břemena, především by měla být řádně určena ta nemovitost, k níž se zřizovaným věcným břemenem omezuje vlastnické právo. Obdobně by měla být vymezena nemovitost, s jejímž vlastnickým právem je spojeno právo odpovídající věcnému břemenu, příp. určena osoba, které právo odpovídající věcnému břemenu patří. Obsah věcného břemena je třeba ve smlouvě vyjádřit dostatečně určitě a srozumitelně. Současně je nutno za podstatnou náležitost považovat i vyjádření vůle účastníků, že uzavírají smlouvu s věcněprávními účinky (Fiala, J. : Zástavní právo a věcná břemena. Brno: Masarykova univerzita v Brně – právnická fakulta, 1993, str. 45 a násl., nebo Bradáč, A., Fiala, J., Hába, J., Skála, M., Vitulová, N. : Věcná břemena od A do Z. Praha: Lide Praha, a.s., 3. aktualizované vydání, 2006, str. 35 a násl.).

Má-li být právo užívání nemovitostí zřízeno jako věcné břemeno, musí to z právního úkonu mimo jakoukoliv pochybnost vyplývat. Je-li pro smlouvu stanovena obligatorně písemná forma, je třeba při jejím výkladu vycházet především z jejího textu. Pro posouzení smlouvy o převodu nemovitostí je významný ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 9, str. 266-268). Toto pravidlo je třeba užít i pro smlouvy o zřízení jiných věcných práv, podléhajících vkladu do katastru (Spáčil, J. Věcná břemena v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 15).

Smlouva o zřízení věcného břemene je dvoustranné právní jednání, které může být předmětem výkladu podle § 914 císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecný občanský zákoník. Podle uvedeného ustanovení při výkladu smluv nelze lpěti na doslovném smyslu výrazu, nýbrž jest zjistiti úmysl stran a smlouvě jest tak rozuměti, jak to odpovídá obyčeji poctivého obchodu.

Pokud by předmětné sporné smluvní ujednání mělo povahu ujednání o zřízení věcného břemene (služebnosti), mohla by služebnost vzniknout především smluvně.

Podle ustanovení § 481 obecného zákoníku občanského věcného práva služebnosti k věcem zapsaným ve veřejných knihách lze nabýti jen zápisem do těchto knih.

Do 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, nemohla služebnost průchodu hradební zdí platně vzniknout, protože tato služebnost nebyla intabulována do pozemkových knih. Tato skutečnost je mezi účastníky nesporná a potvrzují ji ostatně i sami žalobci přímo v dovolání.

Jiná situace by však byla v období po 1. 1. 1951. Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 30. 6. 1995, sp. zn. 3 Cdo 346/93, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 1995, č. 10, str. 422, vysvětlil, že ode dne účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. již nebylo třeba, aby dříve uzavřené a jinak platné smlouvy o převodu nemovitostí byly zapsány do veřejné knihy k tomu určené. Takovéto smlouvy, o nichž nebyl učiněn zápis do veřejných knih, se dnem účinnosti uvedeného zákona staly perfektními.

Tyto závěry se uplatní i pro smluvní vznik věcných břemen, neboť podle § 168 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, o tom, jak se nabývá práv odpovídajících věcným břemenům, platí přiměřeně ustanovení o nabývání vlastnictví.

Tento závěr by se ovšem v dané věci mohl uplatnit pouze za předpokladu, že by smluvní ujednání o průchodu hradební zdí mělo povahu smluvního ujednání, jímž měla být služebnost založena. Odvolací soud však k uvedenému ujednání v odůvodnění rozsudku vyložil, že se jedná o ujednání obligační, které zavazovalo původní účastníky smlouvy ze dne 14. 7. 1948, vzhledem ke své obligační povaze však nepřešlo na právní nástupce – současné vlastníky dotčených nemovitostí – žalobce jako oprávněné a žalované jako povinné.

S tímto závěrem žalobci v dovolání nesouhlasí, neboť mají za to, že uvedené smluvní ujednání je ujednáním, kterým měla být zřízena služebnost.

Výklad uvedené části dílčí smlouvy ze dne 14. 7. 1948 je v dané věci ztížen již tím, že úmysl stran, na který jako na důležité interpretační hledisko odkazuje § 914 obecného zákoníku občanského, nelze v současné době vzhledem k úmrtí smluvních stran již spolehlivě zjistit, přičemž se nedochovaly ani žádné podklady, z nichž by bylo možné na takový úmysl usuzovat. V dané věci jde navíc o výklad individuálního a v soudní praxi se zcela ojediněle objevujícího smluvního ujednání, což výrazně posiluje význam interpretace soudy nižších stupňů. V takových případech zastává dovolací soud – jenž v dané věci nemá jakoukoliv možnost případného zobecnění dané věci do širších poměrů – názor, který výrazně respektuje úvahový prostor nalézacích soudů s tím, že jejich úvahy by mohl v dovolacím řízení zpochybnit pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti.

Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval výkladem uvedeného smluvního ujednání a jasně vysvětlil, proč ho považuje za ujednání obligační povahy. Odvolací soud zde zjevně preferoval výklad založený na závěru o platnosti daného smluvního ujednání s tím, že respektoval obecně přijímané pravidlo o požadavku na to, aby vlastník dotčeného pozemku byl zatížen spíše méně než více. Tomuto východisku závěr o obligační povaze daného smluvního ujednání odpovídá.

Žalobci sice v dovolání nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o obligační povaze daného smluvního ujednání, jedná se však o vyjádření obecného nesouhlasu, kterým nejsou ani zpochybněny všechny dílčí úvahy, na základě kterých odvolací soud ke svému závěru dospěl. Dovolání pak zčásti vychází ze skutkových základů, které odvolací soud neučinil (že úmyslem tehdejších smluvních stran bylo sjednání služebnosti a nikoliv obligačního právního poměru) a v této části dovolání pak chybí i řádné vymezení přípustnosti dovolání řádnou formulací právní otázky, kterou by měl dovolací soud přezkoumat jako otázku řešenou odvolacím soudem v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

Žádné z rozhodnutí, na které dovolatelé v této souvislosti odkazují [33 Odo 938/2004, 23 Cdo 1146/2009 (správně 2007), 33 Cdo 4731/2008], se netýká věcných břemen (služebností) a dokonce ani oblasti věcných práv, ale práva obligačního (občanskoprávního či obchodního). Rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1146/2009 (správně 2007) se týká smlouvy o dílo a žádná otázka výkladu právního úkonu v něm není řešena. V obou zbývajících rozhodnutích Nejvyšší soud v obligačních poměrech aplikoval § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Odhlédne-li dovolací soud od toho, že aplikace uvedeného ustanovení v daném případě vůbec nepřicházela do úvahy, protože výklad dílčí smlouvy by se řídil úpravou obecného zákoníku občanského účinnou v době uzavření dílčí smlouvy a nikoliv zákonem č. 40/1964 Sb., není ani zřejmé, v čem by měl rozpor závěrů odvolacího soudu s uvedenou judikaturou spočívat. Citovaná rozhodnutí se týkala výkladu konkrétních právních úkonů a výkladem projevu vůle (dílčí smlouvy) se v dané věci zabýval i odvolací soud. Žalobci v této souvislosti pouze odvolacímu vytýkají, že měl dospět k jinému právnímu závěru, a to závěru pro ně příznivému. To však pro založení přípustnosti dovolání nepostačuje, a to tím spíše, že odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, jsou zcela nepřiléhavé. Rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s touto judikaturou dovolacího soudu tak není dán.

Totéž platí i pro rozhodnutí Ústavního soudu, na která žalobci odkazují. Rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2837/07 se týká problematiky přípustnosti dovolání a žádná otázka principů hmotněprávní interpretace právních úkonů v něm není řešena. Druhé uvedené rozhodnutí, sp. zn. I. ÚS 2061/08, se obdobně jako výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu týká výkladu projevů vůle podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. Ústavní soud zde preferuje výklad podle skutečné vůle účastníků smlouvy před formálním projevem této vůle. S těmito závěry však rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu není, protože – jak uvedl dovolací soud výše – skutečnou vůli smluvních stran vyjádřenou mimo vlastní text dílčí smlouvy již v současné době zjistit s ohledem na úmrtí všech účastníků dílčí smlouvy nelze.

Žalobci dále v dovolání namítají i nesprávné právní posouzení otázky vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu. V této souvislosti pak dovolací soud především dodává, že otázka vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu se v dané věci objevila až ve fázi posledního odvolacího řízení jako zřejmá reakce na závěr odvolacího soudu prezentovaný žalobcům, že věcné břemeno průchodu hradební zdí vzhledem k obligační povaze příslušného smluvního ujednání nevzniklo. V celé předchozí fázi řízení byl žalobní nárok v této části založen na tvrzení o smluvním vzniku věcného břemene a nikoliv na vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu.

Tyto dvě zcela rozdílné právní skutečnosti ostatně důsledně nerozlišují žalobci ani v rámci dovolání, jestliže uvádějí, že je dána jejich dobrá víra, neboť byli přesvědčeni o tom, že jim právo odpovídající věcnému břemenu platně vzniklo, protože „bylo jako služebnost platně založeno uvedenou dílčí smlouvou“. Jestliže by právo odpovídající služebnosti vzniklo právě na základě platné smlouvy, byla by otázka vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu bezpředmětná právě pro smluvní vznik tohoto práva.

Žalobci v dovolání namítají, že právo služebnosti průchodu hradební zdí vydrželi nejpozději k 1. 1. 1992. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru o absenci dobré víry právních předchůdců žalobců, který vydržení věcného břemene vylučoval.

I ve vztahu k této části dovolání je dovolací soud nucen konstatovat, že schází řádné vymezení přípustnosti dovolání. Odvolací soud závěr o absenci dobré víry O. H. a V. S. v odůvodnění svého rozsudku podrobně vysvětlil a s těmito konkrétními závěry dovolání polemizuje pouze jedinou větou, podle které „těžko lze souhlasit s argumentací, že se sourozenci O. H. a E. S. měli podívat po zaknihování dílčí smlouvy či kdykoliv později do pozemkových knih, zda bylo vloženo i právo ‚průchodu‘. Údajně tím spíše, že O. H. byl sám právně vzdělanou osobou.“ Jednoznačná právní otázka, kterou by měl dovolací soud ve vztahu k vydržení přezkoumat jako otázku vyřešenou odvolacím soudem v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, však v dovolání formulována není.

Dovolání je ve vztahu k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu založeno výhradně na přesvědčení žalobců, že k vydržení tohoto práva došlo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Protože dovolání neobsahuje žádnou argumentaci k možnému vydržení práva podle předchozích občanskoprávních úprav, dovolací soud se – vázán obsahem dovolání – případným dopadem obecného zákoníku občanského a zákona č. 141/1950 Sb. do poměrů dané věci nezabýval.

I kdyby dovolací soud zvažoval pro žalobce nejpříznivější variantu, tj. že dílčí smlouva ze dne 14. 7. 1948 by mohla být putativním titulem, který by mohl být podkladem pro úvahu o vydržení, stejně by rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím přezkumu obstálo.

Podle § 135c odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., tj. ve znění účinném do 31. 12. 1991, věcná břemena vznikají ze zákona, rozhodnutím oprávněného orgánu, písemnou smlouvou a na základě závěti; právo odpovídající věcnému břemeni lze nabýt také výkonem práva (§ 135a). K účinnosti smlouvy, z níž se nabývají práva odpovídající věcným břemenům, je třeba její registrace státním notářstvím.

Podle § 151o odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 264/1992 Sb., tj. ve znění účinném do 31. 12. 1992, věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K účinnosti smlouvy, ze které se nabývají práva odpovídající věcným břemenům, je třeba její registrace státním notářstvím.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 658/2010, dostupném na www.nsoud.cz, že problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, publikovaném v Souboru pod pořadovým č. C 551. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že „jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží.

Dále v něm mimo jiné uvedl, že „cizí nemovitost nebo její část lze užívat na základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k nim vzniklo nějaké právo), anebo může jít např. o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Je také možné, že někdo užívá cizí nemovitost proto, že se domnívá, že je jejím vlastníkem; pak není držitelem práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale je držitelem práva vlastnického. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právě právo odpovídající věcnému břemeni“. Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu (dříve registrace státním notářstvím), a které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže (k uvedeným závěrům se následně dovolací soud přihlásil např. v usnesení ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5372/2014, dostupném na www.nsoud.cz).

Závěry uvedené judikatury vylučují v dané věci dobrou víru směřující k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu již proto, že „věcné břemeno“ průchodu hradební zdí, resp. dílčí smlouva obsahující ujednání o průchodu hradební zdí, nikdy v této části nebyla registrována státním notářstvím (a v minulosti ani nebyla vložena do pozemkových knih), takže případní držitelé tohoto práva nemohli být objektivně v dobré víře, že toto právo platně vzniklo. V dalším pak dovolací soud odkazuje na již výše uvedené důvody odvolacího soudu, pro které nemohli být v dobré víře konkrétní držitelé O. H. a V. S.

Přípustná nejsou ani dovolání žalovaných.

Žalovaný 1) a žalovaná 2) ve svých dovoláních namítají, že v souladu s intabulační zásadou bylo pro vznik služebností nutné splnit dvě podmínky: právní důvod (titulus adquirendi) a nabývací způsob (modus adquiredni). Soudy vyšly pouze z dílčí smlouvy, měly však zohlednit i rozhodnutí sedlčanského soudu k číslu spisu 498/49, o zápisu služebnosti do pozemkové knihy. Žalovaná 2) nadto uvádí, že zápis práva v pozemkové knize ještě neznačil jeho existenci.

Tyto námitky nezakládají přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud od uvedené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.

Odvolací soud neměl o pravosti dílčí smlouvy založené ve znaleckém posudku a získané z pozemkové knihy a sbírky listin založené v dokumentaci Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, žádné pochybnosti. Dílčí smlouva byla opatřena č. d. XY, jako přílohu obsahovala polohopisný plán změn, který je označen stejným č. d. XY. Tomuto č. d. pak odpovídá zápis v pozemkových knihách. Odvolací soud proto uzavřel, že příslušný knihovní soud o povolení vkladů do dotčených vložek pozemkových knih rozhodl a že tedy platně došlo ke vkladu služebností uvedených v dílčí smlouvě. Jinými slovy odvolací soud dovodil, že v dané věci byl dán jak titulus adquirendi v podobě dílčí smlouvy, tak i modus adquirendi, když došlo ke vkladu do pozemkové knihy.

Podstatnou okolností daného případu je, že se zkoumaný skutkový děj odehrál v době již dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační). Není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004 (uveřejněný pod č. C 3 255 v Souboru)].

V kontextu uvedeného judikatorního závěru dovolací soud nespatřuje rozhodnutí odvolacího soudu v tomto ohledu jako zjevně nepřiměřené, jestliže vzal na základě záznamů z pozemkové knihy a doložkou opatřené dílčí smlouvy za prokázanou existenci rozhodnutí knihovního soudu o povolení vkladů do pozemkové knihy a v individuálních poměrech dané věci tím zohlednil okolnost, že se pro věc významné skutkové okolnosti odehrály před téměř sedmdesáti lety. Dále dovolací soud s odkazem na výše uvedenou judikaturu podotýká, že v obdobných případech bývají namístě dokonce závěry o obrácení důkazního břemene; byli by to pak žalovaní, kdo by byl zatížen důkazním břemenem ohledně toho, že se v řešeném případě věci v minulosti neodehrály tak, jak to bylo běžné. Z rozsudku ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 702/2002 (uveřejněného pod č. C 1 993 v Souboru) se nadto podává, že soud dokonce není vázán ani (žalovanými požadovaným) rozhodnutím o povolení zápisu do pozemkové knihy potud, že by nemohl zkoumat existenci práva, které mělo na základě povolení zápisu vzniknout.

Dále žalovaná 2) namítá, že se odvolací soud nad rámec přezkumu v řízení o určení existence věcného břemena věnoval i otázce rozsahu a způsobu výkonu služebnosti.

Ani tuto námitku neshledal dovolací soud přípustnou.

Odvolací soud v napadeném rozhodnutí určil existenci služebnosti chůze a jízdy a až poté, při formulaci výroku, řešil otázku rozsahu jejího zřízení, který bylo třeba zjistit k jejímu vymezení pro zápis do katastru nemovitostí. Nejprve zkoumal historické vymezení a to následně převedl na současný stav. Odvolací soud tedy postupoval podle kroků, které žalovaná 2) ve svém dovolání vymezila. Ve vztahu k poznámkám žalované 2) o dobré víře, pak dovolacímu soudu není zřejmé, kam žalovaná 2) touto polemikou směřuje. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v této části postaveno na závěru o dobré víře žalovaných či její absenci.

Výše uvedené námitky žalované 2) se pak vztahují k té části dovolání, kde dovolatelka „napadá jakési úsudky soudů, kdy se soudy zabývaly problémem, jak se žalobce ke svým nemovitostem dostane.“ V této souvislosti uvádí, že musí být nejprve postaveno najisto, zda služebnost vznikla a pokud ano, tak v jakém rozsahu. Teprve poté lze „spekulovat“, jaký současný stav bude odpovídat stavu historickému. Bez ohledu na to, že ani v této části není jasně formulována právní otázka, kterou by měl odvolací soud vyřešit v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, dovolací soud dodává, že přesně podle toho, co uvádí žalovaná 2) odvolací soud postupoval, neboť nejprve posuzoval samotný vznik služebnosti a následně rozsah jejího zřízení. Jestliže pak dovolatelka dále namítá, že „spor o rozsah a způsob výkonu služebnosti měl být řešen v jiném sporném řízení“, dovolací soud dodává, že o rozsah výkonu a způsob výkonu služebnosti v této věci nešlo. Odvolací soud se zabýval nikoliv rozsahem výkonu služebnosti, ale rozsahem zřízené služebnosti zjevně proto, aby jeho deklaratorní rozhodnutí mohlo být podkladem pro zápis služebnosti do katastru nemovitostí. Pasáž o dobré víře, která na tuto námitku navazuje, pak zcela postrádá jakýkoliv význam, protože v této části se jednalo o platně smluvně zřízenou služebnost.

K námitkám účastníků vztahujícím se k náhradě nákladů řízení pak dovolací soud podotýká, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Již z tohoto důvodu je proto nepodrobil dovolacímu přezkumu.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání účastníků přípustnými, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li účastníci řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se oprávnění z této povinnosti domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 9. 12. 2019


Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu