Rozhodnutí NS

20 Cdo 3619/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/01/2018
Spisová značka:20 Cdo 3619/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3619.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Exekuce
Zástavní právo
Dražba
Příslušenství pohledávky
Smluvní pokuta
Dotčené předpisy:§ 153 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§ 121 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§ 544 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§ 545 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§ 517 obč. zák. ve znění do 31.12.2013
§ 336f odst. 1 o. s. ř. ve znění do 30.11.2017
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 3619/2018-


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky, v exekuční věci oprávněné VŠEOBECNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY ČESKÉ REPUBLIKY, se sídlem v Praze 3, Orlická č. 4/2020, identifikační číslo osoby 41197518, proti povinné DSI s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Praze 10, Molitorovská č. 324/9, identifikační číslo osoby 60488620, za účasti zástavních věřitelů 1) M. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů č. 1511/1, 2) Finančního úřadu pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Mladé Boleslavi, se sídlem v Mladé Boleslavi, Štefánikova č. 1406, identifikační číslo osoby 72080043, 3) Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 10, se sídlem v Praze 10, Petrohradská č. 6, identifikační číslo osoby 72080043, pro 53 271 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Ivo Erberta, Exekutorský úřad Praha-východ, pod sp. zn. 149 EX 4943/12, o dovolání zástavního věřitele 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2017, č. j. 51Co 182/2017 – 119, t a k t o:


Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2017, č. j. 51Co 182/2017 – 119, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Soudní exekutor JUDr. Ivo Erbert, Exekutorský úřad Praha – východ (dále jen „soudní exekutor“), usnesením ze dne 16. února 2017, č. j. 149 EX 4943/12-100, rozhodl o rozdělení rozdělované podstaty ve výši 1 334 000 Kč, přičemž ve vztahu k 1) zástavnímu věřiteli rozhodl ve výroku II. tak, že se pohledávka zástavního věřitele 1) uspokojuje ve výši
770 000 Kč k hotovému zaplacení. Zástavní věřitel 1) přihlásil do rozvrhového jednání pohledávku ve výši 1 489 178 Kč. Soudní exekutor ovšem dospěl k závěru, že ve zbývající části (1 489 178 Kč – 770 000 Kč) pohledávka zástavního věřitele 1) nemohla být uspokojena, neboť zástavní věřitel 1) nedoložil, že je v této části pohledávka rovněž zajištěna zástavním právem. Tato skutečnost nevyplývá ani z obsahu exekučního spisu.


K odvolání povinné a zástavního věřitele 1) Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. června 2017, č. j. 51Co 182/2017 – 119, usnesení soudního exekutora potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k odvolání zástavního věřitele uvedl, že z ustanovení § 153 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), vyplývá, že zástavní právo se vztahuje i na příslušenství, přírůstky a neoddělené plody zástavy. Je-li předmětem zástavního práva pohledávka, zajištění se vztahuje i na úroky, úroky z prodlení, event. poplatek z prodlení (§ 121 odst. 3 obč. zák.). Zástavní právo se ovšem nevztahuje na smluvní pokutu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněné pod číslem 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), stejně jako na smluvní úroky z prodlení. Zástavní věřitel 1) předložil spolu s přihlášenou pohledávkou soudnímu exekutorovi toliko „uznání závazku“, z něhož vyplývá jen to, že jde o závazek povinné z titulu přijaté půjčky ve výši 700 000 Kč a smluvního úroku z prodlení ve výši 10 % ročně sjednaného od 1. června 2003 do 31. prosince 2005. Vzhledem k tomu, že zástavní věřitel 1) soudnímu exekutorovi nepředložil rovněž zástavní smlouvu, z níž by bylo zřejmé, že zástava se vztahuje rovněž na shora zmíněný smluvní úrok z prodlení, postupoval soudní exekutor správně, když k takovému „příslušenství“ nepřihlédl.

Usnesení odvolacího soudu napadl zástavní věřitel 1) v celém rozsahu dovoláním. Namítá, že ve své přihlášce řádně doložil existenci zástavního práva a to dokonce opakovaně. Součástí exekučního spisu je jak vlastní zástavní smlouva ze dne 3. května 2002, tak smlouva o půjčce ze dne 2. května 2002, z níž vyplývá, že zástavní věřitel 1) povinné půjčil částku 700 000 Kč, kterou se povinná zavázala zástavnímu věřiteli 1) vrátit do 2. května 2003 společně s úrokem z prodlení ve výši 70 000 Kč (smluvní úrok z prodlení) představující úrok ve výši 10 % z poskytnuté jistiny za kalendářní rok. Nadto byla pohledávka zástavního věřitele 1) a její zajištění povinnou opakovaně stvrzeno uznáním závazku ze dne 9. ledna 2006 a 30. prosince 2013. Z uvedených podkladů je vždy zřejmé, že zástavní právo se vztahuje i na sjednaný úrok z prodlení, přičemž se jedná o smluvní úrok z prodlení, nikoliv o smluvní pokutu, jak nesprávně dovozuje odvolací soud. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2017, č. j. 51Co 182/2017 – 119, stejně jako usnesení soudního exekutora ze dne 16. února 2017, č. j. 149 EX 4943/12-100, a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanský soudní řád) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“., a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky 1) zda lze prokázat zástavní právo zajišťující přihlášenou pohledávku zástavního věřitele toliko listinou založenou do exekučního spisu, přestože tuto listinu nepředložil přihlašovatel pohledávky, 2) zda se zástavní právo zřízené k zajištění pohledávky vztahuje i na její příslušenství v podobě smluvního úroku z prodlení, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 336f odst. 1 o. s. ř. ve znění do 30. 11. 2017 věřitel, který má pohledávku zajištěnou zástavním právem na nemovité věci anebo který má proti povinnému pohledávku přiznanou rozhodnutím, smírem nebo jiným titulem uvedeným v § 274 (vymahatelnou pohledávku), může ji do řízení přihlásit nejpozději do zahájení dražebního jednání. Oprávněný a ten, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, mohou své pohledávky přihlásit, jen jestliže jim byly přiznány rozhodnutím, smírem nebo jiným titulem uvedeným v § 274 po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Podle odst. 2 tohoto ustanovení v přihlášce musí být uvedena výše pohledávky a jejího příslušenství, jejíhož uspokojení se věřitel povinného domáhá, jinak se k přihlášce nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen v dražební vyhlášce. K přihlášce musí být připojeny listiny prokazující, že jde o vymahatelnou pohledávku nebo o pohledávku zajištěnou zástavním právem, ledaže tyto skutečnosti vyplývají z obsahu spisu.

Zástavní věřitel 1) předložil spolu s přihláškou pohledávky zajištěné zástavním právem soudnímu exekutorovi „uznání závazku“ ze dne 1. ledna 2006, v němž povinná uznala co do důvodu a výše částku 880 849 Kč vzniklou a zajištěnou zástavním právem na základě zástavní smlouvy ze dne 3. května 2002, tzn. závazek vzniklý z povinnou přijaté půjčky ve výši jistiny 700 000 Kč a smluvního úroku z prodlení ve výši 10 % p. a. vyčísleného ode dne 1. června 2003 do 31. prosince 2005. Povinná dále výslovně prohlásila, že společně se shora specifikovaným dluhem uznává i jeho zajištění sjednané ve smlouvě o zřízení zástavního práva ze dne 3. května 2002. Zástavní věřitel společně s přihláškou rovněž soudnímu exekutorovi předložil výpis z katastru nemovitostí (list vlastnictví) dokládající existenci zástavního práva smluvního pro pohledávku ve výši 700 000 Kč zapsanou do katastru na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 3. května 2002.

Odvolací soud v dovoláním napadaném usnesení uvedl, že zástavní smlouva nebyla zástavním věřitelem 1) spolu s přihláškou předložena soudnímu exekutorovi, a proto soudní exekutor postupoval správně, jestliže nepřihlédl k „příslušenství“ pohledávky, které zástavní věřitel 1) vyčíslil ve své přihlášce. Z obsahu spise se ovšem podává, že zástavní smlouva byla a je součástí spisu (č. l. 96, 97), neboť si ji soudní exekutor vyžádal postupem podle ustanovení § 33 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnost (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, od příslušného katastrálního pracoviště.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 20 Cdo 443/2005, uveřejněném pod číslem 49/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že pohledávka musí být prokázána (doložena) kvalifikovanou listinou (např. stejnopisem písemného vyhotovení rozhodnutí opatřeného doložkou vykonatelnosti, výpisem z katastru nemovitostí, z něhož se podává, že pohledávka je zajištěna zástavním právem na postižené nemovité věci), kterou přihlašovatel připojí k podání, případně ji doloží dodatečně, vždy však - stejně jako samotnou přihlášku - nejpozději do zahájení dražebního jednání (…). Důsledky toho, že přihlašovatel nesplnil povinnost připojit listinu prokazující, že pohledávka je vymahatelná nebo zajištěná zástavním právem, jsou zhojeny jen tehdy, pokud uvedené skutečnosti vyplývají přímo ze spisu, jinými slovy, je-li před zahájením dražebního jednání příslušné rozhodnutí nebo jiný exekuční titul, popřípadě výpis z katastru nemovitostí, z něhož se podává, že pohledávka je zajištěna zástavním právem, přílohou exekučního spisu; v takovém případě soud k přihlášce přihlíží, i když samotný přihlašovatel listinu nedoložil. Uzavřel, že je-li listina prokazující, že pohledávka je vymahatelná nebo zajištěná zástavním právem, založena do exekučního spisu do zahájení dražebního jednání, soud k ní přihlédne, i když ji nepředložil přihlašovatel pohledávky.

Odvolací soud tudíž nepostupoval správně, když nepřihlédl k obsahu exekučního spisu, resp. k zástavní smlouvě, jež byla do spisu založena před zahájením dražebního jednání a své další závěry ohledně „příslušenství“ pohledávky svévolně učinil bez znalosti jejího obsahu.

Podle ustanovení § 153 odst. 2 obč. zák. se zástavní právo vztahuje i na příslušenství, přírůstky a neoddělené plody zástavy.

Podle ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. jsou příslušenstvím pohledávky úroky (ve smyslu smluvní, smluvené úroky podle § 658 odst. 2 obč. zák.), úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.

V posuzované věci odvolací soud bez bližšího zdůvodnění dovodil, že vznikl-li závazek zajištěný zástavním právem za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964, tj. do 31. prosince 2013, mohl zástavní věřitel 1) požadovat jen zákonné úroky z prodlení, nikoliv úroky smluvní, které ve své podstatě představují smluvní pokutu. Zástavní právo se totiž ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 obč. zák. nevztahuje na smluvní pokutu, potažmo ani na smluvní úroky z prodlení. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněné pod číslem 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

S odvolacím soudem lze souhlasit v tom směru, že zástavní právo vzniklé k zajištění pohledávky se bez dalšího nevztahuje na smluvní pokutu sjednanou pro případ porušení povinnosti, ledaže by ze samotného textu zástavní smlouvy přímo vyplývalo, že se zajištění vztahuje i na sjednanou smluvní pokutu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněné pod číslem 58/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z citovaného usnesení dovolacího soudu ovšem nevyplývá, jak se mylně domnívá odvolací soud, že by se zástavní právo vzniklé k zajištění pohledávky bez dalšího nevztahovalo rovněž na smluvní úrok z prodlení, který je příslušenstvím pohledávky ve smyslu ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. Otázka, zda se zajištění zástavním právem vztahuje i na smluvní úrok z prodlení, nebyla dovolacím soudem řešena. Dovolací soud v daném případě řešil toliko otázky, jak má zástavní věřitel při soudním prodeji zástavy doložit zajištěnou pohledávku z půjčky, zda smluvní pokuta tvoří příslušenství pohledávky, a zda má věřitel právo na úroky z prodlení ze smluvených úroků z půjčky. Odkaz na dané rozhodnutí je proto v tomto případě nepřípadný.

Vztah příslušenství (vč. smluvního úroku, srov. § 121 odst. 3 obč. zák.) a zástavním právem zajišťované pohledávky vyplývá již z dikce ustanovení § 155 odst. 1 obč. zák. (obdobně § 153 odst. 1 obč. zák.), podle které se zástavní právo vztahuje i na příslušenství pohledávky. Judikatura dovolacího soudu v této souvislosti dovodila, že určení příslušenství zastavované věci nepředstavuje podstatnou náležitost smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy). Vzniklo-li zástavní právo k věci, vztahuje se vždy také na její příslušenství; to platí i tehdy, kdyby ve smlouvě o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvě) provedené označení příslušenství zastavované věci bylo neurčité nebo nesrozumitelné (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2006, sp. zn. 21 Cdo 2098/2005, uveřejněný pod číslem 56/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím ovšem není nijak dotčena povinnost zástavního věřitele řádně doložit zástavním právem zajištěnou pohledávku. Pokud odvolací soud ve vztahu ke smluvním úrokům z prodlení dospěl k odlišnému závěru, je v tomto směru jeho rozhodnutí nesprávné a dovolání zástavního věřitele 1) tudíž důvodné.

Nadto dovolací soud dodává, že odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení zcela nepatřičně přirovnává (spojení „úroky z prodlení smluvní, které ve své podstatě představovaly smluvní pokutu“) smluvní úroky sjednané zástavním věřitelem 1) a povinnou ke smluvní pokutě, aniž by blíže vysvětlil, na podkladě čeho dospěl k tomuto překvapivému závěru. Na jiném místě rozhodnutí pak tyto instituty svévolně zaměňuje (spojení „ pokud by se mělo jednat … o smluvní pokutu“). Smluvní pokuta (ustanovení § 544 a § 545 obč. zák.) a smluvní úroky z prodlení přitom představují dva zcela funkčně odlišné instituty hmotného práva. Smluvní pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když porušením povinnosti věřiteli nevznikne škoda (§ 544 odst. 1 obč. zák.). Na rozdíl od příslušenství (§ 121 odst. 3 obč. zák.) je samostatným nárokem, který si strany musí sjednat(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2000, sp. zn. 29 Cdo 742/99). Smluvený úrok na druhou stranu je důsledkem prodlení, byť vyjádřeným ve smluvené výši. Je třeba jej odlišovat od úroků z prodlení (§ 517 obč. zák.), na které má věřitel právo ze zákona, jakmile se dlužník dostal do prodlení. Úroky z prodlení může věřitel žádat při prodlení dlužníka, a to i u bezúročné půjčky, kdy úroky nebyly smluveny. Úroky z prodlení i smluvené úroky mohou být placeny vedle sebe (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 2274/2008). Má-li odvolací soud za to, že si povinná se zástavním věřitelem 1) sjednali na místo smluvních úroků poplatek z prodlení, měl rovněž uvést, na podkladě jakých skutečností k takovému závěru dospěl. Jinak je jeho odůvodnění nedostatečné a co do právního zhodnocení rovněž nesprávné.

S ohledem na výše uvedené dovolací soud uzavírá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném a neúplném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), ledaže se o náhradě nákladů řízení rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 11. 2018


JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu