Rozhodnutí NS

30 Cdo 27/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/18/2019
Spisová značka:30 Cdo 27/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.27.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Přípustnost dovolání
Vady řízení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017
§ 13 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
II.ÚS 753/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 27/2018-256


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně M. R., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Daliborova 648/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 306/2014, o dovoláních žalobkyně a žalované České republiky – Ministerstva spravedlnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, č. j. 69 Co 58/2017-215, takto:

        I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, č. j. 69 Co 58/2017-215, se co do výroku II zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Českou republikou – Ministerstvem financí nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout nevyplacením korunového ekvivalentu částky 81 666 EUR za zahraniční plat, který by jí náležel z titulu pracovního zařazení u Ministerstva zahraničních věcí jako diplomatky v zahraničí za období od 1. 1. 2007 do 28. 2. 2009. Příčinou škody mělo být porušení primárního i sekundárního práva Evropské unie (dále také „EU“) jak legislativními orgány České republiky, které nepřijaly adekvátní eurokonformní právní úpravu odměňování za práci, tak Ministerstvem zahraničních věcí jako zaměstnavatelem, který žalobkyni nevyplatil uvedenou částku. Za příčinu uvedené škody konečně považovala žalobkyně také porušení povinnosti eurokonformního výkladu právních norem upravujících odměňování za práci soudem rozhodujícím v její věci v poslední instanci. V souvislosti s výše tvrzenou chybnou aplikací práva EU žalovanou Českou republikou mělo dojít, a to jejím částečným plněním žalobkyni ve výši pětiny očekávaného příjmu, i k jejímu diskriminačnímu jednání, spočívajícímu v nerovnosti takového plnění v porovnání s jinými pracovníky zahraniční služby. Žalobkyně se dále domáhala zadostiučinění v celkové částce 270 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, který měl spočívat v nepřiměřené délce řízení a průtazích v řízeních u Obvodního soudu pro Prahu 1 vedených pod sp. zn. 23 C 103/2009 a 23 C 281/2009. Žalobkyně požadovala také náhradu škody ve výši 21 960 Kč za nesprávný úřední postup Ústavního soudu v řízení o její ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 1151/14, který měl spočívat v nedodržení postupu ústavněprávního přezkumu nákladového výroku rozhodnutí obecného soudu, a dále zadostiučinění ve výši 30 000 Kč za nemajetkovou újmu vzniklou ve stejném řízení, neboť tvrzeným nesprávným úředním postupem Ústavního soudu bylo způsobeno narušení právní jistoty a legitimního očekávání žalobkyně. Konečně se domáhala jak náhrady škody ve výši 56 144 Kč, která jí měla vzniknout v důsledku uhrazení nákladů za právní zastupování při předběžných projednáváních nároků u obou organizačních složek státu, tak i konstatování porušení jejích tvrzených práv příslušnými orgány státu.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované jednající Ministerstvem spravedlnosti povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 250 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části požadující zaplacení částky 140 500 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), zastavil řízení ohledně částky 89 250 Kč pro částečné zpětvzetí žaloby (výrok III), zamítl žalobu ohledně požadavku na konstatování, že porušením přímé závaznosti Smlouvy o založení Evropských společenství a porušením práva Evropské unie ze strany státu a soudní moci došlo k zásahu do práva žalobkyně na spravedlivou odměnu za práci a k zásahu do práva žalobkyně vlastnit majetek zaručeného Listinou základních práv a svobod (výrok IV), zamítl žalobu na zaplacení korunového ekvivalentu částky 81 666 EUR s příslušenstvím (výrok V), zamítl žalobu co do konstatování, že v případu žalobkyně došlo k nesprávnému úřednímu postupu Ústavního soudu České republiky a došlo k zásahu do práva žalobkyně vlastnit majetek zaručeného Listinou základních práv a svobod, jakož i práva legitimního očekávání a narušení právní jistoty (výrok VI), zamítl žalobu v požadavku na zaplacení náhrady škody ve výši 21 960 Kč a zadostiučinění ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím (výrok VII), zamítl žalobu co do požadavku na konstatování, že nepřiměřenou délkou řízení a průtahy došlo k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces zaručeného v článku 38 Listiny základních práv a svobod (výrok VIII), zamítl žalobu co do částky 56 144 Kč s příslušenstvím (výrok IX) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované jednající Ministerstvem spravedlnosti částku 900 Kč a žalované jednající Ministerstvem financí částku 900 Kč (výrok X).

3. Soud prvního stupně věc posuzoval dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“)

4. Soud prvního stupně posoudil požadavek žalobkyně na náhradu škody ve výši korunového ekvivalentu částky 81 666 EUR (výrok V) tak, že není zjevně dán vztah příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím orgánů státu a vznikem škody, když žalobkyně příslušnou částku v předmětném řízení nežalovala, respektive vzala žalobu v tomto rozsahu zpět. Příčinou vzniku (jí tvrzené) škody tak byl postup samotné žalobkyně, která se rozhodla částku nadále nežalovat.

5. Co se týká nároků žalobkyně odvíjejících se od rozhodovací činnosti Ústavního soudu, soud prvního stupně poukázal na nedostatek své pravomoci přezkoumávat postup Ústavního soudu (výroky VI a VII), a přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, dle něhož je nepřípustné, aby obecné soudy posuzovaly postup Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti.

6. Ohledně požadovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení soud prvního stupně konstatoval, že nároky žalobkyně jsou částečně důvodné. V případě řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 281/2009 dospěl k závěru o nesprávném úředním postupu, když délka řízení činila 6 let a 11 měsíců, a stanovil pro žalobkyni po tam odůvodněných modifikacích základní částky zadostiučinění ve výši 71 000 Kč. V řízení vedeném před týmž soudem pod sp. zn. 23 C 103/2009 taktéž dospěl k závěru o nesprávném úředním postupu soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení 7 let a 6 měsíců a stanovil po tam odůvodněných modifikacích základní částky zadostiučinění ve výši 58 500 Kč. Uzavřel, že jelikož bylo žalovanou plněno na oba nároky (v součtu) pouze 89 250 Kč, uložil žalované povinnost zaplatit zbývající částku 40 250 Kč (výroky I, II, III).

7. Žalobu v rozsahu nároku na náhradu nákladů žalobkyně vzniklých při předběžném projednání nároku soud prvního stupně zamítl s tím, že náhradu takových nákladů vylučuje přímo právní předpis (výrok IX).

8. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé IV, V, VI, VII, IX a ve výroku X o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou jednající Ministerstvem financí (výrok I). Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku VIII. ve věci samé tak, že se konstatuje, že nepřiměřenou délkou řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 103/2009 a 23 C 281/2009 došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok II). Zrušil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku II a ve výroku X o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou jednající Ministerstvem spravedlnosti a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok III) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované jednající Ministerstvem financí na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok IV).

9. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalobkyní uplatňované nároky je třeba posoudit dle zákona č. 82/1998 Sb. Po svém přezkumu zrušil zamítavý výrok II soudu prvního stupně z důvodu, že soud nevedl žalobkyni k odstranění vad žaloby, které spočívaly v tom, že žalobkyně nerozlišila ani v textu žaloby ani v petitu, jakou výši náhrady nemateriální újmy požaduje ve vztahu k tomu kterému namítanému řízení (sp. zn. 23 C 281/2009 a sp. zn. 23 C 103/2009), přičemž tak neučinil ani soud a tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V souvislosti s uvedenými řízeními odvolací soud dále rozhodl, že pro zamítnutí nároku na konstatování porušení práva na spravedlivý proces, jak učinil soud prvního stupně ve výroku VIII, není důvod. Vzhledem k tomu, že se jednalo o nepřiměřenou délku řízení ve významných pracovněprávních sporech žalobkyně, bylo na místě vedle finančního odškodnění poskytnout v rámci přiměřené satisfakce v daném případě i odškodnění formou konstatování porušení práva, přičemž obě formy odškodnění obstojí vedle sebe.

10. Odvolací soud považoval za správné zamítnutí nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši korunového ekvivalentu částky 81 666 EUR s příslušenstvím soudem prvního stupně, neboť nárok není důvodný. Jednak proto, že řízení vedené pod sp. zn. 23 C 281/2009 bylo v části týkající se zmiňovaného nároku zastaveno pro zpětvzetí učiněné žalobkyní, čímž žalobkyně v rámci prevence vzniklé škody nevyčerpala všechny vnitrostátní prostředky ochrany práva, a jednak proto, že z článku 157 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále také „SFEU“), na jehož přímou aplikovatelnost žalobkyně poukazovala, žádný nárok zaměstnance na náhradu zvýšených životních nákladů (když práci v zahraničí ani fakticky nevykonává) nijak nevyplývá. Odvolací soud nepovažoval za opodstatněný ani požadavek žalobkyně na konstatování, že porušením přímé závaznosti Smlouvy o založení Evropských společenství a porušením práva EU ze strany státu došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivou odměnu za práci a k zásahu do jejího práva vlastnit majetek zaručeného Listinou základních práv a svobod (dále také „Listina“). Z výše uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích IV a V jako věcně správný.

11. Ohledně nároků žalobkyně na náhradu škody ve výši 21 960 Kč a zadostiučinění ve výši 30 000 Kč za jí tvrzený nesprávný úřední postup Ústavního soudu v řízení o její ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 1151/14 odkázal odvolací soud na nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 179/13. Z něj vyplývá, že zákonné překážky přezkumu rozhodnutí Ústavního soudu nelze obcházet cestou vznášení nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. Jeho rozhodnutí také nemohou podléhat přezkumu jiným orgánem veřejné moci (zde Ministerstvem financí), případně obecným soudem, a ani Ústavním soudem samotným. Obecné soudy jsou v řízeních o náhradu škody a nemateriální újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. toliko oprávněny přihlížet k řízení o stížnosti u Ústavního soudu v rámci hodnocení přiměřenosti celkové délky řízení. Odvolací soud uzavřel, že pro výše uvedené nemůže být důvodný ani požadavek žalobkyně na konstatování nesprávného úředního postupu Ústavního soudu a výroky VI a VII soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.

12. Dále odvolací soud potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku IX, neboť dle § 31 odst. 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů právního zastoupení jemu vzniklých během předběžného projednání nároků u příslušných organizačních složek státu, a také zčásti zrušil rozsudek soudu prvního stupně v jeho závislém výroku X, neboť o náhradě nákladů řízení vynaložených ve sporu mezi žalobkyní a žalovanou jednající Ministerstvem spravedlnosti se bude rozhodovat v konečném řízení, přičemž ve zbytku výrok X potvrdil.


II. Dovolání a vyjádření k němu

13. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka 1“) dovoláním v rozsahu jeho výroku I, jímž byly potvrzeny zamítavé výroky IV, V, a IX soudu prvního stupně ve věci samé a v rozsahu jeho výroku II ve spojení s akcesoricky dotčeným výrokem tohoto rozsudku o nákladech řízení (podle obsahu však toliko co do rozhodnutí ve věci samé) a navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení, přičemž požadovala přiznání náhrady nákladů řízení.

14. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním i Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti (dále též „dovolatelka 2“) v rozsahu jeho výroku II a navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadený výrok II odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně také požadovala přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.

15. Dovolatelka 1 namítala nesprávné právní posouzení níže uvedených otázek hmotného a procesního práva odvolacím soudem (vztahujících se k jím potvrzeným výrokům IV a V soudu prvního stupně), při kterém dle ní právě „odvolací soud především porušil použitelné právo Evropské unie, včetně judikatury Soudního dvora Evropské unie“ (dále jen „SDEU“) například uvedené v rozsudku velkého senátu SDEU ze dne 24. 3. 2009, C 445/06, Danske Slagterier proti SRN, přičemž se měl se také odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010. Jednalo se o otázky:

(1) Zda odůvodněnost nároku žalobkyně na náhradu škody byla v projednávané věci podmíněna povinností žalobkyně opakovaně a neefektivně vést řízení o nároku v nalézacím řízení, jestliže nárok stejného charakteru založený na stejných skutkových okolnostech byl obecnými soudy včetně Nejvyššího soudu již jednou projednáván. Tedy zda se mohla žalobkyně obrátit přímo na stát z titulu odpovědnosti státu za škodu.

(2) Zda má žalobkyně v rámci prevence vzniklé škody povinnost vyčerpat vnitrostátní prostředky ochrany práva, jestliže tyto prostředky však její právo fakticky v důsledku rozporu s právem EU nechrání, resp. vyprazdňují, a sama žalobkyně je považuje za neefektivní a neúčinné.

(3) Zda se v projednávané věci a nároku na zahraniční plat jako odměny za práci uplatní přímý účinek a přímá použitelnost článku 141 ES, resp. článku 157 SFEU.

(4) Zda lze důvodnost žalobkyní uplatněného nároku z hlediska odpovědnostního titulu hmotněprávně vázat toliko na existenci nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu podle zákona o odpovědnosti státu za škodu, či zda se použije zákon o odpovědnosti státu za škodu pro tento nárok pouze subsidiárně, jestliže nárok vyplývá přímo z práva EU a je nutné jej posoudit přímo podle práva EU a provedenou aplikací judikatury SDEU.

16. Dovolatelka 1 měla také za to, že odvolací soud postupoval nesprávně, jestliže dovozoval neopodstatněnost nároku dovolatelky na konstatování porušení jejích práv v důsledku porušení práva EU výhradně ze skutečnosti, že považoval za nedůvodný nárok dovolatelky na náhradu škody a zcela pominul, že nárok na náhradu škody a nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu jsou každý postaven na samostatném skutkovém základě.

17. Ohledně výroku II odvolacího soudu dovolatelka 1 uvedla, že jí sice soud vyhověl, avšak způsobem, kterým se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009, neboť nesprávně posoudil vztah průtahů a nepřiměřené délky řízení. Dovolatelka 1 se domnívala, že řízení bylo jak nepřiměřeně dlouhé jako celek, tak zatížené nedůvodnými průtahy, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a také měla za to, že znění výroku neodpovídá znění žalobního nároku.

18. Dále dovolatelka 1 namítala, že by jí měla být přiznána náhrada nákladů zastoupení ve výši 56 144 Kč vzniklých v souvislosti s projednáním uplatněného nároku u žalované, přičemž dle ní tato otázka nebyla dovolacím soudem v jeho rozhodování ve všech důsledcích vyřešena. Konečně také navrhla, „aby se Nejvyšší soud, jako soud poslední instance, obrátil na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou, pokud sezná, že aplikace práva EU na případ žalobkyně nebyla Soudním dvorem dosud ve všech souvislostech vyřešena“.

19. Dovolatelka 2 brojila proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť přiznal žalobkyni (dovolatelce 1) nárok na konstatování, že nepřiměřenou délkou tam specifikovaných řízení došlo k „porušení práva žalobkyně na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny“, přičemž tento nárok přiznal vedle přiznaného nároku na finanční satisfakci ze stejného odpovědnostního titulu. Tím se odvolací soud měl odchýlit zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012, ze kterého vyplývá, že soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě, přičemž přiznání nároku na konstatování porušení práva žalobkyně na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny vedle nároku na finanční odškodnění ze stejného odpovědnostního titulu nemá oporu v zákoně ani v konstantní judikatuře.


III. Formální náležitosti dovolání

20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

21. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatelka 1 byla zastoupena advokátem a za dovolatelku 2 jednala pověřená zaměstnankyně Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (§ 21a odst. 2 o. s. ř.), právní zástupkyně JUDr. Markéta Komárková, a obsahovala náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.


IV. Přípustnost dovolání

22. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

23. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

24. Dovolání dovolatelky 1 není přípustné ohledně námitky týkající se výroku II odvolacího soudu, neboť k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „Stanovisko“; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Pokud tedy odvolací soud posoudil celkovou délku řízení, jejíž nepřiměřenost dovolatelka 1 v žalobě namítala a v petitu formulovala, a následně posuzoval i její přiměřenost (přitom pro takové posouzení není nutně rozhodné, zda byly či nebyly v řízení zjištěny průtahy), neodchýlil se tímto postupem odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

25. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka dovolatelky 1, že by jí měla být přiznána náhrada nákladů zastoupení vzniklých v souvislosti s projednáním uplatněného nároku u žalované ve výši 56 144 Kč, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, když s ohledem na § 31 odst. 4 OdpŠk dospěl k závěru, že žalobkyni takový nárok nesvědčí (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012, ale i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3021/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2165/2018).

26. Dovolání dovolatelky 1 také není přípustné v rozsahu otázek (1) až (4) dopadajících do výroku I odvolacího soudu, kterým byly (mimo jiné) potvrzeny námitkami dotčené zamítavé výroky IV. a V. soudu prvního stupně, neboť na vyřešení zmíněných otázek ve smyslu § 237 o. s. ř. napadené rozhodnutí nezávisí.

27. Primárně totiž spočívá na závěru o nedostatku příčinné souvislosti, který je závěrem skutkovým a nemůže být dovoláním napaden. Otázka samotné existence příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 764/2016). Námitka nesprávného skutkového zjištění (existence) příčinné souvislosti pak není způsobilým dovolacím důvodem, neboť tím může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Za situace, kdy byla zamítnuta žaloba v dotčených nárocích ve věci samé jednak pro nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem soudu a tvrzenou škodou a jednak pro neexistenci odpovědnostního titulu spočívajícího v nesprávném úředním postupu, přičemž již závěr o nedostatku příčinné souvislosti je dostačující pro zamítnutí žaloby, nemůže se ani případně odlišné řešení otázky existence nesprávného úředního postupu nijak příznivě projevit v poměrech žalobkyně, což činí její dovolání ve věci samé ve smyslu § 237 o. s. ř. nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

28. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že nepřehlédl, že ve vztahu k nynější žalobkyni byla otázka případné odpovědnosti státu za porušení komunitárního práva v souvislosti s nepřiznáním náhrady za tzv. zahraniční plat již za jiné období vyřešena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 425/2014 a podrobena dovolacímu přezkumu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016, se závěrem o neexistenci odpovědnosti státu z porušení komunitárního práva. Nynější věc se od předchozí (výše zmiňované, kde byla dovolatelka 1 též žalobkyní) liší právě jen v tom, že se žalobkyně svého domnělého pracovněprávního nároku vůči zaměstnavateli soudně ani nedomáhala, když vzala žalobu zpět.

29. Dovolání dovolatelky 1 v rozsahu námitky, že odvolací soud postupoval nesprávně, jestliže dovozoval neopodstatněnost nároku dovolatelky na konstatování porušení jejích práv v důsledku porušení práva EU výhradně ze skutečnosti, že považoval za nedůvodný nárok dovolatelky na náhradu škody je též nepřípustné, neboť na dovolatelkou předestřeném řešení právní otázky napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí. Nárok na náhradu nemajetkové újmy nebyl shledán nedůvodným, protože byl shledán nedůvodným nárok na náhradu škody, nýbrž byl shledán nedůvodným z týchž důvodů jako nárok na náhradu škody (tj. nedostatek příčinné souvislosti a neshledání porušení komunitárního práva).

30. K návrhu dovolatelky 1, „aby se Nejvyšší soud, jako soud poslední instance, obrátil na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou, pokud sezná, že aplikace práva EU na případ žalobkyně nebyla Soudním dvorem dosud ve všech souvislostech vyřešena“, dovolací soud uvádí, že v případě nepřípustného dovolání k tomu nevidí důvod, krom toho (opět) poukazuje na závěry Nejvyššího soudu o nedůvodnosti položení předběžné otázky k SDEU uvedené v jeho rozsudku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016, ve kterém se jednalo o skutkově srovnatelnou věc nynější dovolatelky 1, jen s odlišným časovým rámcem, ve kterém uplatňovala svůj nárok. Dovolací soud poukazuje zejména na argumentaci uvedenou pod body 70 až 75 odkazovaného rozsudku, od které nemá důvod se odchýlit.

31. Dovolání dovolatelky 2 je přípustné pro otázku „zda může odvolací soud konstatovat, že nepřiměřenou délkou tam specifikovaných řízení došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, a současně přiznat finanční satisfakci ze stejného odpovědnostního titulu“, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

32. Dovolání je důvodné.

33. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).

34. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

35. Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že v případě odškodnění nemajetkové újmy poškozeného podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze vedle peněžní formy zadostiučinění současně přiznat zadostiučinění formou konstatování porušení práva v samostatném výroku rozhodnutí. Právní úprava § 31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Přiznání peněžité částky proto konzumuje požadavek na konstatování porušení práva. Způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá přímo z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. Pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, jedná se z pohledu ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk o maximální možnou satisfakci, kterou lze poškozenému přiznat, a nutně takové rozhodnutí obsahuje ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci. Považuje-li poškozený za účelnější formu satisfakce pouhé konstatování porušení práva, žádá po žalované tuto formu zadostiučinění a soud je takovým jeho zájmem vázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, s tam uvedenou judikaturou).

36. Pokud odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku VIII ve věci samé tak, že konstatoval, že nepřiměřenou délkou řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 103/2009 a 23 C 281/2009 došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny a současně zrušil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku II (týkající se totožných nároků), přičemž uvedl, že soud nevedl žalobkyni k odstranění vad žaloby, které spočívaly v tom, že žalobkyně nerozlišila ani v textu žaloby ani v petitu, jakou výši náhrady nemateriální újmy požaduje ve vztahu k tomu kterému namítanému řízení (a věc mu vrátil k novému projednání), aniž by odvolací soud zpochybnil formu zadostiučinění, a to vše za situace, kdy již výrokem I soudu prvního stupně (odvoláním nenapadeným) bylo zčásti pravomocně rozhodnuto o dotčených nárocích (co do částky 40 250 Kč) tak, že formou zadostiučinění je finanční kompenzace, je jeho posouzení nesprávné. Na situaci nic nemění to, že v žalobním návrhu dovolatelky 1 byly požadavky na dvojí formu zadostiučinění ve vztahu k dotčeným nárokům.

37. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

38. Rozhodl-li odvolací soud o zrušení výroku II rozsudku soudu prvního stupně (a v tomto rozsahu i o vrácení věci) a současně nezrušil i částečně vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně, nadto při současném konstatování porušení práva (odvolací soud tak učinil ve svém výroku II) ohledně totožného nároku žalobkyně, a to vše za situace, kdy ve vztahu k tomuto nároku sám shledal žalobu vadnou, zatížil své rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

39. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněného pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, způsob vypořádání poměrů mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, zde z § 31a odst. 2 OdpŠk, proto bez ohledu na to, který z účastníků a v jakém rozsahu napadne odvoláním rozsudek soudu prvního stupně, nemohou ani dílčí výroky o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nabýt právní moci a vykonatelnosti. Pokud odvolací soud měl pochyby o správnosti posouzení nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřených délkách řízení sp. zn. 23 C 103/2009 a 23 C 281/2009 ze strany soudu prvního stupně, a to pro jejich nejasné odlišení, měl za této situace zrušit (což zčásti i učinil) jeho rozsudek ve všech výrocích vztahujících se k uvedenému nároku (tedy i výrok I), a současně nebylo namístě konstatovat porušení práva (opět ve vztahu k uvedenému nároku) ze strany odvolacího soudu.


VI. Závěr

40. Protože je v rozsahu nároku (komentovaného v části V. tohoto rozhodnutí) právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné a nadto je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud v tomto rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

41. Na odvolacím soudu nyní bude, aby znovu rozhodl o dílčích žalobních nárocích žalobkyně tak, aby spolu s dílčími nároky, ohledně nichž byl již dříve rozsudek soudu prvního stupně zrušen, a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, byl ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. respektován způsob vypořádání poměrů mezi účastníky vyplývající z ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk.

42. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Českou republikou – Ministerstvem financí rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně (v rozsahu dotýkajícím se označené organizační složky, tj. nákladů na předběžné uplatnění nároku) bylo odmítnuto, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

43. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou Českou republikou – Ministerstvem spravedlnosti, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 18. 12. 2019



Mgr. Vít Bičák
předseda senátu